Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod hladinou - 3. kapitola

11.03.2012 (20:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 65× • zobrazeno 8190×

Myslel jsem, že na místní škole se zhostím úlohy učitele, dokud se můj zpropadený bratr nesebral a nezapsal nás jako nové studenty. On sám je přitom pětadvacetiletý, čerstvě vystudovaný magistr, co něco naučí budoucí generaci. A to včetně nás.

„Edwarde, Jazzi!“ zařval, jako kdybychom byli lidé.

„Chce na lov,“ zašeptal jsem a Jasper ve své ložnici zdvihnul prostředníček. Kromě rodičů s Emmettem nikdo nemluvil. Všichni byli naštvaní, že my si budeme hrát na studenty a on si bude vykračovat po školní chodbě jako zdejší učitel.

„No tááák,“ zaprosil Emmett a vlítnul mi do pokoje. „Vypadám z vás nejstarší, takže na to mám přednostní právo,“ vysvětlil a já zopakoval Jasperovi gesto. Emmett shrbil poraženecky ramena a odcupital na lov sám. Poprvé.

„Mám chuť mu něco provést,“ řekl Jasper a náhle ležel u mě na lenošce.

„Nebudeme s ním mluvit. To bude stačit. Jinak bychom taky mohli vyvraždit všechny medvědy v okolí sto kilometrů, ale tady jich je moc.“

„Edwarde, já ji z tebe cítím,“ řekl po chvíli a podíval se na mě.         

„Jo, pořád se ti to honí v hlavě. Trvalo ti dlouho, než ses rozhodnul mi věřit,“ poznamenal jsem trochu podrážděně a on pokrčil rameny. Páni. Pokrčil rameny a ne před lidmi?

„Chci ji vidět,“ vyslovil své přání nahlas a já zběsile zakroutil hlavou.

„Na to zapomeň,“ zavrhl jsem to okamžitě.

„Zmínka o ní a tvoje emoce vyletí,“ podotknul, když ho ovívala moje panika a hněv.

„Protože je to křehká… ryba,“ šeptl jsem a Jasper vybuchnul v záchvatu smíchu. Velmi vtipné.

V pondělí jsme přijeli před školu. Protože všichni byli naštvaní a věděli, že to Emmett nějak pokašle, nenápadnost jsme všichni nechali doma a každý přijel svým autem. Na parkovišti pro zaměstnance trůnil stříbrný Hummer a Rosalie zavrčela. Vyskočila ze svého kabrioletu naráz se mnou, když jsem otevřel dveře od Astona. Podívali jsme se na sebe a povzbudivě přikývli. My dva si to vždycky z nějakého důvodu odnesli nejvíc.

Myšlenky byly rozptýlené a celkem tiché, ale jakmile jsme vystoupili, byl to doslova hurikán, co mě chtěl smést. Desítky a desítky zmateného řevu, co se do mě opíralo. A protože na nás bylo upřeno málo pozornosti, Alice proletěla parkovištěm jako tornádo a udělala dlouhý, táhlý smyk, jako kdyby právě jela Formule 1.

„Skvělé, Alonso,“ zamumlal jsem a probodl ji pohledem. Zazubila se a vyskočila s Jasperem z auta. Ten si ráno stěžoval, že nemá vlastní auto, ale jen motorku za pár milionů, takže dneska naběhne do autosalonu, protože nebude jediný jako chudák bez auta.

„Všechno bude fajn. Zažili jsme to už mockrát,“ pronesla vesele Alice a chytila svého manžela za ruku.

Dav utvořil uličku a nechal nás projít.

„Červený koberec nemají?“ zeptala se Rosalie, ale věděl jsem, že jí se to částečně líbí.

Ze sborovny vyšel… magistr Emmett. Měl tmavé džíny, šedivé sako a důležitě si nesl brašnu a materiály.

„Kdyby nebyl tak sexy, tak ho přerazím,“ zavrčela Rose a rozběhla se nenápadně za ním. Chytila ho za ruku a on hned poznal vůni své manželky.

„Slečno Cullenová, prosím, mějte trochu respektu,“ řekl a odtáhnul se. Rosalie naštvaně zavrčela. „Miláčku, jsem tvůj profesor. Nemůžeš mě tu přetáhnout na chodbě,“ zašeptal a rozhlédnul se kolem.

„Já ti přetáhnu, ty…,“ prskla, ale kolem prošla Emmettova nová kolegyně, a tak svoji hrozbu nedokončila.

„Emmette, seznamuješ se se studenty?“ zeptala se a zamrkala. No, Emmett se činil. Dokonce si už potykali. Rosalie se na ni otočila a ona málem odpadla.

„Neseznamuje. Já jsem jeho…“

„Sestra,“ přerušil ji Emmett a horlivě přikyvoval.

„Aha,“ hlesla profesorka a rozhodla se, že musí navštívit kadeřníka a kosmetičku.

„Tak se uvidíme po vyučování, Emmette. Přijď za námi do kabinetu,“ zatrylkovala a odkráčela pryč. Rosalie vymrštila ruku a ozvala se hromová rána, když narazila pěstí do Emmettova břicha. Všichni se ohlédli. Už je to tady. Brzo se budeme stěhovat.

„Lásko, já ti to večer vynahradím,“ zašeptal.

„Promiň, ale se svými sourozenci nesouložím,“ přecedila skrz zuby a vrátila se k nám. Já se chechtal, když jsem viděl její výraz.

„Čemu se tlemíš, ty siréno?“ štěkla a já sklapnul. Připomnělo mi to Bellu. Včera jsem volal několik hodin a čekal, až se zase vynoří a začne mě častovat nadávkami, ale nepřišla… tedy nepřiplavala. Strašilo mě vědomí, že už ji možná nikdy neuvidím. Ale já ji přímo potřeboval vidět… cítit. Děsilo mě to. Proč jsem to potřeboval? Jediné, co potřebuju, je krev a klid, a ne přítomnost sarkastické ryby.

Vyučování proběhlo klasicky. Všichni zírali na nás a uvažovali nad naším vzhledem a chováním. Alice a Jasper měli tu výhodu, že měli sebe. Alici nikdo na rande nepozve, protože se všichni bojí Jaspera. Jaspera nikdo nepozve, protože dívky se neodvažují srovnávat s Alicinou upíří krásou a rovnou to zabalí.

Poslední hodinu jsme měli našeho povedeného bratra. Vkráčel do třídy jako boss a hodil brašnu na katedru. Potáhnul si sako dopředu a opřel se o první lavici, kde studentka, která za ní seděla, málem omdlela. Teď, když se Emmett té lavice dotknul, chtěla si ji odnést domů.

„V mých hodinách nikdo nebude žvýkat, spát a psát zprávy. Ty tam vzadu,“ okřiknul autoritativním, upířím tónem kluka, který hrál na mobilu hry. Člověk by to neměl šanci postřehnout. Zíral jsem. Všichni jsme si mysleli, že Emmett se pověsí za lustr a bude hrát slovní fotbal na známky.

„Ty vole, jak to viděl?“ zašeptal, podle myšlenek ostatních, Dean a vložil mobil do lavice s tím, že jakmile se Emmett otočí, zase ho vytáhne.

„Ty vole, mám dobré oči,“ řekl Emmett a všichni se zasmáli, takže byl jako v ráji.

Zbytek hodiny literatury proběhnul klidně a já v úžase zíral, protože on ty děti vážně něco naučil. Nikdo si nedovolil sebemenší prohřešek a všichni si pečlivě zapisovali. Nás nechal být, protože jsme s ním nemluvili a on se to snažil vyžehlit.

„Tak co? Jak mi to šlo?“ zeptal se, když jsme kolem něj procházeli a on si balil věci. Dokonce si udělal několikastránkové přípravy včetně časových dotací a cíle hodiny.

„Ušlo to,“ hlesl jsem, protože jsem mu to nehodlal dát zadarmo.

Večer jsem brázdil nosem knihovnu, protože jsem byl pořád vyvedený z míry. Co když se už provdala? Je teď paní… Oni asi nemají příjmení. Představoval jsem si ji na mořském dně, jak kráčí k oltáři z kamene, v ruce má korály a na hlavě vlečku z chaluh.

„Edwarde!“ Trhl jsem hlavou při zvuku jejího hlasu směrem k moři, které dnes tancovalo divoký tanec, když vlny narážely do lodí v přístavu.

„Slyšel jsi to?“ zeptal se Carlisle a přiběhnul za mnou.

„Asi… Myslel jsem si, že se mi to zdá,“ zamumlal jsem a znovu se zaposlouchal do šplouchání vody.

„Edwarde!“ zavolala znova a já vystřelil z domu k přístavu. Uběhl jsem kilometr za pár vteřin, a pak uviděl měsíčně stříbrné ruce, jak sklouzávají z mola dolů. Skočil jsem do vody a viděl modrou tekutinu, co vycházela z jejího ocasu a rozptylovala se ve vodě jako dým. Pustila se dřevených desek a padala na dno jako kámen. Zachytil jsem ji a sevřel její bezvládné tělo v náruči. Doplaval jsem s ní k betonové stěně a zabořil do toho betonu prsty. Vyšplhal jsem s ní nahoru. Položil jsem ji na chodník, protože se mnou cloumal strach a nejspíš jsem si myslel, že jsem veterinář a dokážu jí pomoct. Prohlédl jsem si obrovskou ránu na jejím ocasu a na rukách mi zůstala ta modrá krev. Přičichl jsem si k ní, ale vonělo to jako mořská voda s přídavkem něčeho neznámého, ale mému nosu lahodícího.

Vzal jsem ji znovu do náruče a doběhl s ní domů. Položil jsem ji na pohovku a pod ní se okamžitě utvořily jezera, protože jí voda odtékala ve velkém z vlasů.

„Panebože,“ šeptl Carlisle a kleknul si vedle mě. Zavrčel jsem a pak si zděšeně uvědomil, na koho vrčím.

„Promiň. Pomoz jí!“ vřískl jsem a připadal si hrozně bezmocný. Ta mořská kráska mi tu možná zemře pod rukama a já jen zíral.

„Já neznám její anatomii. Zkusím zastavit to… krvácení,“ řekl váhavě a vytáhnul z lékárničky sterilní obvazy.

Všichni ostatní se už shlukli kolem Belly a civěli na ni jako na zázrak. Rosalie samozřejmě myslela na to, že není tak krásná jako ona, a já po ní vystartoval. Jasper mě chytil za paži a stáhnul.

„Co děláš?“ zavrčel a hodil se mnou do křesla. Byl jsem jako pomatený, ale celý vesmír se najednou točil kolem té bytosti na pohovce.

„Nebije jí srdce,“ řekl Carlisle a chtěl provést srdeční masáž. Zastavil jsem ho.

„Jí srdce nebije stejně jako nám,“ vysvětlil jsem mu a jemu se zase v hlavě utvořila miliarda hypotéz a vědeckých poznatků. Kromě toho si všimnul – stejně jako všichni ostatní - že kvůli ní vyvádím jako pominutý. Já sám si mohl nalhávat, že chci jen zachránit ohrožený druh.

„Edwarde, víc pro ni udělat nemůžu. Nemám tušení, jak by na ni působily lidské léky…“

„Já to chápu,“ hlesl jsem a prohlížel si její nádhernou tvář a mahagonové vlasy. I po těle měla drobné, tržné rány a na některých místech strhnuté šupiny. Zabiju to, co jí to udělalo. A je mi úplně jedno, co to bylo. Jestli nějaká zmutovaná škeble nebo korál… Zemře to.

Opatrně jsem ji vzal do svého pokoje a položil na lenošku. Přikrýt nepotřebovala – bylo vidět, že zima jí nic neříká. Modlil jsem se, aby se probudila. Dýchala tak mělce…

Celou noc jsem ji pozoroval a přitom jí ručníkem opatrně sušil vlasy. Nikdy jsem je neviděl suché, ale začínaly se vlnit.

Ráno jsem sešel dolů, abych se poradil s ostatními, co teď. Ve dveřích jsem potkal Emmetta a ten na mě upřel prosebný pohled.

„Tak dobře, ale nedotýkej se jí!“ zasyčel jsem a vůbec se mi nelíbilo, že ji nechávám s ním. Nechtěl jsem ji nechat s nikým a už vůbec ne s Emmettem. Ten zakroutil očima a postavil se k ní. Měl jsem velkou potřebu zakrýt její lidštější část před jeho zvědavým pohledem, ale už tak si tu všichni mysleli, že jsem se do ní zbláznil, takže jsem to radši nechal být.

Dole už všichni seděli a čekali na mě.

„Co s ní teď zamýšlíš?“ zeptal se Carlisle a já pokrčil rameny.

„No… teď se musí uzdravit. Nemůžu ji pustit zpátky do moře. Bůhví, co jí tohle udělalo, a jestli to po ní nepůjde znova.“

„Ale nemůžeš držet mořskou pannu na suchu. Teda, aspoň myslím.“ Všichni jsme byli slepí. Nikdo nevěděl, co můžeme očekávat. Vtom mě upoutaly Emmettovy myšlenky.

„Hele, ten Nemo se asi probouzí,“ poznamenal, a pak se zaměřil na ocas, který se začal třást, a šupiny praskaly a v podstatě se vsakovaly do kůže, která jí pod tím rostla. Průsvitná ploutev se zatahovala a ocas se rozděloval. Mihl jsem se po schodech nahoru a postavil se vedle Emmetta. Její prsa už byla lidská prsa se vším všudy.

„Na co čumíš?“ vyštěkl jsem na Emmetta a otočil ho směrem k oknu. Sebral jsem v šatníku první tričko, co mi přišlo pod ruku a přehodil ho přes ni.

Než jsem se stačil nadát, před očima jsem měl perfektní, dlouhé nohy, které vyzývaly k polaskání. Nechybělo ani pět prstů na každém, malém chodidle. Jediné, co to kazilo, byla velká rána na pravé noze s modrými okraji.

Bella zamrkala a otevřela oči. Panicky kmitala pohledem z jedné věci na druhou a nakonec zaostřila na mě. Pak se opřela o dlaně a chtěla se asi posunout. A vtom si všimla, že její rybí část chybí.

„Ááá! Aáá! Aáá!“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod hladinou - 3. kapitola: