Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod hladinou - 21. kapitola

04.05.2012 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 50× • zobrazeno 7529×

Edward

Ráno přišla moje šance. Carlisle, Esmé a Emmett jeli do práce. Rose byla pořád v Denali. Alice a Jasper mě hlídali – měli mě hlídat. Mysleli si, že mají vyhráno, a tak se oddávali v ložnici jiným záležitostem. U toho mě nezapomněli kontrolovat. Ale to já měl jejich mysl v hrsti. Když dosáhli svého, vyskočil jsem z okna a nejvyšší rychlostí upaloval ke břehu.  Když jsem dopadl nohama, tiše jako kočka, na kameny před domem, pro ně to bylo stejně hlasité, jako pro člověka výbuch granátu. Vyletěli z ložnice, ale už bylo pozdě. Získal jsem vteřinový náskok, a to při mé rychlosti stačí.

„Edwarde! Vrať se!“ zakřičela na mě Alice, když jsem skočil šipku do rozbouřené hladiny.

Na to jim kašlu. Kašlu na všechny. Dojdu si pro Bellu sám. Já se jí díval do očí, když mi říkala, že mě miluje. A taky jsem viděl její oči, když říkala, že zvolila oceán. A ten rozdíl byl diametrální. A co na ni ta hnusná kreveta vůbec syčela? Všechno se mi to rozleželo v hlavě, a teď mi tam něco nehraje. Předtím jsem se tolik týdnů bál, že to přijde, že Bella se bude chtít vrátit, takže když přišlo, uvěřil jsem tomu.

Nevěděl jsem, kam mám jít, ale tušil jsem, že to bude někde v hlubinách Pacifiku a nebude to žádný malý úkryt, ale něco velkého. Znal jsem Bellu. Všechno muselo být velké, lesklé a krásné. V žádném otvoru v útesu by nebydlela. Navíc těch ryb bude určitě hodně. Nejsem ve vodě sice rychlejší než oni, ale silnější jsem tu pořád já. Roztrhnu je v půli a ocas zahodím. Bella mě za to sice pěkně seřve, ale na pozdější stížnosti už nebude brán zřetel. Neměla mi odejít.

Bella

Za chvíli se snad začnou zvedat hladiny oceánů vzhledem k množství stříbrných slz, co jsem už vyplakala. Jméno Edward křičela každá buňka mého těla a bolestivě se ho dožadovala. Celou noc jsem naříkala a volala ho… On slyší sice na kilometry daleko, ale tady jsem tisíc kilometrů pod hladinou uprostřed Tichého oceánu. Přesnější a lepší je, že jsem prostě v hajzlu.

Otevřely se dveře a dovnitř vplaval Hektor.

„Marino, přišel čas,“ řekl a já se na něj zhnuseně podívala.

„Marino? Odkdy jsem pro tebe Marina?“

„Nevztekej se. Bude to pak ještě horší.“ Vyletěla jsem ze země a ukázala na něj prstem.

„Obětovala jsem se kvůli tobě úplně zbytečně! Jsi stejný jako ostatní!“ Mohla jsem žít navěky s Edwardem a už nikoho z nich nikdy nevidět. Teď mě to trýznilo ještě víc.

„Ticho! Ulehčíš to tak všem,“ zamumlal a chytil mě pod loktem. Táhnul mě chodbou do hlavního sálu, zatímco jsem se vztekala a šlehala do něj ocasem.

Chtěla jsem na něj vykřiknout - kreténe - ale to mi okamžitě ústa zaplnila voda.

V sále byli všichni. No, super. Celá nastoupená banda idiotů. Z Orcovy strany polovina Atlantiku. Spojíme tím dvě království a utišíme stoletou válku. To mě ale vůbec nezajímá. Kašlu jim na válku!

Hektor mě dovedl až před oltář, kde stál ten blbeček Kron, a usmíval se jako měsíček na hnoji. Orca mě chytil za ruce a já zasyčela a vytrhla se mu. Otec mě chytil hrubě za ramena a dostrčil mě zpátky. Orca to zopakoval a já na něj shlížela s opovržením a nechutí.

Kron začal odříkávat ty pitomé básničky a já se na něj pitvořila.

„Bereš si, Marino, zde přítomného Orcu?“

„Ne.“ Ucítila jsem, jak mě nikdo silně praštil do kříže a já bolestivě vydechla. „Ano,“ hlesla jsem plačtivě.

Orca to svoje ano řekl tím svým arogantním, povýšeným hlasem, a pak se ke mně přiblížil, aby mě políbil. Odtahovala jsem se a odmítala se ho i jen dotknout, i když mě pořád držel za ruce.

„Fuj,“ vydala jsem ze sebe a všichni si začali pohoršeně šeptat. Jistě, Orca platil za krasavce a já nevím, co ještě. To ještě neviděli mého Edwarda. Mého… Už není můj.

Orca mě chytil pod krkem a přitáhl si mě ke rtům. No, tak to je novomanželský polibek k pláči. Doufám, že aspoň všichni vidí, jak je odporný.

Po svatbě jsem se měla jít připravit na plození další generace. Připravovala jsem se tak, že jsem ležela na zemi a brečela.

„Bello?“ zašeptal Hektor a vklouznul dovnitř.

„Už jsem zase Bella?“ zamumlala jsem si pod nos.

„Já nechápu, jak si mi na to mohla skočit. Myslel jsem, že jsi inteligentní,“ šeptal a já vzhlédla.

„Co?“

„Tvůj pokoj byl přímo obklíčený. Bylo slyšet každé slovo,“ vysvětlil a ve mně bylo zaseto malé semínko naděje.

„Takže si to jen hrál?“ zeptala jsem se nadšeně.

„Samozřejmě. Nepomohl jsem ti i prvně utéct?“

„Ale já už jsem si ho vzala,“ zaplakala jsem. „A teď s ním mám jít ještě na pevninu.“

„Nevzala sis ho dobrovolně. Podle starých zákonů to je neplatný svazek. Ovšem staré zákony tu nikdo neřeší. Vytvářejí si nové, ale to tě stejně nezajímá, takže na tu svatbu zapomeň.“

„Ale…“

„Na pevnině ztrácí výhodu. Tvař se, že si se vším smířená. Ostatní obstarám já.“

„Zabijí tě.“

„Nezabijí. Bello, to neudělají.“

„Ale já ho znám! Už jako malé mi kradl hračky a tahal mě za vlasy!“

„No, tak to určitě bude masový vrah. Tomu rozumím.“

„Jenže to mu bylo jen sto let. Kam to asi dopracoval dnes? Vzpomínáš, jak byl oceán mírumilovné místo? Už to tak není!“ Zakroutil hlavou. Á! Nesnáším tyhle tvrdohlavé chlapy.

„Nevěřím tomu, že je tu někdo něčeho takového schopný. Žila jsi s upíry. Asi se ti to jen pomíchalo v hlavě…“

„No, jasně, jasně,“ zavrčela jsem.

„Tak nezapomeň! Jsi se vším smířená,“ dodal a zmizel. Usmála jsem se a zatočila se v kruhu. Vrátím se domů!

Edward

Chytil jsem jedno to blonďaté stvoření za ocas, co se mi schovávalo pod skálou, a chtěl na něj začít řvát, kde najdu Bellu. Pak mi došlo, že jejich jazykem neumím, a tak jsem s ní vyplaval nad hladinu. Přesunul jsem svoji ruku pod její krk, když se mi začala prudce zmítat v ruce.

„Pusť mě, upíre! Můj ocas ti stejně bude k ničemu!“ křičela na mě ta malá bestie lámanou angličtinou.

„Uklidni se. Potřebuju jen něco vědět.“ Snažil jsem se nevrčet, abych ji nevylekal ještě víc, no, šlo to ztěžka, když ona sama vrčela a já tak viděl rudě.

„Pusť mě! Pusť mě!“ opakovala a já si povzdechnul. Celá Bella.

„Pustím tě, když mě dovedeš tam, kde žije Marina,“ navrhnul jsem a ona zavrtěla hlavou.

„Nikdy tě tam nedovedu, upíre!“ Pokrčil jsem ledabyle rameny.

„Tak fajn. Rozluč se s ploutvičkou,“ zavrčel jsem a zvedl ji do vzduchu.

„Ne! Ne! Dobře, upíre! Vezmu tě tam! Jen mě pusť,“ zaprosila a já ji chytil jen za ruku.

„A nepokoušej se utéct,“ varoval jsem ji a ona přikývla. Stáhla mě zase pod hladinu a já jen vlál za její rukou a nechal se vést.

Nutno dodat, že nemít tuhle navztekanou GPS, hledám ještě hodně dlouho.

Doplavali jsme k obrovskému paláci – já to věděl. Když mě ta hejna ryb uviděla, všichni se rozprchli.

Vpluli jsme do velkého sálu vydlážděného perlami, a to, co jsem držel za ruku, hned začalo něco vyřvávat na šedovlasého mořského muže u stolu, kde hrál zřejmě podmořské šachy.

Vyděšeně si mě měřil a u toho odpovídal té holce, co mi měla dělat překladač.

Pak se zasmál a dívka ukázala prstem nahoru. Za pár vteřin jsme vyplavali světelnou rychlostí nad hladinu, kde hned spustila.

„Marina tu už není. Je teď Orcovou manželkou. Šli na pevninu, aby…“

„Aby zplodili potomka,“ dořekl jsem. To si dělá legraci? My jsme se minuli? Panebože!

Bella

„Pusť, ty parchante!“ křičela jsem na něj, když se po mně sápal na pláži, kde jsme se poznali s Edwardem.

„Máme zplodit syna!“

„S tebou bych nezplodila ani škebli! Blbečku!“ Chytil mě za kotník a přitáhl k sobě. Nalehnul na mě celým tělem a mně v tu chvíli ochromil pocit odporu.

„Tak, a dost!“ zavrčel Hektor a stáhnul ho ze mě. Nevím, kde se tu vzal, ale on říkal, že všechno zařídí.

„Za tohle chcípneš!“ zařval na něj Orca. To jsem přesně čekala.

„Bello, běž!“ přikázal mi Hektor a já zavrtěla hlavou.

„Zabijí tě. Musíš jít se mnou,“ řekla jsem a věděla, jak je to absurdní. No, nehodlala jsem ho tu nechat napospas strážím a hněvu vládců oceánu.

„Já… Já pevninu neznám. Nevím, kam bych šel…“

„Šel bys se mnou. Hektore, když zůstaneš v moři, půjdeš pod zámek a tenhle tě pak se svojí bandou patolízalů zabije. Bez tebe neodejdu,“ dodala jsem pevně a sesbírala se konečně ze země.

Hektor bezradně kýval hlavou a já ho chytila za ruku. Vůbec se ho nebudu ptát. Prostě půjde!

Hodil s Orcou o zem a já tipovala, že mu tím něco zlomil, vzhledem k tomu, jak Orca zaklel. I když on taky brečí kvůli každé pitomosti. Hysterka jedna…

„Počkej, Bello, to je hrozně divné,“ mumlal Hektor a začal zakopávat.

„Sakra! Vždyť ty neumíš chodit,“ zanadávala jsem a podepřela ho. „Střídej je. Jedna, druhá, jedna, druhá… Jinak se jim taky říká pravá a levá…“

„Za tohle si oba ponesete následky,“ vrčel za námi Orca. Á! Už jsme na pevnině.

„Drž hubu!“

Od Nelsonova zálivu to bylo domů daleko, takže jsme se celkem prošli. Hektorovi jsem vyprávěla, jak jsou upíři skvělí, i když někteří děsiví, jako třeba skřítek Alice.

Moc mi nevěřil, ale snažila jsem se s ním ztotožnit. Vždyť jak jsem se chovala já, když jsem tam poprvé přišla? Snesla jsem jen Edwarda, protože se mi líbil a bylo tam zvláštní pouto, díky kterému jsem mu věřila.

Když jsme konečně na kraji lesa spatřili ten dům, pohltila mě taková radost a euforie, že jsem se rozběhla k němu.

Zírala jsem do prosklené zdi našeho pokoje, ale od skla se odráželo světlo, a tak jsem nic neviděla. Ale doufala jsem, že on mě už slyší a vidí.

„Edwarde!“ křičela jsem a vyběhla schody k hlavním dveřím. Hektor mě dohnal, zatímco jsem klepala na dveře.

Když se dveře otevřely, spatřila jsem Rosalii, která si mě překvapeně měřila.

„Bello, co tu děláš? A proč sebou táhneš toho nahého chlapa?“ zeptala se a poukázala tím na Hektora.

„Utekla jsem! Kde je Edward?“ zeptala jsem se a nakukovala přes její rameno.

„On taky utekl, ale do moře. Hledá tě,“ vysvětlila a já myslela, že odpadnu.

„A kde jsou všichni ostatní?“

„Oni zase hledají jeho. Vrátila jsem se z Denali před chvílí. Carlisle mi to zavolal.“ Já něco rozkopu! My jsme se minuli!

Příště poslední kapitola a epilog. Řeknu vám - od desáté kapitoly to mělo být úplně jinak a povídka měla skončit hořko sladce. Ani vám snad radši nebudu říkat jak, protože byste mě zabili. :D Ale byla jsem tak zapletená do ShanShu a vy jste chtěli romantiku a lásku, že šel původní plán stranou a stala se z toho oddechová povídka. Zvlášť má na tom podíl jedna skvělá slovenská autorka - všichni ji dobře znáte - která mi na sociální síti vyhrožovala, že jestli to neskončí dobře, vyřídí si to se mnou.

Tak co chcete v poslední kapitole? Ale Bella přece strašně toužila po svatbě...

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod hladinou - 21. kapitola: