Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pohled zabijáka: 6. kapitola: „Odjíždíš!“

25.08.2012 (10:45) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1418×

Pohled zabijáka: 6. kapitola – „Odjíždíš!“

„Doprdele, vždyť nám utekl!“ vyjekl překvapeně Caleb, hledíc ještě stále na místo, kde zachytil pohyb Edwarda Masena naposledy, než se vypařil jako pára nad hrncem.

„Je to v háji,“ špitla Isabella roztřeseně. Opustil ty dva a ještě k tomu byl rozzuřený. Stalo se něco, co absolutně nečekala a neměla tedy ani tušení, co v této situaci dělat. Má se ho vydat hledat? Nebo čekat, jestli opravdu dostojí svých slov a najde si ji časem sám?

„Než se budeme muset dobrovolně prásknout Xavierovi, tak bychom asi měli ještě obstarat tělo té dívky, co?“ pohodil hlavou směrem k mtvému lidskému tělu.

Tázaná hlasitě polkla a nešťastně přikývla.

„Já to zařídím,“ nadhodil Caleb ochotně, když v její tváři spatřil nervozitu a značný strach, který už prostě a jednoduše nedokázala skrývat, přestože jako lovkyně by se měla držet. Bylo toho na ni už příliš a on to chápal.

Aniž by čekal na její svolení, vytáhl z kapsy jednu z mnoha jednorázových sim karet a vložil ji do mobilu. Vytočil známé číslo, na něž volal opravdu dost často, a pár vteřin čekal, než to operátorka na druhé straně sítě zvedla.

„Dobrý den, já potřebuji pomoc,“ ohlásil dřív, než stihla žena něco říct a hned zřetelně vyslovoval dál, aby mohl hovor také co nejdříve ukončit. „Las Vegas, nedaleko hotelu Four Seasons jsem n-našel tělo n-nějaké dívky. Prosím, přijeďte mi pomoct,“ škytl přesvědčivě hraným vyděšením a zmáčkl červené tlačítko dřív, než se operátorka stačila zeptat na jeho jméno. Ostatně, policie si poradila vždy i bez jejich osobních údajů, zvládla zjistit identitu mrtvých těl a zvládla je také společně s jejich rodinou pochovat tak, jak se sluší a patří.

„Tak, to by bylo.“ Caleb vytáhl sim kartu z mobilu a pomocí sirek, co schovával v kapse džín, ji zapálil na malé hromádce odpadků, které posloužily jako malý ohníček ohraničený starými cihlami, jenž ještě chvíli před tím ležely opodál.

„Pojď, Bello,“ houkl směrem k ní starostlivým tónem, protože jeho kamarádka a kolegyně v jedné osobě ještě stále stála na stejném místě, kde ji před pár minutami opustil upír, a očividně byla zahloubaná myšlenkami úplně někde jinde. „No tak, vzchop se. To přece zvládneš,“ sykl na ni nešťastně podruhé, když na první výzvu vůbec nereagovala. Přešel pár kroků k ní a dloubl ji do boku, aby konečně upoutal její pozornost. A ona naštěstí k jeho velké úlevě párkrát zamrkala a upřela svůj pohled na něj.

„Padáme. Za chvíli jsou tu poldové,“ oznámil jí znovu stručně a ona vděčně přikývla. Pak už na nic nečekali a vydali se co nejdál od té prokleté uličky. Bylo jedno, kam zdrhnou, hlavní podstatou zůstával fakt, že daleko není nikde jinde, než minimálně tři kilometry. Pro jistotu jich nikdy nebylo dost.

Nakonec však tak dlouho neběželi. Tentokrát na to nebyl čas, a tak společně usoudili, že půl hodiny rychlého sprintu bude stačit. Museli se dovolat Xavierovi a povědět mu vše, co se stalo, přestože moc dobře oba věděli, že jim vynadá a také je potrestá za to, co vyvedli. Jenže přiznat to museli, žádnou jinou možnost ani neměli. 

Když za nimi na místo, kde stáli už minimálně deset minut, dorazil Xavier, nemusel ani promluvit, aby hned poznali, že je rozzlobený jako nikdy předtím. Z modrých očí mu létaly blesky, až se Isabella bála, že je ve chvilce bez sebekontroly přizabije s Calebem oba.

„Co sis, ksakru, myslela, Bello, když jsi ho nezabila úplně? Co to do tebe, dočerta, vjelo?!“ Jeho tlumený hlas, kterým začal vyslovovat první otázku se nebezpečně zvyšoval. Mohl si to však dovolit – v ulici, kde všichni tři stáli, nikdo jiný nebyl. Ani upír, lovec, a dokonce ani člověk – jejich intuice to hlásaly naprosto zřetelně.

Xavier však nečekal na její odpovědi a hned s hubováním pokračoval dál. „Tohle sis vážně posrala. Tvá budoucnost už není bez poskvrnky. Ten upír si možná teď spokojeně pobíhá po světě, ale ty za to budeš nést následky,“ cedil přes zuby.

„Ale on to byl -“ chtěl se do jednosměrné debaty vložit Caleb s vysvětlením, ale Isabella jeho snažení utnula rázným mávnutím ruky dřív, než stihl říct zásadní informace. Byla přesvědčená, že bude lepší, když se to nedozví. Raději mu to – pokud to bude vůbec třeba – řekne později, až se trochu uklidní. Mínila, že pokud by se naprostou pravdu dozvěděl hned, byl by naštvaný ještě víc. Rozhodla se na něj drtivé informace nahrnout postupně.

„Já vím, Xaviere. A přijmu všechny následky sama, protože za to můžu jen já. Vůbec jsem nenechala ani jednu vteřinu Calebovi k tomu, aby ji mohl využít a nějak mě zastavit,“ prohlásila vážným tónem.

„Takže všechno hodláš vzít na sebe?“ přeměřil si ji zvědavým pohledem, jako by si to chtěl pro jistotu ověřit.

„Ano,“ přikývla Isabella rázně, až její mahagonové prameny vlasů poletovaly kolem hlavy díky rychlým přesvědčeným pohybům brady.

„Dobře, tak tedy odvolávám z této mise jen tebe, Caleb tu může zůstat – samozřejmě s podmínkou, že se to už nebude v žádném případě opakovat,“ zdůraznil zvýšeným hlasem a na chvíli, kdy jeho slova mířila ke Calebovi, se dotyčnému upřeně zadíval do očí. Pak však přesunul pohled zpět na šokovanou Isabellu a pokračoval. „Vezmeš si taxi, auto navíc tu nemáme a nazpátek obě budeme potřebovat. Dám ti nějaké peníze navíc, pak řidiči delší cesta určitě vadit nebude. V kavárně jsi sice dostala volno, ale pokud nechceš přidělávat další problémy, žádám tě, aby ses tam vrátila a pomohla Rebecce, když to za tebe vzala. Navíc tak aspoň budu mít pravdivé informace, že jsi dorazila domů a nikde nejsi na vlastní pěst, protože ona mi nelže. Budu vědět, že jsi dorazila do Forks a jsi opravdu tam,“ řekl ledovým tónem, z něhož doslova čišela autorita.

Isabella byla překvapená, tak tvrdý trest nečekala. Předpokládala, že jí Xavier bude od této chvíle dělat doprovod a budou zabíjet jen spolu, aby ji měl pod dohledem. Nakonec však musela odjet, ale tak nějak se s tím mlčky smířila, protože hádky by stejně k ničemu nevedly.

Plná rozpačitých emocí přikývla. 

Když za pár hodin vystupovala z taxi a naposledy vděčně děkovala řidiči, který už si cpal do kapsy košile vysoký finanční obnos, překvapilo ji na uvítanou ranní hřejivé slunce, jenž bylo ve Forks ve státě Washinghton dost neobvyklé. Mohlo být okolo patnácti stupňů, a to už bylo i na léto slušná cifra.

Hlasitě si povzdechla a vydala se k malé budově, kde sídlila kavárna – místo, kde ve volných chvílích vypomáhala. Neměla s sebou žadné tašky – tu trochu, co jí předtím Amelia sbalila, nechala v Jeepu a Xavier slíbil, že se postará o to, aby se v pořádku dostaly domů společně s nimi. Hromady dalšího oblečení měla i tu, ve Forks, svém domově, a tak to ničemu ani nevadilo. Proto se rozhodla po příjezdu do města hned navštívit Rebeccu a ostatní a díky tomuto plánu jí taky pohrával spokojený úsměv na tváři. Měla ji ráda, protože to byla opravdu fajn holka. Navíc ona jediná věděla o světě nadpřirozených stvůr, přestože lovec nebyla...

Vešla prosklenými dveřmi dovnitř, ale moc dlouho se rozhlížet okolo sebe nemohla. Před jejíma očima se rozvlnily zlaté vlasy a štíhlá ruka s pěstěnými nehty ji táhla zase okamžitě zpět, ven z kavárny.

Isabella si Rebeccu tázavě prohlédla, ale ta jen zakroutila mlčky hlavou ze strany na stranu. Lovkyně pochopila, zůstala zticha a snažila se zaměřit svůj instinkt. Ano, pochopila správně. Již po dvou vteřinách ucítila dost zřejmé chvění tak silné, že dotyčný upír musel být v jejich bezprostřední blízkosti.

Zatímco však analyzovala skutečnosti a jejich možnosti, Rebecca jí do ruky strkala nějaký papírek. Bez otálení ho přijala a zvědavě přečetla těch pár slov, které jí však dokázaly na nějakou chvíli vzít i dech.

Je tu upír a několikrát se mě ptal na tebe. Vypadá to, že můj herecký výkon zabral a on nepoznal, že vím, co je zač. Představil se jako nějaký Masen. Říká ti to jméno snad něco?

Myslím, že je pochopitelné, že byl Xavi naštvaný, a tak se na něj snad ani nikdo zlobit nebude... Těm, kteří stále čtou mou povídku, moc děkuju, vážím si vaší přízně a komentářů zvlášť proto, že vás moc není. Jak už jsem psala minule - kapitoly teď budou přibývat pomaleji, minimálně však jedna kapitola za dva týdny... Důvod? Píšu ještě spoluautorskou povídku a taky se chystám na celý cyklus jednorázovek, takže nemám tolik času. Rozhodně tuto povídku však nepozastavím, baví mne ji psát, takže ji rozhodně dotáhnu až do konce.

A pokud by jste chtěli vidět podobizny hlavních postav, podle mě tak, jak si je představuji během psaní já, tu máte možnost. Nikomu nevnucuji jejich vzhled dle mého, to už je jen na vaší fantazii a volbě, zda se podíváte nebo si necháte jen tu svou představivost.

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pohled zabijáka: 6. kapitola: „Odjíždíš!“: