Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - Epilog

23.11.2010 (18:15) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1962×

(Pro případ, že byste nevěděli, komu nadávat za konec - spískaly jsme to společně :-P)

Epilog

Mysl se jí topila ve tmě. Nebyla to ale příjemná tma, kterou cítíte v noci, když si vaše tělo potřebuje odpočinout – tohle byla tma, která vás chytí do spárů a nepustí.

Nevzdá se bez boje.

Nic necítila. Jako by její mysl nepatřila k tomu tělu, jako by byla jediná v celém vesmíru.

A přesto slyšela ty hlasy. Někde daleko za tlustou oponou slyšela výkřiky, hlasité nadávky a vzlyky. A taky tikot. Nějaké hodiny na zdi v pokoji tikaly. Nebo to nebylo v pokoji?

Po chvilce její mysl opět dostala ten správný impuls a ona se nadechla. Ale nešlo to. Jako by jí na hrudi ležel obří balvan a tlačil proti ní. Jako by se ji snažil zabít.

A tak se soustředila jen na ten tikot…

Ležela na posteli s rukou přehozenou přes hranu, oči zavřené. Vypadala, jako by jen spala. Jenže ona nespala. Edward stál mezi dveřmi a postelí. Poslouchal její srdce, které by mělo bít. Nic. Bylo ticho.

Naplňovalo celý pokoj, nafukoval ho do nemožných rozměrů. Zvuk televize utichl. Esmé přestala nadávat a Alice se zastavila uprostřed pohybu. Vše ztichlo.

„Né!“ zakřičel Edward a přiskočil k Belle. Nereagovala. Nehýbala se.

Edward neužitečně máchal rukama kolem jejího těla a nevěděl, co udělat dřív. Říká se, že upíři reagují vždy přehnaně rychle, ale je to pravda, když je přemůže šok? Šok větší než cokoli, co kdy zažili?

Do místnosti se vřítil Carlisle a hrubě odstrčil Edwarda stranou. Alice se objevila v závěsu za ním a zatřepala s bratrem.

„Vzpamatuj se, k sakru!“ Její paže sevřely ty jeho ještě intenzivněji. „Pomož mu!“

Do pokoje vběhli i ostatní a shromáždili se u dveří. Chtěli nějak pomoci, ale zrovna teď si byli jisti, že by jen zavazeli. Mezitím se probral i Edward. Přiskočil k druhému boku Isabelly a rukama nahrazoval její srdce mezitím, co jí Carlisle dával umělé dýchání.

Kolik už to bylo minut? Nebo snad uběhly teprve vteřiny? Ani jeden z nich to nevnímal. Prostě se ji jen snažili zachránit.

Edward to počítal. Přesně tři minuty a dvacet jedna vteřin. Tak dlouho už nedýchala. Jak se může zachránit vlkodlak, když ho nemůžete kousnout a přeměnit?

A pak se to stalo – po třech minutách, čtyřiceti osmi vteřinách se Isabellino srdce probralo opět k životu. Bilo potichu a nepravidelně, ale bilo. To bylo hlavní. Její dýchání bylo mělké, ale po několika dalších vteřinách se ustálilo.

Všichni v pokoji propukli v hlasitý jásot, ale Edward ne. Ani Carlisle, který prohlížel její obličej a hledal sebemenší známky chyby. Tohle přeci není možné, vrtalo mu hlavou.
Myšlenky jeho syna byly naprosto stejné. Bál se o Bellu, protože i když ji zachránili a její životní funkce byly obnoveny, mohlo se něco pokazit. Vždyť byla tak dlouho bez kyslíku! Edward chtěl zaúpět nahlas, ale ovládl se. Nemůže kazit radost ostatních… třeba se jen mýlí. Třeba jsou všechny jeho myšlenky jen mimo z toho, co se právě stalo.

„Víc už udělat nemůžeme,“ zamumlal Carlisle a položil Edwardovi chlácholivě ruku na rameno. Zároveň mu poslal svou myšlenku: „Nemusí se už nikdy probudit, ale to ty víš, že?“

Edward přikývl ve stejnou chvíli, kdy se jeden z jeho bratrů zeptal: „Jste si tím jistí?“

A v pokoji nastalo opět ticho. Všichni nehnutě sledovali Emmetta, který před chvílí promluvil. Edward se probral jako první. Byl ochoten udělat a obětovat vše, i svůj život, jen aby se Isabella vzbudila. Jen aby viděl znovu její úsměv, veselá čokoládová očka. Jen aby se mohl znovu dotknout těch měkkých, poddajných a teplých rtů.

„Poslouchám,“ obrátil se na bratra s vážnou tváří.

„Přeměň ji,“ odpověděl prostě a Edward se bezmocně hystericky rozesmál.

„Je to vlkodlak, je proti našemu jedu imunní,“ odporoval mu Carlisle a starostlivě si stále se smějícího syna prohlížel. Edwardův smích přešel do tichých vzlyků bez slz.

„Emmett má pravdu,“ přikývla Alice a obrátila pohled na Carlislea. „Je sice vlkodlak, ale ne úplně. Vždyť ty sám jsi říkal, když jsi prováděl rozbory její krve, že je z větší části člověk.“ Zamyšleně si promnul bradu.

„Co ty na to říkáš, Edwarde?“

„Udělám cokoliv,“ poklekl vedle postele a vzal drobnou ručku do dlaní, „cokoliv, jen abych ji viděl se zase smát.“

„Pak to tedy stojí za zkoušku.“

Věděla, že si dělají starost. Neslyšela slova, ale cítila bolest v nich. Že by se báli o ni? Nesmysl, vždyť jí nic není. Cítila se volná jako ještě nikdy. Netížily ji žádné starosti, jen si užívala nekonečný klid. Možná jí trošku vadilo to všechno okolo, ale vynahradil to pocit uvolněnosti.

Nerozuměla tomu, co se stalo. A nemohla si ani vybavit, co bylo předtím, než se všude objevila tu hustá a nepropustná černočerná tma. Věděla, že něco bylo, že něco chtěla udělat. Ale co? Pohlédla dolů, na svoje ruce a bezradně pokrčila rameny. Co to chtěla udělat? Vzhlédla a pochopila. Tma už nebyla tak nepropustná, kdesi daleko od ní a objevilo světlo. Zajíkla se.

Já umírám? prolétlo její myslí.

A světlo se šířilo stále dál, až skoro rozpustilo černotu. Ocitla se kdesi v neznámé krajině. Před ní se rozkládaly neidentifikovatelné tvary táhnoucí se do nekonečna. A vedle nich se pomalu začala formovat postava. Vytušila, že je to žena.

Černé delší vlasy se jí vlnily kolem usmívajícího se obličeje, který jí přišel povědomý, jako by ho už…

„Mami?“ vydechla udiveně. Chtěla ji uchopit za ruku, kterou k ní žena natahovala, ale nedokázal to. V půli pohybu se zarazila a přitiskla si ruku na krk, ze kterého najednou vystřelovala ostrá bolest. Když dlaň odtáhla, spatřila na ní krev.

Vykřikla a padla na kolena. Bolest se zmocnila i pravého zápěstí. Znovu vykřikla bolestí nad spalujícím žárem, který ji uvěznil a šířil se od tepajících bolavých míst do celého těla. Zděšeně se chytla za zápěstí ve snaze tu bolest zastavit. Lapala po dechu, kterého se jí nedostávalo, a křičela o pomoc. Žena ruku stáhla zpět a vlídně se na ni usmála.

Temnota se objevovala znovu, tentokrát to nebyla ta uklidňující, ze které se nechtěla vynořit. Tahle ji k sobě nemilosrdně stahovala a spalovala její tělo. A ona se nechtěla vzdát, kopala okolo sebe, jako by jí to snad mělo pomoci a křičela bolestí…

Edward měl chuť si nafackovat, že to dovolil udělat.  Sledoval zmítající se dívčino tělo na posteli se starostlivým výrazem. Carlisle zkoušel Belle od bolesti odlehčit morfiem, ale vydrželo to zhruba dvě minuty.

Bella trpí čtvrtým dnem. Už ze začátku tušil, že se něco zvrtne. Jen nevěděl co. V tichosti ji sledoval a doufal, že ne.  Modlil se k bohu, aby se nic nezvrtlo. On… tvor temnoty, který bere životy, aby sám mohl žít, se modlil k bohu! Taková ironie.

Odmítal odejít na lov, vlastně se od ní hnout kamkoliv. Nikdo nevěděl, kdy přeměna skončí. Mohlo to být za minutu, za hodinu, za den. Sledoval ji nepřetržitě, a proto viděl všechny změny, kterými její vzhled procházel. Již po první hodině přeměny zmizely podlitiny na obličeji včetně všech odřenin a šrámů. Cítil, jak se její typická vlčí vůně mění a nahrazuje ji nasládlá upíří a na omak se stává pokožka pevnější a tvrdší a mění barvu na bledší. A když do pokoje vniklo světlo, nechával se unášet odlesky paprsků od její kůže. Údery srdce se stále zrychlovaly a on čekal, kdy se ozvou naposledy. Ale to už od včerejšího večera.

Zdálo se, že je proměna dokončena. Tak proč se stále zmítala v bolestech? Chtěl, aby to už skončilo, aby se nemusel dívat, jak trpí, jak křičí o pomoc. Upír dokáže téměř vše, ale tentokrát byl bezmocný - nedokázal ji bolesti zbavit, mohl jen přihlížet. Byl tak zabraný do sledování sebemenší změny Belliny přeměny, že si ani nevšiml Alice, která vešla do pokoje. Musela mu položit ruku na rameno, aby si jí vůbec všiml.

„Edwarde,“ zamumlala potichu. Podíval se jí do očí a strnul. Je to tady.

Údery srdce se dostaly na nejvyšší možnou rychlost a pak postupně zpomalovaly. Ozvaly se poslední údery a celý dům opět ztichl.

Křičela bolestí, až měla pocit, že už nikdy nebude moc promluvit. Chtěla si prsty vyrvat srdce z těla - to ono pumpovalo do jejích žil tu horkou lávu, která se jí rozlévala po těle a pálila ji zevnitř. Ale nedokázala ani zvednout ruku. Bezmocně pěstmi bušila vedle svého těla do podlahy.

Čím si to zasloužila? Co komu udělala, že ji tak mučí, zabíjí ji zaživa?

Cítila zběsilý tlukot svého srdce, jako by tomu také chtělo utéct a vyskočit z hrudi. Měla pocit, že ještě pár minut a prorazí jí žebra. Náhle jeho tlukot zpomaloval a bolest ustupovala. Za chvíli po ní nebylo ani památky a tlukot svého srdce také necítila. Prudce otevřela oči a zhluboka zalapala po dechu.

Okamžitě oči zase zavřela, protože měla pocit, že jí do nich slunce vypálilo díru a poslepu se posadila. Zkusila to znovu a pomaleji. Tentokrát to bylo lepší, mnohem lepší. Dokázala si zřetelně prohlédnout místnost, kde se nacházela. A všechno okolo.

Slyšela praskání elektrického proudu v zásuvce, hlasité bubnování hodin, dokonce i ševelení větru za okem. A když se zaposlouchala ještě pečlivěji, zaslechla i hukot aut. A ty vůně! Cítila jehličí, vůni vanilky, snad i skořici? Nadechla se znovu. Ucítila rozkvetlou jarní louku a ještě něco, kvůli čemu se její krk ocitl v jednom ohni.

Někde za zády se jí ozvalo odkašlání.

Než si stihla uvědomit, co dělá, stála u zdi a krčila se. Byl to něco jako pud sebezáchovy - rychle utéct od možného zdroje nebezpečí. Tiše vrčela a prohlížela si tváře postav, které stály u dveří v jedné skupině. V tu chvíli jí došlo, že nemá šanci odtamtud uniknout živá.

„Neubližujte mi, prosím,“ zašeptala tiše a sjela zády po zdi až na podlahu, kde se rozvzlykala. Jeden člen skupiny, která ji bez hnutí sledovala, se k ní rozešel. Pohlédla mu do tváře a přikrčila se k podlaze ještě víc.

„Nikdo ti neublíží,“ zamumlal. Bronzové vlasy se mu vlnily kolem ztrhaného obličeje a nepatrně se usmíval. „Podej mi ruku, Bells.“ Udělala to. Důvěřovala mu.

„Bells?“ Znovu se rozhlédla po místnosti a nasála pachy. Mladík mezitím mluvil. „Isabello?“ Trhla hlavou směrem k němu. „Jsi v pořádku?“ Měřil si ji starostlivým pohledem. Přikývla a znovu si pohledem přeměřovala skupinu u dveří. Pak promluvila. Tiše, líbezně a plna očekávání.

„Kdo jste? A kdo je Isabella?“

* Konec *

Shrnutí od Jitulka963

Shrnutí od martisek

22. kapitola

Touhle poslední částí bych chtěla poděkovat několika lidem. Doufám, že ostatní nejmenovaní mi prominou. :-)

Tak zaprvé chci poděkovat Jitušce, že to se mnou tak dlouho vydržela (co si budeme povídat, procházka růžovou zahradou to nebyla, že). Spískala nejen kus tohohle epilogu, ale i celou povídku - tohle je i tvoje dítě, Jity. :-P

Dále naší věrné čtenářce a mojí kamarádce Foxy, že zůstala až do konce a neutekla.

Jako posledním bych chtěla poděkovat všem, kteří četli, komentovali, smáli se a plakali s námi – díky!

A jako poslední bych tuhle povídku chtěla věnovat svojí sestře Lence, která mi pomáhala, když sem nevěděla jak dál…

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta bude sladká, chlapečku - Epilog: