Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - 28. časť

17.05.2011 (07:45) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1368×

28. časť

Alice:

Konečně se Bella ozvala. Už jsem se nemusela spokojit s chabými útržky její budoucnosti, které jsem občas vídala, i když jsem se je snažila nevyhledávat. Chápala jsem její důvody pro tohle mlčení – slyšet nás, vědět, co je u nás nového, stýskalo by se jí víc, než by zvládla… a odejít jen tak z Volterry se prostě nedalo.

Její novinka mi ale málem vyrazila dech. Victoria přežila?! Ten intrikán, zbabělec… proč se nás jen Aro tolik touží zbavit? To jsme pro něj vážně takovou hrozbou? Jako kdyby nečetl Edwardovy myšlenky a nevěděl, že jediné, o co stojíme, je klid a ústranní.

Jenže pro upíra, který touží po pravém opaku, je to asi natolik nesmyslná představa, že ji prostě nedokáže přijmout, uvěřit jí.

Zatímco Bella rozhořčeně popisovala, co se dělo na misi, dostala jsem vizi, která mě málem omráčila. „Bello, on chce tebe!“

„Cože? Kdo?“

„Aro. Chce tě.“

„Ale vždyť už mě má…“ zaraženě koktala Bella.

Protočila jsem oči, a jelikož to po telefonu nemohla vidět, vložila jsem svou nespokojenost nad její nechápavostí do svého tónu. „Nemluvím o tvém talentu, ale o tobě! Touží po tobě, protože jsi tak jiná. Právě spřádá plány, jak se s tebou sblížit.“

Nejspíš jsem Bellu šokovala tak, že nebyla docela dlouho schopna slova.

Nakonec se jí zlobně zablýsklo v očích. „Ten starý chlípník… jak ho vůbec mohlo napadnout, že bych…“

„Klid,“ přerušila jsem ji, protože mě právě něco napadlo. „Možná bychom toho mohli využít. Třeba bys s ním díky tomu mohla manipulovat. Donutit ho, aby tě propustil.“

Bella znovu ztichla – nejspíš přemýšlela o mých slovech. Váhavým tónem pronesla: „Dobře, popřemýšlím o tom. Dívej se, jak se bude situace vyvíjet a dej mi vědět, ano, Alice?“

Docela se mi ulevilo, že mě o to sama požádala. Dělala bych to i tak, ale nejspíš by ve mně trochu hlodalo špatné svědomí.

Už už jsem se chystala hovor ukončit, když jsem zaslechla její váhavý hlas: „A… Alice? Jak se má?“

Pochopila jsem, na koho se ptá. Pomohlo mi v tom pár útržkovitých vizí. „Ještě tu není, ale určitě brzy dorazí. Bree je v pořádku, neboj se, Bells.“

Zřejmě se jí ulevilo, protože její další otázka zněla o poznání lehčeji. „A co Edward? Našel si někoho? Ví to…?“

Hlas se jí zadrhl, ale já ji rychle ujistila. „Ode mě ne. Stejně jsem si nebyla jista – moje vize ohledně vašeho vztahu byly řídké a hodně zmatené. Navíc, tohle je věc, kterou by se měl dozvědět od tebe.“

Další úleva a tiché díky. „A Nessie? Je už dospělá… jak se má?“

Tentokrát jsem mlčela. Jak popsat pár slovy všechny změny, které se tu udály? Doteď o nich nechtěla vědět, a tak toho bylo spousta.

„Je v nejlepším pořádku, Bello, ale bude lepší, když se na ty novinky podíváš sama. Koukej Ara udolat a přijet co nejdřív,“ dodala jsem hravě, abych jí dodala odvahu i proto, že mě samotnou trochu opouštěla. Aro byl všechno jen ne snadný oříšek.

Jakmile jsme zavěsily, uvědomila jsem si, že se mi právě naskytla naprosto jedinečná šance. Bella přijede domů – tím jsem si byla jista… dříve nebo později to vyjde a to znamenalo jen jedno. Pořádnou oslavu! Takovou, na kterou nikdo nezapomene. A pozveme každého, kdo bude ochotný přijet – ať už Bellu zná, nebo ne. Informaci, kterou Bella vypátrala, tedy že Aro usiluje o naši likvidaci, by mělo vědět co nejvíc lidí.

Nejspíš jsem zaskočila Boha v dobrém rozmaru, protože mi vážně přál. Svůj příjezd potvrdili snad všichni, na koho jsem si vzpomněla a jako bonus mi Riley prozradil, že se mu právě ozval i Diego s Fredem. Super! I když to bude chvíli trvat, party bude obrovská.

Jediné, co mi trochu kazilo radost, byl můj bratr, nebo spíš to, jak zareaguje na novou hlavní postavu v Bellině životě. Stále ještě doufal, že se Belliny city k němu vrátí a oni budou spolu tak, jako když byla ještě člověkem.

Litovala jsem ho, ale nemohla jsem se přimět k tomu, abych Bree cokoli vyčítala. Edward o Bellu přišel už ve chvíli, kdy ji proměnil… tak to prostě bylo a nikdo s tím nic nenadělá.

Byla jsem si sice jista, že ji stále určitým způsobem miluje (toho, koho delší dobu nevidíme, si přece idealizujeme), ale určitě jí bude přát štěstí. Společně dokázali něco jedinečného. Zplodili výjimečnou, nádhernou a milující dceru a za těch pár společných měsíců (vlastně necelé dva roky) si prošli peklem i rájem. Rosalie by s ním měnila bez sebemenšího zaváhání... a to už něco znamená. Možná je nakonec dobře, že se dozví, že Bella svou lásku už našla. Donutí ho to rozhlédnout se kolem sebe a přestat se upínat na minulost.

Bella:

Věděla jsem, že rychleji už cestovat nemůžu, ale přesto mi připadalo, že se vlečeme šnečím tempem. Kdybych mohla, donutím letadlo k nouzovému přistání na Port Angeleském pidiletišti… Jenže únos letadla by nejspíš neprošel bez povšimnutí, a tak jsem se musela obrnit trpělivostí. Více než dvacet čtyři hodin – tak dlouho trvala moje cesta. Nejdřív jedním z volturiových rychlých aut až do Paříže (chtěla jsem  být od Ara co nejdřív co nejdál a nechtěla jsem riskovat, že si na mě v Římě počkají) a potom s několika přestupy do Seattlu, abych konečně nastoupila na poslední krátký let do Port Angeles.

Kontrolovala jsem Alici každou chvíli, až mě varovala, že má na starosti jiné věci, než mi brát telefon a ujistila mě, že příště se jejího hlasu dočkám až osobně. Jenže já nutně potřebovala vědět, že je všechno v pořádku. Že jsou všichni živí a zdraví a hlavně… že Bree už dorazila.

Nepamatovala jsem si, jestli jsem stejné rozechvění cítila kdysi i k Edwardovi. Moje lidské vzpomínky byly už tak temné, že jsem si spoustu z nich už prostě nedokázala vybavit. Připadalo mi to jako staletí, co se to dělo… ale v lidském životě znamená více než deset let vlastně totéž jako pro upíra desetinásobek.

Místo zuřivého bubnování do opěrky (která hrozila, že každou chvíli pod razancí mé netrpělivosti povolí) jsem si tedy zkusila představit, jak se změnili všichni ostatní. Co Charlie? Renée? Jake? Kdo z mých lidských přátel ještě žije ve Forks? Deset let je dlouhá doba. Ne, že bych je mohla navštívit, ale bylo by hezké je aspoň zahlédnout… vědět, že jsou v pořádku.

Konečně letadlo dosedlo na rampu a rolovalo k letištní budově. Zhluboka (a úplně zbytečně) jsem se nadechla. Je to tady. Alice říkala, že mě tu někdo vyzvedne. Kdopak to asi bude? Přála jsem si, aby vybrala Bree. S o to větším napětím jsem popadla své příruční zavazadlo a začala se prodírat ven z letadla a pak koridorem plným spolucestujících k pásům, na které měly dorazit má zavazadla. Bylo jich stejně jako kdysi, když jsem odjížděla do Volterry – tedy tři, i když jejich obsah se už dávno změnil. Alice by mě zabila, kdyby to bylo jinak.

Usmála jsem se té představě. Moc jsem se těšila, až ji znovu uvidím.

Naložila jsem kufry na vozík a manévrovala jsem do příletové haly. Stačil mi jediný pohled, abych je našla. Zastavila jsem se naprosto uchvácená a dokázala jsem se jen dívat. V duchu jsem poslala Alici obrovské díky.

Pár okamžiků trvalo, než se mi uvolnilo hrdlo stažené dojetím, ale to už ke mně vyrazil Jacob. Vypadal stále stejně – nezměnil se ani o maličko. Stejně vysoký, svalnatý, s krásným úsměvem a láskou v očích, když se podíval na dívku vedle sebe. Renesmé. Jak se změnila… vypadala teď na dobrých dvacet a byla překrásná. Z nádherného děťátka, které jsem si pamatovala, vyrostla dokonalá žena. Můj i Edwardův půvab z ní dělaly bohyni. A v jejím náručí… stejný uzlíček, jako když jsem poprvé spatřila ji. Ze zavinovačky vykukovaly bronzové kadeře.

Donutila jsem se také se rozejít, a tak jsme se sešli na půl cesty. Chvilku to vypadalo, že se rozpláčeme všichni, ale Jake odhadl, k čemu se tu schyluje, a tak si vzal uzlíček k sobě.

Renesmé se zaleskly oči a bezhlesně zašeptala: „Mami.“

Vrhla jsem se jí kolem krku a vzlykla. „Holčičko!“

Jak jsem jí teď záviděla možnost uvolnit stavidla radosti a plakat. Držela jsem ji, jako bych ji už nikdy nechtěla pustit. Pak jsem si ale uvědomila, že na to nemám právo. Ona už přece dávno není dítě. Co na tom, že je jí podle lidského počítání teprve jedenáct? Kvůli svému slibu jsem přišla o její dětství, dospívání, svatbu a těhotenství…

Obličej se mi znovu zkřivil smutkem. Toužila jsem vrátit čas, ale i kdybych to nějak dokázala, věděla jsem, že bych vše udělala stejně.

Litovala jsem, že jsem tu pro ni nebyla, ale věděla jsem, že otec, tety, strýčkové a děda s babičkou jí vše vynahradili. A Jacob – ten hlavně.

Když jsme se od sebe konečně odtáhly, já přestala vzlykat a Nessie (pořád si myslím, že je to hrozné jméno) si otřela slzy, přistoupil Jake s šibalským výrazem. „Ahoj, babi! Myslím, že je na čase, abys poznala svou vnučku.“

Jednou rukou jsem mu dala pohlavek a druhou jsem odkryla kousek peřinky, který padal na andělskou tvářičku miminka. Naklonila jsem se nad ni a vydechla. Byla stejně nádherná jako Nessie, jen ne tak světlá. Měla Jakovy tmavé oči a snědší pleť. Vlásky měla ale Nessiiny – barvou i prstýnky, ve kterých se jí stáčely u obličejíku.

Opatrně jsem pohladila její zaťatou pěstičku. „Ahoj, maličká, já jsem tvoje babička.“

Renesmé mi s úsměvem a neskrývanou hrdostí dcerku představila. „Jmenuje se Lilien Marie – po tetě Rose a po tobě.“

Dojetí mi znovu znemožnilo odpovědět, čehož Jake využil a pobaveně do mě dloubl loktem. „Neroste tak rychle jako Nessie. Je normální miminko, takže si ji budeš moct užít trochu víc.“

Nessie zamilovaně vzhlédla od Lily k Jacobovi a mě zahřálo u srdce. Vypadali spolu úžasně a zjevně byli šťastni. Co víc si může matka pro dceru přát? No, konec konců i pro někdejšího nejlepšího přítele. Byli pro sebe jako stvořeni – vlastně bez toho jako. Na světě neexistoval nikdo, kdo by byl pro ně dokonalejší.

„Můžu si ji pochovat?“ zeptala jsem se, když jsem opět byla schopna promluvit.

Jake mi Lily podal, ale viděla jsem, jak mi nejdřív zkontroloval oči (jestli jsem najedená) a ostražitě sledoval, když jsem ji přeopatrně brala.

Lily na mě upřela tak zkoumavý pohled, až jsem se rozesmála. Vypadala jako malý badatel. Můj smích vykouzlil úsměv i na té malinkaté tvářičce a já na ni zůstala zírat v naprostém okouzlení. Kdyby mě neuchvátila už předtím, teď by si mě získala zcela jistě. V ten okamžik jsem věděla, že se postarám, aby byla ten nejšťastnější tvor pod sluncem. Láska, kterou jsem si myslela, že už ani nemůžu dát, se znovu znásobila. Moje rodina byla opět větší.

koniec 28. časti

27. kapitola 29. kapitola

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - 28. časť: