Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Playboy - Kapitola 8. Chosé nepřijel

12.11.2009 (15:15) • Barchetta • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6917×

                                 Playboy - Kapitola 8. Chosé nepřijel

Celý den se Edwardovi radši vyhýbám, ačkoli Emmetta jsem zahlédla v celku a nepoškozeného. Díky bohu. Lauren se pro změnu vyhýbá mně, protože ji solím pohledy, které vyděsily i mě samotnou, když jsem si je nacvičovala v zrcadle. Angela si četla, Jessica byla s Jasperem a Jake se neobjevil. Čekala jsem jak na smilování, až příjde večer, protože dnes jsme se měli koukat na filmy a to narozdíl od celého mého dne, snad nebude nuda.
Pomalu jsem se odploužila před společenskou budovu, kde jsem měla v 7 sraz s Jessicou, která nadobro zkazila můj pokus, se dnes s Edwardem nevidět. Nepřišla totiž sama, ale táhla sebou celou slavnou trojku. Ona, Jazz a Em o něčem vtipkovali, ale Edward těkal pohledy na zem a na mě, úplně stejně jako já. Už už jsem se nadechovala, že alespoň něco řeknu, aby to nebyl takovej trapas, ale v tom mu zazvonil telefon a nešlo přeslechnout jeho rozhovor.
„Chápu Carlisle. Jistě. Hned jsem tam. Taky tě mám rád!“ položí a už z dálky odemyká auto, ke kterému okamžitě zamíří.
„Ne, to je v pohodě Emme, pojedu sám, zůstaňte tady!“ houkne do prázdna. Je zvláštní pozorovat Edwarda, jak si občas mluví sám pro sebe. Sleduju jeho kroky a nafouknu se do podoby krocana před díkuvzdáním. Co to jako mělo být? S kým to mluvil? Kam to jede, kdy se vrátí? Otevře dveře a než nastoupí, zastaví se a hodí po mě pohledem. Když uvidí můj hloupý dotčený výraz, kterým ho sleduji, rozesměje se a úlevně zamrká: „Nemusíš smutnit Bello, já se zase vrátím!“ Je opět na koni a můžu si za to úplně sama. Okamžitě sklopím oči a stojím tam jak lžička v termixu. Na nic víc se nezmůžu. Edward odjede a Jess do mě strčí a se smíchem a klukama mě táhne na dnešní večerní program.
„Tak si to tak neber!“ mrkne na mě, jen co zaplujeme vedle Angely do pohodlných křesílek, které nám držela. Mé myšlenky se točí kolem jediného tématu. Edward. Jaktože to ani nemusel nikomu říct, prostě si sedne do auta a odjede si, namyšlenec jeden. Carlisle si mu jen tak zavolá a on hned musí běžet, že... Hop sem Edwarde, hop tam.
„Ehm..Jessico?“ nakloním se k ní, když už mi to vážně nedá.
„Ano?“ otočí se na mě se zájmem.
„Já vím, je to taková blbost. Ani mě to vlastně moc nezajímá. Chci říct, vlastně mě to vůbec nezajímá, je mi totiž úplně jedno, ale..."
„Tak už se vymáčkni Bello. Jsme v pohodě. My to řešit nebudem.!“ mrknou na sebe obě dvě a já mám pocit, že mi něco uniká.
„Nevíte kdo je ta holka, ta Carlisle, se kterou Edward telefonoval?“ a zrudnu.
Obě se rozřehtají na celé kolo.
„Neměla jsem nic říkat!“ napružím se.
Holky pomale brečí smíchy a vypadá to, že je to jen tak nepřejde. Když se dost uklidní, Jessica mi konečně odpoví: „Ty seš fakt mařka Bello! Carlisle je ON. Je to jeho táta!“
Sesunu se do křesla co nejhlouběji to jde, aby mě pokud možno nikdo neviděl a raději po zbytek večera mlčím.

Pořady v televizi byly vážně hafo, když jsme s Jess dokončili náš malý – podle ní strašně vtipný- rozhovor, úporně jsem se snažila soustředit pouze na obrazovku.
Dávali nejdřív nějakou telenovelu – Esmeralda nebo co... bylo to úplně nemožné. V tomhle díle (jediný, který jsem kdy viděla a doufám, že i poslední, který uvidím) se její kluk Chosé Armando dozvěděl, že je Esmeraldin bratr. Ona nejdřív byla slepá, ale na konci se zázračně uzdravila. Měla jsem v hlavě tak vymleto, že film, který následoval, jsem uvítala s naprostým nadšením.
Normálně si na horory nepotrpím, ale všechno lepší než-li smaragdová děva z Argentiny. Běhali tam upíří a někdo je honil s česnekem. Vždycky když tam nějaký nádeník probodl některého upíra kůlem do srdce, Emmett se zvedl a řval na celou místnost: „Ty hajzle jeden, necháš už ty chudáčky být?!“
Nějak moc to prožíval a Jasper se mu to snažil vysvětlit: “Emmette, to jsou jen herci, to nejsou skuteční upíři. Mají make-up a kostýmy. Kdyby ano, tak by jim ten mrňavý kolík stejně vůbec nemohl ublížit!“
Emmett znejistěl a vykulil oči: “To není dokument?“ zeptal se naprosto šokovaného Jaspera a ačkoli zašeptal, protože jsem byla hned vedle nich, slyšela jsem Emma, jak mu ještě povídá: „Já se bál, že už nikdy nebudeme moct do kostela ani se opalovat!“ Jasper po mně v tu chvíli střelil pohledem. Mám jsem si cvrkla, jaký měl výraz. Škubla jsem očima a dělala, že se dívám někam za ně, ale srdce mi lítalo jak o život. Po chvíli toho zírání nechal a vstal, aby Emmetta prostě vyvedl z místnosti. Díky bohu, z Jaspera mi normálně běhá mráz po zádech. Navíc mě tím svým rozhovorem pěkně vystrašili, znělo to, jak kdyby upíři vážně existovali a minimálně Emmett byl jedním z nich, ne-li celá jeho rodinka. Představím si toho hodného Emmettka lačnícího po mé krvi a rozesměju se na celé kolo, až se po mně lidi v místnosti začali otáčet a Lauren si zaťukala na čelo. To určitě... začínám vážně být paranoidní. Úplně mě to tam v tu chvíli přestalo bavit  a tak jsem se rozhodla jít spát. Zívala jsem stejně už bezmála půl hodiny. Rozloučila jsem se s holkama a ťapkala si to k chatce. V dálce zahoukala sova a mě to pěkně vystrašilo. Přesně proto nemám ráda horory!
---
Stojím uprostřed lesa a slyším jak někde hučí malý splav na řece. Všude je naprostá tma, kromě měsíce, který se prodírá větévkami. Nikdo tu není. Tedy, myslela jsem si to. Na zádech totiž ucítím jemné mrazení. Někdo se mě dotýká... Prudce se otočím. Měsíc mu ozařuje stříbřitou mramorově bílou kůži. Nikdy jsem si nevšimla, jak moc je bílý. Usměje se a já si uvědomím dvojici špičáků, které dělají jeho úsměv děsivým. Věděla jsem, že je má výraznější než jiní lidé, ale nikdy jsem tomu nepřikládala váhu, nikdy jsem si to s ničím nespojila. Stál tam naproti mně a prohlížel si mě jako já jeho. Čekám, co udělá, neschopna jediného pohybu a on ke mně vykročí.
Hrozně mu to sluší, možná proto nejsem schopná útěku. Má na sobě černý oblek a bílou košilí - u krku rozeplou - a dlouhý plášť s vysokým stojatým límcem – z venku černý, zevnitř červený, který lemuje jeho sexy postavu. Edward se ke mně nakloní a políbí mě na krk.
Zašeptá: “Sbohem Bello, nemůžeme být spolu. Zjistil jsem, že Charlie je můj otec! Jsem tvůj bratr!“ a já oslepnu. Někam zmizí a já pláču a propadám hysterii! Najednou uslyším Charlieho hlas: “Isaberaldo, Chosé Edward nepřijel?“ A mně zazvoní telefon.
„Bello! Tady Juan Carlisle!“ a vysvětluje mi, že vše je v pořádku. Jsem totiž jeho dcera. Chosé Charlie a Juan Carlisle spolu rodili ve stejné nemocnici a nějak si nás potom popletli. Mám v tom sice bordel, ale uleví se mi. Sice to znamená, že jsem tedy upír já a ne Chosé Edward, ale můžeme být spolu a to je důležité.
A kde vůbec je? Znovu vidím. Mám ten černý dlouhý plášť se stojatým límcem a Chosé Charlie je z toho tak zmatený, že s dřeveným kolíkem, který drží v ruce, běhá pořád dokola. Jsem nešťastná, protože tu pořád není Chosé Edward. Mlátím sebou a volám jej: „Chosé Edwarde, vrať se, Chosé Edwarde!“ a pak uslyším Jessicu s Angelou, které se hystericky smějí a já pořád volám a volám... až mi to dojde. Posadím se na posteli a pronesu jedinou mrazivou větu: “Jestli to někomu řeknete, tak...“ a nedořeknu. Dívám se na ně, jak se marně snaží zadržet smích a rozřehtám se na celé kolo s nimi. Chosé Upír Edward, tak to mě poser...

Kapitola 7. Můj brácha má príma bráchu *** Kapitola 9. Prásk!

Shrnutí povídek od Barchetty

Autor: Barchetta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Playboy - Kapitola 8. Chosé nepřijel: