Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po smrti? Zapomeň! - 5. kapitola

18.12.2010 (14:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1576×

Po smrti? Zapomeň!

Kapitola pátá – Spálilas mě, Alice!

Můj život se nyní od základů měnil. Celu dobu jsme s Edwardem chodili kolem sebe jako dva provinilci, kteří se spolu vyspali, což neměli dělat. Nevyspali jsme se spolu, jak moc jsme si přála, aby se to stalo, smůla.

Edward měl Bree. Miloval ji, nejspíše jsme svůj život za ten jeho vyměňovat nemusela, bylo totiž zcela zřejmé, že mě nemiloval.

Půl roku potom, co jsem obětovala svůj život, Carlisle našel dívku, která zabíjela pro krev. Fuj! Pomohl jí. Podle toho, co mi vypověděly myšlenkové pochody ostatních, jsem se dozvěděla, že se do sebe ihned zamilovali. Po pár letech se stala zvláštní věc, Bree otěhotněla. Narodila se jim nádherná dcera, Edward trval na tom, že ji pojmenuje po ženě, která byla jeho dobrou přítelkyní – po mně. Pojmenovali ji Isabella.

Nechápu, jak to myslel - dobrou přítelkyní. Milovala jsem ho, milovala celým srdcem, umřela jsem pro něj a on mě nazve přítelkyní.

S každým dalším dnem to bylo horší a horší. Napětí, které v domě vládlo, se dalo krájet, takže jsem většinou zmizela v polétavém domě, který jsem si přistavěla. Alice byla na mě naštvaná, protože jsem ji nenechala nakouknout do mé čtyřpokojové šatny a odmítala jsem jít na nákupy. Chránila si myšlenky, takže přede mnou něco skrývala.

Mimochodem, asi jsem se zapomněla zmínit o mém novém daru – dokážu se napojit na jiný, celkově odlišný dar. Takže jsem si umanula, že číst myšlenky je celkem ok, mám jedinou kliku, ostatní to zatím netuší. Četla jsem myšlenky každému, nejradši však malé Bellince. Byla celá jako Edward, jedině jemu jsem se do hlavy kouknout bála.

„Isabell!“ volala zespod ze země Alice. Nechala jsem dům dopadnout na zem.

„Pojď dále.“ Otevřela dveře a pomaloučku vešla. Tvářila se jako ve snu, když spatřila tu nádheru, kterou ukrývá můj létací dům.

„Šatna je za dveřmi, na kterých je napsáno, šatník.“ Podívala se na mě pohledem – Nejsem blbá, jsem stoletý upír! Poté zmizela za dveřmi a bylo slyšet jen samé Ách a Ích! Dlouho tam ale nezůstala, po několika minutách, řekla bych tak dvou, vylezla ven a sjela mě vševědoucím pohledem.

„Bolí to?“ zeptala se mě.

„Hrozně moc.“ Po tvářích mi kanuly slzy jako hrachy, ale skoro jsem to nevnímala.

„Co se vlastně tehdy stalo?“ zeptala jsem se po nekonečně dlouhé odmlce. Otřela jsem si slzy.

„Raní tě to ještě více,“ promluvila na mě soucitně.

„Vím, ale nevědět to mě ubíjí.“ Na její tváři se zračilo pochopení.

„Tak dobrá,“ odmlčela se. Chvíli byla potichu a tříbila si myšlenky. Nevěděla jak to říci.

„Alice, něco ti prozradím, ale musí to zůstat tajemstvím.“ Nastražila uši. „Když jsem druhý den, co jsem sem přišla zpět, byla tak nevrlá, bylo to proto, že jsem dostala nový dar, je složitý a stojí mě velké úsilí ho používat, ale není to nemožné.“ Přikývla. „Dokážu se napojit na jiný dar a využívat ho podle potřeby.“ Šokovaně na mě zírala. „Prozatím jsme zkoušela jen myšlenky, takže jestli mi to nechceš říkat, stačí to ukázat, ale jen, když s tím budeš souhlasit,“ pronesla jsem. Rozmýšlela si to.

„Dobrá.“ Nabourala jsem se jí tedy do hlavy.

(vzpomínky z pohledu Alice.)

V ten moment jsem vstoupila do sálu já a padla jsem na kolena pod pohledem, který se mi naskytnul. Začala  jsme vzlykat a mé vzlyky se nesly celým hradem. Pak přišla Jane, a když ta těla shořela na prach, podala mi je v malé urně. Z posledních sil jsem se zvedla a odcházela jsem pryč. Cítila jsem v zádech pohledy Volturiových i Jane, která si to velmi užívala. Stínem jsme se propletla až k autu.

Když jsem se rozjela, přišlo to na mě, zase. Rychle jsem zastavila na kraji silnice těsně předtím, než vidění začalo.

„Otoč se, maličká,“ pošeptal hlas ze tmy. Poslechla jsme, když jsem jej spatřila, nemohla jsem uvěřit svým očím, stála jsme tváří v tvář samotnému ďáblu. Koukal se mi do očí a já mu pohled oplácela.

„Kde to jsem?“ otázala jsme se nesměle.

„Jsi na rozhraní.“ Zhrozila jsem se.

„Jsme mrtvá?“ Zasmál se.

„Ne, tohle vidění, Alice, je pouze to, čemu já říkám iluze mysli. Nevyvolalo ti ho něco z budoucnosti, ale já. Chci, abys za mnou přijela, Alice, nepřijedeš-li, tak nikdy nepoznáš, jaké je vstát z mrtvých!“ zasmál se a zmizel.

Když jsem zase normálně viděla, vedle mě na sedadle ležela mapa. Nakoukla jsme do ní. Nevěděla jsem, co to znamená, ale musela jsem za ní jet, bylo to jakési nutkání uvnitř mé hlavy, jako by jeden z hlasů uvnitř ní chtěl, abych tam jela.

Sešlápla jsme pedál a byla jsem na cestě na rozhraní.  Jela jsem dlouho a cestou, která reálně neexistovala, ale po nějaké době mi to místo začalo připadat povědomé. Vystoupila jsme z auta.

„Vítej, dítko,“ ozvalo se za mnou, otočila jsem se.

„S tebou už jsem mluvila.“ Ušklíbl se.

„Sarkasmus ti nechybí, Alice.“ Štvalo mě, že zná totálně vše.

„Něco jsi ztratila a já bych ti to chtěl vrátit, bohužel jen část.“ Pokynul někam za mě.  Otočila jsem se a za mnou stálo několik, možná desítek Edwardů.

„Edward?“ otázala jsem se.

„Neměl umřít, někde se stala chyba.“ Myslím, že jsem zčervenala vzteky.

„Aha.“ Usmál se.

„Najdi si toho správného Edwarda a můžeš si ho odvést, ale když to neuděláš, zůstaneš tady i ty,“ odpověděl.

Otočila jsem se k nim. Nikomu netlouklo srdce a nikdo se nehýbal. Byli jako vytesaní z kamene. Chodila jsem od jednoho k druhému, nemohla jsme ho poznat. Otočila jsem se zpět na ďábla, v jeho očích se značila jakási výhra, jako bych už prohrála. V tom jsem to prohlédla. A usmála jsme se.

„Již jsi jej poznala?“ zeptal se.

„Ano i ne. Ďáble.“ Vychytralý, ale na mě nemá, chlapeček!

„Jak to myslíš?“ vyjekl.

„Poznala jsem ho, ale,“ nedokončená věta ho vyváděla z míry.

„Ukaž ho, jestli jsi ho poznala.“ Maska byla shozena.

„Myslíš si, Ďáble, že jsem malá a hloupá?“

„To bych si nikdy nedovolil!“ zhrozil se.

„Tak tedy budeš souhlasit.“ Nechápavě si mě změřil.

„Tak tedy dobrá, ale s čím?“ otázal se.

„Právě, věř mi, Ďáble, zkrátka nepřijdeš!“ Zablýsklo se mu v očích.

„Tak tedy souhlasím.“

„Přísaháš?“ ušklíbl se. Zamlaskal.

„Tak dobrá, souhlasím, přísahám,“ řekl bez kousku chuti.

„Není to ani jeden a jsou to všichni.“ Otevřel pusu na protest. Poté ji zase zavřel.

„Můj ty bože!“ zaklel.

„Volal jsi mě, bratře?“ ozvalo se za mnou.

„Bože.“

„Ďáble. Milá Alice, nádherně jsi mého bratra přelstila. Tleskám.“  Zmizel.

„Tady ho máš.“ Zaluskal dvěma prsty a poté se zde objevil Edward.

„Nevzpomíná si na nic, na co nechcete, aby si pamatoval, jen a jen ty a tvá rodina mu určíte vzpomínky. Nemusí si ji pamatovat.“ Nevěřila jsem svým uším.

„Co by se stalo, zapomněl by na ni?“ otázala jsem se.

„Ano, ale jen, kdyby se již nikdy nevrátila, kdyby se vrátila, vzpomínky by se vrátily, bylo to velmi silné pouto, ale ty mu můžeš dát šanci jít dále, zapomenout na tu bolest a vést život, jaký měl dříve.“ Bude to pro něj to nejlepší.

„Ona se již nikdy nevrátí, je mrtvá,“ odsekla jsem podrážděně.

„Nikdy neříkej nikdy.“ Zmizel a á jsme se ocitla před domem.

Vymanila jsme se z Aliciných vzpomínek. Nevěřícně jsem na ni koukala.

„Vymazalas mě. Z jeho života, z jeho srdce. Zničilas mě, spálila, jako kdysi oni.“ Pouze přikývla.