Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední dopis - 10. kapitola

16.07.2011 (07:15) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1224×

10. kapitola – Špatné či příjemné překvapení?

Emmett odešel tak rychle, jak přišel a mně po něm nezbylo nic jiného, než vzpomínky na včerejší noc a košile, kterou tu zapomněl. Koukla jsem se na hodinky na mé ruce, byla skoro jedna hodina. Problém v tom, že bydlíte ve Volteře, je ten, že se tu v jednom kuse nudíte. Chybělo mi putování po městech a krádeže v knihkupectví… Chyběla mi vůně starých knih, které si půjčily miliony lidí přede mnou. Koukla jsem se ke dveřím, nikdo ke mně nechodil. Žádná garda, neměla jsem tu žádnou kamarádku. Tím, že jsem tu neměla co dělat a nudila jsem se, jsem byla na všechny, co jsem potkala, hnusná… Byla jsem tak otrávená a znuděná. Věřte mi, že kombinace upír a nuda nejdou zrovna moc k sobě a pokud se smíchají, tak je to obrovský problém. Rozhodla jsem se, že zajdu za Emmettem, ale během dvou vteřin jsem si to zase rozmyslela a sedla si na okraj postele. Co když tam bude Clare, což bych mohla hádat, že ano. Pro jistotu jsem se koukla do její budoucnosti. Překvapilo mě, že není tam, kde jsem předpokládala, ale byla přímo za mými dveřmi a poslouchala mě. Rychle jsem vyběhla ke dveřím a otevřela je, aby nemohla utéct. Stála tam jak tvrdé y a já se začala smát.

„Mám tě,“ řekla jsem, šla ven na chodbu, zavřela svoje dveře od pokoje a dívala se jí do očí.

„Co tu chceš?“ zeptala jsem se.

„Já… Chtěla jsem přijít a omluvit se, ale…“

„Lžeš, poznám to a ty dobře poznáš, že ti to nežeru, tak vyjdi s pravdou ven, co tě žere?“ řekla jsem na rovinu a ona se postavila tak, jako by už přestala předstírat.

„Tak fajn, řeknu ti, co mě žere… Žere mě to, že přemýšlíš o mém klukovi, jako by bylo tvůj, jako by měl být tvůj… Dokonce máš myšlenky na situace, které se nemohly stát… jako třeba to, že jsi s ním byla v pokoji manželek a taky to, že jste spolu měli včera sex, což nechápu jak, když včera byl se mnou.“ Odhodila jsem ji na zeď a potom ji zvedla za krk.

„Nehrab se mi v hlavě!“ křičela jsem.

„Já to nemůžu zas…“

„Můžeš to zastavit, vím, jak tvoje schopnost funguje, jsi jedna z mála, která dokáže svou schopnost vypnout. Varuju tě, ještě jednou se mi budeš vrtat v hlavě a zabiju tě, myslím to vážně… Jestli to uděláš znova, zjistím to, ty víš, že jo!“ křičela jsem na ni a potom jsem ji pustil na podlahu.

„Tak, to bychom měly za sebou… Ráda jsem tě zase viděla,“ řekla jsem mile a šla chodbou daleko od ní. Měla v plánu vše říct Emmettovi, tak klidně… Vím, že s ním budu, tak proč to řešit, jestli se začnou hádat jen kvůli mně, bude to jen třešnička na dortu. Šla jsem chodbou a koukala se na obrazy. Z dálky jsem uviděla, že někdo jde ke mně. Byla to Jane. Poklonila se mi.

„Aro si vás žádá,“ řekla mile, což mi přišlo divné.

„Proč se mi klaníš a mluvíš ke mně mile? Já myslela, že mě nesnášíš,“ řekla jsem a ona se zarazila. Po pěti vteřinách znovu zpozorněla.

„Já a nenávidět vás?“ zeptala se.

„Jestli ti řekl Aro, aby ses ke mně takhle chovala, tak nemusíš, nestojím o to… A jestli chceš být kamarádka, tak mi aspoň udělej laskavost a tykej mi.“ Mrkla jsem na ni a ona se trošku usmála. Jen na chvilku, aby se neřeklo.

„Dobrá, ale neřekneš mu to, že ne?“ zeptala se opatrně.

„Absolutně ne, pokud vím, tak už jsem ve vašem týmu,“ řekla jsem a ona se podivila.

„V jakém týmu?“ zeptala se a já se usmála.

„Taky piju lidskou krev,“ řekla jsem a ona se podivila ještě víc.

„Já myslela, že ne… Ty oči přece…“

„Chvilku trvá, než se zbarví do správné barvy,“ řekla jsem.

„Takže se na mě nezlobíš, že jsem tě práskla? Já… šikanuju jen ty, co pijí zvířecí krev… Přijde mi to nechutné, jak to vůbec může někdo pít?“ zeptala se a já se usmála.

„Dá se to pít a není to tak špatný, ale neposiluje tě to… vůbec tě to neposiluje. Akorát jen uhasíš na pár dní žízeň, zatímco s lidskou krví dokážeš zázraky,“ řekla jsem.

„Moje řeč… já… miluju ji, i když se ti to asi bude zdát divné, ale… já mám ráda křik, možná proto jsem dostala tuhle schopnost, moje oběti křičí a mě to dobíjí, stejně jako lidská krev,“ svěřila se mi.

„Myslím, že to není divné, většina upírů, kteří pijí zvířecí krev, nevědí, o co doopravdy přicházejí,“ řekla jsem.

„Ano… Ráda bych si povídala, někdy se za tebou zastavím, ale teď by si měla jít do jeho pracovny, je naštvaný… Málem zabil Giannu, nevím, co ho to popadlo,“ řekla a protočila oči, usmála se a odešla. Šla jsem tedy do Arovy pracovny. Neznala jsem cestu, ale s tím mi pomohla moje schopnost. Koukla jsem se a věděla jsem. Na co potřebovat GPS, když mám schopnost? Zasmála jsem se a otevřela dveře na konci chodby. Rychle jsem zavřela dveře a posadila se. Aro zatím seděl v křesle a celou dobu se na mě díval a nespustil je ze mě, i když jsem si sedla.

„Chtěl jsi mě vidět?“ Tykala jsem mu a přes můj údiv mu to nevadilo.

„Chci, abys mi podala ruku,“ řekl mile.

„Ne,“ řekla jsem a on se usmál.

„Alice?“

„No?“ odsekla jsem.

„Tu ruku,“ řekl. Podala jsem mu ruku a on se zasmál.

„Bez té rukavice,“ pověděl.

„Ne, nepodám ti ruku,“ řekla jsem nepřátelsky.

„Proč?“ zeptal se.

„Na to bys věděl odpověď, kdyby ses dotkl mé ruky, ale nedotkneš, takže na tuhle otázku odpověď nedostaneš,“ řekla jsem drze. Rychle se postavil a položil si dlaň na okraj stolu.

„Podej mi tu ruku, Alice… hned!“ křičel a já se usmála. Chtěl mi vrazit facku, ale to by byl taky lidský kontakt a on by dostal, co chce, takže jsem si stoupla na židli a udělala z ní salto vzad, dopadla na zem, otevřela dveře pracovny a čekalo mě překvapení. Byly tam čtyři upíři.

9. kapitola - 11. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední dopis - 10. kapitola: