Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 31 - 1. část

28.02.2010 (09:30) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2970×

31. Kapitola 1. část: Já věděla, že jsem na něco zapomněla a „ano“ to nebylo.

Edward:

Všechno se zdálo být dokonalé. Už můj život nebyl černý a naprosto zbytečný. Už měl nějaký důvod. Já měl důvod pro co žít. I když je věčnost dlouhá, že si to pomalu nedokážu ani představit, nikdy nezapomenu na jediný den, který jsem s Bellou prožil. Všechny krásné vzpomínky, zážitky mají v mé hlavě své místo, kde se za sebou postupně řadí. A protože těch krásných chvil každým dnem přibývá a přibývá, zároveň ty špatné a nešťastné chvíle mizí. Za chvíli, si nevzpomenu ani na jeden smutný den. A to vše jen díky Belle. Bella byla ta, co mi dala ránu přímo do srdce a tím učinila, že znovu začalo tlouct. Jen pro ni a pro její štěstí.

Dny utíkaly jako voda. I přesto, že je to většinou naopak. Každý, když se na něco hrozně těší, připadá mu to jako věčnost, než se konečně dočká. Všechno mi hrálo do karet. Všechno a všichni, jako by chtěli, abych byl co nejdříve tím nejšťastnějším. A úplně nejšťastnější budu, až se Bella stane mojí právoplatnou ženou. Ženou, kterou miluju a kterou budu milovat ještě nějakou tu věčnost.

Do svatby zbývalo pár dní. Jediné štěstí mi kazilo, že Alice byla otravnější ještě víc, než kdy jindy a Esme se neustále ptala na můj názor a jestli mi to takhle vyhovuje. Ani Bellu jsem od toho šílenství nedokázal uchránit. Alice každý druhý den potřebovala jezdit na nákupy, protože prý něco zapomněla, nebo si na něco vzpomněla, co na svatbě zaručeně nesmí chybět. Možná bych ještě pochopil, že se každým dnem vyrábějí nové a nové ozdoby a bůhvíco to Alice ještě nakoupila, ale spíš jezdila na nákup oblečení. To už jsem nechápal. Měl jsem dojem, že na svatbu stačí jedny svatební šaty a pak pro každého jedny, ale asi jsem v tomhle zaostalejší víc, než si myslím. Nikomu se to oblečení už nevešlo do skříní. A u Bell se mi zdálo, že toho má nejvíce. Myslím, že ani neví, že má tolik oblečení. Pochybuji, že se jí s tím Alice svěřila.

Dům se mi měnil před očima. Pokaždé se mi to zdálo dokonalé, ale stačilo jedno mrknutí a okamžitě něco přibylo. Holky se na tom prostě musely vyblbnout. Kluci i ten čtyřnohý, radši každý den zdrhali na lov. Někdy to ale nestačili a hned měli na krku nějakou tu práci. Jen já jsem nikam neutíkal a užíval si té chvíle, kdy mi nechali Bellu jenom pro sebe. A to, že těch chvílí moc nebylo. Proto není ani divu, že večer, jakmile si Bella lehla na postel, v tu ránu spala a spala by až do oběda, kdyby ji někdo tak surově nebudil. To byly vždy nadávky, když ji Alice probudila jenom proto, že chtěla být v nákupním centrum jako první, aby to nejlepší nevykoupily.

Ale ani to mi nedokázalo zkazit náladu. Kluci si ze mě dělali srandu a ptali se, čím jsem se to obrnil, že jsem tu svatbu ještě neodvolal, že oni by to už dávno vzdali. Prý takového šaška dělat, že by radši zůstali svobodní. Nakonec jsem to byl stejně já, kdo se smál na konec. Jejich drahé polovičky, si to hned s nimi šly vyřídit. Ještě že Bella nemá násilnický sklony. Jinak bych se bál, že za pár let skončím stejně, jako Emmet s Jasperem. A to, že mě manželka bude mít pěkně pod bystrým dohledem. Ne, že by mi to nějak moc vadilo. Jen by to znamenalo, že je se mnou každou chvíli dne i noci a já tím byl nepřekonatelně šťastný.

Není to tak, že jsem si chtěl užít každou minutu, kdy jsem ještě svobodný, právě naopak. Nemohl jsem se té chvíle dočkat. Chvíle, kdy podle zákona budeme patřit k sobě. A to byl další důvod, proč se mi kluci neustále pošklebovali. Emmet se vždy naštval, když zjistil, že to se mnou nic nedělá, že jsem ledově klidný. Tu chvíli jsem si nesmírně užíval. Choval jsem se jako malý kluk. Měl bych se od Emmeta držet raději dál, nemá na mě dobrý vliv.

Přesto tu bylo ale něco, čeho jsem se bál. Nedokázal jsem si to ani představit, protože jsem se bál, že bych se neudržel. Bál jsem se, jak na to bude reagovat ona, nikdy jsme spolu o tom nemluvili. Co když na to ještě není připravená? I když to vypadá spíš naopak. Nechci na ní nějak spěchat a nechci, aby si myslela, že je to snad její povinnost. Chci, aby ten den byl perfektní. Aby všechno bylo perfektní. Třeba o tom přemýšlela stejně jako já? Snad jí muselo dojít, co se děje po obřadu a oslavě. K svatbě přece patří svatební noc novomanželů.

Bella:

Možná jsem už vážně paranoidní, ale pořád mám takový pocit, že mi něco nedochází. Jako bych na něco hodně důležitého zapomněla. Všechno musí být dokonalé a já se tu straším, že mi něco uniká. Nemůžu se ani zeptat co, protože to sama nevím. Ale už na to nebudu myslet. Opravdu si nechci zatěžovat mozek mými domněnkami. Budu se soustředit jen na to hlavní, což pro mě znamená, nezabít se v botech na podpatku a nezapomenout říct ano. Panebože, jsem tak nervózní. Proč já musím být takový nervák. Na svatbu se vůbec nehodím. Ještě, že se budu vdávat za muže jen jednou. Podruhé, bych tohle už nezvládla.

Dokonce jsem zvládla i Alici a její mánii. Myslím, že to nejhorší už mám za sebou. Teda podle mě, ale podle Edwarda, to nejhorší mě teprve čeká. Nemyslí tím svatbu, myslí tím naší dohodu. Myslela jsem si, že už se smířil s mou přeměnou, ale pletla jsem se. Spíš mi přišlo, že čekal, že se rozhodnu jinak. Že jsem si všechno ještě důkladně promyslela a nakonec budu chtít zůstat člověkem, ale v tom se zase pletl on. Nerozmyslím si to. Ani když vím, co mě čeká. Bolestivá přeměna. Každý by radši umřel, než jí projít znovu, říkal mi. Chtěl mě vystrašit a povedlo se mu to.  Ale ani myšlenka na takovou bolest, kterou si nedokážu stoprocentně představit, mě neodradí. Bude to malá cena za krásnou věčnost po boku muže, kterého miluji a rodiny, která už patří do mého srdce. Budu ji chránit, kdyby byla v nebezpečí, a to by nešlo, kdybych byla člověk. Konečně budu užitečná. Konečně si budu moct prohlédnout svět svýma očima. Po přeměně, by se mi měly uzdravit, jako každé jiné zranění, utěšoval mě Carlisle. To vše mi za to stojí.

Mrzí mě, že neuvidím ani svojí vlastní svatbu. Mrzí mě, že neuvidím Edwarda, jak stojí před oltářem, v krásném padnoucím saku, s úsměvem na tváři a čeká jen mě. Na mě ve svatebních šatech až na zem, se závojem přes obličej a s tím nejzamilovanějším úsměvem, který patří jen jemu, jak k němu kráčím po boku Ronyho, který mě povede k oltáři. Tak si to promítám v hlavě. Vždyť ani nevím, jaké budu mít šaty. Alice mi nic nechtěla říct a stejně pro představu bych je musela vidět, což nemůžu. Slíbila mi ale, že všechno nafotí. Šaty ze všech stran. Mě v šatech. Každou minutu svatby a já ji za to byla nesmírně vděčná. Až budu upír, první věc, co budu chtít vidět, bude moje a Edwardova svatba.

Snažila jsem se skrýt tenhle smutek za neviditelný závoj. Usmívala jsem se na všechny strany a doufala, že když se mi na obličeji objeví nevítaná emoce, budou ji připisovat k nervům ze svatby a všeho okolo.

Poslední dny utekly snad ještě rychleji, než ty předešlé. Tak mně to alespoň připadalo. Přijde mi neuvěřitelný, že zítra se vdávám. Zítra ze mě bude právoplatná Cullenová. Cítila jsem, jak se mi klepou ruce, když jsem si představila, jak mě lidi budou oslovovat paní Isabello Cullenová. Vždy mi při pomyšlení na to, naskočila husí kůže. Bude trvat dlouho, než si na to zvyknu. Ještě, že mám na to celou věčnost. Ale i věčnost může být krátká. Nikdo neví, co se světem bude za několik let.

Musela jsem zatřepat s hlavou, abych z ní vyhodila myšlenky na konec světa, až začne globální oteplování a spadne nějaký ten asteroid a celá země udělá paf. Vážně bych si měla najít odbornou pomoc. Vždyť já myslím ve svůj předsvatební den na to, až zanikne svět a spolu s ním i všechny bytosti na něm. To platí bohužel i pro upíry. Začala jsem se smát, jak pitomá dokážu být, když jsem nehorázně nervózní. Snad mě jako upíra nebudou napadat takové blbosti, ale když pomyslím na Emmeta, začínám mít strach, že přeměna mi v tomhle oboru nepomůže. Škoda, povzdechla jsem si a dál se smála. Bohužel ne jen v duchu, ale i ve skutečnosti.

„Stalo se ti něco?" zeptal se známý hlas v mé hlavě. Už jsem si na to docela zvykla, co jiného mi taky zbylo, že.

„To jsou jen předsvatební hormony, plus předsvatební horečka,“ ujistila jsem ho. Přece mu rovnou neřeknu, že mám pocit, že jsem blázen v posledním stádiu. Poznámka: Nemoc už se nedá vyléčit. Budu si tímhle obdobím muset projít sama. Zatěžovat tím někoho jiného, je to poslední, co mám v plánu.

„Nemusíš se bát. Budu tam s tebou a ostatní taky. Neříkej mi, že chceš udělat drama a Edwardovi utéct od oltáře. To se hodí jen pro telenovely. Tohle je skutečnost. Tohle je tvůj skutečný život. Vybrala sis ne snadnou cestu, ale zvládla jsi ji. Svatba by pro tebe měla být procházka růžovou zahradou. Ty jsi byla vždycky zvláštní. Proč by ses měla bát upíra, když máš mnohem horší problémy, jako je svatba," promlouval ke mně, jako by byl normální člověk s letitými zkušenostmi. Tohle mi přijde vážně strašidelný. Je tak chytrý a to je respektive pes. Dobře upíro-pes, ale kořeny má pořád psí. A pak není divu, že mě to děsí.

„Proč já si pořád musím dokazovat, jak jsem nenormální. Já prostě nemůžu být jedinkrát normální,“ brblala jsem si spíše pro sebe, než pro Ronyho.

„Víš, jak bys měla nudný život? Jsi jediná svého druhu, stejně jako já, tak si toho užívej." Měl pravdu. Zastyděla jsem se za sebe.

„Máš pravdu. Svou upírskou rodinku bych za nic na světě nevyměnila. Co na tom, že je v mém životě všechno nenormální, až abnormální? Ale já si prostě nemůžu pomoct. Stačí mi sebe představit si u oltáře a jdou na mě mdloby. Miluju Edwarda a jsem si jím stoprocentně jistá. Tak proč to tak je? Poraď, co mám dělat. Jsem zoufalá.“ Musí mi poradit. Můj mozek v nejbližších dnech byl mimo a bude notnou chvíli trvat, než se zase rozeběhne na plné obrátky.

„Nečekej ode mě zázraky, jsem přece jenom „pes“. Nejlepší, co ti teď můžu poradit je, abys na zítřek vůbec nemyslela. Přemýšlej třeba o společných chvílích s Edwardem. Nebo svůj mozek zaměstnej nějak jinak. Však ty něco vymyslíš. Zítra ráno vstaneš, odpočatá a vyspalá do oslepující krásy. Zhluboka se nadechneš a řekneš si, dnes se vdávám, dnes je můj nejšťastnější den. Pak si tě do parády vezme Alice s Rose a udělají s tebe to nejdokonalejší stvoření. Sejdeš schody po mém boku a octneš se vedle své lásky. Chytne tě za ruku a Carlisle začne svou řeč. Ty v tom okamžiku zapomeneš na všechno ostatní i na nás. V celém tvém vesmíru, v každé myšlence, bude jen Edward a strach bude pryč. Ani si nevšimneš, kdy ses přestala bát. Pak si řeknete své ano a ty už na věky budeš patřit jen jednomu muži." Měla jsem pravdu. On jediný mě v tuhle chvíli dokázal uklidnit. Mozek mi najednou rotoval. Přesně jak říkal, tak se to odehrávalo v mé hlavě. Ta nejdokonalejší pohádka. A já ji budu žít už zítra.

Kdoví, kdy mi začaly téct slzy. Možná už tekly od začátku, možná taky ne. Všechno mi teď přišlo tak nicotné. Problémy? Kdo by se o ně teď zajímal. Padá meteorit? Přeměním si ho na hvězdu a budu si něco přát. Stékají mi po tváři slzy? Ano a jsou to slzy štěstí.

„Děkuju, Rony," špitla jsem mu do kožichu, na který jsem se přímo lepila a plakala dál.

Ráno jsem se probudila sama, bez cizí pomoci. Abych pravdu řekla, přišlo mi to divné, čekala jsem a dokonce jsem se s tím smířila, že mě Alice vytáhne, kdoví jak brzo a začne mě mučit. Musela jsem ale uznat, že jsem si pořádně oddychla.

Šla jsem se do koupelny umýt a udělat ze sebe alespoň polovičního člověka. Oblékla se a pomalým krokem se šourala dolů. Byl to obrovský dvoupatrový barák a já často ty schody proklínala. Vždy mi cesta dolů trvala nejméně pět minut. Když jsem šla teda sama. Edward mě nechával chodit po svých, ale taky ho někdy unavila moje pomalá chůze, tak mě nosil. I když jsem si připadala nesvéprávná, bylo to příjemné a já si užívala každý jeho dotek. To mi připomíná, že jsem ho od včerejška „neviděla“. Kluci ho vzali na lov a holky mu zase zakázaly přiblížit se ke mně na krok. Stýskalo se mi po něm a smutně jsem si vzdychla, když mi na mysl vytanulo, že ho budu mít u sebe, až večer.

S Edwardem jsme se dohodli, že chceme mít svatbu navečer, protože tam stejně budou jenom Cullenovi a já vidím tmu tak, jako tak. Přijde mi to hrozně romantický. A navíc, naše vědma nám řekla, že by to měla být nádherná noc. Jasná obloha a krásné třpytící se na nebi hvězdy. Proto jsem taky snažila spát co nejdéle, abych nebyla večer unavená. Abych neusnula na vlastní svatbě. Zase mě napadaly takový hovadiny. Snad na tom ještě nejsem tak špatně, abych usnula na vlastní svatbě. Tohle bych přece Edwardovi neudělala. Sobě bych to neudělala. Vždyť by se mi Emmet vysmíval ještě za padesát let, jak ho znám. A místo konání svatby, na tom překrásném útesu, kde ti pod nohama šplouchá moře. Myslím, doufám, že to bude dokonalé. Dál jsem se nezabývala špatným koncem mé svatby, protože jsem došla do kuchyně a tam to nádherně vonělo. Na to můj žaludek hned reagoval.

„Dobré ráno, Bello. Jak ti je?“ zeptala se ihned Esme a bylo slyšet, jak přímo zářila štěstím a hlavně mi nezapomněla připomenout, že se dnes vlastně vdávám.

„Dobré ráno. No, jsem nervózní, ale včera to bylo mnohem horší. Spíš mám dojem, že mi to všechno ještě nedošlo, tak to tak prozatím nechej, jinak nevím, čeho bych byla schopná. Jestli ze mě nechcete mít klepající trosku, o svatbě se ani nezmiňuj a chovej se jako každý jiný den,“ poprosila jsem ji. Tohle byla jediná šance, jak ten den přežít. Hlavně, aby mi to došlo ve správnou chvíli. U oltáře už musím být plně při smyslech.

„Nikdy jsem si nemyslela, že by svatba mohla být takový stres. Rose se vdává každých pět let a je vždy stejně nadšená, jako když se vdávala poprvé. Ty jsi ale jiná. Tvá nevinnost, plachost, upřímnost, sledují tě na každém kroku a ovlivňují tvůj mozek. Jsi bojovnice. Přece jsi neušla takovou dálku, aby tě zlomily svatební šaty a slib před bohem. Ale budu se snažit nepřipomínat ti to. Co bych neudělala pro svou milovanou dceru. Nejsem si ale jistá, jak ostatní. Alice ti nenechá dlouho volnost. A v tomhle ji nedokážu zabránit, a ani bych nechtěla, když vidím, jakou má radost. Jakou všichni mají radost. A hlavně Edward. Nikdy ti nedokážu splatit, že si udělala mého nejstaršího syna tak šťastného.“ Mluvila na mě mateřsky a já se prostě zase neudržela. Rozbrečela jsem se jako už tolikrát a potřebovala obejmout.

Brečela jsem Esme na rameni a cítila, kolik mi tím dodává síly a mateřské lásky. Kéž by tu dnes mohla být moje maminka. Kéž by to mohli být všichni. Mamka, taťka a Max. Byli by na mě hrdí? Byli by šťastní jako já, že jsem našla někoho jako je Edward? Asi by mě nepochválili, kdyby věděli, že je to upír, jako celá jeho rodina. Ale viděli by, jak moc ho miluji a nakonec by mi možná dali požehnání.

To jsou jen mé domněnky. Nikdo mi nedokáže říct, jestli je to pravda. A to bolí.

Chtěla bych vás tu mít. Měli byste tu být. Jste moje milovaná rodina a vždy budete. Nikdy na vás nezapomenu. Jak bych taky mohla. Omlouvám se vám, že jsem vás nedokázala zachránit. Hlavně tebe, Maxi. Dlouho jsem si to vyčítala. Myslela jsem si, že to byla moje chyba. Všichni ale tvrdí, že nebyla. Věřím jim. Dlouho mě to ubíjelo. Nedalo by se s tím žít šťastně. Proto jsem se rozhodla, že budu věřit, že to tak prostě mělo být. Že to byl osud. Že já jsem za nic nemohla. Že se stal zázrak a já přežila. Možná se vám to zdá kruté, ale už se nebudu obviňovat. S tím bych vás stejně nezachránila. Ničila bych tím štěstí pro mě někoho důležitého a to nemohu dopustit. Už nikdy nechci někoho udělat nešťastným. Miluju vás. Budu na vás vzpomínat. Na všechny krásné strávené chvíle jako šťastná rodina. Ten poslední den, si uložím hluboko v sobě a nenechám ho vyjít na povrch.

Po těch slovech, která jsem vyslala vzhůru do nebe, tam, kde určitě přebývají, jsem se cítila jako znovuzrozená. Jako bych dlouho byla v komatu a najednou se probudila. Jako bych měla nedostatek kyslíku a nejednou ho bylo všude dost a já se tak po dlouhé době mohla konečně nadechnout. Krásný pocit. Cítila jsem, že teprve teď jsem se s tím úplně smířila. Nebyla to moje chyba, teď už to vím.

Esme mě teď držela pohromadě. Byla jsem jí za to vděčná. Tekly mi slzy štěstí, přesně jako včera. Vždy mi vadilo, že brečím kvůli každé pitomosti, ale teď mi to bylo jedno. Za chvíli o ty slzy přijdu. Přeměna způsobí, že navždy vyschnou, ale zvládnu to i bez nich. Nebudu na to sama. Jenom to mi dodává sílu, že s milovanými osobami dokážu cokoliv.

Hrdě jsem si otřela oči a slíbila si, že je to naposledy, co brečím.

Po snídani jsem ještě chvíli zůstala ve společnosti Esme a pak jsem chtěla ještě chvilku sama pro sebe. Dobrá zpráva, že mi to všechno ještě nedošlo. Byla jsem jako omámená. Usmívala jsem se na čtyři zdi, které ohraničovaly můj pokoj, a byla nadmíru spokojená.

Spokojenost mi ale nebyla přána dlouho. Věděla jsem, že tohle přijde, ale stejně jsem na to nebyla připravená. Neprotestovala jsem, nenadávala jsem. Jen jsem držela a poslouchala, co mám dělat. Teď jsem byla jejich panenka na hraní. Kdyby byla jiná situace, vyděsilo by mě to, teď mi to je ale úplně jedno. Uzavřela jsem se ve svém světě fantazie, a co se dělo s mým tělem jsem vůbec nevnímala. Mohly by mě zabít a já bych si toho ani nevšimla. Jak lehká by byla taková smrt. Žádná bolest, žádné poslední myšlenky na život a na všechno krásné. Šťastný člověk, co takhle odejde. Ale já jsem ještě šťastnější, já nebudu muset odejít nikdy.

Alice:

Jen seděla a ani se nehnula. Její nepřítomný výraz mě jen utvrdil v tom, že teď je ve svém světě, ve svém nitru a rušit ji, by byl hřích. Nechali jsme ji tak a s pomocí Rose dělaly s Belly princeznu, která ani v pohádkách neexistuje.

Nikdy jsem přesně neviděla budoucnost, která se týká Belly, ale ta svatba bude dokonalá. Cítím to. Všechno je připravené. Výzdoba útesu je nepřekonatelná. Bude jasno a budou svítit hvězdy. Skvělý okamžik na svatbu. Nebude to zrovna obvyklé místo, ale co je v našem světě obvyklé. Bude to nádhera. Už aby byl večer. Mám takový pocit, že se na tu svatbu těším víc, než naši snoubenci. To jsem celá já. Když se do něčeho zapálím, nejde přestat.

Rose se starala o vlasy a já o obličej. Každá už jsme měla jistou představu, ale stejně chvíli potrvá, než bude Bella hotová. Však si taky dáváme na čas. Musí být perfektní. Každý vlas musí být na svém místě. Každý detail obličeje musí být takový, jaký si ho představuju. A podle mých představ, všichni budou koukat s otevřenou pusou a nejvíc Edward. Bude mnohem krásnější, než jsem já, nebo Rose. Bude nejkrásnější člověk a ani upíří krása na ni nebude mít. Mrzí mě, že se nebude na sebe moc kouknout, ale já jí to všechno vyfotím. To je jediné, co pro ni můžu udělat. Není to nic velkého, ale Bella mi je vděčná už teď. A to mi dělá radost.

Já jsem měla práci hotovou dřív, než Rose. Když jsem se koukla na Rose, viděla jsem to soustředění. Bella vypadala nádherně. Obličej jsem jí přetřela pudrem a udělala z její bílé pokožky krémovou a trochu narůžovělou. Dělalo to skvělý dojem. A musela jsem to protáhnout až na krk, klíční kost, do půli zad a po prsa. Nemohla bych ji přeci nechat dvoubarevnou. Všechna místa, co šaty nebudou krýt, musí být stejná. Stíny měly stříbrnou a zlatou barvu. Různě jsem je zkombinovala a nevypadalo to vůbec zle. A proč jsem použila zrovna tyhle dvě barvy? Aby jí ladily k šatům. Ale k těm se dostanu, až je bude mít na sobě. Řasenkou jsem jí protáhla řasy, aby je měla pěkně dlouhé. Bude to vypadat fakticky skvěle, až zamrká, jako panenka. Ale víc jsem jí oči nezvýrazňovala. Všechno podtrhuje její barva očí čokolády. Rty jsem přejela narůžovělým leskem, ale ne moc sytým, protože to by se k ní nehodilo a bylo by to moc přeplácané. Když jsem zhodnotila svojí práci, musela jsem přiznat, že jsem mistr ve svém oboru. Vypadalo to ještě líp, než v mých představách.

Koukla jsem se na Rose a viděla jsem, že už je s prací taky hotová. Tak jsem si její práci musela pořádně prohlédnout. Přední prameny jí lehce natočila a nechala je spadat až po prsa. Ostatní prameny byly přehozeny na záda, aby tak nerušily kontrast s těmi předními. Všechny prameny nechala volně spadat na záda, aby se tam kroutily. Jen ty vrchní sepla stříbrno-zlatou broží, ale jinak je nechala volně. Pak rozmístila po celé hlavě stříbrné korálky a zamotala je mezi prameny vlasů. Přestříkala to takovým leskem, který úplně září. Vypadá, jako by měla ve vlasech stříbrnou rosu. Prostě dokonalost sama.

Stouply jsme si Rose vedle sebe a hodnotily celý její zevnějšek, tedy kromě šatů, které ještě neměla na sobě. Musela jsem párkrát zamrkat, abych se uklidnila. Chvíli jsem se dívala na Bellu, pak jsme se s Rose koukly na sebe a hned se nám roztáhl úsměv do obrovských rozměrů. Potom jsme si s Rose plácly rukama a společně jsme řekly, že jsme jedničky.

Teď zbývaly jen šaty pro tu naši princeznu.

Ty jsem měla schované v nejhlubší části mé šatny, aby je náhodou kluci nespařili, když mají neustálou práci, lezením mi do šatny. Takový Emmet, vůbec nerespektuje slovo soukromí. Šaty zatím viděla jen Rose a Esme, protože jsme je vybíraly spolu. Trvalo nám dva dny strávené v nákupním centru, abychom našly ty správné. Nakonec jsme našly ty nejkrásnější šaty, co jsem kdy viděla. To samé si myslela i Esme s Rose. Možná, že jsou trochu extravagantní a každého hned napadne, že se musí vdávat snad nějaká královna, protože prostý člověk by asi neměl kuráž, dovolit si něco takového, ale já, jakmile jsem je viděla, věděla jsem, že to jsou ony, ty které hledáme. Kdyby to Bella věděla, jsem si jistá, že by nás nazvala blázny a odmítala by si takovou nádheru vzít. Ale to by si jen odpírala radost, což ona umí velice dobře.

„Bells, prober se. Je čas, aby ses oblékla. Nechceš přece na svoji svatbu přijít pozdě. Ne, že bych něco takového dovolila.“ Budila jsem ji jemným tlakem do ramene. Nespala, ale pořád byla mimo. Když se mi to podařilo, těkala očima zmateně po celé místnosti.

„Už?“ zeptala se třesoucím hlasem. Myslím, že teď jí to všechno konečně došlo. Viděla jsem, jak pomalu bledne. Ještě aby nám tu omdlela, to by nám tak stačilo. Nechápu, z čeho může mít takový strach. Vždyť je to jen svatba. Každá holka se na ni těší, jenom ona musí být ve stresu.

„Už,“ potvrdily jsme s Rose nastejno. Bella zbledla ještě víc, jestli to vůbec bylo možné.

Navlékly jsme na ni ty nádherné šaty, odstoupily od ní na jeden krok a kochaly se tou krásou. Nikdy jsem neviděla krásnější nevěstu. Samou láskou jí svítily oči, ale myslím, že si to ani neuvědomovala. Byla, ani slovy to nešlo popsat. Ještě jsme jí nevlékly boty na nohy a já doufala, že na nich neupadne, však víme, jak je to s ní a s botami na podpatku. Kdyby spadla, zkazila by nám tak naše mistrovské dílo. Když už teda bude padat, ať spadne, až ji všichni uvidí takhle. Vím, že to není zrovna útěcha za všechny prachy, ale co se dá dělat.

Šaty byly saténově bíle a měly stříbrné a zlaté nášivky. Padly jako ulité na její štíhlou postavu. Zvýraznily tak její poprsí a útlý pas. Horní díl šatů tvořil korzet. Tam bylo nejvíce vyšitých vzorů. Místy tam byly připevněné perly, které pokrývaly celé šaty. Od pasu vedla krémově bílá sukně a místy byla nařasená, tak že nevedla až na zem. Šaty byly dost složité. A nesmím opomenout, že i na té sukni byly perly, které zvýrazňovaly nařasení. Pod sukní vedla další sukně, ale ta byla až na zem. Zadní část sukně končila až daleko od Belly. Lem sukně byl krásně zaoblený. A stejně jako korzet byla plná vzorů a perel. Byly opravdu nádherné, jen mě kvůli botám mrzelo, že jsou až na zem, ale jednou vydržím, když ty krásné boty nebudou vidět. Každý by si řekl, že jsme je kupovaly dohromady, jako komplet, ale nebylo to tak. Boty jsme koupily úplně v jiném obchodě, dokonce i městě. Boty byly bílé, měly zlatý podpatek, vlastně celou podrážku a na vrchu boty byla krásná růže. Moc se k těm šatům hodily.

Pod šaty má Bella taky něco modrého, starého a půjčeného. Je to takový náš zvyk. Jako první se v nich vdávala Esme, potom Rose a já taky. Teď je řada na Belle, aby převzala poslední místo. Je to modrý podvazek, který je starý snad sto let, ale vůbec na to nevypadá.

Jako doplněk jsme použily perlový náhrdelník, který jsme koupily jen kvůli téhle příležitosti.

Všechno už bylo hotové, i Bella. Svatba mohla začít.

„Bello, a na ten podvazek pozor. Ještě se budu chtít vdávat a bez něho by to nešlo, ale myslím, že když to přežilo mě s Emmetem, tak to přežije i tebe s Edwardem,“ řekla s úsměvem Rose, jak si svou minulou svatbu přehrála v hlavě. Jak mě může někdo říkat, že nejsem normální, když mám ráda nakupování. Rose má ráda svatby, tak má prostě každých pár let novou svatbu. Tomu já říkám ujetost.

„Myslím, že ti nerozumím. Proč by to nemělo přežít? Já s nimi nic dělat nebudu,“ řekla celá zmatená. Myslím, že už jí zase něco uniklo. Podívaly jsme se na sebe s Rose překvapeně, jestli to jako myslí vážně. Pohledem jsme se shodly, že asi ano.

„Ty ne. To je Edwardova práce, aby ti to večer sundal,“ odpověděla se smíchem Rose. Jen doufám, že těm šatům se nic nestane. Umím si představit, jak Edward bude nedočkavý a obzvlášť až Bellu uvidí ve svatebních šatech.

„Večer?“ optala se znovu nechápavě. Tak myslím, že ve Forks nebrali sexuální výchovu, ani co se dělá večer ve svatební den. Tohle se v žádném případě nesmí dozvědět Emmet. To by Bella asi nepřežila.

„Copak ty nevíš, co se dělá ve svatební den?“ zeptala se Rose, jako by nic.

Koukla jsem se na Bellu a viděla, jak jí to všechno došlo. Dech se jí zadrhl někde v půli cesty. Barvu měla snad zelenou a celá se klepala. Myslím, že jsme to teď pěkně zavařily. Kdybychom jí neporadily, že se má nadechnout, tak se snad udusí a v takovém stavu se má vdávat. Nechápu, jak to že jí to nedošlo. Neměly jsme jí nic říkat. Teď je zralá na nemocnici a ne svatbu. Tohle nám Edward nikdy neodpustí.

Další_kapitola

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 31 - 1. část: