Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Preclík z Volva 5

22.03.2015 (09:15) • Tam • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2469×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Jakmile se Charlie vrátil, požádala jsem ho o peníze na nákup oblečení a byla jsem šťastná, že se tomu nedivil a nevyptával se.

Ale než jsem šla spát, v hlavě jsem rozvažovala, jestli to dělám jen kvůli Donovi, a ne kvůli Edwardovu ponižujícímu úšklebku, který mi věnoval před domem.

Jsem ochotná se změnit kvůli sobě nebo kvůli ostatním?

Pevně se ve mně usadilo rozhodnutí, že už nebudu otloukánkem ročníku a začnu se sebou něco dělat. Chtěla jsem přestat s nošením fádního, vytahaného a sepraného oblečení, skoncovat s ošklivým káčátkem, kterým jsem byla.

Vzpomínka na to, že o mě Don projevoval zájem jenom proto, že jsem byla v malém kolektivu naší školy panna a náčelníkova dcera, mě málem donutila ke vzteklému pláči.

Hněv ve mně pořád ještě kypěl a nemohla jsem mu zapomenout, že mě donutil k pokusu o sebevraždu, která se mi málem povedla.

Nebýt Edwardova zázračného zásahu. Čím déle jsem o tom přemýšlela, tím jsem si byla jistější, že žádný normální člověk by takovou autonehodu nepřežil.

A jeho auto bylo jako preclík.

To ve mně utvrzovalo domněnku, že ani jeden z nich ke mně nebyl upřímný.

Ale to skončilo, zapřísahala jsem se. Nikdo jiný mě už takhle nevyužije a nikdo se na mě nebude dívat jako na zoufalku, jako to udělal Edward. Jeho zlaté chladné oči jako by na mě zanechaly nesmazatelnou skvrnu, jako bych na sobě měla terč.

Rozhodla jsem se ke dvěma věcem.

Zaprvé, pomstím se Donovi.

Zadruhé, záhadě Edwardovi nezranitelnosti přijdu na kloub.

Ráno moje rozhodnutí jít s Alice zakolísalo a začalo mít vážné trhliny. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli jsem schopná udělat ze sebe někoho jiného. Venku pršelo a moji náladu odráželo pochmurné nebe.

Oddalovala jsem setkání s ní co nejdéle, ale když ke mně o volné hodině rychle doběhla těsně před východem ze školy, (jak jenom dokázala být rychlá, navzdory svým krátkým nohám) musela jsem se nuceně usmát.

Se znepokojením jsem si všimla, že má v obou rukách igelitové tašky. Vrhla na mě pobavený široký úsměv.

„Ahoj Bello,“ zatrylkovala, očividně v dobré náladě a já jsem si byla jistá, že o to horší bude moje odmítnutí.

„Ahoj,“ odpověděla jsem zahanbeně.

„Ty sis to rozmyslela, co?“ uhádla Alice a pevně semknula rty. Zdálo se ale, že ji to nijak zvlášť nerozrušilo. Jako by mě peníze na oblečení v kapse začalo pálit, když sem pomyslela na to, že bych se vymluvila na nedostatek kapesného.

Než jsem stačila něco říct, ušklíbla se a do jedné ruky mi vrazila jednu objemnou tašku, aby mě volnou rukou mohla vzít pod paží.

„No, nevadí,“ prohlásila a v očích jí zajiskřilo.

„Mám tady nějaké oblečení, které bych ti ráda ukázala. Koupila jsem ho svojí mamce, ale vypadá to, že je ještě usedlejší, než ty a mě je líto ho vyhodit. Napadlo mě, že bys možná něco z toho unosila.“

Nemilosrdně mě odtáhla od východu k záchodům a protáhla nás dovnitř.

„Ale to nejde, Alice,“ zkusila jsem protestovat, když jsem nakoukla do tašky a všimla si, že některé kousky na sobě ještě mají cedulky, ačkoli cenovky zmizely.

„Nesmysl, Bello. Esmé to oblečení nechce, a ty jsi jediná s takovou postavou, abys ho mohla nosit. Esmé sama to navrhla, takže si nedělej výčitky. Jestli se ti nebude líbit, řeknu mamce, že se v tobě prostě spletla,“ uzavřela to Alice bezstarostně a já jsem nevěřícně položila tašku na umyvadla a vytáhla měkké kožené baleríny v porcelánové barvě a elegantní inkoustově modré lodičky s polovysokým podpatkem.

Skoro se mi zatajil dech, když jsem si uvědomila, že na takových jsem se včera večer viděla ve svém snu o hezké Belle.

„Myslela jsem, že jsi mluvila o oblečení,“ zajíkla jsem se užasle a nevědomky nedokázala odvrátit pohled od hezkých bot.

„Je tam hlavně oblečení,“ upřesnila Alice s našpulenou pusou a před očima mi zamávala červeným hadříkem, ve kterém jsem poznala šaty.

„Proboha, co se na tom Esmé nelíbilo?“ zeptala jsem se ohromeně, probírajíc útroby první tašky.

„Barvy,“ prohlásila suše Alice. „Esmé má ráda šedou.“

Měla bych odmítnout, říkala jsem si. Ale pokud sama Esmé poslala to oblečení po Alice, neměla bych jí poděkovat?

A když odmítnu, mohla by si to špatně vyložit. Jako že mi její velkorysost není dost dobrá… Co když si bude myslet, že pohrdám nosit oblečení z druhé ruky – a ještě hůř, protože tohle je vlastně nové…

Několikrát jsem prohlásila, že si takový dárek nemůžu vzít, ale Alice se nedala odbýt a trvala na tom, že si ty věci mám odvézt domů a vyzkoušet je, a pokud se mi nebudou hodit, klidně je můžu vrátit a oni je sami vyhodí.

„A když už jsme tady, co kdyby ses převlékla do tohohle. Prosím, prosím.“ Jejímu naléhání nešlo odolat, zvlášť když mi do rukou strkala ty nádherné modré lodičky.

A tak jsem se vypořádala se zahanbením a potěšeně na sebe navlékla to, co mi Alice podávala.

Pro jistotu jsem se na sebe nepodívala do zrcadla, ale cítila jsem se báječně.

„Myslíš,“ zeptala jsem se ostýchavě, ale v duchu jsem se cítila jako rebel, že bys mi mohla půjčit řasenku nebo tak něco? Dneska bych se klidně i nalíčila,“ prohlásila jsem a s očekáváním pohlédla na Alice.

„Ne,“ odmítla rozhodně, „ty máš i beztoho krásné oči, jak správně říká Ed-“ zarazila se, jako by jí něco mimovolně uklouzlo a já jsem ztuhla.

Chtěla říct Edward? Edward si myslí, že mám krásné oči?

„S řasenkou neumíš a nejsi na ni zvyklá, ještě by sis ty řasy rozmazala,“ odvedla řeč poněkud ostře, ale ve mně se už zvedlo sebevědomí jako nečekaná přílivová vlna.

Chtěla jsem to z Alice vypáčit, když se sama ozvala.

„Už jsme tady dlouho. Nezačíná ti teď někdy hodina, Bello? Protože jestli chodíš s Edwardem na biologii, tak si myslím, že začala právě teď.“

Autor: Tam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Preclík z Volva 5: