Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prázdninový deník Isabelly Swanové - 7. kapitola: Adam překvapuje

01.08.2012 (16:15) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1504×

7. kapitola: Adam překvapuje

„Netvrď mi, že to není tvá vina. Zvlášť ty!“ zasyčela jsem na něj už minimálně po sté. Upíral na mě své oči a snad si myslel, že mě obměkčí. Ale já jsem byla naštvaná. A když je ve mně zloba, jen tak nepomine.

„Uklidni se a zeptej se té tvé kamarádky. Já za to nemůžu, Swanová!“ blábolil dál. „Mimochodem, všimla sis toho, že mi tykáš?“ usmál se vítězoslavně a já měla chuť mu urvat hlavu. Anebo něco ještě lepšího…

„Takže ty ani nevíš, jak se jmenuje? To ses na ni vrhl hned?!“ ignorovala jsem jeho samolibý dotaz a dál vytočeně mlela svou. Mínila jsem tak pokračovat do té doby, než kápne božskou.

„Kolikrát ti mám opakovat, že to ona se vrhla na mě? Copak je to tolik nepochopitelné?“ povzdechl si, jako by byl z celé situace doopravdy nešťastný. Ale tohle byl Adam Corey. Ne, to nemohlo být možné.

„Jo, je,“ odsekla jsem a vykašlala se na něj. „Jdu za kamarádkou, abych alespoň z ní dostala výpověď, že ses na ni jako zvíře coreyovsky vrhl,“ houkla jsem za ním stále podrážděně a šla za Hannah. Celou tu dobu našeho rozhovoru s Adamem totiž seděla na těch pár schůdcích, vedoucích k hlavnímu vchodu motelu, a jen nás z dálky poslouchala.

„Hannah, ty ho určitě krýt nebudeš. Tak co? Vybal to na něj, jen se neboj, holka!“ popoháněla jsem ji hned, co jsem si vedle ní přisedla a upřela na ni svůj pátravý pohled, který by případnou lež ihned rozpoznal.

„No, víš… Bello, zabiješ mě, ale on má vážně pravdu,“ dostala ze sebe rozpačitě, zatímco klopila oči.

Cože?

„Snad jsem špatně slyšela, ne?“ vyjekla jsem vykuleně a čekala na její náhlé vykřiknutí následované výbuchem smíchu, že jsem se málem nechala nachytat.

„Ne,“ přiznala dost hlasitě, takže jsem si nemohla nalhávat, že neodpověděla nebo to byla odpověď jiná. „Já… Nevěděla jsem, že je to tvůj šéf. Opravdu ne. Šla jsem před dům s tím, že si sednu na schody a začtu se do nějakého časopisu, než se tu objevíš,“ poukázala na stoh módních magazínů, které jsem si s sebou na dovolenou vzala, abych měla čím na pláži pod slunečníkem listovat, jako důkaz. „Potom jsem mu nechtěnou náhodou skočila do náruče, protože bych jinak spadla a místo toho, abych se od něj hned, jak to bylo možné, odlepila, vrhla jsem se na něj. Než si sem dorazila, tak jsem ani neměla ponětí, koho to vlastně líbám.“

„Taková náhoda?“ pochybovačně jsem se zeptala.

„Jako bys nevěděla, že moc ráda flirtuju nebo se, když už nic jiného, líbám s vážně hezkými chlapy. Tohle jsme měly vždycky společný. A taky někde uvnitř víš, že kdybych věděla, že je to Corey, nechala bych ho být, protože je do té doby, než sama vyslovíš, že ho nechceš, jen tvůj. Vždycky jsme měly dohodu a ani jedna z nás ji neporušila. Známe se celých devět let. Pro nějakého chlapa bych tě nikdy neodkopla!“ bránila se dál a ve mně se obranná zeď naštvanosti pomalu bortila. Měla pravdu, i když to tak nějak zavinila, nemohla jsem se na ni zlobit, přemohly ji prostě hormony, když zahlédla sexy Adama.

„Věřím ti, Hannah,“ věnovala jsem jí úsměv a pořádně ji sevřela v objetí. „Copak bych se na tebe mohla zlobit?“

Nějakou chvíli jsme se spokojeně ujišťovaly, že nás nerozdělí naprosto nic, protože jsme na sebe byly, jsme a vždy budeme opravdu extrémně fixované. Jenže pak mi docvaklo, že někdo by si tu přece jen zasloužil vynadat.

„Omluvíš mě na chvíli?“ houkla jsem na Hannah, ale na odpověď jsem nečekala. Rovnou jsem se rozešla za Adamem, který stál tam, kde jsem ho předtím nechala, a zíral celou tu dobu na nás dvě.

„Dobře… Ty jsi ten první krok neudělal. Ale… nechal ses jí líbat!“ vybafla jsem na něj svůj triumf a čekala, s čím vyrukuje, že za to vlastně nemůže.

„Já vím. A vážně mě to štve. Ale… od té doby, co tě uháním, jsem se s nikým nelíbal, takže když se na mě vrhla… Prostě jsem už nedokázal říct ne,“ pokrčil provinile rameny. Ano, provinile.

Problém byl však v tom, že já pro něj měla slabost. Cosi uvnitř mě milovalo jeho provokace, jeho kecy i jeho vzhled. Takže jsem udělala to, co by jiná možná ne.

„Dejme tomu, že ti odpouštím. Kam půjdeme? Potřebuju se převléct," poukázala jsem na šaty, které večerní rozhodně nebyly. A má ješitnost by se za mě styděla, kdybych v nich šla na večeři do civilizace.

„Díky," brebtl skoro neslyšně a já se musela usmát. Za tu dovolenou si ho tu snad i vycepuju natolik, aby se z něj stal slušný muž… „Náš výlet je překvapením, Swanová. Takže je to jedině na tobě," usmál se záhadně a já zmateně přikývla. Nesnášela jsem překvapení.

„Měl bys ale vědět, Corey, že nesnáším překvapení. Pokud to bude něco otřesného, pak se těš na pořádné nadávky z mé strany. Bude to něco jako trest, aby sis uvědomil, že pokud bude vůbec nějaké příště, už něco takového ani nezkoušej," varovala jsem ho a oči se mi změnily v úzké výhružné štěrbiny.

„Risknu to," pokrčil rameny. Očividně si byl dost jistý tím, že se to nestane.

Tak to jsem vážně zvědavá.

Tentokrát jsem však náhodu podruhé nepokoušela a Hannah vzala s sebou nahoru, zatímco Adam zůstal čekat dole. A že se musel načekat… Výběr toho, co si obléknu, neměl konce. Dlouho jsem vybírala z koktejlek, přestože jsem nevěděla, kam pojedeme. Nicméně usoudila jsem, že šaty se hodí ke každé situaci. A právě to rozhodnutí tolik vše prodloužilo. Měla jsem s sebou totiž šatů nespočetně. A vybrat jen jedny z nich byl dost těžký úkol. Nakonec jsme to přece jen nějak společně s Hannah zvládly. 

Když jsem pak přesně po čtyřiceti minutách - což byl na mě mimochodem dost rekordně krátký čas - scházela v krátkých šatech zlaté barvy, jednoduchých lodičkách černé barvy a s objemným drdolem, stál Adam přesně na místě, kde jsem ho nechala.

„Sluší ti to, Swanová," uznale pokýval hlavou hned poté, co si mě pořádně prohlédl od hlavy až k patě a nabídl mi rámě. 

„Díky, Corey." Přijala jsem ho a věnovala mu lehký úsměv.

Dovedl mě ke svému autu, které jsem dobře znala. Černé BMW, nablýskané luxusem, na které se mě často snažil očarovat, aby mě mohl zavést domů. To bylo ale kdysi v Seattlu. Teď jsme byli o tisíce kilometrů jinde.

„Jak dlouho pojedeme?" položila jsem mu hned, co jsme usedli, nervózně otázku. 

„Moc ne - asi pět minut," podíval se na mě s jeho pověstnými jiskřičkami v očích. „Ale proč tak nervózně, Swanová? To se bojíš, že bych mohl o samotě loudit?" 

Zhluboka jsem se nadechla a nasadila masku naprostého klidu. „To byste si, pane Corey, mohl zkusit. Ale garantuju vám, že byste jen po jednom doteku, co by se mi nelíbil, přišel o mužství."

Zasmál se. „Už zase mi vykáš? Asi by sis v tom měla konečně udělat pořádek," poukázal s jízlivým hlasem na fakt, že se pořád nemůžu rozhodnout, co s tím.

„Možná," připustila jsem nevrle a ztichla. Neměla jsem co říct, už zase se začínal chovat jako namyšlený hulvát.

Oba dva jsme mlčeli celou dobu a začínalo to být poněkud trapné. Chtěla jsem nadhodit nějaké téma, aby řeč nakonec přece jen nestála, ale než jsem tak stihla učinit, zastavil. 

„To už jsme tady?" vyšlo ze mě zmateně. Okolo nás nebylo nic. Zajel k boku silnice, avšak vedle ní byla jen zeleň.

„Vždyť jsem říkal, že nepojedeme dlouho," pokrčil rameny s dokonalým úsměvem na rtech.

„Ale tu nic není," zaťukala jsem prstem na sklo okna po mé straně, aby si toho konečně mohl všimnout.

„To si jen myslíš, Swanová. Pojď ven, přesvědčím tě," slíbil a mně naskákala husí kůže po celém těle. Jeho hlas zněl tak dobře…

Nicméně jsem poslechla a poslušně vystoupila z auta. On ho obešel, v jedné ruce odněkud vytáhl velký košík a nabídl mi svou druhou prázdnou ruku. Chvíli jsem na ni zmateně hleděla a než jsem ji stihla celá rozpačitá chytnout, ušklíbl se a zase ji stáhnul ke svému tělu.

„Ne, počkej," zamumlala jsem omluvně a natáhla se pro ni. Na chvíli povytáhl obočí, ale pak se spokojeně usmál. 

Nakonec se přece jen ukázalo, že mé rozhodnutí bylo správné. Bylo správné se ho dotknout a chytit za ruku, protože mi to umožnilo dvě věci najednou, které mi hodně pomohly. Za prvé, pocítila jsem záchvěv po celém těle, když se mě dotkl. Projela mnou elektřina každičkým nervem a já tak měla možnost poznat, co se mnou jen ruka v ruce s ním dělá. Za druhé, neměla jsem možnost upadnout. Celou dobu, co jsme šli po poměrně vysokém trávníku, který byl všude okolo silnice, dál a hlouběji od auta, mě ve svém stisku pevně svíral, a proto, i když se mi nešlo nejlépe, nespadla jsem, jak by se jinak určitě stalo, kdybych šla sama bez podpory.

„Jsme tady," najednou prolomil jeho hlas to dusno, co vzniklo mezi mou a jeho blízkostí, a já se okolo sebe řádně začala rozhlížet. V trávě bylo několik zapíchnutých loučí se svíčkami.

Adam se jako na povel vytrhl ze sevření mé dlaně a z košíku, co celou dobu nesl, vytáhl deku. Rozprostřel ji do toho čtverce, co louče tvořily, a zapálil svíčky. 

„Pojď si sednout, Bello. Naše večeře je v tomhle koši," poukázal na něj a sám si sedl.

„Piknik?" překvapeně jsem zírala střídavě na něj i na koš.

„Jo," usmál se a zatáhl mě za ruku, ve které jsem do té doby ještě stále měla proudy elektřiny z jeho předešlého dotyku. Teď už na ty šoky pomalu umírala…

Nechala jsem se stáhnout k němu na deku, ale zbavit se vyjeveného ksichtu vážně nešlo.

„Vím, že nesnášíš přehnanou romantiku stejně jako já, ale aby to bylo přehnané, musel bych vzít ještě nějaký přehrávač s přeslazenými songy," pokrčil rameny. „Proto tu mám jen iPhone se staženou aplikací piána, kdyby sis chtěla něco poslechnout od hudebního virtuóza, jako jsem já," dodal s ironickým úšklebkem.

„Můžeš to zkusit," zasmála jsem se provokativně.

„Vážně? Čekal jsem, že řekneš něco v tom smyslu, že ne, protože i tak bych z toho udělal kýčovitou slaďárnu," zašklebil se a nervózně se usmál.

„Ty na to ani tak hrát neumíš, co?" podezíravě jsem na něj upřela oči.

„No… Ne. Asi jsem až moc spoléhal na to, že ten pokus zarazíš hned v jádru," pokrčil nevinně rameny. 

Vyprskla jsem smíchy. „Ale i tak bys něco alespoň zahrát mohl zkusit, ne? I kdyby to měl být jeden neustále se opakující tón," povolila jsem mu a vyčkávala na jeho reakce. 

„Dobře," pokrčil znovu rameny a odzbrojujícně se usmál. 

Co mi to, ksakru, děláš, chlape?! 

Vytáhl z kapsy plátěných kalhot mobil, který mu jistě každý, kdo neměl stejnou značku a verzi, hrozně záviděl, chvíli přejížděl prstem po displeji a pak z iPhonu začal vycházet jeden obyčejný tón.

Znovu jsem vyprskla smíchy. „Velký hudební virtuóz," přikyvovala jsem a smála se dál.

„No, hele!" vyprskl na oko naštvaně a mobil zase schoval.

Hraně jsem si povzdechla. „Ale vždyť jsi byl tolik dobrý!" 

„Přestaň si ze mě dělat srandu nebo uvidíš,“ snažil se vyhrožovat vážným tónem, ale nezabíralo to. Musela jsem se dál kuckat smíchy.

„Tak ty nechceš poslechnout?“ prohodil s povytaženým obočím a natáhl se ke mně tak, že jsem cítila jeho dech zřetelně na svém obličeji.

Smích okamžitě ustal, srdce se mi rozběhlo jako o závod. Přestala jsem chápat své tělo. Co se to děje?!

„Tak je to správně,“ usmál se sebevědomě a znovu se odtáhl. „To, že na tebe má přítomnost vážně působí, mi nevymluvíš.“

„Moc si nevěř,“ vyplázla jsem na něj jazyk jako malá holka, abych odtrhla svůj mozek nad přemýšlením, co to mělo znamenat.

S úsměvem pokrčil rameny.

„Adame?“ Rozhodla jsem se ho přece jen zeptat na to, co mi vrtalo hlavou celou dobu.

„Takže ses přece jen rozhodla mi navždy tykat?“ obdařil mě zvláštně radostným a upřímným úsměvem, který jsem u něj ještě nikdy neviděla. Ohromil mě, hypnotizoval.

„Jo,“ dostala jsem ze sebe po delší odmlce a cítila se jako totální blázen. Dneska jsem byla divná. Až moc mě uchvacoval a to nevěstilo nic dobrého.

„Super. Ale teď to, co jsi mi chtěla říct,“ pobídl mě se stále tím dokonalým úsměvem na tváři.

Jsem tam, kde slunce nesvitne žádný den v roce.

„Upřímně mi odpověz, ale nedělej si z toho prosím žádnou srandu. Je to docela vážné,“ upřela jsem na něj pohled, u kterého jsem měla za to, že dokáže člověka spoutat. „Cítíš ke mně něco? Máš mě rád nebo mě snad miluješ?“ Poslední slovo jsem nedokázala nic jiného než vyplivnout, protože jsem ho nedokázala říct normálně. Štítila jsem se ho.

„Podle toho, co chceš slyšet. Miluju tě to očividně nebude,“ zasmál se chápavě.

„Fajn,“ usmála jsem se vděčně. „To mi stačí, chápeš mě.“

„Tím si buď jistá,“ přikývl.

„Co takhle servírovat večeři?“ odvedla jsem, jak nejrychleji to šlo, pozornost od toho tématu, díky němuž mezi námi nastalo až moc velké jiskření.

Panebože, měla bych se vážně zamyslet nad tím, co provádím. Je to Adam Corey, děvkař. Na dnešek se jen špatně vyspal, a tak má pozoruhodně a zvláštně dobrou náladu. To vysvětluje jeho chování.

Přikývl a začal postupně vytahovat z koše hromadu jídla. Olivy, několik druhů sýrů, nachos se dvěma omáčkami, pečivo, víno, jiné dobroty.

„To jsi vykradl celý obchoďák?“ Zmateně jsem procházela pohledem to všechno, co přede mě položil.

„Vadí ti to snad?“ prokoukl mě.

„Moc dobře víš, že ne,“ pokrčila jsem rameny a pohladila si ploché břicho. Byla jsem si jistá, že za chvíli budou šaty praskat ve švech.

Čas s ním strávený byl… Pozoruhodně a rozhodně zvláštně až moc příjemný. Jedli jsme, občas si dali přestávku, abychom to mohli strávit a pustit se zase do dalšího, ale hlavně si povídali. O všem možném. Nemohla jsem poznat svého šéfa, který se najednou zajímal o vše o mé maličkosti a nejen o to, zda se s ním vyspím. Byl pozorný. Dokonce, i když se začalo stmívat a mé tělo zareagovalo na první chladnější vánek, vytáhl z koše svou mikinu s tím, že ji schovával pro mě. To byl další bod pro něj, čímž si extrémně šplhl.

Sedmnáctého července 2012

Ano, já vím. Dnešek tě celý zahltí. Ale tak už to, deníčku, bývá – každý jednou musí umřít. Rande s Edwardem bylo víc než dobré. Do té doby, než řekl, že se do mě každou chvílí zamiluje. Tehdy mě tolik vylekal, že se bojím ho vůbec znovu vidět. Za to Adam… Ten, co do této chvíle tolik okatě prohrával, se najednou probojoval na první pozici. Chová se jako vyměněný. Ale to, co mě na něm vždycky tolik iritovalo a přitom se zároveň i líbilo a přitahovalo, vlastní pořád – provokaci s vysokým sebevědomím.

Počet skorovyznání lásky: 1 (Brrr!)

Počet dokonalých přeměn: 1 (Adam Corey. Kdo by to kdy čekal?)

Já vím, většina z vás ho stejně nenávidí. Ale já si prostě nemohla pomoct.  Chtěla bych poděkovat za komentáře, které mi tu necháváte a zároveň poprosit ty, co se ještě neozvali, aby vyjádřili svůj názor. Bohatě by stačilo i jen jedním smajlíkem. 

Zároveň bych vás chtěla informovat, že nemám ani tušení, kdy přibude další kapitola, protože minimálně na týden odjíždím pryč. 

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdninový deník Isabelly Swanové - 7. kapitola: Adam překvapuje: