Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - 11. kapitola

08.03.2010 (18:00) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2064×

Chytrá holka. A teď by jsi raději měla rychle odejít, než nám Rosalie oběma zakroutí krkem," spiklenecky na mě mrkla, a aniž bych to stačila postřehnout, odtáhla se a už stála vedle blonďáka.

Napodobila jsem ji a vydala se rychlejším tempem ke škole. Jediný pohled na Rosalii, jak tu krasavici pojmenovala, mi stačil k tomu, abych ze sebe vydala maximum. Když mě dělilo od dveří jen metr, někdo do mě zezadu prudce vrazil a já hlavou narazila do skleněné tabulky zasazené ve dveřích...

11. Mrzí mě to

Pomalu moje mysl proplouvala temnotou a já se snažila zachytit nějaké vzpomínky, abych pochopila, proč mě tak bolí hlava. Co se mi to jen stalo? Moje tělo začalo pomalu přicházet k sobě.

První co jsem podle nádechu nosem poznala, že jsem v nějaké místnosti načuchlé desinfekcí. Bylo zvláštní, jak jsem něco takového dokázala zachytit jen jedním nádechem. Kromě mého rychlejšího dechu a tichého tepu srdce nebylo nic jiného slyšet. Copak všichni spí?

Pomalu jsem otevřela oči, abych zjistila situaci. Jen co jsem od sebe rozlepila víčka, oslepilo mě ostré světlo. Zavřela jsem je a zkusila to znovu, tentokrát pomaleji. Chvíli si mé oči zvykaly na světlo a já se znovu zhluboka nadechla. Tentokrát se ke mně donesl čerstvý vzduch. Podívala jsem se směrem, odkud přicházel a vytřeštila oči.

Ve dveřích stál muž v doktorském plášti a tvářil se na můj vkus až moc přátelsky. Udělal dva kroky ke mě, vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře.

,,Jak se cítíš?" zeptal se a pomalým krokem se přiblížil až k mé posteli.

,,Jako bych vrazila hlavu do dveří," zamumlala jsem a obezřetně si ho prohlédla. Připadal mi stejný, jak ti z kvůli kterým tady teď ležím. Zhluboka jsem se nadechla, abych se v zápětí přesvědčila, že smrdí stejně jako oni. Z jejich pachu mě podivně štípalo v nose. Jako bych nasála nějaký jedovatý kouř.

Zvedla jsem ruku a chtěla se dotknout čela, abych zjistila, co mám po té nehodě za památku, ale zastavil mě tlak na ruce. Měla jsem v ní zavedenou kapačku. Zamračila jsem se a odvrátila hlavu od toho obrázku. Nemám ráda jehly zapíchané v rukách.

,,Dal jsem ti nějaké analgetika, aby ti zmírnily bolest, ale je dost možné, že to začne přicházet k sobě. Máš tam pár stehů, ale nic tak vážného to není, neboj." Když mluvil, díval se do nějakých papírů. Pak zvedl hlavu a usmál se.

,,Kdyby jsi něco potřebovala, stačí zavolat," s tím se semnou rozloučil a odešel. Co je tohle sakra za chlápka?

Pořád jsem se převalovala z jednoho boku na druhý, ale ta postel byla tak tvrdá, že to snad ani nebylo možné. Já chci domů! Díky vyčerpanosti se mi podařilo usnout.

Vzbudil mě až dotek na tváři. Rychle jsem otevřela oči a tím se tak dívala do očí Henriho.

,,Už jsi vzhůru," vydechl, ,,tohle mi už nikdy nedělej, Bello! Víš, jaký jsem měl o tebe strach?" vytkl mi, ale bylo na něm vidět, jak se uklidnil, že jsem při vědomí.

,,Měl jsem o tebe takový strach, děvenko, ale pan doktor Cullen mě uklidnil, že jsi v pořádku, jen potřebuješ odpočívat," řekl a pak jako na zavolanou se otevřely dveře a v nich stál zmiňovaný doktor.

,,Dobrý den, Henri," pozdravil dědy a pak svoji pozornost přesunul na mě.

,,Tak jak se cítíš dneska, Isabello? Je to už lepší?" zeptal se, když si stoupl vedle dědečka.

,,Hlava už tak moc nebolí," zamumlala jsem a střelila pohledem po Henrim. Pan Cullen jen zakýval hlavou a podíval se do papírů.

,,Nemohla bych jít už domů, prosím?" zaskuhrala jsem a snažila se vypadat co nejpřesvědčivěji. Pak Cullen se zamračil, stále se dívajíc do papírů a pak zvedl pohled na mě.

,,Nemyslím si, že je to dobrý nápad-" Ani jsem ho nenechala domluvit a snažila sem se ho přesvědčit tím, že se nemá kdo o Henriho starat. Doktor zakroutil hlavou.

,,Ne Isabello, tohle prostě nepůjde. Musíš tu zůstat alespoň ještě jeden den. Zítra za tebou přijdu a pokud mi budeš připadat dostatečně v pořádku, pustím tě," s tím se otočil na patě a v tichosti vypochodoval z pokoje. Toho mi by čert dlužen, prolétlo mi hlavou. Raději jsem si to ale nechala pro sebe.

Děda se na mě povzbudivě usmál.

,,Musíš to tady nějak přečkat, je to pro tvoje dobro. Chceš abych tu s tebou ještě byl, nebo si chceš odpočinout?" zeptal se.

,,Mno asi by mi odpočinek podl," zamumlala jsem. Nechtělo se mi zase spát, ale potřebovala jsem být chvíli sama a vše si dát dohromady. I když mi bylo jasné, že díky těm oblbovákům, co mi dali, to moc dobře nepůjde.

Děda se semnou rozloučil a se slibem, že si pro mě zítra přijde, zmizel.

Nevím, jestli to bylo díky těm práškům, nebo snad něčemu jinému, ale bylo mi celkem dobře. Žádná deprese na mě nepadala a i když jsem si chtěla urovnat svoje myšlenky a vymyslet, co dál, nešlo to. V hlavě jsem měla podivný klid a vše šlo tak nějak mimo mě.

Zírala jsem na strop a snažila se spočítat ty špatně zakryté fleky, když se ozvalo tiché zaťukání na moje dveře, které se záhy otevřely. Když postava za nimi vlezla dovnitř, pusa mi spadla a já na ni dokázala jen vyděšeně zírat. Co tu chce?

,,Dobrý večer, Bello," pozdravila mě elfí dívka a přitančila k mé posteli. Párkrát jsem zamrkala, abych se ujistila, jestli se mi to nezdá. Nezdálo.

,,Alice?" zeptala jsem se překvapeně a pracně se vyhrabala z přikrývky a opřela se zády o pelest. Smutně se usmála a rozhlédla se kolem.

,,Můžu?" ukázala na židli u mé postele, jen jsem přikývla a počkala, než si na ni sedla.

,,Takže," začala jsem, ale v poslední chvíli si to rozmyslela a nechala větu nedokončenou. Co tady může chtít? Po tom všem, co se mi stalo...

,,Takže, nejspíš chceš vědět, proč jsem přišla?" Přikývla jsem.

,,Víš, chtěla jsem vědět, že jsi v pořádku," už jsem otevírala pusu, abych něco podotkla, ale rukou mě zastavila a pokračovala, ,,mohl mi to říct Carlisle, ale já tě chtěla vidět osobně. Vím, že nám teď nevěříš a já tě plně chápu, ale myslím, že mě se bát nemusíš." Zvedla jsem obočí.

,,A proč bych ti tohle všechno měla věřit? Jak si můžu být jistá, že na mě za pár minut nezaútočíš? Poslyš, Alice, ať se stalo cokoli a ať to chceš jakkoli napravit, nepodaří se ti to. Svoje stanovisko k vám nezměním a nemám v plánu se s tebou kamarádit. Mrzí mě to," řekla jsem ji a sledovala přitom, jak ji přes tvář přelétl zvláštní stín.

,,Mě to mrzí víc. Kdybych tak aspoň mohla nějak odčinit to stupidní chování mého bratra," s povzdechem se zvedla a odešla z mého pokoje. Poté následoval tolik vytoužený odpočinek v podobě klidného spánku.

Další den mě brzy ráno probudila sestřička. Bylo to neobvyklé, ale když mi oznámila, že můžu jít domů, ranní vstávání jsem překousla. Henri jen vyřídil nějaké papíry s panem Cullenem a já mohla jít domů. Horečku jsem měla sice stále, ale nebylo mi zas tak moc špatně. Ani se mi nemotala hlava, jen jsem měla takový zvláštní pocit uvnitř sebe. Jako by po včerejším rozhovoru s Alicí mi něco chybělo.

,,Nejsi ráda, že jsi konečně doma?" zeptal se zaraženě děda, když jsme společně vešli do obývacího pokoje.

,,To víš, že jsem," zabručela jsem v odpověď a vydala se mlčky k sobě do pokoje, kde jsem se svalila do postele.

Podle odhadu mohlo být po poledni, když se ve dveřích objevila Henriho hlava.

,,Potřebuju si skočit do města, zvládneš to tady chvíli sama?" zeptal se a přitom pohledem zhodnotil celou moji situaci. Zřejmě mu nepřipadalo divné, že jsem zahrabaná v posteli a oči sotva udržím otevřené.

,,Zvládnu to," zamumlala jsem a přehodila peřinu přes hlavu. Najednou se mi zvedl žaludek a já to jen tak tak stihla doběhnout do koupelny. Po chvíli jsem se rozhodla, že by to mohlo být už dobré a šla jsem zpátky do pokoje. Když jsem procházela kolem okna, nemohla jsem si nevšimnout postavy stojící kousek od domu s pohledem upřeným do oken.

Shrnutí od Jitulka963

Shruntí od martisek

10. kapitola

12. kapitola

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta bude sladká, chlapečku - 11. kapitola :