Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - Bonus II.

04.04.2011 (09:00) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1189×

Bonus - Diego

Fredov pohľad

Sedel som na streche budovy v továrenskej časti Vancouveru a díval sa na zapadajúce slnko. Už len hodina do ukončenia lehoty, ktorú som Bree a Diegovi dal. Pomaly som strácal nádej, že by sa niektorý z nich mohol objaviť. Veď som to vedel, už keď sme sa rozchádzali – zostať s Rileym sa rovnalo samovražde.

Rozmýšľal som, či som nechal v Rileyho parku dobrú stopu – predsa len dvadsaťštyri hodín je veľa času. Prešla ďalšia polhodina a mňa to pomaly prestalo baviť. Vstal som rozhodnutý už dlhšie nečakať, keď ku mňa vietor zavial vôňu, ktorú som si dobre pamätal. Diego!
Obozretne som sa rozhliadal po okolitých strechách. Mal som ho rad, ale poznal som jeho slabosť pre Bree. Pre ňu by bol schopný čohokoľvek – mohla to byť pasca. Keď som ho konečne uvidel šplhať po hromozvode na strechu protiľahlej haly, usmial som sa. Nikde ani stopa po nikom inom. Vystúpil som teda z úkrytu, stiahol svoj dar na minimum a zakričal. „Hej, Diego!“

Prekvapene sa otočil a potom mi úsmev oplatil. Stačil jeden dlhší skok a stál vedľa mňa. Chlapsky sme sa objali a moja schopnosť nám znovu zaistila súkromie.

„Tak ste to dokázali. Kde je Bree?“ opýtal som sa s obavou, že si vypočujem to najhoršie.
Diego sa zarmútil.
„Zostala s Cullenovcami. A Riley tiež!“
Môj výraz musel byť v tú chvíľu k nezaplateniu.
„Čože? Prežil i on? A ako to, že s Cullenovcami? Nemali ste ich zabiť?“

Diego mávol rukou. „To je na dlhé rozprávanie a my by sme sa mali pohnúť.“

Prikývol som. Mal pravdu. Nebolo bezpečné zostávať príliš dlho na jednom mieste. Než sme sa rozbehli, zadíval som sa mu do očí. „Som rád, že si sa pridal, Diego.“

Usmial sa a pokývol. „To i ja. Díky, Fred.“

Diegov pohľad

Od opätovného stretnutia s Fredom uplynuli už tri mesiace a my sme za ten čas spoznali nové a zaujímavé miesta, o ktorých som ani netušil, že existujú. Včera večer sme dorazili do Bostonu. Krásne mesto, pamätám si, ako som raz bol na hokejovom zápase bostonských medveďov.
Dnes večer znova lialo ako z krhly. Ja a Fred sme sa rozhodli ísť na lov. Lovili sme rovnako ako predtým – ľudskú spodinu.
Fred si vyhliadol dve postávajúce prostitútky a ja som sa sústredil na troch mladých feťákov, ktorí postávali obďaleč. Zhlboka som sa nadýchol a nechal sa ovládať inštinktmi. Rozbehol som sa ich smerom, a tak som si ani nevšimol, že mám spoločnosť.
Zboku do mňa vrazilo čosi neuveriteľne tvrdé. Inštinkty ma opäť ovládli. Keď som sa spamätal, držal som útočníka pod krkom a nahlas som vrčal.
„Okamžite ma pusť!“ zasipela upírka.

„Diego, čo sa deje?“ začul som za sebou Fredov hlas.
Pripravil som sa na nevoľnosť, no, ju takmer porazila. Videl som, ako ju na okamih úplne  ovládla a rýchlo prehĺtala, aby sa z nej prebrala.

„Prečo lovíte na mojom území?“ opýtala sa, keď si bola istá, že nevrhne.
Pozornejšie som si ju prezrel. Mala blond vlasy ostrihané nakrátko a veľké červené oči. Bolo jasné, že je staršia ako my. Nebola novonarodená, aj keď podľa ľudského veku by som jej odhadoval na šestnásť, maximálne sedemnásť rokov.
Slova sa ujal Fred.
„Sme nomády. Cestujeme po Spojených štátoch už niekoľko mesiacov. Boston je len ďalšia zastávka, o pár dní pôjdeme preč.“
Vedel, čo robí. Aj keď bola upírka drobnej postavy, mohla mať nejaký nebezpečný dar. Treba byť opatrný!
„Boston je síce veľký, ale dávajte pozor! Nechcem, aby sem prišli Volturiovci,“ povedala.
Nechápavo sme sa na seba pozreli. Kto?

Pátravo sa na nás pozrela. „Vy musíte byť naozaj mladí. Kto vás stvoril, keď nepoznáte kráľovskú rodinu upírov?“

Konečne mi to zaplo. Čierne plášte. Pozrel som sa na Freda a on iba prikývol. Došlo mu to rovnako – kedysi som mu rozprával o upírskej polícii a on súhlasil, že budeme robiť všetko pre to, aby sme sa s nimi nestretli.
Upírka najskôr zahliadla v našich očiach pochopenie, pretože sa zatvárila spokojne. „a teraz by sa patrilo predstaviť, džentlmeni!“ prehodila trochu lichotnícky.
Fred ju hltal očami tak, že nebol schopný slova, a tak som radšej začal ja.
„Som Diego a toto je Fred...“
Než som mohol pokračovať, upírka sa začala smiať. Jej smiech znel ako roľníčky. Tá je ale čudná! Čo je jej také smiešne?
„Prepáčte, ale ja som si nemohla pomôcť,“ zvolala medzi jednotlivými záchvatmi smiechu.
„Aj ja sa totiž volám Fred,“ povedala.
S Fredom sme len vyvalili oči. Čo to dievča svojim rodičom urobilo tak hrozné, že jej dali mužské meno?!
Akoby čítala naše myšlienky, odvetila: „Volám sa Winifred, ale prezývajú ma Fred.“
„Ja som Frederick,“ predstavil sa „mužský“ Fred.

* * *

Už je to pár měsíců, co s Fredem necestujeme sami. Od začátku jsme si užívali svobody a bylo tedy jen přirozené, že jsme se občas neshodli na dalším cíli naší cesty. Občas jsme se rozdělili, abychom se za pár dní znovu sešli. No, a po jednom takovém „výletu“ se Fred s Winnie vrátili jako pár. Vlastně jsem to čekal – byla to jen otázka času. Poznal jsem to podle toho, jak se na ni Fred díval.

Winnie byla… no, o upírce nemůžete dost dobře říct, že není hezká. Byla, ale na upírku tak obyčejně. Nic nadpozemsky elektrizujícího jako třeba Rosalie Haleová. Při vzpomínce na tu blond krásku jsem pocítil bodnutí vášně, ale rychle jsem ji zase zahnal a vrátil jsem se zpět k uvažování o Fredovi. Dlouho jsem nechápal, co na ní Fred vlastně má. Visela na něm očima a hltala každé jeho slovo, jako by bylo douškem nejchutnější krve, ale to mu opravdu stačilo pouhé obdivování?

Jenže pak jsem ji načapal, jak se koupala. Hned jsem zmizel, samozřejmě, ale i tak jsem si nemohl nevšimnout, že její postava stojí za podívání. A když jsem ji pak večer poslouchal, uvědomil jsem si, že není jako ostatní upírky, co jsem znal. Byla chytrá. Dokázala se s Fredem bavit o čemkoli, co ho zajímalo. Její smích byl nakažlivý, a když si všimla mého pohledu, zvládla mě nenásilně vtáhnout do hovoru. Ani jsem si nevšiml, jak to udělala – vždyť jsem se nechtěl bavit. Každopádně jsem své předsudky vůči ní musel přehodnotit.

Pak se mé myšlenky stočily jiným směrem. Před očima se mi objevila tvář Bree. Jak se asi má? Žije ještě s Cullenovými? Změnili ji, aby byla jako oni? Má teď taky žluté oči? Je uhlazená? Zdomácněla? Našla si přítele? Znovu to bodnutí, které jsem cítil pokaždé, když jsem na ni pomyslel.
Bree byla… byla jako Fred. Jiná než druhé upírky. Byla jako hvězda uprostřed té po krvi lačnící smečky, se kterou jsme žili. S postupem doby jsem si uvědomil, že si ji možná idealizuji. Kdybych byl v normální společnosti, možná by mě tak nepřitahovala. Vždyť na ní vlastně (když se to vezme kolem a kolem) nic moc nebylo. Můj rozum mluvil jasně, ale srdce si až příliš dobře pamatovalo, jak jsem se cítil, když jsem jí byl nablízku. Možná to nebyla láska mojí existence (tak, jak to tvrdili Fred a Fred), ale stejně jsem si přál vědět, že je v pořádku. Jenže jak to zjistit? Nehodlal jsem riskovat svůj život tím, že bych se za ní stavil. Rok, který nám dala ta volterrská mrcha, právě uplynul. Co já vím, jestli ta holka splnila svůj slib? Rozhodně bylo bezpečnější zdržovat se pěkně daleko od Forks a Cullenových. Třeba časem změním názor, ale teď… na co dávat v sázku život, když jsem si ještě ani zdaleka neužil to, co jsem chtěl.

koniec bonusu II

bonus I 16. kapitola

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - Bonus II.: