Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prázdninový deník Isabelly Swanové - 6. kapitola: Dobrá, prozradím ti svůj příběh...

25.07.2012 (15:15) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1578×

6. kapitola:  Dobrá, prozradím ti svůj příběh... 

Hluboký nádech a výdech. Tohle přece zvládnu. Je to jen Edward. Ten Edward Cullen, co kolem mě vždycky chodil jako po špičkách a bál se každého většího krůčku, aby něco mezi námi dvěma nepokazil. Má jen očividně nějakou divnou náladu, která v něm, bůhví proč, explodovala. Možná se nakazil od Adama...

Ale není to jedno? To rande jsem mu slíbila a už teď mu odtikává čas, který by se mnou měl strávit...

Jo, to je ono!

Musíš myslet pozitivně, holka – třeba, když mu naznačíš, že se ti nelíbí, jak se chová, změní se.

Zvedla jsem se zpět ze sedu do vzpřímené pozice a vydala se z bezpečí koupelny za těma dvěma. Ono mi stejně nic jiného ani nezbývalo.

„Takže... Půjdeme?“ navrhla jsem nesmělým tónem hlasu, který jsem vůbec nepoznávala. Kde se u mě, ksakru, bere?!

„Jo,“ přikývl a omluvným pohledem sklouzl k Hannah. „Těšilo mě,“ usmál se na ni zářivým úsměvem, který věnoval vždycky jen mně.

„Mě taky, Edwarde,“ zasmála se na něj má nejlepší kamarádka laškovně a já z jednoho na druhého těkala nechápavými pohledy.

Co se to tu děje?!

„Jste v pohodě? Nějak na sebe divně civíte,“ zavrčela jsem podrážděně. Tohle přece už nějak podivně přehánějí. „Pojď, Edwarde.“ Zahákla jsem se do něj, jako bych byla otravné klíště, a táhla ho ven.

Neznamená přece, že i když si nemůžu vybrat, tak to za mě udělá někdo jiný. Taková možnost naprosto neexistuje.

Naštěstí s sebou nechal vláčet poslušně tam, kam jsem ho navedla, takže už jsme za chvíli stáli venku před motelem.

„Tak co? Máš nějaký plán, čím mě uchvátit?“ nadhodila jsem program na blízkou budoucnost, protože jsem byla upřímně zvědavá, čím si mě bude chtít získat na svou stranu – pokud se o to tedy bude vůbec pokoušet.

„Co takhle zmrzlina a pláž?“ navrhl zcela bez okolků a já na něj zůstala zírat.

„Zmrzlina a pláž? Není to trochu… obyčejné?“ Žena by si myslela, že ji muž, co se ji snaží okouzlit, bude se také snažit ji naprosto očarovat vším, co ho vůbec napadne, a on mi tu nabízí pláž se zmrzkou, když bude pravděpodobně každou chvíli pršet.

„Věř, že není. Zvlášť, když je takové počasí,“ pozvedl svůj pohled vzhůru na nebe, jako by si ho chtěl lépe prohlédnout, což jsem opravdu nechápala. Co proboha chtěl vidět na zakaboněných mracích?

„Vždyť bude pršet,“ zašeptala jsem si nakvašeně pod nos.

Jenže on jako by to snad slyšel, se mě hned pohotově snažil přemlouvat dál. „Našel jsem jedno vážně překrásné místo, které tě uchvátí.“

Rezignovaně jsem si povzdechla, protože mi konečně docvaklo, že on si prostě pokoj nedá, i přesto, že ho neustále zavaluji otrávenými kecy.

☼☼☼

Když jsme za pár minut seděli u útesu a nohy nám omývaly rozbouřené slané vlny moře, s chutí jsem lízala zmrzlinu se svojí oblíbenou příchutí manga. Musela jsem přiznat, že nakonec měl Edward přece jen pravdu. Bylo to tu… Bylo to tu hezké. Na to, že jsem nesnášela kýčovitou romantiku – což tohle, pokud byste odškrtli slovo kýčovité, bylo extrémně romantické místo – se mi tu kupodivu líbilo. To místo bylo jako vystřižené z vyeefektovaného obrázku nějaké cestovní kanceláře. Jediná nečekaná změna byla v tom, že bylo naprosto skutečné, přírodou vytvořené a člověkem nijak nedotčené.

Byli jsme tu sami. Sami na malé pláži, dobře ukryté před ostatními turisty i domácími obyvateli. Skála to malé prostranství natolik dobře ukrývala, že se sem prakticky nikdo nemohl dostat. Bylo tolik zastrčené od okolního světa, tolik své a tolik malebné, až oči přecházely.

Prostě se chlapec pořádně vytáhl.

„A to tu budem jen tak sedět a čekat, dokud nezačne pršet?“ poukázala jsem s pichlavým tónem hlasu pohledem na nebe. Prostě mi to nedalo a musela jsem mu nějak ten incident s kobercem oplatit, přestože ve skutečnosti byl ten pohled na nebe, rozbouřené moře i celé okolí, se kterým si pohrával vítr, jenž každou chvílí sílil a sílil, vlastně dost úžasný. Vypadalo to, jako by každou chvíli měl nastat konec světa, a tak to ve mně vyvolávalo pocit naprosté euforie. Připadalo mi legrační, že si tu jen tak sedíme a čekáme, kdy nám bouřka dá za vyučenou, že na ni příště nemáme čekat s otevřenou náručí.

„Vadí ti to moc?“ odvětil s pokřiveným úsměvem na rtech.

„Abych pravdu přiznala, tak ani ne,“ zasmála jsem se a hodila zbytek svého těla do písku. Kornoutek zmrzliny už jsem měla v sobě, a přestože to byla pořádná porce, ani tak to nebyl žádný problém. V té chvíli mi bylo jedno, že budu celá promáčená až na kost. Bylo to jedno – stejně, i když nesvítilo slunce, bylo dusno a voda příjemně chladila mé horkem rozpálené tělo.

„Fajn,“ obdařil mě svým dokonalým pohledem roztátých karamelek, ale hned pokračoval dál. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Jasně,“ pokrčila jsem rameny a vyčkávala na jeho další otázku bez jediného tušení, jaké téma hodlá nakousnout.

„Je to docela osobní… Ale rád bych tě víc poznal,“ přiznal podivně ostýchavě. „Co tvoje rodina? Já… Nikdy jsi o ní nemluvila. Nikdy se k tobě domů nikdo kromě Hannah nestavoval...,“ odmlčel se a opatrně mi pohlédl do očí.

Uvedl mě do rozpaků.

Kde si, ksakru, zjistil informace, kdo kdy vstoupil nebo nevstoupil do mého bytu?

Jenže to jsem na něj nevytáhla. Rozhodla jsem se mu totiž říct pravdu. Bylo zbytečné se z toho pokoušet vybruslit. Cítila jsem uvnitř sebe samé jakýsi nepopsatelný paprsek důvěry, který mě přesvědčoval, že mu můžu věřit. Že mu svou poměrně špatnou minulost můžu svěřit, a že on mé tajemství, které se před ostatními snažím skrývat, nikomu nevyzradí. Prostě a jednoduše do mě něco vjelo a já vyšla s pravdou ven, přestože jsem ho znala jen pár měsíců.

„Ono není o kom mluvit. Má nejbližší rodina je mrtvá a ten zbytek… Nikdy mě neměli rádi, nikdy jsem k nim nepatřila,“ řekla jsem co nejvíc stroze s nadějí, že se třeba dál nebude vyptávat.

Chyba lávky, samozřejmě, že mu zvědavost nedokázala udržet jazyk za zuby.

„Co se stalo? Jak? Proč?“ dostával ze sebe, očividně překvapený mojí odpovědí. Upíral na mě pronikavě zmatený pohled a mě naprosto odrovnal a přinutil to tak chtě nechtě ještě rozvést.

„Je to složité… A na delší vyprávění,“ odmlčela jsem se na chvíli, abych polkla slzy, co se mi chtěly nahrnout do očí. Jenže to jsem nemohla dopustit – nesnášela jsem pocit bezmoci a smutku. Ale hned poté, co jsem zahlédla koutkem oka, jak se nadechuje k tomu, aby mě pobídl pokračovat dál, jsem to udělala ještě dřív, než stihl něco říct. „Mí rodiče, společně se sestrou, zemřeli při havárii letadla. Tenkrát jsem dostala od své matky zaracha a nemohla jsem letět s nimi na dovolenou na Kanáry. A to mi zachránilo život.“ Když se mi v mysli rozprostřelo i jen pár těchto vzpomínek, okamžitě mi bylo do breku. Ty výjevy se odehrály před mnoha lety, ale obrazy byly extrémně živé a přesvědčivé, jako by se to všechno odehrálo teprve včera.

Ta doba mého dětství a dospívání byla tou nejhorší z mého života. Byla jako nevydařená parodie Popelky ve skutečném světě. Nemusela jsem po své jediné sestře uklízet ani se starat o domácnost, žila jsem si ve stejném luxusu jako všichni v domě, ale přesto jsem dostávala každý den na talíři tu nechuť většiny ve svém okolí, že jsem tu nežádoucí, nechtěná.

„Má matka nikdy nechtěla druhé dítě. Vždycky říkávala, že chtěla jen jednu dceru – jen Serenu. Já jsem byla nečekaná a tedy i nechtěná. A dávala mi to sežrat každičký den mého života v přehnané vile, které říkávala domov. Ona a všichni ostatní příbuzní, kromě mého otce a sestry, mě z duše nenáviděli. A když říkám nenáviděli, tak opravdu nepřeháním. Bylo to nejhorších sedmnáct let mého života.“

Má sestra a otec byli jediným světlem v tom ponurém životě, který jsem vedla. Snažili se mi ho jakkoliv ulehčit každý den, ale na mou matku byli krátcí. To ona vlastnila hlavní slovo ve svém zámku, to ona měla hlavní slovo i v celé rodině.

„Ona… Z duše jsem ji nenáviděla. Každý den mě ponižovala a bylo jí jedno, že má při tom obecenstvo. Každou volnou chvilku využívala k tomu, aby mě neustále přesvědčovala o tom, že v životě ničeho nedosáhnu, že budu vždy jen závislá na majetku, který ona a otec vydělali. Jednou, když už mi zase vyhubovala za nějakou naprostou pitomost, mi zakázala odjet s nimi na dovolenou jako trest. Brala jsem to ale jinak – těšila jsem se na ty dva týdny bez ní, kdy v našem domě sice každý den dostanu pár škaredých pohledů od služebných a ostatních, kteří spravovali nepřetržitě dům, aby byl v tom nejlepším pořádku, ale přitom jsem věděla, že bez paní domu si ke mně nic víc nedovolí. Mělo to být vykoupení, nabrání síly na další nadávky, které by mě čekaly okamžitě po jejím příjezdu zpět…“ Ztěžka jsem polkla, když jsem se blížila znovu k tomu nejhoršímu. „Jenže už se nikdy ani jeden z těch tří nevrátil. Letadlo havarovalo, nikdo nepřežil. Ten den jsem své matce taky odpustila. Nikdy ke mně neměla vlídného slova a důvod k tomu byl až nepochopitelný, ale… Byla to má matka,“ snažila jsem se vysvětlit, proč tomu tak vůbec je.

„To je mi líto, Bello,“ tiše zašeptal pohotově Edward a než jsem stihla mrknout, byla jsem dobrovolně uvězněná v jeho objetí, které mi v tu chvíli bylo víc než příjemné.

„Od té doby se sama protloukám životem. Nejsem na svých příbuzných nijak závislá a ani nikdy nechci být. Jakoby žádná rodina nikdy neexistovala,“ zamumlala jsem do jeho ramena a skončila s vysvětlováním. Na víc jsem neměla síly.

Nevím, jak dlouho mě ve svém objetí konejšil. Pamatuji se jen, že to nebyla zrovna krátká chvíle, ale že mi to také vůbec nevadilo. Protože já něčí podporu potřebovala jako sůl. Potřebovala jsem tichého společníka, který to dál nerozebíral a nechtěl zacházet do bolavějších detailů. Ty znala už jen Hannah. Nikdo víc.

☼☼☼

Přesně v sedm mě Edward vedl zase před motel, aby mě včas odevzdal do rukou Hannah, se kterou jsem byla domluvená, že mi zase pomůže se zkrášlovací kůrou, tentokrát pro změnu zase na schůzku s Adamem.

Déšť nás za celou tu dobu nechytl, a tak to bylo překvapivě příjemně strávené odpoledne.

Šli jsme ruku v ruce, povídali si už na odlehčenější téma, a mně bylo mnohem líp. Cítila jsem se dobře, až mě to samotnou překvapovalo. To mě taky ujistilo v tom, že rozhodnutí mu říct o své minulosti, bylo správné.

Najednou se však zastavil a divně si mě začal prohlížet, od hlavy až k patě. Nechápala jsem, co se děje, protože i když jsem věděla, že nevypadám zrovna dvakrát k světu, když jsem mokrá a ulepená od písku, už mě tak přece měl možnost vidět po cestě přímo celou dobu. On na mě ale začal zírat jako na zjevení až teď.

Co to?!

„Asi bych ti měl něco říct,“ vypadlo z něj nakonec, ale to mě vážně neuklidnilo.

„Co je? Zvedla se mi někde sukně od šatů natolik vysoko, že mi jde vidět zadek?“ nadhodila jsem vyděšeně a hned se začala kontrolovat.

Nervózně se zasmál a zakroutil hlavou ze strany na stranu. „Ne, uklidni se a nevyšiluj, ano?“ upřel na mě topaz a čekal na odpověď.

„Dobře,“ svolila jsem a jako malá poslušná holčička přikývla. „Ale co tedy chceš? Děsíš mě, Edwarde,“ pokárala jsem jeho hlemýždí tempo, kterým se dostával k jádru tématu, které načal, a o kterém jsem ještě stále neměla páru.

Přikývl a spustil. „Víš, Bello… Měla bys vědět, že tě mám vážně rád. A... Jsem si jistý, že pokud to takhle půjde ještě chvíli, tak se zamiluju,“ přiznal a sklopil pohled.

Došla mi slova.

Ale jen na opravdu malou chvíli. Protože pak mi došlo, že tohle je špatné. Vážně moc, moc špatné.

„To přece nemůžeš!“ vyhrkla jsem, aniž bych si nějak podrobněji promyslela smyl svých slov předem. Obdaroval mě zmateným pohledem s pozvednutým obočím. „T-to… Nebylo by to fér. Já k tobě něco jako lásku necítím. Doteď si nedokážu udělat jasno v citech k tobě i Adamovi…,“ snažila jsem se mu vysvětlit.

Upřeně na mě hleděl. „Ale co s tím zmůžu? Citům neporučím, Bello,“ hlesl.

Nebylo času uvažovat, jak se mám zachovat. Musela jsem jednat. „Víš ty co? Ty, já, kuchyně, zítra. Budu vařit v té malé místnůstce, co v bytě s Hannah máme, a ukážu ti, jak při nenáviděné chvilce kuchtění vypadám. Lekneš se a ony tě ty city okamžitě opustí, jako mávnutím kouzelné hůlky. Tradá, možná zamilovanost bude fuč!“ Ihned jsem začala splašeně plánovat a on na mě hleděl, jako bych se snad pomátla.

Jenže já byla naprosto v pořádku.

„Co ty na to? Přijdeš?“ dostávala jsem z něj svolení jen velmi ztěžka.

„Dobrá,“ přikývl nakonec přece jen.

„Super!“ usmála jsem se na něj povzbudivě a odtáhla se. Motel už od nás byl jen pár kroků a ty jsem se rozhodla dojít sama. „Takže zítra zase ve čtyři,“ oznámila jsem mu nesmlouvavým tónem a otočila se na patě. Pusu jsem tentokrát neriskovala, nechtěla jsem mu to ještě víc ztížit, když by se náhodou ukázalo, že on pro mě není, přestože by byl v zamilovanosti až po uši.

„Ahoj,“ zamumlal vyjeveně a stál tam dál jako solný sloup. Po cestě jsem se však neotáčela, nedávala mu žádné podněty k tomu, aby si myslel, že přece jen i já k němu cítím něco, jako on. Protože já v tom měla nepěkný guláš, nevěděla jsem ani trochu, co ke kterému z nich cítím.

Šla jsem přímo za nosem, zatímco jsem uvažovala, co mám dělat dál, a jak tohle všechno vůbec může dopadnout. Jenže to by na mě přímo před motelem nesmělo čekat nemilé překvapení.

Zprvu jsem si jako bláhová trubka myslela, že přímo přede mnou stojí jen nějaký další otravný zamilovaný pár, který své choutky nestydatě dává najevo klidně i před zraky ostatních. Olizovali se jen tak před všemi, div procházejícím nevypadli oči z důlků. Měla jsem v úmyslu kolem nich projít a věnovat jim nějakou popuzenou nadávku, jestli si to radši neměli nechat na doma, klidně i ve španělštině.

Já vím, byla jsem hrozně slepá.

Teprve až jsem od nich stála pouhých pár centimetrů, rozeznala jsem ty známé rysy obou postav a nestačila zírat i já.

Pohledná, avšak hned na první pohled podivná černovláska, se věšela na svalovce v tílku, ze kterého mu vykukovalo na vypracované paži tetování. Jen ten pohled ledově modrých očí, které na mě vždycky s provokativními jiskřičkami v očích upíral, teď chyběl. Byl totiž plně zaměstnán vysvlékáním pohledem mé nejlepší přítelkyně.

Hannah a Adam. Grrr.

Sedmnáctého července 2012

Já je nesnáším. Grr… Dokonce mi i vzali chuť popsat vůbec své pocity z rande s Edwardem.

Počet nejlepších kamarádek, které se tak označovaly, a pak olizovaly mého šéfa: 1 (Tradá, kdopak to asi je?!)

Počet šéfů, kteří za mnou neustále pálili, a pak se přímo před mýma očima olizovali s mou nejlepší kamarádkou: 1 (Hádej, deníčku… Jakého jediného děvkaře vůbec znáš?!)

Dostali jsme se za zdárnou polovinu! Moc děkuju všem, kteří ještě stále poctivě čtou, jsem vám vděčná za každičký komentář.

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdninový deník Isabelly Swanové - 6. kapitola: Dobrá, prozradím ti svůj příběh...: