Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prázdninový deník Isabelly Swanové - 4. kapitola: Kdo, ksakru, jsi?

10.07.2012 (16:45) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1997×

4. kapitola: Kdo, ksakru, jsi? 

Byla jsem přejedená k prasknutí. Ta rybička, co Gabrielo sliboval a nakonec ji i přinesl, si rozhodně nezasloužila toto pojmenování. Byla to kilová hora masa. Jenže ohromně dobrého, že jsem to prostě všechno musela sníst, aby nezbylo vůbec nic. Ne, to bych přece nemohla dopustit.

Proto jsem se teď válela po gauči s přecpaným žaludkem a hleděla do zdi. Bylo mi zle, ale ani za nic bych to nikomu nahlas nepřiznala. Prostě jsem se přežrala a teď jsem za to měla pykat. Tečka.

Nakonec jsem se však přece jen vykašlala na nadávání ohledně přeplněného žaludku. Byly tu důležitější věci na řešení. A to rovnou dvě.

Nebyly to však přímo tak věci jako spíš chlapi.

Ach jo, už je to tu zase...

Proč prostě nikdy nemám možnost si od opačného pohlaví odpočinout? Byla jsem úplně normální ženská, nijak zvlášť jsem nevybočovala z řady. Snad jen jsem byla mnohem sprostější, drzejší, tlustější než ostatní ženské, na které muži stáli fronty. A taky jsem si nikdy nehleděla do huby – pro upřímnost jsem nechodila daleko.

Tak co na mě, ksakru, vidí? Bylo to jednoduše na palici. Divné. Zvláštní.

Jenže mně prostě nebylo přáno utápět se v depresi, že jsem tolik žádaná. Z přízemí se ozývaly jakési hlasy a výkřiky, a že to znělo rozrušeně... Bezmyšlenkovitě jsem vyskočila na nohy a rozhodla se těch pár hnusně příkrých schodů sejít, abych zjistila, co se děje a co mě ruší se utápět v lítosti, že po mně jedou dva sexy chlápci.

Nakonec jsem tedy poslechla své nutkání a dole mě opravdu čekala podivná podívaná. Před hlavním vchodem do motelu stál Gabrielo a dohadoval se španělsko-anglicky s někým, kdo stál venku.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho okamžitě zvědavě. Stočil svůj pohled na mě a nešťastně pokrčil rameny.

„Tá žená sem chce. Ale ona nénit objédnaná,“ zoufale se pokoušel osvětlit situaci.

„Kolikrát vám mám, ksakru, říkat, že tu nechci mít žádný pokoj? Přijela jsem za Isabellou Swanovou! To vám to jméno nestačí říct jen jednou?“ vyprskla ta osoba venku a já až v té chvíli, co zmínila mé jméno, popošla blíž ke Gabrielovi, abych na dotyčnou mohla líp vidět.

Byla to žena, přibližně v mém věku, s nezvykle černými vlasy jako bezhvězdná noc. Na očích měla tmavé sluneční brýle a místní určitě být nemohla, což jsem usoudila díky bledé pokožce. Navíc ta perfektní angličtina...

„Co potřebujete? Já jsem Isabella,“ představila jsem se stroze, protože jsem ještě stále nevěděla, co od ní očekávat.

„No konečně,“ vyhrkla znovu tím podivným chraplavým hlasem a já si ji znovu pořádně prohlédla. Proč mi, sakra, přijde tolik povědomá a cizí zároveň?

„Lo que una vaca mala educación.“ (To je ale neslušná kráva.)

Ta věta se mi ozvala naštvaným pološeptem za zády a já překvapená otočila hlavu. Takhle dokázal Gabrielo, ten malý zvláštní muž s legračním přízvukem, nadávat? Propaloval naštvaně cizí ženu a já se neubránila smíchu. Byla na něj očividně hrubá a jemu se to, chudáčkovi malému, vůbec nelíbilo. Ale kdo by se mu divil.

A já se v té chvíli odhodlala vyjít s pravdou ven. Měla jsem nutkání ho podpořit.

„Sí, no es nada alelo puede hacerlo.“ (To teda je, ale nic si z ní nedělejte.)

Vytřeštil na mě oči a samým vyjevením taky pootevřel pusu, až jsem měla vážně pěkný výhled na jeho špatný chrup.

„Te encuentras bien?“ (Jste v pořádku?) Začínala se ve mně probouzet starostlivost, která jindy bývala ukrytá dost hluboko na bezpečném místě, protože jsem nerada vypadala zranitelně a až moc přívětivě.

„Sí,“ přikývl opatrně, hned však pokračoval.

„Pero... Usted habla español?“ (Ale... Vy umíte španělsky?)

„Yo soy un intérprete, lo único que conviene que yo me sé su idioma, no se desea utilizar. Quería descansar en vacaciones del trabajo,“ přiznala jsem se zahanbeným úsměvem, ale zároveň jsem také doufala, že mi to odpustí. (Jsem tlumočnice, jen jsem výhody, že váš jazyk znám, nechtěla využívat. Chtěla jsem si na dovolené odpočinout od práce.)

Přikývl a obdařil mě chápavým úsměvem, ze kterého mu zase vylezly všechny ty křivé zuby i mezery, kde chyběly. Vypadal jako medvídek koala – s vlasy po boků hlavy a jinak pleší, ale zároveň tak nějak roztomile a vtipně.

„Mohly byste konečně začít mluvit normálně? Tenhle jazyk je naprostá hatmatilka,“ postěžovala si ta podivná ženská naštvaně a drze tak narušila tu zvláštní kamarádskou a přívětivou vlnu, která mezi námi s Gabrielem vznikala.

„Me lo llevo y averiguar lo que cada vez que quiere,“ slíbila jsem mu poslední větou španělsky, než se ta žena zase začala dožadovat pozornosti a on se vděčně usmál. (Odvedu ji nahoru a zjistím, co to vůbec chce.)

„Můžete jít za mnou,“ pokynula jsem jí rukou a ona hned poslechla, zatímco si cosi naštvaně mumlala pod nos.

Když jsme pak konečně dorazili do mého malého bytu, bez jakéhokoliv svolení si prostě sedla na gauč a vyžádala si sklenici vody. Proč mi jen připadalo takové chování hrozně podobné někomu známému?

„Tak co potřebujete?“ vyštěkla jsem poměrně naštvaně, protože ta hra na neznámou ženskou mě vážně přestávala bavit. Ba co víc, začínala jsem být slušně nasraná. Najednou se tu objeví, celá zahalená prapodivnou záhadou, co je vůbec zač. Navíc ví, kde se právě nacházím, i přesto, že tu trávím dovolenou, a to nevěděl do té doby, co se tu objevil Adam s Edwardem a všechno to prasklo, nikdo.

„Chci si promluvit. Ale první mi dej tu sklenici vody,“ štěkla místo odpovědi a já už vážně neměla daleko od toho, abych se na ni vrhla a uškrtila ji na místě. Co si mi vůbec dovoluje tykat?!

„My si tykáme? Odkdy, že to ani sama nevím?“ vyprskla jsem jedovatě. Já si na její žádnou služku hrát nebudu. A zvlášť už ne v mém bytě.

„To by ses divila, jak je to dlouho, co jsme se poznali,“ zaklonila lehce hlavu, jako by se zasnila. Na mém gauči.

Ta ženská prostě musela být psychopat. Protože jak jinak si to vysvětlit? Objevila se z neznáma, drze si to tu přivlastnila, tykala mi a na očích ještě stále měla ty tmavé brýle, co přímo zneškodňovaly jakýkoliv pohled do jejích očí, přestože už dávno byla v místnosti, a tak se to neslušelo a dělalo to z ní ještě většího mimozemšťana.

„Vážně?“ nadhodila jsem se sarkastickým podtónem v hlase a ona se zaškaredila.

„Však ještě uvidíš,“ slíbila, jako bychom se snad ještě někdy měly vidět. Ale ať si moc nemyslí – dám jí posledních pár minut a pak z celého motelu poletí jako namydlený blesk. O to se mile ráda má maličkost postará.

„Ale říkat to počtvrté nebudu – chci tu vodu nebo se snad zalknu žízní,“ ozval se znovu její panovačný hlas. A já měla chuť jí odseknout, ať teda se pro mě za mě vážně zalkne, ale jen ať hlavně až někde venku, abych jí pak nemusela odklízet.

Nakonec jsem se na to ale vykašlala a prostě ji poslechla. Třeba mě za to opustí dřív a já tak budu mít zase alespoň na ještě nějakou tu chvíli klid. Dokud se kolem mě zase neslétnou ti dva…

Za pár minut už jsem před ní stavěla pořádně orosenou sklenici balené, vychlazené z lednice, vody, kterou jsem našla v malé ledničce v ještě menší kuchyňce, co jsem tu měla. Neměla jsem tu odvahu nalít jí jen z kohoutku, protože jsem měla obavu, že by to nějak poznala a hnala mě pro další. A já se radši těch pár drobných, co za flašku čisté vody budu muset domácím pravděpodobně obětovat, rozhodla dát, jen aby mě ten mimozemšťan co nejdříve opustil.

A ona ani nepoděkovala.

Proč mi, sakra, někoho tolik každým pohybem i chováním připomíná? Ale koho? A proč?

Vyprázdnila ji na pár loků a pak se znovu pořádně zabořila do té staré pohovky, zatímco já nad ní stála a pečlivě rentgenovala každý její pohyb. Kdo ví – třeba je to jen zlodějka a ty minuty, co jsem strávila v kuchyni, využila na to, aby mi něco štípla…

Hned, co se mi ten poťouchlý nápad vyrojil v hlavě, ostražitě jsem si začala prohlížet její zavazadla. Ale ona žádné neměla. Ani jednu tašku nebo kabelku a já si připadala jako ten největší debil pod sluncem, že jsem si toho ani nevšimla.

„Takže… Kde bych začala? Možná bych ti první měla vynadat, že ses vůbec neozvala. Napochodují si to za tebou až do téhle španělské díry oba seattlští bozi a ty nejsi ani schopná dát vědět,“ spustila ta podivínka a hned pokračovala dál v jejím podivném monologu. Copak mě po celý čas dovolené sledovala?! „A to by sis ještě do bytu nechala dobrovolně nakvartýrovat cizí ženskou, kterou jsi nikdy ani neviděla. Nebo tedy viděla, ale ani jsi mě nepoznala!“ vyčítala.

Znovu jsem si ji prohlížela od hlavy až k patě a znovu jsem také zaznamenávala ty podobné rysy. Někomu natolik podobné, že by mohli být klidně i příbuzní… Ale kdo by to mohl být?

Já nikoho s tolik černými vlasy a podivným chováním neznala. Já znala jen svou nejlepší kamarádku Hannah, která vlastnila zvláštní vychování. Ale ta byla blondýna a nevlastnila chraplák.

A do kelu!

„Hannah? To… To jsi ty? Kde ses tu vzala? Jak? Proč?“ chrlila jsem ze sebe jako sopka lávu několik otázek za sebou, aniž bych jí dala možnost na ně vůbec odpovědět. Musela si počkat.

Pak mi to ale hned vykompenzovala pár složitými větami plných informací, po kterých jsem prahla.

„Vzala jsem si volno a rozhodla se odletět taky do Španělska. Vždyť víš, že jsem vždycky chtěla do Barcelony – fotbalista, kam se podíváš, další fotbalista a další… – a rozhodla jsem se, že ten výlet podniknu ještě toto léto. Po cestě jsem to vzala touhle dírou, abych se zastavila alespoň na dva dny za starou známou a pořádně jí vynadala. Jen tak mimochodem, Bello, dám ti přátelskou radu: Měla bys tu starou drbnu, co si říká tvá sousedka, asi vážně praštit pánvičkou po hlavě nebo o tom alespoň vážně uvažovat. Napráší na tebe úplně cokoliv, jen aby svými úžasnými drby posluchače vážně překvapila, což je pro ni obrovská cena. Ještě než jsem nasedla na letadlo, stavila jsem se ti zalít kvítka – no dobře, přiznávám bez mučení, že to jedno koště, co tam máš, důvodem mé návštěvy nebylo, protože to byla tvá dokonalá šatní skříň, kterou ti budu závidět do konce života – a ona práskla, že slyšela na chodbě jakéhosi pana Coreyho i Edwarda Cullena, jak se domlouvají, že se za tebou vydají. To mě samozřejmě naštvalo ještě víc, a proto taky to maskování, abys mě hned nepoznala. Měl to být trest pro tvé nervy,“ zvedla jeden černý pramen svých vlasů a sundala si sluneční brýle.

„Ty je máš obarvené?“ vyjekla jsem po tom všem, co mi řekla, protože změna barvy jejích vlasů mi momentálně připadala jako ta nejzajímavější nová informace.

Nešťastně nakrčila nos a přikývla.

„Ty jsi experimentovala!“ vyjekla jsem znovu a hlas mi překvapením vyjel o oktávu výš.

Znovu přikývla a nezdála se být ani trochu spokojená s výsledkem.

„To nebylo kvůli mně,“ odhalila jsem pravdu, „to se ti jen nepodařilo a teď jsi to chtěla zamaskovat!“ vykřikla jsem vzrušením úplně bez sebe. „Jak jsi jen mohla, Hannah? Tvé krásné vlasy!“ vyčítala jsem jí.

„Já vím, Bello, já vím,“ mlaskla nespokojeně.

Sedmnáctého července 2012

Dnes mě čekalo další překvapení. Ale bylo rozhodně milejší než ta včerejší. No dobře – to mi taky nijak zvlášť doslova nevadilo, ale Hannah… Ta po mně nechce rozhodnutí. Ta po mně jen chce, aby si z té dvojky mohla vybrat první, kdo se jí víc zamlouvá, a na mě zbyl ten nechtěný. Ne, že by se mi nezamlouvalo, kdybych se nemusela rozhodovat, ale na druhou stranu jsem si jistá, že by svého výherce dřív nebo později odkopla. A byla by tu možnost, že by po mně dotyčný znovu šel… Takže to zatím nechávám být a upřímně Hannah závidím, že už za několik dnů, co mě zase opustí, bude moct odcestovat do Barcelony, aniž by ji pronásledovali dva sexy bozi. Ona je právě dole a sbírá si svých pár švestek z auta – ten blázen přijel trajektorem! –, a ani si neuvědomuje, jaké štěstí má. Vážně mimozemšťan.

Počet tajemných návštěvnic: 1 (Má trhlá kamarádka.)

Počet zpřátelených Španělů: 1 (Kupodivu jsme si k sobě s Gabrielem našli cestu díky pomlouvání Hannah. A na mě taky prasklo, že španělsky vlastně umím.)

Počet cigaret: 15 (Už si to zase vykompenzovala dýchánkem, kdy jsem jich najednou vykouřila snad osm. Jsem závislák, ale no a co?)

Všem poctivě komentujícím hrozně moc děkuju. Dodáváte mi sílu to nezabalit, přestože někdy je to fakt o hubu.  Berte prosím s rezervou tu španělštinu. Neumím ji, takže samozřejmě pomohl Google...  

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdninový deník Isabelly Swanové - 4. kapitola: Kdo, ksakru, jsi?: