Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 31 - 2. část

01.03.2010 (10:00) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3311×

31. Kapitola 2. Část. Já věděla, že jsem na něco zapomněla a „ano“ to nebylo.

Bella:

Věděla jsem, že mi něco nedochází, ale že dokážu zapomenout na něco takového? To snad ani nejde. Jak jsem to dokázala? To je strašné. Co budu dělat? Já, v tomhle nemám zrovna moc zkušeností. Nebo bych spíš měla říct žádné. Jak se mám chovat? Cítím se, jako bych měla každou chvíli omdlít. A to mám za chvíli svatbu. Tohle nezvládnu. Jak mi to holky mohly udělat? Neměly nic říkat. Připadám si tak trapně. Ty jejich nevěřícný výrazy. Musejí si o mně myslet, že jsem totální pitomec. Když mě to vážně nedošlo. Edward se o tom ani slovem nezmínil, i když za to jsem zrovna ráda. Už se vidím, jak bych s ním mluvila o této věci. A co by mi asi tak řekl? Víš doufám, že večer ve svatební den se spolu lidi milují. Jen by tak prohodil a bylo by to za námi. Tohle bych nezvládla.

V hlavě jsem měla takové myšlenky podobné jen těmhle. Nešlo mi to z hlavy. Nevšímala jsem si Alice ani Rose. Teď pro mě nebyly důležité. Já jsem se jen psychicky připravovala. Přemýšlela jsem, jaké to asi bude. Jsem si jistá, že kdybych řekla, že na to nejsem připravená, tak by mě k ničemu nenutil, ale já ho nechci zklamat. Budu patřit jemu. Co víc bych si mohla přát? Najednou mě ten pocit vzrušoval. Celičká budu jeho. Celičká se mu odevzdám. Jeho chladné ruce se budou dotýkat celého mého těla, aby uspokojily plameny, ale bude to spíš naopak. Ty ruce budou plameny zažehnávat. Jeho polibky, nebudou náležet jen mým rtům, ale mně celé. Celé tělo se bude kroutit pod jeho vášnivými polibky. Jeho tělo bude patřit mně.

Musela jsem zastavit tenhle proud myšlenek, jestli jsem se dnes chtěla vdát a zažít tuhle slast. Ale věděla jsem, že si tyhle myšlenky už nikdy nevyženu z hlavy, dokud to nezakusím na svou vlastní kůži.

„Není čas jít? Chtěla bych tu svatbu mít už za sebou,“ protrhla jsem tohle trapné ticho. Kdybych byla alespoň sama, ale cítím jejich pohledy na své osobě a to mi moc na kuráži nepomáhá. Snad se Edward nedozví nic z jejich myšlenek. Snad neuvidí v jejich hlavě, jak vypadám, protože chci, aby byl překvapený, i když nevím, jak vlastně vypadám. Ani to nechci vědět. Nechci si to jen představit. Budu si muset počkat na fotky, ale stejně to nebude ono. Nebude to, jako bych se viděla v zrcadle. Neuvidím Edwardův výraz, až k němu budu kráčet. Bude alespoň trochu překvapený? Nebude zklamaný? Snad si to s tou svatbou nerozmyslí, až mu dojde, že jsem jenom obyčejný člověk. Ale jím nebudu navždy. To by mi Edward nikdy neudělal. Jemu nezáleží na vnější kráse.

„Čekaly jsme jen na tebe. Promiň nám to před tím, vůbec jsme nepřemýšlely a ještě něco, vypadáš kouzelně. Nikdy jsme nic takového neviděly, viď Alice,“ řekla vážně Rose. Vehnalo mi to slzy do očí, ale bojovala jsem proti nim a nakonec je zatlačila zpět.

Holky mě ještě objaly, popřály mi hodně štěstí a dovedly mě dolů. Nikdo tu nebyl až na Ronyho a nás. Všichni už čekali na útesu na nás. Útes nebyl daleko od domu, tak jsme tam šly pěšky. Opatrně jsem našlapovala vedle Ronyho a snažila se nebrknout a tak nezničit šaty. Ale nemusela jsem se bát. Všichni byli připraveni i na to, že se mi zdálo, že snad jdeme po koberci. Až moc mi to lichotilo. Připadala jsem si, jak princezna. Jak ode mě hloupé. Jako bych se já někdy mohla srovnávat s princeznou.

„My se teď od vás odpojíme. Všichni musí být na svých místech. Nemusíš se bát Bell, Rony tě povede a řekne, kdy zastavit. Vypadáš vážně překrásně. Buď šťastná s tím naším bručounem,“ řekla dojatě Alice a pevně mě objala. To samé udělala i Rose. Potom se ztratily.

„Já tohle nezvládnu,“ povzdechla jsem si a zastavila. Cítila jsem, že Rony udělal to samé. Já nemůžu za to, že mám strach. Jaká bude jejich reakce? Já jsem dneska vážně na zhroucení. Chvíli se bojím a na chvíli na všechno zapomenu, ale pak se to zase objeví. Jsem nenapravitelná. Edward už na mě čeká v černém padnoucím obleku a já kousek od něho zažívám drama svého života. Proč se tak bojím. S ním přeci zvládnu všechno. Musím se uklidnit. Začala jsem zhluboka dýchat a po chvíli to opravdu pomohlo. Pořád se mi klepaly ruce i s tou kytkou, co jsem v ní držela, ale nedbala jsem toho. Mé myšlenky patřily jen mojí lásce. To mě vedlo kupředu. Pro něj zvládnu cokoliv, i svatbu. Obřad přece netrvá věčně a pak mě bude na věky držet ve svém náručí. Myšlenka na to mě uzdravila. Strach přešel stejně rychle, jako se objevil.

„Jdeme, Rony. Jdu si pro své štěstí. Hlavně mě upozorni, kdybych na něco zapomněla,“ řekla jsem plná nově nabyté síly. Pomalu s Ronym jsme kráčeli k mé rodině, která musela být mým osudem, protože nic se nestane jen tak a takováhle věc už vůbec ne. Štěstí neroste na stromě, aby si ho mohl utrhnout, kde kdo. Ke štěstí vede dlouhá cesta a já ji neměla zrovna jednoduchou. Bylo dost překážek, kterými jsem musela projít. Zvládla jsem to a jako odměnu můžu být s lidmi, které nade vše miluji.

Najednou jsem byla nedočkavá. Už jsem chtěla stát vedle Edwarda. Už jsem mu chtěla slíbit, že ho budu milovat navždy. Proto jsem přidala do kroku.

Asi to nebyl zrovna nejlepší nápad. Soustředila jsem se na vše ostatní, jen ne na cestu a na své nohy, které se mi nějaký způsobem zapletly do sebe, a já ztratila rovnováhu. Věděla jsem, co teď přijde. Stihla jsem dát ruce před sebe, abych si nějak neublížila, ale to bylo všechno. Hned jsem se zase vyšplhala na nohy a hrdě šla dál. To jsem ještě netušila, že už jsem na místě. Na to mě ale hned upozornil bujarý smích mého milého bratříčka.

„Sestřičko, ty víš, jak oslnit všechny upíry. Mimochodem, bylo to strašně roztomilé, tak že to tvou krásu jenom zvýraznilo. Vypadáš úchvatně. AU, Rose. Za co to bylo?“ hulákal Emmet na celý les a já zrudla jako rajče. Tak že všichni viděli můj skvělý pád. Taky by mohl někdy držet jazyk za zuby. Však já si to s ním někdy vyřídím.

„Jsi v pořádku, zlatíčko?“ ptala se starostlivě Esme. Jenom jsem jí na to kývla a šla dál. Snažila jsem se dělat, že se nic nestalo, ale pořád jsem slyšela Emmetův smích. Ten mi ale vůbec nepomáhá.

Potřebovala jsem si vyčistit myšlenky. Neposlouchala jsem zkažený hlásek uvnitř mě, ale ani ten nevinný. Ani jeden mě nenechá v klidu myslet. Jednoduše řečeno, vykašlala jsem se na svět okolo i na můj mozek, zavřela jsem oči a jen šla dál.

Edward:

Kráčela ke mně pomyslnou uličkou po boku Ronyho a vypadala úchvatně. Ne, vypadala ještě líp, že žádné slovo nevystihovalo její skutečnou krásu. Šla krokem lehčím, než samotný vítr. Přál jsem si pohlédnout do jejích očí, ale měla je zavřené. Proč je má zavřené? Po tom pádu a nasazení masky, že se nic nestalo, vypadala tak roztomile. Jasper mě musel držet, abych se za ní rovnou nerozeběhl. Ale kdo by se mi divil. Byla nádherná. Už jsem ji chtěl mít u sebe. Už jsem ji chtěl držet v náručí a cítit její teplo.

Nevnímal jsem myšlenky ostatních. Bohatě mi stačily ty moje a měl jsem co dělat, abych je zvládl. Před tím, než přišla, říkal jsem si, jak je to tu nádherné a pro naši svatbu dokonalé, ale všechnu tu krásu překryla, jakmile vstoupila na toto kouzelné místo ona.

Počítal jsem každou vteřinu, která uběhla, když šla ke mně. Vážně šla tak pomalu, jak si myslím, nebo mi to tak jen připadá? Svrběly mě nohy, chtěly se za ní okamžitě rozeběhnout. Tohle je horší, než jakékoliv mučení.

Po nekonečně dlouhé době se konečně dostala do mé blízkosti, že jsem cítil i její tělesné teplo. Mé tělo si žádalo její dotek. Chytl jsem její ruku do své a následně políbil. Byl jsem hypnotizovaný její krásou. Trochu se lekla, až se zachvěla, jak to nečekala. Ale potom otevřela oči a dívala se přesně do těch mých. V jejích bylo tolik lásky a jsem si jistý, že ona by viděla to samé v mých. Na tváři jí hrál ten nejkrásnější úsměv, který jsem na ní viděl. Vypadala spokojeně. Naklo nil jsem se k jejímu uchu, a co nejněžněji jí pošeptal:

„Jsi jako princezna, jsi nádherná. Miluju tě.“ Slyšel jsem její srdce, jak začalo bít šílenou rychlostí. Měl jsem ještě větší radost, protože jsem to zavinil já.

Otočil jsem nás směrem ke Carlisleovi, ale naše ruce jsem nerozpojil. Carlisle mohl začít svojí řeč. Vnímal jsem ji jen okrajově. Nemohl jsem se na nic soustředit. Hlas v mé hlavě mi navíc neustále našeptával, už aby bylo po obřadu a následovala svatební noc. Chtěl jsem ji. Toužil jsem po ní. Jsem zvrhlík, že myslím na takové věci v tuhle chvíli, vím, ale nemůžu si pomoct.

Modlil jsem se, aby už ta řeč skončila. Kdybych to věděl, nějak bych ji zkrátil. Kdybych byl člověk a neměl vedle sebe Bellu, bál bych se, že usnu. Po očku jsem se neustále díval na Bellu a prohlížel si ji od hlavy až k patě. To jsem zopakoval nejmíň padesátkrát, ale ani v nejmenším, jsem se nevykoukal dost. Mohl bych se na ni dívat do skonání světa. Neexistovalo by nic, než ona a já. Takový svět by se mi líbil. Takový svět existuje jen v mé hlavě.

Byl jsem duchem nepřítomný, že jsem málem zapomněl říct ano. Jaké překvapení pro mě bylo, že u Belly to vypadalo podobně jako u mě. Taky vyslovila ano, až jí Rony poslal myšlenku a to dost důrazně.

„Tím to vás prohlašuji za muže a ženu. Edwarde, můžeš políbit nevěstu,“ dokončil Carlisle obřad a já se s chutí otočil na Bellu.

Chtěl jsem si vychutnat ten okamžik, co nejdéle, ale když jsem viděl její pootevřené rty, úplně jsem ztratil kontrolu. Vrhnul jsem se na její rty, jako se sup vrhá na svou kořist. Celičkou jsem ji objal pažemi a přitiskl co nejvíce k sobě. Sama nebyla pozadu. Mačkala mě k sobě tak silně, že jsem se bál, aby si neublížila. Pak jsem přestal přemýšlet úplně. Celé své mrtvé srdce jsem vložil do našeho prvního manželského polibku. Přísahám, že takhle jsem ji ještě nikdy nelíbal. Tak vášnivě, tak dravě. Její rty jsem opustil, až když jsem cítil, že jí dochází kyslík. Zatracená lidská věc. Zaklel jsem v duchu a odtrhl se od ní. Ani jsem si nevšiml, že celou dobu nám všichni tleskali, jakož to novomanželům.

Pořád jsem Bellu držel kolem pasu, ale natočil jsem nás čelem k ostatním. Sotva jsem se stačil vzpamatovat, už jsem byl v něčí náruči a Bella také. Putovali jsme z jednoho náručí do druhého, každý nám vesele gratuloval, jen Emmet musel mít ty svoje připomínky, bez kterých bych se nejraději obešel. Ale on už se nezmění, na to ho znám moc dobře. A stejně mi nedokázal zkazit náladu, ne teď. Teď, když jsem nejšťastnější upír pod sluncem.

Bella:

Nemůžu tomu uvěřit. Od nynějška jsem Isabella Cullenová. Vůbec to nezní špatně. Ještě měsíc a budu i upírem. Budu rovna mé milované rodině. Jsem tak šťastná.

Je mi trochu líto Carlislea, protože jsem ho vůbec neposlouchala. Přijde mi to vůči němu nefér, ale taky se to nemusí dozvědět. I když myslím, že stejně věděl, že ho nevnímám, na to je až moc chytrý upír. Snad mi to promine.

Netuším, jak dlouho nás ostatní zahrnovali svými pažemi, ale myslím, že takových dvacet minut to bylo. Nejhorší byl podle mě Emmet. Nezapomněl mi připomenout ten brilantní nástup a taky srdceryvně pronesl, že dnes končí moje nevinnost. Měla jsem chuť ho uškrtit na místě. Copak si neuvědomuje, jak trapně se potom musím cítit? Obzvlášť, ve společnosti upírů, kteří mají dokonalý sluch, a nic jim neujde? Přísahám, že až budu upír, bude první, na kom si vyzkouším svojí sílu novorozeného. Takhle se ztrapňovat se vážně nenechám. Kde má Rose, aby ho odvedla co nejdál ode mě.

Potom, co skončilo rodinné objímání, nastal čas na oslavu. No oslavu, tak by se to ani nedalo říct. Jen já jsem něco málo snědla a jinak se jenom tancovalo. Samozřejmě první tancovali novomanželé, jak je zvykem.

Naposledy jsem tančila, když byl ve Forks ples a pamatuji si, že se mi to hrozně líbilo. To co následovalo potom, už bylo horší, ale vážně, vzpomínat na ten incident, je to poslední, co bych dělala.

Nechala jsem se unášet kouzelným okamžikem v náručí svého prince. Vždy se mi celé tělo otřáslo, když mě pohladil rukou po odhalených zádech. A to nemluvím o tom, když mě políbil. Líbal mě na rty, krk i klíční kost. V tu chvíli jsem se bála, aby se mi nepodlomila kolena, protože jsem nebyla daleko od toho, abych omdlela. Ale stejně bych neupadla. Edward by mě nenechal. Jeho paže obtočené kolem mého pasu tomu zabraňovaly.

Zatancovala jsem si se všemi mužskými polovičkami, ale stejně jsem se cítila nejlíp, když mě držel v náručí ten jeden.

Nevím, kolik uběhlo času, co jsem se stala paní Cullenovou, ale jako bych jí byla odjakživa. Před tím jsem si myslela, že mně nějakou chvíli bude trvat, než si zvyknu na nové příjmení, ale mýlila jsem se. Teď to příjmení bylo mou součástí.

I když jsem stávala kolem poledne, padla na mě únava. Nohy se mi pletly do sebe a každou chvíli jsem zívala. To bude večer teda romantika, když jsem polomrtvá. Ale představa, co by se mohlo dít v noci, měla probouzející účinek.

„Myslím, že je čas končit, Bella se už sotva drží na nohou,“ zachránil mě můj princ. Vážně netuším, jak dlouho bych tohle ještě zvládla. Vděčně jsem se na něj usmála a celou svou vahou jsem se o něj opřela.

„Ale Bello, ještě není čas spát,“ vysmíval se Emmet. Neměla jsem sílu mu odpovědět. Udělal to za mě Edward a to dost důrazně. Už se těším, až taky budu takhle hrozivě vrčet. Možná, když se budu hodně snažit, někdo se mě i lekne.

„Nebuď sprostý,“ peskovala ho hned Esme.

„Edwarde, už si můžeš Bellu ukrást jen pro sebe. A ne, že to zabalíte moc brzy. Nejmíň týden se neukazujte doma. Společně strávený čas vám určitě prospěje,“ organizovala Alice. Neměla jsem páru, o čem to mluví. My se nevracíme domů? Kde tedy budeme?

„Samozřejmě, Alice. Zatím, mějte se,“ rozloučil se Edward.

Já už na to ale neměla sílu. Poslední, co jsem vnímala, bylo, že si mě Edward vzal do náručí. Potom jsem vzdala veškerou svou snahu udržet se při vědomí a nechala se ukolébat ke spánku.

Vzbudilo mě jemné tahání ve vlasech. Něco jsem zamumlala a víc se zachumlala do peřin. Po tváři mě pohladila studená ruka. Spokojeně jsem si vzdychla a pak jsem si něco uvědomila. Jak je možné, že ležím na něčem hodně měkkém a pohodlném, dost připomínajícím postel? Neměla bych být náhodou na svojí svatbě? Panebože, já usnula na vlastní svatbě. Nemohla jsem tomu uvěřit. Poslední na co si vzpomínám je, jak se s námi všichni loučili a já pak usínám v Edwardově náruči. Dobrý, tak že jsem usnula, až po svatbě.

Rychle jsem zamrkala a posadila se. Neříkej mi, že jsem zaspala i svatební noc. Kolik je hodin? Není už ráno? Zatracená tma.

„Promiň, že jsem tě vzbudil. Jen jsem ti chtěl vyndat z vlasů ty nesmysly. Klidně spi,“ promluvil najednou do ticha Edward. Snažila jsem se z jeho hlasu poznat, jestli je naštvaný, nebo ne. K mému překvapení zněl něžně, jako vždy, když na mě mluvil. Nechápu to. Měl by být naštvaný, že jsem mu zkazila svatební noc, nebo spíš, že žádná nebyla. Málem jsem se neudržela a rozbrečela se. Jsem tak pitomá. Jak může milovat někoho, jako jsem já.

„Promiň,“ řekla jsem šeptem. Na víc, se můj hlas nezmohl.

„Za co se omlouváš, lásko?“ zeptal se celý zmatený. Cítila jsem, jak přestal vyndávat ty věci z mé hlavy a sedá si tak, aby mi viděl do očí.

„Tohle je naše svatební noc a já usnula,“ řekla jsem a měla na krajíčku. Tohle je tak trapné.

„Nic se nestalo. Prostě jsi byla unavená, tak jsi usnula. Jsi člověk a tak se podle toho musíš chovat. A člověk si potřebuje odpočinout po takovém dnu, jaký jsi dnes měla ty,“ chlácholil mě svými slovy i hlasem. Už chápu, proč mu to nevadí.

„Proč se se mnou nechceš milovat?“ vypálila jsem na něj bez rozmýšlení. Moc mě bolelo pomyšlení na to. Nepřitahuju ho, netouží po mně. Možná neměl v plánu strávit svatební noc tak, jak se patří. Přišlo mu vhod, že jsem usnula. Určitě čeká, až se stanu upírem a budu přitažlivá.

„Jak tě něco takového vůbec napadlo? V tom okamžiku, co jsi vstoupila na útes, jsem měl co dělat, abych čekal na nějaký obřad a rovnou ho nepřeskočil. Řekni, kde si přišla na takovou hloupost, že bych se s tebou nechtěl milovat?“ Mluvil překvapeně, ba ne, přímo šokovaně. Mluvil na mě, jako na blázna. Skrytý význam slov byl, jestli jsem náhodou zdravá.

„Kdybys chtěl, tak by ses na mě zlobil, že jsem usnula,“ řekla jsem zahanbeně a sklonila svůj pohled do svého klína.

„To, že se nezlobím, neznamená, že tě nechci. To jen znamená, že tě příšerně miluji a počkám si na naše první milování třeba celou věčnost,“ řekl, ale to mi nestačilo. Já chtěla činy. Já se s ním chtěla milovat hned teď. Spánek, ten zmizel. Únava, jak by smet. Nechci čekat. Chci pravou svatební noc.

„Dokaž svá slova. Dokaž, jak mě miluješ, jak po mě toužíš.“ Najednou, kolik jsem měla kuráže, na rozdávání. Já nemyslela. Já jen věděla, že ho potřebuji.

„Já myslel, že jsi unavená,“ řekl s knedlíkem v krku. Jako by ho moje slova překvapila, odzbrojila.

„Teď není čas myslet. Není čas na slova.“ A jenom, co jsem to dořekla, byl přitisklý na mých rtech. Počáteční šok přešel skoro okamžitě. Vroucí polibky jsem mu hned oplácela. Bylo to jako vždy, když mě líbal, nemohla jsem reálně myslet. Jediné, co mě zajímalo, byl on. Jeho tělo tisknoucí se k tomu mému a dělající divy, o kterých nejde ani mluvit. Nemá ani páru, co se mnou dělají jeho polibky. Pod návalem rozkoše jsem mu zavzdychala do úst. Pro něj, jako by to byl pokyn, přidat na intenzitě.

Naše rty byly sehrané. Už teď jsem byla na vrcholu blaha, a jaký tohle bude mít pokračování, mé mysli zrovna nepomáhalo. Touha cítit jeho prsty po celém těle se každou chvíli zvětšovala. Ztrácela jsem veškerou půdu pod nohama. Vznášela jsem se ve víru vášně a nutně potřebovala víc, aby mé tělo bylo uspokojené. Tomu ale dost překážely ty svatební šaty, co jsem pořád měla na sobě. Tak nepohodlné. Tak zbytečné, mít teď na sobě nějakou látku.

Edwardovy rty zatím putovaly na můj krk a já se nezmohla na víc, než se pod ním jen kroutit. Chtěla jsem víc, a on mě tak mučí. Mučí mě, jak pomalu postupuje. A to nebylo nic, když se rty dostal k mému uchu a do něj mi přímo zavrněl blahem. Skousla jsem si rty, abych nezavzdychala nahlas.

„Jestli nechceš, abych pokračoval, musíš mi to říct hned, protože za chvíli už nebudu mít sílu přestat,“ zašeptal mi toužebně do ucha, a i když se to snažil přede mnou skrýt, slyšela jsem tu touhu po mně samotné. Jak bych mohla říct ne. Snad nečekal, že to řeknu.

„Vypadám snad na to, že bych chtěla končit? Bylo by od tebe více než hrubé, takhle mě navnadit a svou práci nedokončit,“ řekla jsem sotva slyšitelně, ale věděla jsem, že on mne uslyší.

„Jak hodně myslíš, že se bude Alice zlobit, když ty šaty nezůstanou vcelku?“ zeptal se bez špetky zájmu, co tomu Alice bude říkat. Asi si to uměl představit sám. Ale co, jsou to moje svatební šaty a já si s nimi můžu dělat, co chci.

„Určitě hodně, ale co je mi teď do Alice.“ Chtěla jsem, aby pokračoval. Tahle hra už mě přestávala bavit.

„Taky pravda,“ řekl přemýšlivě. Ale pokračoval.

Líbal mě tam, kam mu šaty dovolovaly. Vždy se vrátil k mým rtům, ale jenom na chvíli. Žádné pokročení vpřed. Řekla jsem si, že ten krok budu muset udělat já, jinak brzy zešílím. Vzala jsem veškerou svou sílu a zatlačila do jeho těla, v úmyslu přetočit ho pod sebe. Musel pochopit můj záměr, protože kdyby nechtěl, nepodařilo by se mi to. Pocit triumfu, že já jsem teď ve vedení, byl ale stejně skvělý.

Mezitím, co jsem ho líbala, snažila jsem se mu svými najednou rozklepanými prsty rozepnout knoflíčky u košile. Začala jsem u krku a postupovala směrem dolů. Na každou odhalenou část jeho těla jsem ho políbila a poslouchala jeho roztoužený dech.

Jakmile se mi podařilo rozepnout poslední knoflík, už jsem byla opět pod ním. Vypadá to, že jsem ho dost vyprovokovala k dalším krokům, protože ani ne za vteřinu, jsem slyšela zvuk trhající se látky. Kdo by se teď styděl. Možná já.

Moc dobře jsem si byla vědoma, co jsem měla pod svatebními šaty a že toho zrovna moc nebylo. Nějaký korzet, spodní prádlo, a jestli jsem cítila dobře, tak krajkové. A málem bych zapomněla na podvazek, který toho zažil víc, než dost a který nesmí být poničen.

Přestal mě líbat a já cítila jeho pohled, jak si mě nestydatě prohlíží od shora dolů. Bylo mi to nepříjemné. Moc jsem se na to styděla.

„Snad by ses nestyděla před svým manželem. Jsi nádherná, jako bohyně a to jsem ještě neviděl všechno.“ Jeho prsty při jeho slovech jezdili po mém těle a můžu jen odhadovat, že jely podle jeho pohledu. Dech jsem měla někde v nenávratnu.

„Pro šaty už je pozdě, ale tomu podvazku se nic stát nemůže. Prý přežil i Emmeta s Rose.“ Těžko se mi mluvilo. V tuhle chvíli bychom neměli vůbec mluvit.

„Hm,“ řekl jen.

Za chvíli jsem cítila, jak mi po noze něco pomalu sklouzává dolů. Podvazek. Až byl podvazek pryč, jel Edward stejnou trasou nahoru. Sotva se mé nohy dotýkal, ale to jiskření mezi mou a jeho kůži bylo stejně snadno hmatatelné.

„Tak hebká,“ zašeptal. Jeho slova mě příjemně pálila a mohu-li to tak říct, vzrušovala mě.

Aniž bych mohla postřehnout, vrátil se k laskání mých rtů a rukou neustále hladil mé tělo. Pitomá látka, zase jsem musela zaklít v hlavě. Sama nad sebou jsem kroutila hlavou. Jednou chci tohle, po druhé zase tamto. Kdo se ve mně má pak vyznat.

„Ta látka už mi překáží,“ zamumlal dřív, než jsem stihla pochopit jeho slova, zmizel ze mě i ten poslední kousek oblečení.

Slyšela jsem, jak hlasitě zasténal. Bylo to dobře, nebo špatně, přemýšlela jsem. To jsem zjistila, jakmile se mě začal dotýkat. Hladil celé mé tělo, každý milimetr a přitom mě líbat tak, jak by to mělo být zakázané.

Přišlo mi nevyrovnané, že já jsem už nahá tak, jak mě pán bůh stvořil a on je jen bez košile. Hladila jsem ho po zádech a svou lidskou silou jsem si ho tiskla, co nejvíce k sobě. Byla jsem vzrušená a on to z mého těla musel poznat. Líbal mě, všude. Každou částečku mého těla políbil a tím si ho zároveň přivlastnil. Byla jsem jeho, on byl můj.

„Miluju tě.“ Musela jsem mu to říct. Chtěla jsem, aby to věděl. Aby na to pomýšlel v tuhle chvíli.

„Miluju tě,“ oplatil mi.

Věděla jsem, že teď to přijde. Těšila jsem se na to a vůbec se nebála. Byla jsem v Edwardových rukou. To znamenalo, že jsem v bezpečí.

Na jiném místě ve stejnou dobu:

„Je čas, začít jednat,“ vykřikl rozčíleně jeden chlap a bouchnul pěstí do stolu, který to jen tak ustál. Naproti němu bylo více jemu podobných a všichni měli podobnou náladu, jako on.

„Jednat jsme měli začít už dávno,“ oponoval druhý a stoupnul si. Jejich velitel je jen zamyšleně pozoroval. Věděl, že pravdu mají oba, ale tomu moc nepomůže.

„Nebyl ten pravý čas,“ bránil svého velitele. Věřil mu, jako nikdo tady. Věřil v jeho velení. Věřil, že nastane doba, kdy se všem ukážou a ta doba právě nastala.

„Sedmnáct let nebyl pravý čas? Teď to bude komplikované. Nebude chtít dobrovolně,“ křičel neustále druhý. Také věřil svému veliteli, ale kdyby byl velitel on, už dávno by byla tady.

„Každou chvílí by se měla vrátit Samantha s novými zprávami. Počkáme a uvidíme,“ promluvil poprvé jejich pán.

A opravdu, za chvíli se do místnosti s kulatým stolem, který sloužil, jako zasedací místnost objevila malá osůbka s havraními vlasy.

„Pane, máme problém. Ta dívka, zrovna se vdala za upíra a bydlí s jeho rodinou. Pane, ta upíří rodina, jsou to Cullenovi.“

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 31 - 2. část: