Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - 22. kapitola

tayydc


Pomsta bude sladká, chlapečku - 22. kapitola

Bella se probouzí v temné místnosti a začíná jí být jasné, že se odtamtud bez něčí pomoci nedostane.
Edward se ji mezitím snaží zoufale najít. Podaří se mu ji zachránit? A jak celý příběh dopadne? To zjistíte až si přečtete poslední díl povídky Pomsta bude sladká, chlapečku...

22. Dokud dýchám, pořád žiju


"V okamžiku nejvyššího štěstí je žádoucí zemřít." L. A. Seneca

 

Někde v prostoru kolem mě kapala voda. Dopadala na podlahu v pravidelném rytmu, který mě pomalu probouzel z té nesnesitelné otupělosti. Moje smysly se stejně jako já uváděly postupně do provozu a tak jsem v dálce uslyšela auta projíždějící po silnici. Jenže tohle byl jediný zvuk kolem - tedy až na tu vodu.

Zkusila jsem otevřít oči, ale nešlo to. Jako by něco lepilo víčka k sobě.

Zhluboka jsem se nadechla, abych doplnila kyslík plicím, ale nešlo to. Hrdlo jsem měla vyschlé, až mě každý další nádech bolel a nutil zachrčet. Jeden z mála zvuků, kterých jsem byla schopna. Chrčet a pískat stejně tak, jako když se dovaří voda v konvici.

Znovu jsem zkusila rozlepit víčka a tentokrát se mi to i povedlo. Jenže se to minulo účinkem. V místnosti nebylo žádné okno a já se svým slabým lidským zrakem nic neviděla. Nevím, jestli to bylo dobře nebo ne.

Další co jsem zaznamenala, byla tepavá bolest na pravém spánku. Bylo to ještě horší, než když se ráno probudíte po nějaké oslavě narozenin. Při dalším pokusu o nádech jsem už dokázala určit ty pachy kolem mě. Krev a plíseň. To nebylo nic dobrého.

Chtěla jsem si přiložit dlaně na uši, aby ta protivná voda přestala kapat, ale nešlo to. Moje ruce byly spoutány za zády nějakým drátem, který ne a ne povolit. Při každém pokusu ho uvolnit, jsem cítila, jak se mi zarývá do kůže.

Vzlykla jsem a díky vyschlým průduškám to znělo zvláštně. Položila jsem hlavu zpátky na beton a zavřela oči. Po tváři mi pomalu putovaly slzy, když mi docházelo, jak jsem se tady vlastně vzala a že mě nejpspíš už nikdy nikdo nenajde.

Edward není tak dobrý stopař, aby našel moji stopu a vysvobodil mě. Nejspíš tady umřu jak prašivá krysa. Moje vyhlídky rozhodně nejsou nijak úžasné... To byla moje poslední myšlenka, než mě pohltila temnota.

Znovu ke vědomí mě dostal až podivný zvuk napravo od místa, kde jsem ležela. Až když na mě dopadlo tlumené světlo, mi došlo, že někdo otevřel dveře. Opřel se o rám dveří a chvíli si mě prohlížel. Neviděla jsem mu do očí, ale bylo mi jasné, že hodnotí situaci. Co všechno moje tělo ještě snese? Myslím, že toho už moc nebude.

Po nekonečně dlouhých minutách se odtrhl od futer a pomalým krokem došel ke mně. Jako by si ten svůj pocit vítězství potřeboval dostatečně vychutnat.

A pak, když byl jeho obličej jen stopu od mého a zasvítilo na něj světlo z chodby, vtáhla jsem zvduch, až to ve mně zapískalo. Mělo mi dojít, že to Joseph nenechá jen tak, že se mě pokusí znovu zabít, dokud se mu to opravdu nepodaří.

,,Konečně se opět potkáváme, Isabello," zašeptal nadšeně jeho slizký hlas a jeho dech ovanul moji tvář. Fuj.

Chtěla jsem mu odpovědět – tak strašně moc, ale nedokázala jsem to. Moje rty bolestivě zanaříkaly, když jsem se o to pokusila. Zasmál se mojí snaze, až se to odrazilo od stěn kolem.

,,Nejde ti to, co? Jsi jen malá bezbraná holka. Jsi nic, když vedle sebe nikoho nemáš, co? Žádnýho upířího ochránce, který by mi zakázal ti udělat tohle.“ Svojí přirozenou rychlostí se narovnal a silně mě kopl do břicha. Zaskučela jsem a snažila se schovat do ještě většího klubíčka. Pokud jsem doteď neměla vnitřní krvácení, napravil to s přesností mistra.

Znovu se zasmál a než jsem se nadála, v místnosti byla tma a dveře s nepřirozenou hlasitostí klaply, jak je Josef zavřel. A já byla opět sama – zmatená, zmlácená a naprosto mimo realitu. Jen jednu věc jsem věděla s naprostou jistotou – odtud se sama prostě nemůžu dostat.

Nechtěla jsem zase upadnout do bezvědomí, protože kdo ví, jestli bych se z něj dokázala vyhrabat, ale nešlo to. Oči se mi samy zavřely, jak hledaly ticho a klid a díky tomu svět kolem mě opět zčernal.

 

 

Edward

 

Ano, tohle bylo to, co jsem tak dlouho potřebovat. Opět cítit tu volnost, tu svobodu rostoucí s každým dalším uběhnutým kilometrem. Bella měla rozhodně pravdu, tohle bylo to, co jsem potřeboval, tohle byla moje přirozenost. Jedna z věcí, pro kterou jsem byl stvořen. Jsem zabiják a právě se chystám na lov. A bylo by to dokonalé, kdybych tu byl sám.

 

„Edwarde,“ skučel Emmett, který se ke mně i přes dosti hlasité protesty z mojí strany přidal, a doběhl mě. „Umíš ty se vůbec uvolnit?“

„Umím, a jestli si mě budeš pořád dobírat, tak tě zbiju,“ odsekl jsem mu otráveně a přidal v rychlosti běhu. Nedoběhl mě a ani nemohl. Tohle byla jediná výhoda mého nesmrtelného života. Nikdo z rodiny mě nemohl dohnat. Bohužel ale dokážou být hluční. A to pořádně. Zvláště Emmett, který mě zatím stále pronásledoval a nenechával si svoje uštěpačné poznámky pro sebe, tak jak jsem mu doporučil. Nicméně, zastavil jsem.

„Co chceš,“ obrátil jsem se na něj prudce.

„Nebuď takovej nabručenej,“ prohodil pohotově a zasmál se. „Vrásky tě dělají starším, než neskutečnosti jsi.“

„Říká ti něco respekt před staršími?“

„Ne, měl by?“

„Proč zrovna já?“

„Cože?“ vykulil nechápavě oči.

„Proč zrovna já,“ zopakoval jsem. „Proč musíš z rodiny otravovat zrovna mě!“

„Chci tě rozveselit,“ pokrčil pohodově rameny. „A doma mě to už nebavilo.“

„Tak sis dal za úkol, že mě budeš po zbytek mého života otravovat?“

„Já tě neotravuju,“ prohlásil zklamaně. „Já se jenom nudím, a proto -“

„A proto mě otravuješ,“ doplnil jsem za něj.

„Hele, já za to nemůžu. Prostě se ze všeho snažím vytěžit to nejlepší. Za celou dobu co tě znám se pořád jenom mračíš. Nikdy jsem tě neviděl se ze srdce smát.“

„Možná je to proto, že nebylo čemu. Já jsem prostě jiný, nikdy jsem nebyl usměvavým. Já prostě jsem vážný a není to tím, že bych se nechtěl smát. Je to proto, že se nemám čemu smát.“

„A nechceš to alespoň zkusit?“ nenechal se odbýt.

„A čemu se mám smát? Tomu, že umřel Henri? Tomu, že se tu potuluje Joseph a já ho nedokážu zastavit? Tomu, že se mnou Isabella nechce být? Tak čemu, čemu se mám k sakru smát?!“

„Třeba tomu, jak se chováš,“ nadhodil posměšně. „Zamysli se nad tím. Seš jak malej.“

„To říká ten pravý.“

„Já se za to nestydím,“ pokrčil ledabyle rameny. „Na rozdíl od někoho.“

„Ten někdo jsem já?“

„Bože,“ protočil oči a spráskl ruce. „Ty máš snad extra dlouhý vedení nebo co.“

„Nebo jenom nechápu tvůj styl humoru.“ Našpulil naštvaně pusu a povzdechl si.

„Proč si myslíš, že s tebou nechtěla Bells odjet?“

„Jsem upír, ona je vlkodlak. Nepatříme k sobě a jí to konečně došlo.“

„Ne ty chytráku,“ bouchnul mě pěstí do ramene. „Co by sis bez Emmettka počal. Náhodou vím, proč s tebou nejela.“

„Proč?“

„Teda ne že bych to nějak nutně zjišťoval, prostě jsem s Bells hodil řeč a -“

„Emmette,“ zavrčel jsem netrpělivě.

„No dobře. Prostě to je z úplně jiného důvodu. Má tu pohřbenýho dědu, který pro ni byl úplně vším. A navíc, nechce se zase stěhovat, líbí se jí tu.“

„Co tím chceš říct?“

„Že jsi úplně natvrdlej.“

„Emmette!“

„No dobře, dobře,“ vztyčil ruce v obranném gestu. „Vy dva byste si měli promluvit, protože ona tě má ráda.“

„Myslíš?“

„Ty tupče, ona mi to řekla!“ vykřikl a rozhodil rukama. „Víš ty co? Hoď se do klidu a pak si s ní běž promluvit, protože…“ Hlasité vyzvánění mobilu ho přerušilo ve vyslovení myšlenky. Místo toho naštvaně zaklel.

„Alice?“ oslovil jsem ji do telefonu.

„Nelekej se, jo? Hlavně nevyšiluj.“

„Stalo se něco?“

„Já vlastně ani nevím,“ zašeptala potichu. „Měla jsem vizi.“

„Stalo se něco Belle?“ vyhrkl jsem.

„Ta vize nebyla o ní, Edwarde, viděla jsem tebe. Byl jsi v nějakém domě, přečetl sis vzkaz na lístečku a uhodil do zdi.“

„No a?“

„Na tom vzkazu bylo něco napsáno. To jsem nemohla přečíst, ale pod tím bylo vykresleno písmeno J.“

„Vzpomeneš si ještě na něco?“

„Ano,“ zamumlala, „myslí, že to bylo u Belly doma…“

Neslyšel jsem, co potom říkala, ani jsem nezastavil na Emmettovo volání a následné klení o tom, že jednám až přehnaně impulzivně. To všechno šlo okolo mě. Jediné, na čem mi záleželo a kolem čeho se mi motaly splašené myšlenky, byla Bella.

Ale když jsem doběhl k domu a razantně rozrazil dveře, došlo mi, že má chuť někoho zabít, překročila únosnou hranici. Vztekle jsem zavrčel. Dům zaváněl dalším pachem, který rozhodně nepatřil Belle.

 

Joseph.

 

Znovu jsem vztekle zavrčel a vyběhl po schodech za pachem. Nejvíc byl cítit u Belly v pokoji. Okno bylo dokořán a záclony povlávaly v průvanu, který můj příchod vytvořil. A na nočním stolku vedle postele ležel do očí bijící kus papíru. Tušil jsem, co v něm bude a přesto se musel znovu ubezpečit, že tam není něco jiného. Ovšem, co jsem asi tak čekal? Vzkaz psaný Bellinou vlastní rukou typu - Zajela jsem si pro pizzu, za chvilku jsem zpět.

Namísto toho tam stálo kostrbatým přiškrceným písmem ,Já vždycky dostanu to, co chci.‘ Moje ruka vyrazila proti zdi naprosto sama, bez ovládání. Už toho mám dost, Joseph se právě se připsal na seznam vymřelých druhů. A já mu to pomůžu splnit. Jestli ublíží Belle… ne, musím se uklidnit… já ho zabiju, vlastníma rukama ho roztrhám, rozcupuju ho… klid, uklidni se…

„A sakra,“ ozvalo se zdola a za chvíli Emmett strkal hlavu do dveří. „Bude bitka?“ usmál se s nadějí v hlase.

„Ano,“ odpověděl jsem ledovým hlasem a obrátil se k němu čelem, „tohle je poslední co udělal. Zabijeme ho.“

„Super! Jdu zburcovat ostatní.“

 

 

O čtvrt hodiny později jsme byli všichni u nás v domě a přemýšleli jak dál. Josephova stopa končila několik metrů od Bellina domu a pak se křížila se spousty jiných, takže nešlo rozpoznat, kudy se vydal.

Všem bylo jasné, že zatímco my tu tlacháme o tom, kde může být, Joseph si s Bellou může dělat, co chce, což mě nutilo při každé vzpomínce na to tlumeně zavrčet.

Jasper prohlašoval, že tam musíme vtrhnout a nedát mu - popřípadě ji - vůbec žádnou možnost odporu. Emmett s tím pochopitelně souhlasil a dával to najevo mnohem víc, než bylo potřeba. Esem si stála za názorem, že bychom měli počkat, kdyby se třeba ozval a něco chtěl. Pak sama uznala, že je to blbost a řekla, že je jí jedno jak to udělají, hlavně ať je Bella zpátky. Alice se marně snažila o další vizi s tím vším nějak spojenou; Carlisle jen přikyvoval a Rosalie se k tomu nijak nevyjadřovala. Já jsem seděl o patro výš u notebooku, a hledal nemovitosti v blízkosti Forks, které jsou opuštění a daleko od lidí. Najednou se zdola ozval hlas, který donutil všechny zmlknout a přehodnotit jejich postoje.

„Je hezký, že se bavíte jak je přeprat,“ odkašlala si Rosalie a já zaostřil pohledem na nemovitost na obrazovce. Bývalá továrna na ledničky, pět minut jízdy autem od Forks. „Ale neměli byste prvně zjišťovat, kde vůbec jsou?“

„Já vím, kde jsou,“ promluvil jsem poprvé od příchodu do domu a rychle seběhl schody.

„Určitě?“ změřil si mě Carlisel pohledem.

„Jsem si jistý. Drží ji v továrně pár minut jízdy autem do Forks, nikde v blízkosti toho nejsou lidská obydlí a vede tam polní cesta. Musí být tam.“

 

 

Během tří minut jsem se s Emmette a Jasperem blížil k západní stěně budovy. Za pět minut autem? Pff… my tu byl za dvě minuty a rozhodně to bylo pohodlnější než auto.

„Slyšíš to?“ poslal ke mně Jazz svoji myšlenku. Z domu se ozývala hádka a tichá vzlyky. Joseph se s někým hádal.

„Ede?“ ozvala se mi v myšlenkách Alice, která společně s Rose šla ze severní strany. Ony byly jenom jako hlídka, neměly se zúčastnit boje, pokud by k nějakému došlo. „Vidíme ji, z našeho pohledu ji víme. Je uvázaná u zdi. Je zraněná, ale živá!“

„Co teď?“ zamumlal Emmett a přikrčil se, „nevím kde může Bells být.“

„Alice ji viděla,“ odpověděl jsem mu stejně tiše a soustředil se na to, co bych udělal. Alice se ozvala znovu.

„To ti neprojde,“ oznámila ledově a povzdechla si. „Jsou tam tři a Bella je až za nimi, musíš se dostat nejdřív přes ně a pak až k ní. Ale možná ne,“ na chvíli se odmlčela. „Jsou tu zadní dveře, mohly bychom s Rose dostat Bellu tudy, ty dveře jsou přibližně ve čtvrtce místnosti, blíž k Belle.“

„A kudma ji viděla?“ ozval se Emmett za chvíli zase a natahoval krk, aby zahlédl něco jiného, než jen šedivou, od sprejerů pomalovanou, fasádu omítky a plechová rezavé dveře. Okna tato stěna postrádala.

„Vyřiď Emmovi, že se dívám oknem. Bohužel postrádám rentgenové vidní. Taky mu vyřiď, aby ztlumil hlas, když ho slyším já, může ho slyšet někdo jinej.“

„Alice ti vzkazuje, že máš být ticho. A vidí ji oknem.“ Emmett nasadil uraženej obličej a povzdechl si.

„Tak jdeme nato?“

„Ještě ne,“ upozornila Alice. „Ještě chvíli, tři…“

„Připravte se,“ zamumlal jsem a zvedl se z pokleku stejně jako Jazz s Emmem.

„… dva…“

„Ještě ne.“

„… jedna…“

„Ještě vydržte.“

„… Stojí ke dveřím zády, teď Edwarde!“

„Jdeme!“ zavrčel jsem a vtrhl dveřmi dovnitř, v závěsu s bratry. Joseph vztekle zaklel, když Emmett sejmul bez řečí k zemi jednoho z upírů, kteří tam byli s ním, a Jasper si vzal na starost toho druhého.

„Edwarde,“ usmál se líně Joseph. „Ne, že bych tě tu nečekal. Jen jsem doufal, že mi dáš ještě chvilku tady s Isabellou.“

„Už teď jsi mrtvý,“ zasyčel jsem na něj a sklouzl pohledem na Bellu, skroucenou v koutě a těžce oddychující.

„Edwarde?“ ozvala se Alice znovu, „dostaň toho blbce dál ode dveří, stojíte přímo vedle nich. Ať můžeme odtamtud dostat Bellu.“

„Jsi kretén,“ snažil jsem se uskutečnit prosbu Alice a odolával nutkání skočit po něm a urvat mu všechno co půjde. Komu by vadil takový malý táborák? Mě určitě ne, když by se v něm smažil Joseph. Na chvíli jsem se tím nechal unést a představovali si, jak by se škvařil a…

„Edwarde!“ Rychle jsem zatřepal hlavou, abych z ní vyhnal myšlenky na planoucího Josepha.

„Edwarde!“ ozvala se znovu a ještě víc netrpělivě. Ta dokáže člověku zkazit i tu nejlepší zábavu.

„Takže, Josephe,“ vyprskl jsem to jméno s takovým opovržením, s jakým to šlo, „jak dlouho tu plánuješ být?“

„Nehodláš povídat, viď? Snažíš se mě jen dostat od těch dveří, aby tvoje malá pitomá černovlasá kamarádka mohla odsud to děvče odvést.“ Sakra, tak to nevyšlo.

„To byl původní plán, teď mám nový,“ odsekl jsem mu a definitivně se rozloučil s tím, že se dokážu ovládnout. Skočil jsem po něm s takovou přesností a razancí, které ho dokázaly srazit na zem. Přišpendlil jsem ho k podlaze a snažil se vyhnout zubům, kterými okolo sebe zuřivě šermoval. Celé to doplňoval vzteklými nadávkami, které se z něho hrnuly jedna za druhou.

Zavrčel a pokoušel se znovu postavit. V tu chvíli někdo prudce rozrazil dveře a Alice vztekle napochodovala dovnitř. Vzhlédl jsem od země a zarazil se pohledem na rudě červených botě na jehlovém podpatku, přičemž druhá zuřivě klepala o podlahu. Pak se konečně ozval hlas.

„Já nejsem malá,“ zasyčela, „a už vůbec ne pitomá!“

 

A pak vše nabralo naprosto jiný směr. Rosalie s Alicí začaly pomáhat Belle na nohy a snažily se ji co nejrychleji odtamtud dostat. Joseph se mi vytrhl a vyhoupl se zpět na nohy. Chvíli mi trvalo ho znovu zpacifikovat, ale když se ke mně přidal i Emmett s Jasperem, kteří si právě venku založili ze dvou roztrhaných těl táborák, neměl šanci se znovu vytrhnout. Netrvalo to ani vteřinu a jediným prudkým škubnutí se dostal definitivně na seznam vymřelých druhů. Kluci se pak o něj postarali a já se rozeběhl ven za Belou, která právě nabírala vědomí.

„Edwarde?“ zamumlala potichu a trhaně se nadechla.

„Jsem tady s tebou, už ti nikdo neublíží.“

„Děkuju, za všechno.“ Po tváři jí stékal pramínek krve, ale smála se, její oči se smály. Když se za námi ozval šramot, rychle jsem vyskočil z kleku na nohy, ochoten bránit Bellu vlastním tělem.

„To jsem já,“ skuhral Carlisel a klekl si k Belle na zem. „Dřív jsem to nestihl, nechal jsem si v nemocnici kufřík a uklízečka ho pak odnesla, ale to je už jedno,“ mávnul rukou a obrátil pohled dolů. „Jak se cítíš, Bello?“

„Srazit tě už někdy náklaďák?“

„Bohužel, neměl jsem s ním tu čest,“ odpověděl popravdě Carlisle a vytáhl z tašky stetoskop.

„Škoda,“ povzdechla si. „Věděl bys, jak se cítím, ale kupodivu mě bolí jenom hlava.“

„To je dobře. Vezmeš ji domů, Edwarde? Já si pro něco skočím do nemocnice.“

„Jasně.“ Vyhoupl jsem si ji do náruče a pomalu se rozešel směrem domů. Neměl jsem kam spěchat. Joseph už jí nikdy neublíží a nikomu jinému to nedovolím. Teď je už konečně v bezpečí.

Někde v půli cesty usnula. Zvolnil jsem krok, co nejvíce to šlo, abych ji neprobudil, ale když jsme se blížili k domu, stejně se vzbudila. Potom se na mě usmála pohledem, pro který bych byl ochoten i vraždit a já si byl naprosto jistý, že nikdy víc už nemohu být šťastnější. A záhy jsem zjistil, že můžu.

„Pojedu s vámi,“ promluvila rozhodně, když Carlisle skonči s prohlídkou a konstatoval, že kromě pár modřin a slabého otřesu mozku si z incidentu neodnese nic jiného.

„Nemusíš to dělat, jestli nechceš.“

„Ale já chci, Edwarde,“ usmála se mile a pohladila mě po tváři. „Chci být s tvou rodinou a hlavně s tebou. Už nikdy se od tebe nehnu ani na krok, rozumíš? Už se mě nezbavíš.“

„To ani nemám v plánu,“ odpověděl jsem jí šeptem a políbil ji. Díky ní se můj život změnil nenávratně k lepšímu, udělala ze mě někoho naprosto jiného a já ji to teď hodlal vrátit i s úroky. Můj život už nemohl nabrat směr, jakým se ubíral před půl rokem. Nikdy.

„Miluju tě, Isabello,“ zašeptal jsem a opřel si čelo o její.

„Tak to je dobře,“ zasmála se, „protože já tě taky miluju.“ A natahovala se pro další polibek.

„Ne, ne,“ odstrčil jsem ji od sebe, na což mi odpověděla hlasitým zamručením. „Lehneš si a já ti přinesu něco na pití.“

„A Edwarde?“ zarazila mě, když jsem vycházel. „Nepustíš prosím nějaký písničky? Je tu strašně ticho.“ Přikývl jsem a přešel k věži. Naladil jsem nejbližší stanici rádia a seběhl po schodech dolů do kuchyně. Esme byly zády opřená o linku a zběsile listovala v kuchařce.

„Nevíš co má Bella ráda? Nějak nemůžu přijít na to, co by jí chutnalo nejvíce.“

„Má ráda sýr,“ usmál jsem se a z ledničky vyndal pomerančový džus.

„Tak říkáš sýr, jo?“ zamumlala zamyšleně a oči se jí rozzářily. Kuchařku hodila za sebe a hmátla do krabice pro sešitek. Byl již časem zažloutlý, ale viditelně ho měla ráda. Pak radostí spráskla ruce. „Mám to, tak tohle jí bude zaručeně chutnat.“

Usmál jsem se jejímu pobavení a nalil džud do skleničky se slonem. Když tu byla posledně, moc se jí líbil. Pak jsem se vydal zpět do schodů a potichu vešel do pokoje.

Bella měla zavřené oči. Jedna ruka jí padala z postele a deku měla zkopanou u nohou. Přešel jsem k věži a vypnul ji, aby ji nevzbudila. V tu chvíli se domem rozlilo ticho jako vlna a mě došlo, že je na tom něco špatně. Nebyl slyšet žádný jiný zvuk až na Emmettovo výskání, Esminy pohoršené nadávky nad jeho chováním. Ale žádný zvuk srdce.

„Bello?“ zašeptal jsem nejistě a přešel k posteli. Neodpověděla.

Sklenička mi vypadla z rukou a roztříštila se o tvrdou podlahu na tisíce malinkatých kousíčků. A stále to byl jediný zvuk v tomto pokoji…

 

 


 

Prosím, neškrťe mě. Je mi jasné, že když jste na to tak dlouho čekali, tak Vás teď určitě namíchlo, že by děj končil špatně a jedna z hlavních postav zemřela. Co mám na to říct? Zřejmě nic, jen že si budete muset počkat na epilog a doufat, že se nad vámi smilujeme a Bella nezemře...
Vaše Jitulka963
PS: Marťa je v tom nevině, to byl můj nápad :d

 

Shrnutí od Jitulka963

Shrnutí od martisek

 

21. kapitola

Epilog



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta bude sladká, chlapečku - 22. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!