Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Preclík z Volva 4

23.08.2014 (13:15) • Tam • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2181×

Bála jsem se jít do školy.

Strach z toho, že každý bude vědět, co jsem udělala v opilosti, mne natolik svazoval, že jsem chtěla na Charlieho zakřičet, že jsem nemocná, když mi připomínal, že mám nejvyšší čas.

Ale bylo nad slunce jasné, že to nemůžu odkládat věčně.

Snad proto jsem byla tehdy ve škole překvapená, že mi nikdo nedal nic najevo.

Ten zdánlivý klid ale velmi rychle vzal za své. Právě jsem zamykala svou školní skříňku a obracela se směrem k učebně, když mě přimrazil uštěpačný hlas.

„Tak ty sis myslela, že když se mi někdo vláme do domu, že ti to projde, ty krávo?“ Ztuhla jsem v půlce kroku a klíčky mi vypadly z ruky. Opatrně jsem se rozhlédla po parkovišti, abych se podívala, kolik případných čumilů nás sleduje. Naštěstí jsem zahlédla jenom Cullenovic bratry, kteří stáli mimo doslech. Právě se o něčem radili a Jasper s Emmetem spěšně odcházeli za roh budovy B.

Se shrbenými rameny jsem se neochotně otočila k tomu agresivnímu hlasu. Byl to Don. Tvářil se vztekle a ta změna, oproti jeho milému namlouvání, byla ohromující, takže jsem zůstala stát jako opařená.

„Co?“ To bylo jediné, na co jsem se zmohla. Když na mě křičel, nemohla jsem najednou reagovat.

„Hele, nedělej, že o ničem nevíš! Kdo jinej by mi rozmlátil počítač a mobil? Ale tohle si zaplatíš!“

Nevěděla jsem, o čem mluví, ale když jsem mu to chtěla říct, věta mi umrzla na rtech. Zmateně jsem na něj poulila zčervenalé oči a musela jsem vypadat jako idiot. I jsem se tak cítila. 

Sáhl do kapsy a moje oči automaticky sledovaly pohyb jeho ruky. Před obličej mi strčil svůj mobil, který vypadal, jako by ho někdo hodil pod tank. Nevěřícně jsem na něj vykulila oči a viděla jeho pochybovačný, tvrdý výraz.

„Tak podívej, jestli mi to nezaplatíš, půjdu rovnou na policajty. Nepochybuju, že vloupání do domu je bude zajímat,“ ujistil mě se zlostným leskem v očích, než se otočil a nechal mě tam samotnou na parkovišti.

Tak tohle mi ještě scházelo. Zaslechla jsem zvonek, ale nebyla jsem schopná tam jít. Věděla jsem, že si koleduji o další potíže, pokud ze školy zavolají Charliemu, že jsem nebyla na vyučování. Přesto jsem se obrátila ke svému náklaďáčku a chtěla nastoupit, když jsem koutkem oka zahlédla Edwarda, jak se na mě lítostivě usmívá, až se mi žaludek nepříjemně sevřel.

Oproti jakékoli logice neměl na tváři ani škrábnutí. Byl stejně krásný a dokonalý jako vždycky, až se mi rozbušilo srdce, a v tu chvíli jsem si uvědomila, jak nebezpeční muži jsou. A pak se vydal přímo mým směrem, tmavé oči upřené přímo na mě.

Zachvátila mě panika a zároveň úžas, že právě Edward Cullen, který nikdy o nikoho neprojevil zájem, šel za mnou. Ale nebyla jsem schopná ani nasednout a odjet ze školy, ani se do ní vrátit, takže mě dostihl dřív, než jsem stihla uniknout.

„Neboj se,“ řekl jen. Nic víc. Ale jeho hlas byl hluboký a mocný. Vzhlédla jsem překvapeně k jeho očím a nemohla pochopit, proč na mě můj vrstevník působí jako vládce. Až jsem měla potřebu před ním couvnout nebo se mu alespoň trochu poklonit.

Nikdy jsem nic takového necítila. Přišlo mi, že vycítil moji paniku, a usmál se tak laskavě, že jsem se musela opřít o svůj náklaďáček.

„Neboj se ho, Bello,“ řekl tichým, konejšivým hlasem a já jsem si připadala, jakoby mě mohl pohladit samotným slovem, „ten kluk to tak nemyslel. Nebude ti dělat problémy,“ ujistil mě měkce. Jeho oči byly najednou zlaté a to ve mně vzbudilo neurčité podezření. Ale jen do chvíle, než se na mě laskavě usmál a všechny pochyby zůstaly zapomenuty.

„Ty jsi slyšel, jak mi Don vyhrožuje?“ zeptala jsem se ho, snad až zbytečně přísně, protože Edward ztuhl a vypadal na okamžik docela zranitelně.

„Nechtěl jsem poslouchat,“ přiznal upřímně a jeho oči na krátký okamžik zalétl k rohu školní budovy, kam šel Don i Edwardovi bratři, než se od nich oddělil. Nejspíš uvažoval, jestli neudělal chybu, když se se mnou šel zdržovat. 

„Děkuji,“ řekla jsem a cítila, že mu musím vypovědět, jak vroucně jsem mu vděčná za všechno, co pro mě udělal. Ten pocit byl s to mě úplně pohltit, naráz bych ho nejraději pevně objala. Konečně se ke mně vší silou vrátilo uvědomění, že mi zachránil život, a málem mě smetlo jako přílivová vlna.

Usmála jsem se na něj s radostí a zopakovala svoje díky.

Něžně mi úsměv vrátil, ale všiml si, že jsem se k němu přiblížila s úmyslem dotknout se ho, a spěšně ucouvl, něco bolestivého mu přelétlo přes tvář.

„Promiň,“ zamumlala jsem nechápavě a někde uvnitř mě jakoby něco luplo a dostavila se zlost spolu s pocitem odmítnutí.

Edward se ohlédl, jakoby viděl něco nepříjemného, a potom se otočil zpátky na mě, ve tváři jsem mu vyčetla starost.

„Nestojí ti za to, abys kvůli němu utíkala,“ řekl pak vážným a pevným hlasem, jakoby k předchozímu incidentu ani nedošlo, a pořád jsme mluvili jenom o Donovi. No jistě, musel to pochopit, proč chci jet domů místo školy.

Přikývla jsem a horečně myslela na to, jak z té trapné situace vyváznout, ale on ji vyřešil prostě. Rozloučil se a odešel.

Se zavrtěním hlavy jsem ho užasle sledovala, dokud nezmizel v budově školy, a potom si zhluboka povzdechla a promnula čelo. Měl pravdu, nemá cenu, abych se ho bála, a nálada mi stoupla. Představila jsem si, jak říkám Jessice a Mikeovi, že za mnou přišel Edward Cullen, aby mě utěšil, a téměř radostným krokem jsem se vydala na tělocvik.

Myslela jsem si, že tenhle incident bude nejzvláštnějším za celý den, ale téměř o dvě hodiny později, když jsem seděla ve svém náklaďáku, jsem to musela přehodnotit.

Po tělocviku, když jsem se zdržela v šatnách, mě totiž přepadl další člen rodiny Cullenových, očividně vyčkávající na dobu, až i poslední dívka ze třídy odejde.

„Ehm… Poslyš, Bello,“ oslovila mě Alice po chvilce zaváhání, „možná bys měla působit trochu sebevědoměji.“ Já jsem na ten návrh jenom nevěřícně povytáhla obočí a sledovala jsem, jak se Alice nervózně zakřenila.

Pohodila svými drobnými ramínky a vstala z lavičky, aby mě mohla obejít a prohlédnout si mě.

„Máš hezkou postavu,“ řekla prostě a svou křehce vypadající dlaní ledabyle mávla ke mně, aby obsáhla celou mojí figuru. „Vím, že budeš docela kočka, až ti pomůžu obnovit tvůj šatník,“ ujistila mě suverénně.

„Já nevím,“ ozvala jsem se nejistě, „nechci si připadat jako někdo jiný.“

„Já tě chápu, ale jestli chceš Donovi dokázat, že nejsi jenom malá plachá chudinka-“ Rozšířily se jí oči, když zachytila můj ponížený pohled, a ve tváři se jí rozlilo provinění smíšené se soucitem. „Ne! Nemyslím si, že jsi chudinka!“ ujistila mě rychle, „ale musíme dokázat tomu parchantovi, jaká doopravdy jsi, Bello! Že jsi krásná, vřelá, inteligentní a svůdná a že máš na to, aby ti celá škola ležela u tvých senzačních dlouhých nohou!“ prohlásila přesvědčivě.

Začervenala jsem se a marně jsem se pokoušela skrýt svůj obličej za vlasy. To, jak mi Alice lichotila, bylo až příliš lákavé a já jsem si v duchu uvědomila, že přesně o tohle jsem tolik stála. Po tom ponižování, které jsem musela snášet, bych udělala cokoliv, abych Donovi vytřela zrak. Už jsem nechtěla být ten věčně malý, zapomínaný otloukánek. Chtěla jsem se cítit žensky a sexy. Chtěla jsem se klukům líbit a být tou, kdo odmítne je. Chtěla jsem si připadat obdivovaná a v duchu se mé myšlenky stočily k Edwardovi, před kterým jsem se vždycky rozklepala jako rosol. Kdybych tak dokázala upoutat jeho zájem…

Zvedla jsem k Alici nejistě oči a zachytila odhodlání v její tváři, když se na mě povzbudivě usmála.

„Nechci tě do ničeho nutit, Bello,“ řekla přátelsky a sebrala s lavičky své sáčko. „Zítra po škole si potřebuji koupit nové boty a nějakou jarní bundu, takže jestli budeš chtít, ráda tě vezmu s sebou a můžeme se podívat, jestli by se nenašlo něco, co by z tebe udělalo roštěnku.“ Nejistě jsem se usmála, když vypustila z pusy to poslední slovo a Alice mi oplatila rošťáckým úsměvem.

Vstaly jsme a zamířily ze šatny na parkoviště, každá za svým autem.

Popravdě... Byl její návrh více než lákavý a já jsem byla skoro přesvědčená, že poprosím Charlieho o nějaké peníze na nákup. Sama jsem nakonec potřebovala nějaké tenisky na jaro a léto, protože ty z minulého roku se úplně rozpadaly a používala jsem je jenom k mytí auta.

„Já ti dám zítra ve škole vědět,“ ujistila jsem ji a pokusila jsem se jí co nejsrdečněji poděkovat.

„Nech to plavat,“ řekla mi a ušklíbla se. Obě jsme otočily hlavy za zvukem přijíždějícího auta, které zastavilo na výjezdové cestě. Alice popadla svou tašku, krátce se podívala na hodinky a zasmála se srdečným, zvonivým smíchem.

„Edward je vždycky přesný!“ ušklíbla se a já jsem se kdoví proč začervenala. Znovu jsem se jí pokusila poděkovat, ale odbyla mě energickým mávnutím ruky, a tak jsem jí alespoň doprovodila k autu.

Edward stál před svým autem, jako vždy naprosto dokonalý, až se mi z něj zatočila hlava, ale nedíval se na mě, ale na svou sestru, jakoby se mezi námi nic nestalo.

Byl vysoký a jeho široká ramena mu napínala tmavě modrou košili. Pod látkou se mu rýsoval široký hrudník a dobře volený střih košile zdůraznil i jeho štíhlé boky. Byl jednoduše nádherný. Každá, která se na něj podívala, ho musela milovat, a já jsem cítila, že bych byla ochotná obětovat cokoliv, aby dal najevo, že se známe, a věnoval mi svůj úsměv.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě chladně zdvořile a já jsem nebyla schopná pochopit změnu, která se v jeho chování vůči mně odehrála za necelé dvě hodiny. Moje jméno z jeho rtů znělo tak… Alice do mě drcla a pomohla mi vzpamatovat se tak, abych se na něj podívala a usmála se na něj.

„Ahoj,“ opětovala jsem mu celá červená.

Jeho výraz mě přimrazil na místě. Sledoval mě s nečitelným výrazem v očích jako pitomce. Rychle jsem sklopila ty své, znechucená z toho, že zase vypadám jako rajče.

Naštěstí se Alice rychle rozloučila, naskočila na sedadlo spolujezdce a i Edward beze slova zamířil za volant a já jsem ho pokradmu sledovala pohledem. Než vyjel z příjezdové cesty, ucítila jsem na sobě jeho upřené půlnoční oči a ztuhla. Edwardův pohled mě pokaždé dokázal úplně paralyzovat jako úder blesku. Cítila jsem, jak mi srdce poskočilo až do krku. V jednu chvíli mi v hrdle úplně vyschlo a já jsem měla dojem, že omdlím. Jakoby věděl, co se ve mně odehrává, zavrtěl mírně hlavou a rty ohrnul v tom nejneuvěřitelnějším sexy a nejvíce ponižujícím úsměvu, jaký jsem kdy viděla, a konečně mě pustil ze zajetí svého pohledu.

Zůstala jsem tam stát jako opařená a v duchu se ve mně začalo rýsovat neochvějné rozhodnutí, že se tahle bezmocně už nikdy nechci cítit. Konečně jsem překonala svoji slabost a rychle se napřímila. Rozhodně musím jít zítra s Alicí nakupovat!

Autor: Tam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Preclík z Volva 4: