Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prázdninový deník Isabelly Swanové - 3. kapitola: „Obyčejné“ ráno smolařky

03.07.2012 (20:00) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2235×

3. kapitola: „Obyčejné“ ráno smolařky

Probudil mě racčí křik. Oči jsem však stále nechala zavřené a tápala v mysli, jak bych skřek toho ptáka vůbec mohla slyšet. Jenže také jsem zaslechla šumění moře, a to mě vážně vyděsilo. Kde jsem to proboha usnula? Byla možnost, že jsem náměsíčná a z motelu jsem se dostala úplně jinam?

Vykašlala jsem se na polemizování a nakonec přece jenom otevřela oči. A čekal mě šok.

Ležela jsem na pláži a na cizím těle s opřenou hlavou. Byla jsem celá špinavá, rozcuchaná a z mé postele se mi naskytoval dobrý výhled na Edwarda, který spal, a já ho z nepochopitelných důvodů držela za ruku.

Už jsem se ani nemusela dívat na dotyčnou matraci, aniž bych nevěděla, kdo to je. Přesto jsem to ale zkusila a v duchu se těch pár sekund, než jsem hlavu trochu nadzvedla – ale ne tolik, abych ho probudila – upřímně modlila, aby to nebyl ten, kdo to zajisté taky byl.

Jenže já musím mít smůlu pokaždé. Vždycky.

Adam Corey spal s poloodhalenou hrudí a spokojeně se usmíval i v tom blbém snu.

Proč já husa raději nezůstala přece jen doma, nevymluvila se na nějakou tropickou nemoc, se kterou bych musela být v karanténě, a nesedla si ke knize?

Z vnitřního nadávání mě však vytrhl Edwardův hlas, až jsem sebou překvapením trhla. Doposud jsem vážně uvažovala nad tím, že bych prostě náhle zdrhla, a těm dvěma utekla do bezpečí motelu. Jenže on to teď prostě zpackal.

„Dobré ráno, Bello,“ usmál se ospale a druhou rukou, za kterou mě nedržel, si promnul oči. Slunce bylo schované pod mrakem, ale on i přesto mžoural. Když jsem si ho však začala prohlížet víc do každého záhybu obličeje i těla, uvědomila jsem si dost zvláštní věc. Byl příšerně bledý, a to mě vážně vyděsilo. To mu bylo tolik chladno?

„Dobré,“ odpověděla jsem spěšně a hned pokračovala: „Jsi v pořádku, Edwarde? Zdáš se mi ještě bledší, než obvykle jsi,“ poukázala jsem na jeho skoro průsvitnou pokožku.

Chvíli na mě zaraženě hleděl, pak ale jako by se probudil z transu a zakýval hlavou ze strany na stranu. „Samozřejmě, že jsem v pohodě. Takhle po ránu vypadám vždy, když to noc předtím přeženu s alkoholem,“ pousmál se křečovitě a hlavně nevinně.

Přišlo mi to podezřelé, ale neměla jsem žádné eso v rukávu, a tak jsem se rozhodla, že to nechám na jindy.

„Tak dobře,“ pokrčila jsem rameny a nechala to plavat, protože už se zase choval podivně a mně bylo jasné, že mi pravdu neprozradí.

„To už jste vstali a mě necháte spát?“ ozval se však náhle pode mnou hlas a hruď i s mou hlavou se rozvibrovala. Až v té chvíli jsem si bohužel uvědomila, že už jsem ji dávno měla sundat, než to panu šéfovi udělá vážně dobře a bude si ze mě utahovat ještě další století.

„Dobré ráno, Isabello.“ Upřel svůj pronikavý pohled očí, který by dokázal rozpustit i stovky kostek ledu, na mě a hned pokračoval: „Jak se ti spalo?“ zakřenil se provokativně.

Grrr.

„Příšerně, pane Corey,“ odvrkla jsem nabručeně.

„Myslím, že mi po včerejšku můžeš úplně v klidu tykat – po tom, co se všechno stalo...“ Hrál jistojistě na moji strunu nervů, protože musel vědět, že si pamatuju jen vážně málo z včerejší noci.

Když jsem se vrátila z toalet, pohledem jsem našla bar a ten jsem se rozhodla využít ve svůj prospěch. Neustále jsem usrkávala šampaňské s jahodami, protože mi přece jen přišlo trapné do sebe kopat jednoho panáka za druhým. Nikdo tady nepil, jenom já. Tedy dokud se odněkud vynořil Edward a já mu okamžitě objednala skleničku nějakého alkoholu, abych v tom nebyla sama. Po pár hodinách se pak taky objevil Adam s výmluvou, že sliboval, že se sice neobjeví, ale on přišel až ráno na druhý den. V tu chvíli mi to ale už bylo jedno – byla jsem zpitá skoro pod obraz, ale kupodivu jsem ještě vnímala.

Corey naštěstí netrhal partu a pil s námi.

A pak už si nevzpomínám na nic jiného. Ani na to, jak jsme se dostali sem na pláž, ani to, jestli jsem s některým z nich – nedej bože s oběma z nich – něco provedla.

Ani tečka vzpomínky navíc.

Sakra.

„Ale já pořád nechci, pane Corey,“ vyplázla jsem jazyk a své tělo od toho jeho trochu odtáhla blíž k Edwardovi, který mi díky spleteným rukám pomohl. Lehla jsem si zase do písku a čekala, co bude dál.

Zaslechla jsem jen Adamovo odfrknutí, ale už jsem mu nevěnovala pozornost, protože tu si náhle ulovil ten pitomý mořský ježek.

Neptejte se mě nikdo, jak se mi něco takového mohlo stát. Já sama to nevím. Vím jen to, jak hrozně to bolelo, když se usadil v mém chodidle. Ta potvora tam určitě schválně zahynula, aby na mě mohla nastražit past. Protože kdo jiný by si něčeho takového nevšiml a přímo do toho vrazil?

„Au!“ vyjekla jsem okamžitě poté, co se na něj má noha napíchla, a tak jsem vykřikovala asi ještě dobrou minutu prapodivné skřeky, aby bylo každému jasné, že se mi něco stalo.

„Sakra, Bello,“ slyšela jsem sametový hlas Edwarda těsně u ucha, ale v další vteřině už u mě nebyl. Kolem mého těla prosvištěl vzduch, který mne na chvíli zchladil. Já si toho však nijak zvlášť nevšímala – měla jsem co dělat s tím, jak noha příšerně pálila.

Vystřelila jsem do sedu a začala si chodidlo prohlížet. Neměla jsem však ani tušení, co budu dělat. Byla jsem si jistá, že sama si ránu vyčistit nedokážu, ale k ošetřovateli nedopajdám.

„Ukaž, prosím tě,“ houkl vedle mě Adam a znovu se přiblížil. A já se nezmohla na nic víc než ho nechat se mnou manipulovat, protože sama jsem byla neschopná.

„Uklidni se, Bello, já ti s tím pomůžu,“ říkal klidným hlasem, zatímco si opatrně prohlížel ze všech stran moji patu. Až asi po pěti hodinách později mi došlo, že mě mým jménem oslovil poprvé za svou existenci.

Pomalu a ostražitě vytahoval ostny, ale i přesto to hrozně bolelo. Byla jsem opřená o jeho levou paži a pokaždé, když mi nechtěně – nebo v to alespoň doufám – způsobil bolest, měla jsem chuť zvednout jen o pár centimetrů ruku výš a vyškubat mu všechny krátké vlasy. Pokud by to nešlo, přišla jsem i na druhý způsob odplaty. Škrábat mu nehty v obličeji.

Snažila jsem se ale odvrátit hlavu a nedívat se na to, jak mi vytahuje z nohy bodlavé pozůstatky toho tvora, protože jsem byla přesvědčená, že pokud bych tak udělala, pozvracela bych se, anebo bych mu vážně ublížila, i když si to v tu chvíli vlastně ani nezasloužil, protože se mi jen pokoušel pomoct.

Krev mi už odmalička dělala dost blbě a pokud v ráně někde byla... Pohled na ni by mi způsobil vlastní smrt.

Místo toho jsem svůj pohled raději přesměrovala na Edwarda, který stál minimálně deset metrů od nás, a tvářil se, jako kdyby mu bylo špatně. To se mu z krve dělalo taky slabě?

„Je to ale srabák,“ pousmál se na jeho adresu Corey, když vyhledal svým pohledem to místo, kam jsem se dívala já, a všiml si ho. „To je na krev alergický, nebo co? Vždyť je to chlap, ne?“ odfrkl si a já mu na to tentokrát nic neřekla. Sama jsem z toho byla dostatečně vyjevená a nechápala to.

„Hotovo,“ oznámil po chvíli a já se divila zase.

„Jak jste to tak rychle zvládl? To jste se někde naučil první pomoc při zranění ostny mořského ježka?“ začala jsem se zvědavě vyptávat.

„Pořád zapomínáš, Swanová, že já jsem dobrý ve všem,“ popíchl mě a kouzelně se usmál.

„Jenom dobrý? Tak to tedy asi není o co stát, ne?“ vrátila jsem mu a on se zamračil.

„Hele, Swanová, nezahrávej si,“ upozornil, ale já jen pokrčila rameny.

„Jsem na dovolené, pane šéf. Tady mi výpověď dát nemůžete,“ upozornila jsem zase jeho já.

„A co takhle večeře?“ vypadlo z něj náhle a já si musela dát chvíli na rozmyšlenou.

„Pokud se mnou Edward stráví odpoledne alespoň dvě hodiny, pak vám dám taky tolik času, aby to bylo spravedlivé,“ nabídla jsem mu podmínku a on se zašklebil.

Nicméně po rychlém uvažování ji nakonec přijal. „V sedm tě vyzvednu u tvého motelu a někam zajedem.“ Vyskočil na nohy. Pak se ke mně sklonil a snažil se podepřít mě pod paží. Opřela jsem se do něj celou váhou a pak se společně vydali za Edwardem, přestože se to Adamovi očividně moc nelíbilo.

„Je ti špatně?“ zeptala jsem se hned poté, co jsme se k Edwardovi přiblížili. Ještě pořád se tvářil tak, jako kdyby měl každou chvílí omdlít.

„Hm,“ odpověděl tak zvláštně, že jsem nevěděla, co si o tom myslet. Nakonec jsem to však přešla mrknutím oka.

„Chceš se mnou strávit odpoledne?“ nadhodila jsem šanci pro něj a doufala, že ji rád přijme.

„Jasně,“ přitakal a já se na něj musela usmát.

„Ve čtyři? Stav se pro mě a pak něco podnikneme,“ dávala jsem teď instrukce zase jemu. Přikývl a nastalo ticho. Ti dva si mezi sebou očividně neměli co říct a já už taky skončila. Potřebovala jsem sprchu, protože jsem vypadala jako přejetý medvídek panda – byla jsem celá pomačkaná a pod očima se mi jistě objevovaly černé půlkruhy od rozmazané řasenky.

„Jak se teď dostanu domů?“ položila jsem těm dvěma otázku, abych konečně přerušila ten příšerný klid. Navíc mi opravdu vrtala hlavou, takže to bylo víc než vhodné.

„Swanová, vždyť jsi jen blok před ním,“ upřel na mě nechápavý pohled svých očí Corey a já se teprve teď rozhlédla pořádně. Jo, byla tu pláž. Docela čistá, hezká. Ale nic povědomého jsem tu nepoznávala. Ale jak bych taky mohla? Nebyla jsem tu. Hned první den, kdy jsem měla šanci něco podniknout, se tu nasáčkovali oba dva.

„Edwarde, mohl bys mě doprovodit, prosím? Zvládneš tu krev? Je už zaschnutá, nemusíš se bát...“ snažila jsem se ho ukecat, aby to byl právě on, kdo se mnou půjde a ukáže mi správnou cestu.

„Zvládnu to,“ přikývl a povytáhl koutky úst do pokřiveného úsměvu, který jsem mu následně oplatila tím svým. Adam jen zasyčel, ale dělala jsem, že jsem si toho nevšimla. Samozřejmě záměrně.

„Uvidíme se večer,“ přesměrovala jsem svůj úsměv na něj a nechala se Edwardem přechytnout. Chvíli mě nechal pajdat po jeho boku, ale pak mě náhle vyzvedl do náručí a takhle se mě očividně rozhodl nést celou tu cestu, protože ať jsem ho přemlouvala, že mě má radši pustit, že jsem těžká nebo sebou házela sem a tam, aby konečně uposlechl, nic na něj neplatilo. Takže jsem toho nakonec nechala a ruce mu obmotala okolo krku, protože jsem se přece jen bála, že by se mu mohla náhle podlomit kolena pod tíhou mého těla. Řekněme si to na rovinu – nejlehčí jsem vážně nebyla. A ani průměrně těžká.

„Proč jste vlastně přijeli?“ Aniž bych si to uvědomila, vypadla ze mě ta otázka náhle, protože mi vrtala hlavou celý včerejšek.

„Adam zvonil u tvého bytu a nehorázně na sebe upozorňoval, pravděpodobně si myslel, že uvnitř jsi, ale jen mu nechceš otevřít,“ zasmál se a pokračoval, „a pak jsem vylezl ze svého bytu já, protože to už začínalo být nesnesitelné. Asi by za chvíli vyrazil z pantů i dveře, jen aby se přesvědčil, že tam jsi. Vynadal jsem mu a taky mu řekl, že tam nejsi, protože jsi odjela na dovolenou. To si pak začal něco mumlat pod nos, ale po chvíli začal výslech. Vyptával se, kam jsi jela, proč, jestli sama, nebo s někým. Po chvíli, kdy jsem mu odpověděl na všechny otázky, protože se před tím představil jako tvůj šéf a já mu prostě věřil, z něj najednou vypadlo rozhodnutí, že se za tebou vydá. A protože mi od té doby, co jsem tě poznal, vrtáš hlavou, nabídl jsem se mu, že mu alespoň udělám doprovod. I když jsem měl v plánu zůstat. Až po cestě jsem se dozvěděl, že se za tebou vydávám se sokem, který o tebe taky stojí,“ pokrčil rameny a dál mi upřeně hleděl do očí.

Cítila jsem se, jako bych upadla z jeho karamelek do transu, ale přesto jsem nebyla natolik ovlivnitelná, abych i nadále nedokázala používat mozek, a tak si uvědomila jednu dost podstatnou věc.

„Jak jsi mohl vědět, kam jsem odletěla? Věděla to jen Hannah a rodiče. Nikdo víc,“ namítla jsem hlasem jako robot, protože mluvení mi dávalo vážně zabrat. Byl tak hezký, když se usmál, přestože teď se jeho čelo zničehonic krabatilo. Ta hluboká vráska na čele ale jeho dokonalé vzezření nezměnila k horšímu. Ani zdaleka ne...

Dlouhou chvíli neodpověděl a koukal před sebe, takže mi bylo hned jasné, že ho tato otázka doslova odrovnala. Byla jsem si jistá, že ať už odpoví jakkoliv, pravda to nebude. Alespoň ne stoprocentní.

„No, víš, Bello... Mluvila o tom paní Henilsonová,“ řekl klidným hlasem bez stopy nervozity ze lži a jejího možného odhalení. Henilsonová byla stará drbna, co žila sama v dvojpokojovém bytu v patře, kde jsme byli i my dva s Edwardem.

Přikývla jsem a dál se v tom nerýpala, protože mi to začínalo být jedno. Ti dva už tu byli, nešlo s tím nic udělat, nemohla jsem je jen tak vypakovat zpátky do Seattlu. Takže způsob, jakým se dozvěděli, kde mě najdou, mi může být také ukradený.

„Jsme tady,“ oznámil Edwardův sametový hlas, než jsem se stihla nadát, a tak se ho nestihla ani na nic víc zeptat a pokecat na jiná témata. Opatrně mě spustil na zem, a když jsem znovu zavrávorala, okamžitě se mi nabízel, že mě zavede až nahoru. Já ale nikdy nebyla zvyklá na cizí pomoc, vždycky jsem byla soběstačná a už jen to, že mi pomohl až sem, bylo něco, co jsem ještě nikomu nedovolila. Takže jsem jen poděkovala a jeho pomoc odmítla.

„Tak později.“ Nahnul se náhle ke mně a mé srdce se přemístilo až do krku. Zběsile tam bušilo a mně se z jeho blízké přítomnosti roztočila hlava. Cítila jsem jeho studený, vonící dech na obličeji a naskákala mi z toho husí kůže.

Byl to jako dotek motýlích křídel, když se jeho rty náhle lehce otřely o ty mé. Cítila jsem mravenčení v celém svém těle.

Jenže jak brzy polibek začal, tak brzy i skončil. Odtáhl se dřív než se z toho stihlo vyvinout něco víc a už se otáčel k odchodu. Chvíli jsem tam stála a zažívala déjà vu. Včera to byl Adam, dnes Edward. Co bude proboha příště?

Chvíli jsem tam stála a pozorovala jeho záda s vypracovaným zadkem, ale nakonec jsem se přece jen vzchopila a vydala se dovnitř.

Byla jsem právě uprostřed schodů a chystala si na chvíli odpočinout, když se objevil pan domácí.

Jasně, všichni se tu nahromaďte a nedejte mi pokoj...

Pozorně si mě prohlížel a já se už zase cítila vážně dost blbě.

To musel vylézt v tu nejméně vhodnou dobu?

„Bude chtít slečná rybičkou k obědá?“ zeptal se a samozřejmě nezapomněl přidat svůj přízvuk. Ale kupodivu jsem si začínala uvědomovat, že mi to přestává vadit. Bylo to lehce vtipné – no dobře, přišlo mi to trochu víc vtipné –, nicméně nějak to k němu patřilo.

„Ano, moc ráda,“ přikývla jsem a pokusila se o něco jako vděčný úsměv. On taky přikývl, a tak náš rozhovor skončil. Vzala jsem ty ostatní schody hopem a za chvíli se už rochnila ve vaně.

Potřebovala jsem ji jako sůl, takže jsem si chvíli relaxace vychutnávala plnými doušky. Slastně jsem neustále přivírala víčka a nechávala se unášet někam dál. Vypnula jsem svou mysl, nechala si ji vyčistit horkou vodou a nepřemýšlela naprosto nad ničím. To ticho a klid byly něco nepopsatelně úžasného.

Nevím, jak dlouho jsem si užívala, že už nemusím být v šatech, které byly po náročné noci naprosto nepoužitelné, až mě mrzelo, že už jsou to druhé za několik tisíc, a já je takhle ničím, ale když jsem vylezla v saténovém županu, co jsem si nedávno pořídila, s turbanem na hlavě, rozhodla jsem se pro další zápis do svého deníku, abych si mohla utřídit myšlenky.

Byl sice teprve čas oběda, ale já cítila, že to prostě a jednoduše potřebuju.

Sedmnáctého července 2012

Cítím se divně. Celý dnešek bude divný. Možná jsem ale jen já divná.

Ne, takhle by to nešlo. Vyznívá to, jako bych byla ještě víc psychicky narušená, než ve skutečnosti jsem. Hbitým škrtáním jsem ta slova zakryla vrstvou modré barvy a začala znovu.

Ráno začalo zvláštně. Probudila jsem se na pláži s Adamem i Edwardem a vlastně ani nevím, jak jsem se tam vzala. Jedním jsem si však byla až děsivě jistá – dnešek bude ještě dost rušný.

Počet schůzek, které mě čekají: 3 (S Edwardem odpoledne, Adamem večer. A pan Humprey, za kterým skočím hned, co své myšlenky vypíšu sem, do postele. Už se nemůžu dočkat, až zabořím svůj obličej do toho semišového tělíčka a budu se cítit dobře, protože jen tento chlap vážně nemluví.)

Počet cigaret: 0! (Právě se tvářím vážně vyděšeně. Jak jsem něco takového mohla vůbec dopustit? Ale zároveň slavnostně prohlašuji, že to půjdu co nejdřív napravit!)

Počet divných pocitů ze sebe samotné: Nespočet (Co se to se mnou děje? Přítomnost těch dvou mi dává zabrat. Možná by nebylo na škodu přece jenom zdrhnout...)

Chtěla bych vám, kteří jste poctivě komentovali i minulou kapitolu, hrozně poděkovat. Jste skvělí a vytrvalí čtenáři.

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdninový deník Isabelly Swanové - 3. kapitola: „Obyčejné“ ráno smolařky: