Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - 16. časť

06.04.2011 (21:30) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1354×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

16. část

Bella

Konečně to bylo tady. Můj odjezd. Letenku do Říma jsem měla zamluvenou na pátou, což mi vyhovovalo. Potřebovala jsem do věčně slunné Itálie dorazit v noci. Zabaleno jsem měla – strávila jsem s tím poslední dva dny, i když přesnější by asi bylo spíš říct, že jsem je strávila bojem s Alicí. Svoje zoufalství nad mým odjezdem totiž vtělila do balení, a tak jsem většinu času trávila snahou o ukradení právě zabaleného kufru a jeho selekci. Jinak bych místo svých tří kufrů, které jsem si v duchu dala jako limit, nejspíš táhla tolik zavazadel, že bych zaměstnala všechny nosiče na letišti. Nedivila bych se, kdybych po příjezdu do Volterry objevila, že se do nich přibalila i ona sama.

Tahle myšlenka mě pobavila, a tak jsem se usmála. Vzápětí můj pohled ale padl na Renesmé a já zase posmutněla. Byla tak krásná a tak maličká. Už dávno nebyla to miminko z prvních dní – dnes vypadala málem jako školačka, ale stejně. Dvacet let je tak dlouhá doba. Bude si na mě vůbec ještě pamatovat, až se vrátím? Za ten čas se může změnit tisíc věcí. Jediné, co mě těší a uklidňuje, je to, že budu u zdroje našeho největšího strachu. Volturiovi – to jsou ti, kterých se upíři jako my musí bát nejvíc. Smrtonosní, bez špetky soucitu. Kdyby se chystalo něco proti Cullenovým, určitě bych se to dozvěděla a dokázala včas zasáhnout, nebo je aspoň varovat. Spolu s Alicinými vizemi by to mělo být dobrou pojistkou.

Bez varování se kolem mě zezadu omotaly paže a já ucítila, jak Edward tiskne tvář do mých vlasů. Prosebně šeptal: „Bells, ještě si to můžeš rozmyslet. Můžeme utéct, můžeš se skrýt, můžu jet s tebou...“

Sypal ze sebe možnosti jednu přes druhou a přitom věděl, že ani jednu nepřijmu. Byly to jen bláhové naděje. Copak bych opravdu dokázala utéct? Demetri by mě přece našel. A i kdyby to bylo možné, mohla jsem snad riskovat životy své rodiny? A hlavně – musela jsem zabránit, aby se kdokoli ve Volteře dozvěděl o existenci Renesmé. Arova vášeň pro nové, neprobádané a jedinečné byla pověstná, stejně jako Caiova nenávist k témuž. Nehodlali jsme nic ponechat náhodě. Nessie si zaslouží krásné dětství a dospívání... dokonalý život, jaký jí jen budeme moct zařídit.

Tohle všechno ale Edward věděl, bylo tedy zbytečné znovu mu to připomínat. Nehodlala jsem připustit, aby Nessie přišla o oba rodiče, i když by jí tu pořád zůstala početná a milující rodina. A především – nehodlala jsem Arovi poskytnout Edwardovy myšlenky, ze kterých by se o její existenci dozvěděl hned v první minutě našeho pobytu ve Volteře.

Raději jsem se tedy k němu jen otočila a objala ho kolem krku. Přitiskla jsem mu tvář na jeho a zašeptala: „Dávej pozor na naši holčičku. Dvacet let uběhne jako voda  a pak budeme zase spolu.“

Edwardovou tváří na chvíli prokmitla bolest, ale pak se snaživě usmál: „Neboj se. Budu se o ni starat jako o vlastní.“

Usmála jsem se na oplátku a kývla jsem. Oddělila jsem se od něj a přešla k ostatním, kteří se shromáždili v hale k rozloučení. Připomínali spíš smuteční průvod.

Carlisle se usmál, ale úsměv nedošel až k jeho očím: „Bello, rád bych ti ještě řekl pár slov... Je mi velkou ctí, že jsem tě mohl poznat a ještě větší poctou mi bylo přijmout tě do naší rodiny. Předvedla jsi nám šlechetnost, jaká se nevidí...“

Emmett zavrčel: „I když hraničí s šílenstvím.“

Atmosféra se uvolnila a všichni jsme se usmáli. Carlisle pokračoval: „Rád bych zdůraznil, že jsi tu kdykoli vítaná a že se budeme počítat dny do tvého návratu.“

Přemohlo mě dojetí, a tak jsem ho objala a skryla tvář do jeho košile. Cítila jsem, jak mě uklidňujícně pohladil po zádech a zašeptal: „Neboj se ničeho. Aro neublíží ani tobě ani nám.“

Oddálila jsem se až ve chvíli, kdy jsem si byla opět jista, že mě nepřemůžou vzlyky.

„A ještě před jednou věcí bych tě měl varovat. Aro tě bude pokoušet. Nedovolí si přikázat ti, aby ses krmila jako ostatní. To by bylo příliš přímočaré a despotické, zatím co on rád udržuje iluzi dobrotivého vládce. Jenže to mu nezabrání, aby ti ukázal, jak přirozené krmení lidmi je a oč lahodnější je lidská krev oproti té zvířecí. Nezapomínej, že jsi stále ještě novorozená, i když s obdivuhodným sebeovládáním.“

Na okamžik se odmlčel a zatvářil se trochu smíšeně, než pokračoval: „Chtěl bych, aby sis nevyčítala, pokud neodoláš. Nevím, na kolik budeš mít jinou možnost. I ti nejlepší z nás občas sejdou z cesty. Důležité je, aby sis zachovala aspoň část svobodné vůle a především, abys přežila. Až budeš opět volná, můžeš se k našemu způsobu obživy vrátit, pokud budeš chtít.“

Povzdechla jsem si, protože jeho slova potvrzovala mé obavy: „Takže si myslíš, že až se příště uvidíme, budu mít zase rudé oči?“

Carlisle pokrčil rameny a viděla jsem i soucitné pohledy ostatních: „To ví jen sám Aro. Pokud ale ano, nechci, aby sis to vyčítala.“

Přikývla jsem, rozhodnuta bojovat proti své přirozenosti a Arově podlosti, jak jen to půjde. Poobjímala jsem jednoho člena rodiny po druhém, nakonec jsem si nechala Nessie. Má malá dceruška. Zhluboka jsem vdechovala její vůni a snažila si do paměti vrýt sebemenší detaily. Věděla jsem, že si sebou nemůžu vzít ani její fotku. Cokoli, co by mi ji připomnělo, by ji totiž zároveň mohlo prozradit Volturiovým. Napříště jsem se musela spolehnout na svou paměť... a telefon. Byl bezpečný a mohla jsem ho bez problémů měnit, kdykoli by se mi zdálo, že mě Volturiovi sledují víc, než by mi bylo milé.

Téměř násilím jsem se od Nessie odtrhla a vyrazila jsem ke dveřím. Edward s Emmettem mi už dřív naložili kufry do auta. Chtěli jet sice se mnou, ale zavrhla jsem to. Jediný, kdo se nedal odbýt, byla Alice. Jak jinak. Byla jsem jí ale vlastně docela vděčná. Stejně jsem s ní ještě chtěla mluvit. Teď tedy seděla na místě spolujezdce v mém autě – chtěla jsem si ještě jednou užít jízdu.

Ve dveřích jsem se otočila a naposledy pohlédla na rodinu, do které sice oficiálně patřím teprve nedlouho, ale místo v mém srdci má každý z nich už pár let. Tedy až na Renesmé, samozřejmě – ale ta si pro sebe obratem zabrala největší část. Vyloudila jsem na tváři povzbudivý úsměv, který byl odrazem těch, které zdobily tváře většiny rodiny a ignorovala bolestivé bodnutí, když jsem zaslechla Nessiin vzlyk. Tolik jsem se k ní chtěla rozběhnout, vzít ji do náruče a konejšit ji. V tom Alice zatroubila a tím mě probrala. Rychle jsem zavřela a v mžiku jsem seděla za volantem. Věnovala jsem jí vděčný pohled a ona se jen usmála.

„Je čas vyrazit, Bello. Čeká tě dobrodružství, které sis sama vybrala.“

Na letišti jsme byly v rekordním čase. Cesta proběhla v tichosti, ale jakmile mi Alice pomohla odbavit zavazadla, nadešla chvíle promluvit si.

Sotva jsem se k ní otočila, prudce mě objala a stiskla mě tak pevně, že kdybych byla ještě člověk, měla bych nejspíš rozdrcené všechny kosti v dosahu jejích paží.

Nadechla jsem se, abych se mi nezlomil hlas: „Al, dávej mi na ně pozor, ano?“

Alice kývla a se strachem se mi zadívala do očí: „Jasně, sestřičko. Budu dávat pozor i na tebe.“

Zavrtěla jsem hlavou: „Se mnou si nedělej starosti.“

Viděla jsem její nesouhlas, a tak jsem rychle dodala: „Možná budu dělat věci, které bych nechtěla, abyste viděli.“

Kdybych mohla, začervenala bych se.

Alice se chápavě usmála: „Neboj se. Domluvíme se, že co prožiješ ve Volteře, to tam taky zůstane.“

Vděčně jsem ji stiskla a tentokrát jsem se musela držet zpátky já, abych jí neublížila.

Zašeptala mi do ucha: „Všechno dobře dopadne, uvidíš. Ty tam s nimi ještě zameteš.“

Byl pomalu čas se doopravdy rozloučit, a tak jsem ji ještě požádala: „Alice, můžu tě ještě o něco poprosit? Neříkej mi, co je nového. Nejsem si jista, jestli bych tam jinak zvládla zůstat.“

Alice kývla: „Ale slib mi, že zůstaneme v kontaktu. Chci si být jista, že jsi v pořádku. Až změníš názor, dej vědět. Víš, jak se mi budou ty novinky příčit v hrdle?“

Udělala takový obličej, že jsem se neudržela a bylo po smutném loučení.

Jak já to jen bez Alice přežiju? Sbohem, moje milovaná sestřičko. City tu nechávám spolu s tebou, Volterra čeká.

Konec 16. části

venované Lolalite a Marketasaky - zrejme jediným osôbkám, ktoré túto poviedku ešte čítajú

bonus Diego 17. kapitola

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - 16. časť: