Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - 27. časť

14.05.2011 (20:00) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1060×

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

27. čásť

Sulpicia

Zatím co jsem se krášlila, probírala jsem do nekonečna každou variantu, ke které mohlo dojít, přehrávala jsem si každičký výraz, věty, které použiju. Odložila jsem stříbrný kartáč, vstala jsem a naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla. Oblékla jsem si dlouhé splývavé, nebesky modré šaty - Aro mi kdysi mi složil kompliment, že mi tahle barva sluší. Byly spíš nadčasové než podle poslední módy, ale dokonale kopírovaly mé štíhlé tělo a daly vyniknout všem přednostem, ke kterým byl Aro poslední dobou tak často slepý. Mé dlouhé vlasy se mi vlnily skoro do pasu a upírsky krásnou tvář jsem měla zvýrazněnu jemným make-upem. Vše bylo dokonalé, přesně jak jsem chtěla. Nadechla jsem se a můj odraz v zrcadle mi vrátil odhodlaný pohled. Byl čas jít.

Věděla jsem, že se odvažuji na tenký led. Zahrávat si s Arem se nevyplácí… a já mu teď hodlala dát nůž na krk. Je vůbec nějaká šance, že by mi to mohlo projít? Vždyť už přece bez jediné výčitky obětoval svou sestru – jaký by byl rozdíl, zabít pro udržení moci manželku?

Potřásla jsem hlavou a modlila se, aby můj plán vyšel a aby mě Bella nezapomněla obalit štítem. Nehodlala jsem svému muži poskytnout možnost poznat mé myšlenky a plány ani o vteřinu dřív, než se mi bude hodit.

Kývla jsem na Felixe, který stál přede dveřmi do jeho komnat. Ten trochu překvapeně zamrkal, ale hned se vzpamatoval a otevřel mi dveře. Zároveň s tím zvučně oznámil můj příchod: „Paní Sulpicie, pane!“

Koutkem oka jsem v chodbě zahlédla záblesk pohybu a zadoufala jsem, že to byla Isabella. Tohle byla jediná šance, kterou dostaneme. Pokud se něco nepovede, téměř jistě zemřu a i její smrt byla více než pravděpodobná.

Aro stál poněkud netypicky u okna a vyhlížel zpoza závěsu ven tak, aby mohl pozorovat lidi venku, sám neviděn. Když jsem vešla, otočil se a usmál se na mě. Nejspíš to byl jen úsměv vypočítaný na efekt, ale kdyby mi bilo srdce, zrychlil by mi jím tep.

I když jsem chtěla zachovat chladnou masku, neodolala jsem a oplatila mu ho. Zastavila se uprostřed místnosti a mlčky čekala na jeho reakci.

„Dlouho jsem tě neviděl tak nastrojenou, Sulpicie. Sluší ti to. Zřejmě máš na srdci něco důležitého…,“ tázavě zvedl obočí a trochu roztržitě ke mně postoupil, aby se mě jako by náhodou dotkl.

O krok jsem ustoupila, abych mu v tom zabránila. Chtěla jsem Isabelle důvěřovat, ale trocha pochybností ve mně stále zůstávala… a navíc jsem tak mohla dát Arovi najevo, že mě má opravdu vnímat, protože mu nic neulehčím.

„Přišla jsem za tebou jako žena za mužem. Aro, už staletí se musím dívat na to, jak svádíš jiné ženy.“

Aro překvapeně zvedl jedno obočí a já pokračovala pevným hlasem. „Jsem tvoje manželka a co víc, jsem královna upírů, která po tvém boku stojí už více než tisíc let. Zasloužím si úctu všech – nejen poddaných. Protestuji proti tomu, abys se mnou zacházel jako s věcí, kterou můžeš vystavovat na odiv, a když pomine důvod k jejímu vytažení, znovu ji schovat do vitríny. Odmítám už poslouchat šeptem pronášené drby o tom, se kterou spíš, zatím co tvá žena je bezpečně schovaná ve věži. A především… odmítám, abys ze sebe dělal hlupáka, když se vnucuješ Isabelle Cullenové.“

Překvapení v jeho tváři nabralo na intenzitě a smísilo se s nejistotou. Netušil, odkud mám takové informace a vůbec se mu to nelíbilo. Mně to však zvedlo náladu. Náhle jsem se cítila pevná v kramflecích.

Podívala jsem se na něj ledovým pohledem a nesmlouvavě přednesla svou žádost. „Okamžitě ukončíš to své směšné nadbíhání a začneš se ke mně znovu chovat jako ke své královně, jinak od tebe odejdu.“

Málem jsem slyšela, jak zalapal po dechu. Ovládl se sice, ale jeho hlas zněl stejně nevěřícně: „To bys neudělala. Víš, že bych nikdy nedovolil, aby si na mě ukazovali prstem pro takovou potupu. Raději bych tě zabil, než…“

Nevesele jsem se uchechtla: „Ano, já vím, že by to byl největší zásah pro tvou hrdost, že už ti na mě dávno nezáleží… a také vím, že bys mě jen tak odejít nenechal. Zapomínáš však, že je spousta znalostí, kterými můžu přispět tvým nepřátelům. Rádi by mi poskytli svou ochranu výměnou za ně.“

Viděla jsem, jak se začal nadechovat, ale skočila jsem mu do řeči. „A než se pokusíš zabít mě hned teď a tady, sám nebo s pomocí vždy oddaného Felixe, prozradím ti, že Isabella Cullenová má v rukou dopis, který obsahuje všechny ty zajímavé informace. Má můj rozkaz, aby ho odeslala, pokud mě do určité doby neuvidí vycházet ze tvých komnat.“

Aro vypadal, jako by se o něj pokoušel infarkt. Rty měl stažené do uzoučké linky, mhouřil oči a ze všech sil se snažil udržet zdání toho, že je nad věcí. Dlouho mu to však nevydrželo. Byl příliš zděšený pravdivostí mých slov. Zhroutil se do svého křesla a skryl tvář v dlaních.

Rozhodla jsem se pro poslední úder. „Víš moc dobře, že Isabella tu není šťastná. Znám její důvody a zároveň vím, jak moc ji tu chceš udržet. Její štít je prospěšný, ale teď, když máme Rumuny pod zámkem, není pro nás už nezbytný. Máš dost jiných talentů, abys ovládl a zničil kohokoli, kdo se ti znelíbí. Žádám, abys ji propustil. Deset let za tři novorozené, kteří se ničím neprovinili, je až dost. Dohoda je splněna a ty jí to oznámíš ještě dnes,“ prohlásila jsem s pevným pohledem do jeho zničené tváře.

Propalovala jsem ho očima, dokud konečně nekývl. Zněl, jako by na něj právě dopadla tíha všech prožitých tisíciletí. „Dobře, udělám to, Sulpicie.“

Zvedl se a chytil mě za ruku. „Ne proto, že mě tu teď vydíráš, ale proto, že máš pravdu. Nechoval jsem se k tobě správně. Zasloužíš si něco víc. Zasloužíš si být znovu všemi uctívanou královnou.“

Oči se mi rozšířily překvapením, když přede mnou poklekl. „Nikdy jsem si neuvědomil, co v tobě mám a jak moc pro náš způsob života děláš. Zapomněl jsem, že jsi silná a sebevědomá žena. Prokaž mi čest a dovol mi znovu si tě vzít, Sulpicie.“

Zamotala se mi hlava přívalem štěstí, ale navenek jsem zůstala chladná. Jestli to byla past…

Aro vstal, objal mě kolem pasu a políbil mě tak vášnivě, jak už několik století ne. Opatrnost jsem hodila za hlavu. K čertu s naším plánem, k čertu s Isabellou Cullenovou. Jsem Sulpicia Volturi, manželka krále upírů. Splní, co mi tu slíbil, nebo se vlastnoručně postarám, aby jeho milenky shořely na prach.

Aro mé rozhodnutí zřejmě nějak vycítil, protože se ke mně přitiskl, až jsem zapomněla dýchat a jeho oči odrážely mé vlastní vzrušení.

„Pojď, vyřídíme to hned a pak mi dovolíš přesvědčit tě, jak vážně jsem svá slova myslel.“

Na rtech mi zahrál vítězný úsměv, když jsem kývla a stáhla se.

Aro přikázal Felixovi, aby přivedl Isabellu. Netrvalo mu to dlouho, byla na konci chodby tak, jak jsem si myslela. Všimla jsem si, jak se Arovy oči při pohledu na ni na okamžik zaleskly. Položila jsem mu ruku na rameno a on se mi krátce zadíval do očí.

Přikývl, jako by mi chtěl dát najevo, že splní své slovo a otočil se znovu k Isabelle. „Víš určitě, proč tu jsi. Má manželka mi řekla, že tu nejsi šťastná a toužíš po návratu ke své rodině. Nepopírám, že tvůj talent nám bude chybět, Isabello, stejně jako tvá přítomnost, ale souhlasím s tvým odchodem.“

Dokázala perfektně udržet výraz. I když jsem nepochybovala, že uvnitř skáče radostí, její tvář neprozrazovala ani minimální emoci. „Děkuji. Kdy můžu odjet?“

Aro gestem naznačil, že je mu to jedno. Hlasitěji zavolal: „Felixi, pomoz Isabelle se zavazadly a ujisti se, že se o mém povolení k jejímu odjezdu dozví všichni bez výjimky. Nechceme, aby se stalo jakékoli nedorozumění,“ dodal trochu ironicky.

Felix, který se objevil, sotva Aro vyslovil jeho jméno, se uklonil a zmizel. Aro se naposled podíval na ženu před námi. „Brány Volterry ti budou kdykoli otevřeny.“

Isabella se lehce uklonila Arovi a další úklonu věnovala mně. Oplatila jsem jí ji s vítězným úsměvem. Dlužila mi… a hodně, ale já jí konec konců taky. To díky ní jsem se odhodlala k tomu, dostat zpátky to, co mi patří. Důstojnost a Ara! Byly jsme tedy vyrovnány.

Když se za ní zavřely dveře, Aro mě objal kolem pasu a druhou rukou mi vjel do vlasů. Dlouze mě políbil a pak vydechl: „Má nejdražší... rád bych s tebou vedle prodiskutoval všechny podmínky obnovení našeho svazku.“

Vzal mě do náruče a já se uculila. Jeho ložnice k projednávání přímo zvala. A že nebudeme ztrácet čas mluvením, bylo víc než jisté.

Konec 27. části

26. kapitola 28. kapitola

Chcem vás upozorniť, že sa blížime ku koncu. Ja i Aalex by sme vás chceli poprosiť o komentáre. Stačí i smailík

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - 27. časť: