Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední chvíle útěku - 8. kapitola

02.06.2010 (08:45) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2642×

8. kapitola – Kdo bydlí v tomhle pokoji?

Otevřela jsem psaníčko, které se díky tomu, čím dál tím víc zvětšovalo, až z toho byl papír velikosti A5.

„Čti to nahlas!“ přikázala mi Alice a viděl jsem na jejím obličeji, jak celá nedočkavá, co mi napsal. Zhluboka jsem se a začala číst.

„Drahá Bello. Abych popravdě napsal, nevím, co ti mám napsat. Takže ti povím pravdu. Pravda je, že když jsem se dneska hádal s Alicí, tak jsme se hádali o tobě, ale neber si to nějak osobně. Nemám nic proti tobě, jen jsem dneska neměl moc dobrou náladu. To ale neznamená, že se chovám jako idiot takhle pokaždé. Nikdy jsem se s Alicí nehádal a ani by mě ve snu nenapadlo, že by se to mohlo stát právě teď. Ale stalo se a já už to nevrátím. Asi si teď zrovna myslíš, proč tady píšu takové slátaniny do nějakého papíru a neřeknu ti to přímo. Nikdy bych se ti nepřiznal, že jsi měla pravdu. Radši by ses ode mě měla držet dál, Bello. Prosím tě o to, jelikož mi nemůžeme být přátelé. Z důvodů tvojí vlastní bezpečnosti. Podepsán Edward Cullen.“

„To si snad ze mě dělá srandu?“ řekla jsem, ruce dala na volant a pořádně sešlápla brzdu, až gumy od auta zakvílely.

„Co to děláš Bello?“ zeptala se mě Alice.

„To si jako myslí, že si tohle jen tak napíše a zmizí bez jakéhokoliv vysvětlení? Nejsem jeho holka, ale když mi napíše tenhle za… blbý dopis, tak by mi aspoň měl vysvětlit, jak to myslel,“ řekla jsem a byla vzteky bez sebe.

„Kam chceš jet?“ zeptala se Alice a bylo mi dost divné, že jí to ještě pořád nedocvaklo. Musím se dozvědět pravdu. Musím se dozvědět, co je za tím vším.

„K Vám domů přece. Navedeš mě tam?“ zeptala jsem se jí a ona hned přikývla.

„Po té křižovatce zaboč doprava a vjeď do lesa, pak jeď pořád rovně a až budeš skoro tam tak ti pak řeknu, co dál,“ řekla a já ji poslechla. Udělala jsem to přesně tak, jak to říkala. Zabočila jsem doprava a potom vjela do lesa. Pak jsem jela rovně asi pět minut.

„Tak. A teď tady za chvíli bude odbočka napravo. Ale pozor! Je lehce přehlédnutelná,“ řekla a já se soustředila na to, abych tu odbočku neminula. Když jsem dojela na příjezdovou cestu, Alice si hned vystoupila a vyndala sobě i mně tašku z auta.

„Tohle je náš dům. Pojď, provedu tě tady.“ Jejich dům byl vážně nádherný. Měli i zahradu. Jejich dům byl skrytý jako doupě nějakých tajemných stvoření. Nikdo by tu cestu k nim nenašel ani, kdyby měl mapu. Ale abych pravdu řekla, bylo to tu vážně nádherné. Před domem byla terasa. Měli čtyři garáže a jeden bazén, i když moc nechápu, na co by měli bazén, když je tady celý rok taková zima a pořád prší. Alice mi otevřela dveře od domu a já vstoupila. Páni. Obývací pokoj byl zařízený hodně moderně. Nebyl tady žádný nepořádek, jako to je ve většině domácností. Viděla jsem pohovku, která vypadala i na pohled měkce. Sedla jsem si a pořádně se na ní uvelebila. Přede mnou byla velkoplošná televize s DVD přehrávačem a velkými reproduktory, které byly rozestavěny napravo i nalevo od televize.  Blízko televize byl malý skleněný stolek, na kterém byla postavena váza ve tvaru krychle. Vstala jsem a koukala se dále po pokoji. Alice mi sice něco vyprávěla, ale já ji neposlouchala. Byla tady i knihovna a vedle ní klavír. Sedla jsem si, otevřela jsem poklop, který chránil klaviaturu před nebezpečných prachem. Položila jsem ruce opatrně na klaviaturu a začala jsem hrát písničku z filmu Pearl Harbor, kterou mě naučil táta, když jsem ještě byla malá. Jednou si prostě usmyslel, že mě ji naučí, ale nebylo to zas tak lehké, jak předpokládal. Hudba se začala linout celým domem a Alice najednou ke mně přišla a začala poslouchat. Bylo by mi jedno, kdyby byl někdo v domě, ale chtěla jsem si to zahrát. Nevím, proč zrovna teď a proč zrovna tady. Měla jsem najednou dobrou náladu. Špatná nálada, díky Edwardovi, už ze mě opadala a vystřídala ji jiná nálada, z které jsem měla dobrý pocit. Celý pokoj se najednou zaplnil obyvateli tohoto domu a všichni sem přišli jen kvůli jedinému, aby si mě poslechli. Byla tu Rosalie, Emmett, Jasper, Esme, Carlisle a samozřejmě Alice, jen Edward tu nebyl. Dohrála jsem zbytek skladby, a když jsem se otočila, nikdo tam nebyl. Už ani Alice. Zvedla jsem se a pokračovala do kuchyně. Kuchyně byla moderně zařízená, ale bylo vidět, že sem prakticky nikdo nechodí. Šla jsem směrem nahoru po schodech, ale měla jsem pocit, jako by mě někdo sledoval, ale po chvilce jsem to nechala být. Potom jsem zabočila do leva přímo do pokoje hned naproti mně. Otevřela jsem dveře a tam nikdo nebyl. Sice bylo nezdvořilé přijít do cizího pokoje, ale já prostě neodolala. Vlezla jsem do pokoje a hned nalevo ode mě byla knihovna, která byla zaplněna knížkami a CD. Najednou jsem si všimla, jak se mi zavírají oči. Bezmyšlenkovitě jsem si lehla na gauč, který byl v pokoji, a usnula. Zdál se mi tak nádherný sen.

Edward:

Když jsme přijeli ze školy, zalezl jsem si do svého pokoje, pustil si do sluchátek hlasitou muziku a začal si číst knížku. Po chvilce mě to přestalo bavit a sundal jsem si sluchátka z uší. Najednou jsem slyšel spoustu myšlenek, ale ty mě tolik nenadchly, jako muzika, která se linula celým mým pokojem. Zněla tak nádherně. Hned jsem poznal, co je to za skladbu. Sešel jsem schody dolů a uviděl Bellu, jak hraje na klavír v obležení šesti upírů.

„Běžte pryč!“ řekl jsem jim potichu, aby mě Bella neslyšela. Pak jsem se schoval a koukal se, co Bella začne dělat, až uvidí, že tam nikdo není. Ostatní šli nejspíš na lov a nechali nás tu o samotě. Nejdříve se rozhlédla po pokoji, a když zjistila, že je tu dočista sama, vydala se směrem ke kuchyni. Chvilku si ji prohlížela a pak šla směrem po schodech. Sledoval jsem ji a ona si toho nejspíš všimla. Otočila se, ale já se stihl schovat. Chvilku se nic nedělo a pak zamířila k mému pokoji. Myslím, že ani nevěděla, že je můj. Chvilku se tam rozhlížela, pak si lehla na můj gauč a usnula.

Najednou jsem slyšel její myšlenky zřetelně. Viděl jsem svůj odraz, jak se směji a líbám Bellu na čelo. Ono se jí o mně zdálo. Nevím, čím to bylo, ale jako bych měl najednou v břiše plno motýlků. Sedl jsem si k ní a pořád jsem se koukal na její sen. Viděl jsem se z tolika úhlů. Pak si vybalila, když jsme se potkali poprvé, jak jsem na Alici křičel a ona si hned vybavila, jak si řekla sama pro sebe, že jsem neskutečný pitomec. Pak si vybavila tu hodinu na biologii, kdy jsem se k ní choval až neskutečně mile. Pak najednou začala hlasitě vykřikovat moje jméno a já se trochu lekl, že se probouzí, ale pak se zase uklidnila. Viděl jsem, jak se do mě zamilovala, když jsme byli spolu na tom parkovišti. V ten okamžik jsem byl tak hrozně šťastný a díval se dál. Pak jsem viděl, jak nasedá do auta, čte můj dopis Alice a začíná být pomalu naštvaná. Nikdo nemá takhle živé sny jako ona. Jako by si rekapitulovala celý svůj dosavadní den, který zatím neskončil. Viděl jsem, jak šlape rozzuřeně na pedál a ujíždí k nám. Alice jí ukazuje cestu a ona zatím přemýšlí o tom, co jsem tou větou myslel. Větou, že nemůžeme být přátelé. Najednou ji vidím, jak začne hrát na klavír a všichni se na ní začínají dívat. Všechny si je přepočítá, ale mě nikde nevidí. Chybím jí tam. Chybí jí kousek skládačky, který do sebe jinak nezapadne. Pak odejde od klavíru a vidím jen krátké útržky. Potom vidím, jak se jí zavírají její krásné oči a pak už nic nevidím. Najednou se probouzí. Otevře oči a spatří mě. Chvilku na mě kouká a pak se na mě usměje jako bych byl zářící slunce na obloze.

„To je tvůj pokoj?“ zeptala se mě a chtěla si sednout, ale já ji zadržel.

„Jen klidně lež,“ řekl jsem a hladil jí po vlasech. Bylo to jako bychom byli spolu již řadu let, ale přitom se známe jen jeden jediný den. Je to tak neuvěřitelné. Po chvilce znovu usnula a já se znova koukal na její sny.

7.kapitola - 9.kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední chvíle útěku - 8. kapitola: