Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo s vlkem - 12. kapitola - Náledí

19.02.2011 (12:30) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1858×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

12. kapitola – Náledí

„Pojď se se mnou podívat na štěňátka, Sully,“ lákal Tony Sulfurinu pokušitelským hláskem a opíral se o veřeje dveří do její pracovny a laboratoře v jednom. „Jsou strašně roztomilý, fakt. Zrovna se učí chodit a jsou ti tak směšný – šlapou si přes packy a občas se jim mezi ně připlete ocásek a pak se svalí a taky mi lížou ruce a obličej… ukážu ti, kterej je můj, jo? Pst,“ zakýval prstem na Sulfurinu a když se k němu naklonila, tajemně zašeptal: „Yéil mi slíbil, že si jednoho budu moct vzít domů, ale až budou moct od mámy, víš? Prý nejdřív o Vánocích. Ale nesmím to doma prozradit, bude to překvapení… A taky by mi to třeba zakázali. Čiko – to je můj chipmunk - Esmé všude trousí skořápky od ořechů a taky Rosalii sebral čepici a udělal si v ní pelíšek. Skákala skoro tak vysoko jako on, když na to přišla, ale táta i strejda Emmett se hrozně smáli a strejda Emmett si ji pak musel udobřovat… Možná by mi pes neprošel. Ale už je můj a já mu dal jméno, Ben. Tak půjdeš?“ podíval se na ni prosebně a zatahal ji za rukáv.

Zaklapla laptop, podívala se na něj a přikývla. Tmavě hnědé prstýnky, zelené oči, raráškovský úsměv – hernajs, kdyby nevěděla, že jeho táta je bývalý anděl, měla by za to, že se jim sem zatoulalo nějaké čírtě z pekla. A lákat a svádět umí taky hezky, jde mu to jedna báseň, Devlin by se mohl učit, odfrkla si v duchu při pohledu na jeden koutek vytažený v pokušitelském polovičním úsměvu. Kde už tenhle úsměv viděla? No jasně, zdědil ho po tátovi. Úplně přesně stejně se usmívá i Edward a ona se vůbec nediví, že se z toho Belle podlamují kolena. Vlastně nejen Belle, ona občas taky trošičku pozapomínala na svůj hlavní úkol tady a jen vzpomínka na černé kudrny a smutný obličej jednoho čertovského anděla jí zabránila úplně ztratit rozum. A ten potřebovala, jestli má splnit to, pro co sem přišla…

„Tak jo,“ souhlasila a vesele se na Tonyho ušklíbla. „Počítám, že jeleni karibů mi zatím z té statistiky neutečou, co říkáš?“

„Myslím, že ze statistiky určitě ne,“ zazubil se Tony vesele a teď už se široce usmíval celou pusou. „I když běhat umějí fakt rychle. Ale než je všecky spočítáš, ta štěňata by zatím mohla vyrůst.“ Popadl ji za ruku a táhl ke psům.

Za půl hodiny je Carlisle, který hledal Tonyho, našel v kotci, obklopené klubkem ňafajících a kutálejících se pejsků, celé rozesmáté a rozcuchané. Sully se blýskaly oči, tváře měla červené, byla zadýchaná smíchy a halenku měla nějakým nedopatřením nakřivo, vytaženou z kalhot a rozepnutou asi tak o dva knoflíčky níž, než jindy, takže bylo vidět nejen břicho a kus zad, ale i údolí mezi dvěma sladkými kopci sevřenými v červené krajce. Ach, ty knoflíčky, a ta rudá kraječka! blesklo Carlisleovi hlavou a odkašlal si.

Vzhlédla, a když ho uviděla, mávla na něj a gestem ho pozvala taky dovnitř.

„Ahoj, doktore! Jdeš udělat šťěňatům lékařskou prohlídku?“

„Rád bych, ale nemůžu. Přišel jsem jen pro Tonyho. Vstávej, jedeme domů, pro dnešek nám padla. Doma se tě už nemůžou dočkat, stejně zase dostaneme vynadáno, že jsme tu pečení vaření.“

„Tak jo,“ souhlasil Tony neochotně a vyhrabal se na nohy. Sulfurině už pomáhal Carlisle, podal jí ruku a vytáhl ji do stoje; poděkovala mu oslnivým úsměvem a začala si rovnat oblečení. Když vyšli před psinec, překvapeně vzhlédli k obloze, odkud se začalo snášet bílé pápěří.

„Sněží!“ zajásal Tony a poskočil radostí jak zajíc.

„No jo, sněží,“ souhlasila Sully a velice se snažila, aby na jejím hlase ani trochu nebylo znát, jak je otrávená. Brrrr, sníh a mráz! Brrrr, studí to a zalézá za nehty a klouže to a… aha! A hlavou jí bleskl nápad.

V ubytovně psovodů se otevřely dveře a ještě než mohli uvidět, kdo se to z nich hrne ven, už uslyšeli hlasy, které nezněly zrovna klidně.

„Povídám ti, že ne, Devline! Nemůžu tu zůstat. Musím jít, nedá se nic dělat. Čekají na mě s večeří a Jake taky ještě není úplně v pořádku; nemůžu se tu každý den s tebou zdržovat až do večera. Musím se vrátit s Carlislem nebo s Edwardem, kdo by mě pak odvezl domů?“

„No tak bys tu zůstala,“ přemlouval Devlin Agnes, která vyrazila ze dveří ubytovny a tvářila se docela otráveně. Když ale uviděla, že má obecenstvo, zarazila se a otočila se zpátky k Devlinovi.

„Nejde to. Ještě je moc brzo,“ pohladila ho po tváři a stoupla si na špičky, aby mu vtiskla rychlý polibek.

Popadl ji oběma rukama v pase a přitáhl si ji blíž, aby polibek prohloubil, a Agnes se k němu přivinula jako břečťanová snítka. Sice jí to táhlo domů, nechápala proč, ale kdykoliv byla z domu déle než dvě hodiny, cítila neodbytné nutkání se vrátit a přesvědčit se, že se Jake opravdu uzdravuje a že se jeho stav zase nehorší. Ale Devlin ji uměl přivést na jiné myšlenky. Jeho oči, blízkost, polibky, doteky; to všechno jí způsobovalo zrychlený dech, puls běžící jako o překot, rozšířené panenky a sladkou tíhu v srdci i nohách. Chvíli se utápěla v závrati z doteku jeho rtů, ale pak se mu vykroutila z náruče a už rychlými kroky mířila ke Carlisleově džípu.

Když odjeli, všiml si Devlin Sulfuriny, která pořád ještě stála s rukama založenýma na prsou opřená o zeď psince a posměšně si ho měřila.

„Co je?“ otázal se otráveně a Sulfurina se zlomyslně ušklíbla.

„Koukám, jak jde mistru pokušiteli svádění,“ prskla. „Žádný velký pokrok, co?“

„Ty máš nejmíň co mluvit. Taky jsi žádný zázraky nepředvedla,“ odsekl Devlin. „Jak se k tomu vlkodlakovi vlastně chceš dostat? Je pořád u nich doma. Nemáš šanci. Měla bys zavolat do pekla o pomoc. Stačilo by, aby Belial luskl a…“

„Na Beliala zapomeň. Nechci se pak o zásluhy dělit s tímhle ňoumou, ty snad jo?“ ostře ho zakřikla Sulfurina. „Jak se k nim dostanu, to nech laskavě na mně. A nalaď si hlas, našroubuj úsměv a opraš zásobu lichotek. Nebude to dlouho trvat a Jake bude můj. Pak to budeš mít lehčí.“

Narovnala se, odkráčela ke své laboratoři a vešla dovnitř, pak se objevila znovu s kbelíkem plným ledové vody a vychrstla ho přímo před vchod. Když viděla, jak Devlin kulí udiveně oči, rozesmála se.

„Co tak civíš? Jestli se chceš něčemu přiučit, mrkni se sem na dvůr asi tak v… osm ráno. Jesli dokážeš včas vstát.“

Devlin jen zabručel, že čert přece nikdy nespí, a už bez dalších řečí zmizel v ubytovně. Sulfurina ještě zkontrolovala venku teploměr, a když se ujistila, že je vážně pod nulou, spokojeně zmizela ve svých dveřích.

Ani jeden z nich si nevšiml, že je z tmavého kouta za psincem zamyšleně pozoruje Yéil.

****

Yéil nebyl jediný, kdo scénu na dvoře stanice sledoval zamyšleně. Nahoře u nebeské brány na to vraštil obočí i Samiel a marně se snažil přijít na to, jak je možné, že Tony Sulfurinu neprokoukl stejně jako Devlina. Svářilo se v něm několik pocitů – na jednu stranu byl rád, že je má takhle pohromadě a pod záminkou svého strážcovství nad Tonym má Sulfurinu jako na dlani. Zároveň z toho měl ale pěkně špatné svědomí. Neměl by z toho mít takové potěšení – vždyť má Tonyho hlídat, aby ho chránil, a ne přitom pokukovat po ženských. A navíc by si měl vlastně přát, aby Tonyho nechala na pokoji, ne? Měl by ho před ní ochraňovat, měl by ji vyhnat, měl by… Už ani nevěděl, co by všecko měl. A navíc žárlil. Strašně žárlil na ty Carlisleovy pohledy na knoflíčky od halenky i za ně, na Edwardův neutuchající zájem o další osobu, které evidentně nemůže číst myšlenky, na Jasperovu galantní péči i na Emmettovy mírně lechtivé vtípky, kterým se Sulfurina vesele smála a blýskalo se jí přitom v očích.

„Co to dělá?“ bručel rozmrzele. „Proč omamuje ty Cullenovic mužské? Ty má přece peklo zakázané, to se chce vystavit i trestu z nebe? Měla přece svést Jakea, a ne házet cukrbliky na všecko kolem, co nosí kalhoty!“

Petr jen shovívavě zavrtěl hlavou. Chudák Samiel! Žárlí jako Othello a přitom mu zřejmě vůbec nedošlo… No, však on na to přijde, doufal tiše. Nahlas ale řekl:

„To se má na ně mračit? Samieli, ani nevím, že by kdy některému tomu mužskému dovolila víc než pohled. A že koukají… taky bys na jejich místě koukal. Podívej, co dělá Devlin se ženskýma. To je prostě zbytkový vliv pokušitele, to bys měl sám znát.“

„No jo,“ kabonil se Samiel dál. „Ale stejně se mi to nelíbí. A jestli se Jake zamiluje do Sulfuriny a Agnes do Devlina, co bude pak? Budou oba nešťastní. Peklo je svede a zničí, to oni umí, kolik takových nakonec z nešťastné lásky i skoncovalo se životem… To přece nemůžeme dopustit, musíme něco udělat, Petře. Vždyť jsem viděl tenkrát, když jsi pomáhal Belle a Edwardovi, jak ses do toho pořád montoval. Proč to neuděláš teď? To ti na Jakeovi a Agnes nezáleží?“

„Tak za prvé, Edward byl anděl. Sice padlý, ale mám pocit, že ne tak úplně právem vyhoštěný z nebe. Plést se do andělských záležitostí, na to jsem měl tak trošku právo. Ale Agnes i Jake jsou lidé. Sice malinko se sklonem k nesmrtelnosti, když mají oba měničské geny, ale přece jen lidé,“ trochu se namíchl Petr.

„Cože?“ skočil mu do řeči Samiel. „Agnes je taky měnič? Propánakrále, ale ona se přece ještě ani jednou nezměnila, ne?“

„Ne,“ usmál se teď Petr. „A ani se snad měnit nebude. Děvčata se obvykle nemění. Ale geny měničů v sobě má po babičce z kmene Seminolů, proto taky tehdy hned poznala, co je Edward zač, že je upír, a Jake že je vlk. Nevzpomínáš si, jak si o tom holky povídaly tenkrát ve Forks?“

No jasně. Teď si Samiel vzpomněl. Seděly v Bellině pokoji a Agnes tenkrát na Bellu vybalila, že od začátku věděla, jak to s Cullenovými je, a povídaly si o klucích a o tom, jak se Bella chce nechat přeměnit, a teď si jasně vybavil Bellinu otázku…

„…a co ty?“ slyšel její hlas, jako by se to odehrávalo zrovna teď. „Jake taky nebude stárnout, dokud se bude měnit. Taky můžeš být za chvíli starší než on.“

Agnes zavrtěla hlavou. „Asi ne. Vypadá to totiž, podle toho, cos' mi řekla… že jsme se otiskli. A jestli je to tak, já teď budu stárnout stejně jako on. Pokud tedy mají naše legendy pravdu…“ Petr si to pamatuje dobře, uvědomil si Samiel. Jenže to tak stejně nemůžou nechat!

„No ale tím spíš nemůžeme dopustit, aby je Devlin se Sulfurinou dostali od sebe! Jsou otištění, to přece nemůže nikdy dopadnout dobře!“ zoufal si.

„O to právě přece peklu jde především, aby to nedopadlo dobře,“ ztrácel už Petr trpělivost. „To je jejich jediný úděl a povinnost, kazit, co se dá. Samieli, byl ty jsi vůbec čert? Jak to, že tohle nevíš? A my se do toho plést nemůžeme, alespoň ne moc. My to za úkol nemáme. Ty máš ochraňovat Tonyho a já mám hlídat nebeskou bránu.“

„Petře, snad bys nebyl takový,“ škemral Samiel zoufale. „Nemůžu se na to koukat, já je mám rád! A nechci, aby to dopadlo špatně!“

Petr se díval na jeho zkroušený výraz a začalo mu být Samiela líto. A těch dole, těch mu bylo líto už dávno. Jenže se do toho opravdu nesmějí plést, alespoň ne moc a okatě.

„Myslím, Samieli, že si to můžeme přinejmenším ohlídat. Taky jim musíš trochu věřit, jako já kdysi věřil Edwardovi a Belle. A kdyby šlo opravdu do tuhého a schylovalo se k nejhoršímu, možná nad nějakým tím fouknutím přimhouřím oči. A konečně, vždyť se můžeš Sulfuriny zeptat sám, co má lubem, ne?“

„To už jsem zkoušel. Jenže můj pekelný plamínek na zem nefunguje. Mezi lidi má přímé spojení jen Lucifer,“ povzdechl si Samiel.

****

Devlin vykoukl z okna a zjistil, že sněžit nepřestalo a v noci že zřejmě pěkně mrzlo. Teď ráno vypadal dvůr jako v pohádce o Mrazíkovi nebo možná jako polární základna Santa Clause. Ale stejně nechápal, co jen může mít ta Sulfurina za lubem. Podíval se na hodiny a zjistil, že za chvíli bude osm a do práce přijedou jak Cullenovi, tak Agnes. Říkala Sulfurina v osm? Jo, nespletl se. Honem na sebe hodil bundu a boty a seběhl schody do přízemí. Než stihl otevřít dveře ven, už slyšel motor přijíždějícího džípu.

Vyšel ven, aby přivítal Agnes, a pozdravil i Carlislea a Emmetta s Jasperem, kteří dnes měli službu ve stanici. A vtom už všichni uslyšeli od Sulfurininy laboratoře překvapené vyjeknutí, žuchnutí a bolestný výkřik.

Sully seděla na zemi na té krásně předem připravené zledovatělé klouzačce a nohu měla zkroucenou pod sebou. A to už k ní přibíhal Carlisle s Emmettem a Jasperem, zvedli ji a nesli ke Carlisleovi do ordinace.

„Je to zlomené, Sully, bohužel,“ oznámil jí Carlisle po pečlivém zkoumání jejího kotníku, který už začínal pěkně otékat. „Dám ti to do sádry, ale co dál? Chodit na ní nemůžeš nejméně týden – rozhodně alespoň tak dlouho tu nohu nesmíš zatěžovat. A tady není nikdo, kdo by se o tebe postaral. Máš někoho, kdo by si pro tebe přijel? Rodinu, přátele, známé? Nebo tě máme někam odvézt my?“ tázavě zvedl obočí a trochu se zamračil, když zavrtěla hlavou.

„Jsem tu na dvouleté stáži, rodinu mám v Itálii. Nikoho tu neznám tak dobře, abych ho mohla s tímhle obtěžovat,“ pokrčila Sully rameny. „Nelam si s tím hlavu, já si nějak poradím,“ zatvářila se statečně. „S jídlem se nějak odbudu, když mi sem tam nakoupíte, a na záchod a do koupelny se snad nějak doštrachám…“

„To se mi nelíbí,“ vrtěl hlavou Carlisle. „Jestli to budeš namáhat, noha ti oteče a sádra bude tlačit, nehledě na to, že by to mohlo špatně srůst a pak budeš buď kulhat, nebo to budeme muset lámat znovu… sakra, co s tím?“

„No tak ji vezmeme k nám,“ navrhl Emmett. „Esmé alespoň bude mít zase pro koho vyvářet a Jake se tam stejně jen fláká a nemá do čeho píchnout. Můžou si na bolístky foukat navzájem,“ ušklíbl se na Jaspera, který souhlasně přikyvoval.

„To asi bude vážně nejlepší řešení,“ souhlasil i Carlisle. „Žádné protesty,“ okřikl Sully, která se chystala něco namítat. „Stejně byla naše děvčata na tebe už zvědavá,“ pokračoval a chystal sádrové obvazy.

To už tam oknem nakukovala i Agnes s Devlinem v závěsu a když slyšela Emmettovu poznámku o Jakeovi, zamračila se a trochu si odfrkla. Ale nahlas neřekla nic.

A Devlin nevycházel z obdivného úžasu, když pak sledoval Sulfurinu v Emmettově náruči, jak po cestě k džípu, kterým se jí chystal odvézt k nim domů, na něj přes jeho rameno vrhla vítězoslavný pohled.

Ještě, že ten slavný doktor neví, že večer už nebude po zlomenině ani památky a že ji to ani na chvilku nezabolelo, herečku jednu, pomyslel si závistivě. Holt čert je čert, i když je na chvíli v lidské kůži. A o čerticích to platí dvojnásob. To byl výkon hodný Oskara!

A Samiel nahoře u nebeské brány s ním chmurně souhlasil.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo s vlkem - 12. kapitola - Náledí: