Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo s vlkem - 11. kapitola - Kam čert nemůže

07.02.2011 (10:00) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1932×

11. kapitola – Kam čert nemůže

Petr chytil upuštěné kukátko v poslední chvíli a při pohledu na vyjeveného Samiela vyprskl smíchy.

„Vypadáš, jako by ti uletěly včely, Samieli. Co se tak divíš? Že peklo poslalo Devlinovi posilu? To se dalo čekat, když se mu zatím tak moc nedaří. Myslím, že mají v plánu Sulfurinu nasadit na Jakea, aby odvedla jeho pozornost od Agnes a Devlin měl jednodušší práci s jejím sváděním.“

Samielův výraz během Petrovy řeči zvolna přešel od šokovaného k zklamanému a nešťastnému.

„Jak s tím jenom mohla souhlasit?“ vrtěl nechápavě hlavou. „Myslel jsem, že je na naší straně. Myslel jsem, že…“ nedopověděl. Nechtěl vyslovit nahlas, v co – jak teď jasně viděl - marně doufal. Jak si vlastně mohl kdy myslet, že by ho mohla mít ráda? Čerti něčeho takového nejsou schopní. A čertice taky ne. Jo, žádost, chtíč, rozkoš, to jo. Ale láska? Ta se v pekle nenosí. To není pod pekelným trůnem žádané zboží. On vlastně něco takového taky neznal, to se naučil až tady – taky proto se stal andělem, nejspíš. Jenže proč má pocit, jako by Sulfurinu miloval odjakživa?

Petr zavrtěl hlavou. „Jak s tím mohla souhlasit?“ zopakoval po Samielovi jeho otázku. „No, jak asi? Myslíš, že měla na vybranou? Jen si vzpomeň na sebe. Vybral sis ty, že tu budeš sedmdesát let čistit svatozáře?“

„Já to měl tenkrát za trest,“ bručel Samiel. „Sulfurina nic neprovedla.“

„To nemůžeš vědět. A vlastně můžeš. Provedla, a kvůli tobě, příteli. Vyzvídala a předávala ti informace. To se ti zdá málo?“

„Ale na to nepřišli,“ znejistěl Samiel. Najednou ho zavalil pocit viny jako balvan. Jestli tím uvedl Sulfurinu do nebezpečí, nikdy si to neodpustí. Že s tím vůbec kdy začínal!

„Přišli nebo nepřišli, to je jedno,“ přemítal Petr. „Možná jen tím vyptáváním byla někomu nepohodlná, a tak se jí zbavil. Nikdo takový tě nenapadá?“

Belial! Samielovi svitlo. Ten se přece ženských vždycky docela bál. A Sulfurina se k němu tak měla, že ho zřejmě zahnala do úzkých. Určitě to byl jeho nápad, a jestli ho podstrčil Luciferovi, neměla vůbec šanci protestovat. Jenže co teď? Ona bude muset dělat to, pro co ji tam poslali, jinak neunikne trestu. A ve svádění byla vždycky dobrá, to sám z vlastní zkušenosti moc dobře věděl, a vůbec se mu nelíbilo, co z toho plyne.

„Pro pět ran do hlavy a šestou do čepice,“ zakvílel nešťastně, „že jsem ji kdy do toho vůbec tahal! Nesmíme jí dovolit svést Jakea – to přece nemůžeme! A jestli se jí to nepovede, Lucifer s ní zatočí! Co jen si s tím počneme?“

„No,“ váhavě se usmíval Petr, „nejspíš zatím nic. Pohlídáme si to. A uvidíme. Neztrácejme naději, že nás Sulfurina nakonec překvapí.“

Jo, překvapí, pomyslel si Samiel rozladěně, překvapit, to ona umí. Jen aby to překvapení nebyl spíš šok.

****

Sulfurina se zprudka otočila na Devlina, který se už vzpamatoval z prvního šoku a dlouhými kroky sem mířil přes dvůr.

„Co tady dělám?“ zasyčela a v očích se jí zablýskalo. „Zachraňuju ti zadek, Devline. Luciferovi se ani trochu nelíbí, jak to tu kazíš. Poslal mě napravit, co jsi zmotal.“

„To nechápu,“ zatvářil se Devlin zmateně a svraštil čelo. „Jak bys ty mohla svádět Agnes? Copak má tyhlety sklony? Ani se mi nezdálo, že by byla na ženské…“

„Pro Lucifera, ty jsi ale pitomec,“ obrátila Sulfurina oči v sloup a potlačila zoufalé zakvílení. „Už se nedivím, že ses jí ještě nedostal do kalhotek, když jsi takový moula. Proč bych měla svádět Agnes? Od toho jsi tady ty, ignorante, i když se ti to zatím daří jak čertovi otčenáš. Mně sem poslali svést Jacoba.“

Devlin si to přebral a zamračil se. Tak ona ho bude urážet? To ještě neví, co ji tady čeká. Ti všichni kolem tady jsou nějak hodně odolní. Netušil, čím to je, ale ještě se mu nestalo, aby jeho okouzlovací vliv vyprchával, jakmile se objekty od něj vzdálí. Všechny Cullenovic dámy vrkaly, když byly s ním, jakmile se ale ztratil z jejich dosahu, zase byly věrné svým polovičkám. Sice vyprovokoval trochu toho žárlení a nevraživých pohledů, ale to bylo všechno. Vlastně jediná, u které se mu trochu víc dařilo, byla Agnes, ale teď, co je tu ten Indián, se k ní nemohl dostat. Ale možná, že Sulfurina přece jen k něčemu bude dobrá… když o tom víc zauvažoval, začalo se mu to zdát jako dobrý nápad. Jenže…

„A jak se k němu chceš asi dostat?“ zeptal se skepticky. „Mají ho doma a ty máš krytí tady. Máš tu práci i ubytování a nemáš nejmenší důvod lézt k nim domů. Nikoho z nich neznáš.“

„To nech na mně,“ blýskla Sully ostružinovýma očima. „A nehlas se ke mně, oficiálně se neznáme. Zatím nás nikdo nepředstavil.“

„Á, Devline,“ ozval se náhle Carlisleův hlas a doktor k nim zamířil ze dveří ordinace. „Už jsi se seznámil s naší novou posilou?“

„Právě jsme se potkali,“ zareagovala Sulfurina pohotově a zamračila se na Devlina, který jen přistiženě zalapal po dechu. „Jsem Sullia Furino, mám tu provádět výzkum habitatu jelena karibů pro Aljašskou univerzitu. A vy jste?“ napřáhla k němu pravici a nenápadně na něj mrkla. Neušlo jí, jak se doktor Cullen na Devlina zamračil; její vliv působil víc než skvěle.

„Devlin Hellsfrom, průvodce a psovod,“ konečně se vzpamatoval a stiskl jí ruku. „Vítám vás tady, slečno Furino.“

„Pro vás Sully,“ mávla řasami a usmála se. „Pomůžete mi se zavazadly, pánové?“

A pak už jenom spokojeně sledovala, jak se Carlisle s Devlinem přetahují o její kufry.

****

Agnes seděla v křesle vedle krbu, nohy složené pod sebou, a zírala do rozevřené knížky. Snažila se číst, opravdu se poctivě snažila začíst, ale nebylo to snadné. Naproti na sedačce se uvelebil Jake, taky měl knížku v ruce a taky „četl“, jenže ona měla dojem, že to je jen kamufláž. Pořád jako by na sobě cítila jeho upřený zrak, ale nepodařilo se jí ho přistihnout. Kdykoliv zvedla oči od stránek, on své upíral do knížky před sebou; přísahala by ale, že ještě před vteřinou ji propaloval pohledem. Nebo se pletla? A proč ji tedy mrazilo za krkem a svíral se jí podbřišek?

Jakeovi se už dařilo mnohem líp. Vlastně už byl skoro v pořádku. Už to byl týden od zranění a dva dny, co se poprvé postavil na nohy. Teplota mu klesla na obvyklé hodnoty, rána na krku se konečně začala hojit, už ji měl překrytou jen náplastí a Carlisle sliboval, že mu během dalších dvou dnů bude moci vytáhnout stehy. Měl povolený pohyb po domě a využíval toho – jako by měl vždycky něco na práci zrovna tam, kam se vrtla ona. Jen do jejího pokoje nevstupoval – to ale nedělal nikdy, ani ve Forks; a to byl taky jeden z důvodů, proč si myslela, že o ni vlastně nestojí. Vždyť Edward byl přece u Belly tenkrát každou noc, lezl za ní oknem, když to nešlo dveřmi… proč v tomhle nebyl Jake jako on? Frustrovaně si povzdechla a znovu vzhlédla. A tentokrát se střetla s Jakeovýma očima.

„Co koukáš?“ vyjela podrážděně a zaklapla knížku. Tohle vážně nemá cenu.

„Mám oči, ne? Tak koukám. Koukám, proč tak vzdycháš,“ odsekl Jake a Agnes překvapeně zamrkala. Takový dřív nebýval. Co se to s ním stalo?

„Nic ti do toho není. Ale dobře, řeknu ti, proč vzdychám. Nudím se. Už mě nebaví sedět doma. Mám co dělat i jinde, víš? “ vyčetla mu.

„Jo, já vím. Skákat kolem toho Devlina a dělat na něj oči,“ opáčil trpce Jake.

V Agnes vzkypěla zlost, zrudla a nadechla se, aby Jakea setřela. „Jakeu… co mám nebo nemám s Devlinem, to ti může být jedno. Rozešli jsme se, takže ti nejsem povinná skládat účty. A co se týče toho, co kde mám na práci – chybím v Informačním centru. Pracuju tam, to ti nikdo neřekl? Carlisle mi to zařídil a pokud vím, náhradu za mě nemají. Měla bych se tam vrátit, když je ti už líp.“

„My jsme se rozešli? My?“ Jakeovi se v očích zablesklo hněvem a lítostí. „Ty ses rozešla. Já ne. Ani bych to nedokázal, Ness.“

„No právě,“ trvala na svém Agnes. „Tak jsem to dokázala za tebe. A teď jsme oba volní. Není to prima, nebýt svázaný nějakým protivným předurčením?“

Vstala a zprudka položila knížku na krbovou římsu. „Jdu ven,“ prohlásila a cestou ke dveřím přes rameno dodala: „Vyřiď Esme, že k večeři se vrátím.“ Popadla bundu a už byla pryč.

Jake jen zasténal a zabořil obličej do dlaní. Proč ho přivedla zpátky? Proč ho nenechala v těch horečkách radši odejít? Pomalu ztrácel naději, že to změní, a každá další hádka s ní mu přibíjela srdce na kříž. Nevěděl, kolik těch hřebíků ještě snese.

Na rameni mu přistála jemná ruka a on vzhlédl.

„Kdybych jen věděla, jak ti pomoct, Jakeu,“ povzdechla si Bella a posadila se vedle něj.

„Tys to slyšela?“ zeptal se trpce a sám si odpověděl. „Jasně, že slyšela. Tady slyší každý všechno, co?“

Omluvně přikývla a pokrčila rameny. „S tím nic nenadělám, bráško,“ oslovila ho stejně jako kdysi, když si ještě jako děti hrávali na pláži v La Push. „Holt upíří smysly. Ledaže bychom si pořídili ucpávky do uší, dokud jste tady,“ pokusila se o vtip.

„To je jedno. Vlastně mi to ani nevadí,“ řekl lhostejně. „Proč bych si měl lámat hlavu tím, jestli všichni vidíte, jak ze sebe dělám osla?“

„To si nikdo nemyslí, Jakeu. Víš, co vidím já? Kluka, co má svoji holku opravdu a upřímně rád. Nevzdávej to, ještě ne.“

„Ale ona to tak nevidí, a jenom na ní záleží. Pořád mele o otisku a o tom, že to nejsem já, kdo ji má rád. Jako by to nebylo jedno. Otisk nebo láska, pořád jsem to já. Je přece jedno, jak to nazveš – je to jen jiné jméno pro stejný cit,“ prohlásil a zíral přitom do podlahy, jako by se styděl za to, k čemu se přiznává.

Bella jen zalapala po dechu. „Jakeu… proč jí to takhle neřekneš? Proč jsi jí to neřekl už dávno?“

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Připadalo mi to samozřejmé. A teď už mi neuvěří. Vzala si něco do hlavy a tu má pěkně tvrdou. Nepřesvědčím ji. A víš, co je na tom nejvíc k smíchu?“ usmál se trpce. „Podle všech legend je k otisku potřeba, aby se ti dva setkali. Jenže…“ odmlčel se.

„No vždyť to tak bylo, ne?“ nechápala Bella. „Přece jste se setkali na tom letišti, a tehdy…“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Nevzpomínáš si, jak jsem tě tehdy otravoval s těmi maily a nedal pokoj, celej netrpělivej, kdy už ta tvoje ségra přijede?“

„Aha. No páni,“ došlo to Belle a zůstala na Jakea ohromeně zírat s otázkou v očích.

„Jo,“ přisvědčil. „Líbila se mi už tehdy, když jsi mi ukázala tu její fotku. To nebyl otisk, nebo jestli byl, tak to jen posílil. Já už zamilovanej byl.“

„Řeknu jí to,“ rozhodla se náhle Bella. „Mně určitě uvěří. Musí, já ji donutím.“

„To ne,“ zarazil ji Jake. „Nemělo by to cenu, Bello. Jestli ke mně Agnes už nic necítí, nechci, aby se cítila provinile a vracela se ke mně z lítosti. Takhle to nechci, ani náhodou. Musím si s tím nějak poradit sám. Jen kdybych věděl, jak.“

„Víš co? Poraď se s ostatními kluky. Jasper nebo Edward určitě na něco přijdou. A Emmett… Hele, vím, co by ti poradil Emmett,“ ušklíbla se.

„Jo? A co?“ zvedl zaujatě hlavu.

„Abys ji pořádně pomiloval,“ uculila se Bella. „Tak, až by zapomněla, i jak se jmenuje, natož nějaké nesmysly o otisku,“ napodobila Emmetův hluboký hlas a pak se rozesmála, když uviděla Jakeův šokovaný obličej.

„Teda, Bello, kdy se z tebe stala taková dračice?“ nevěřil svým uším Jake, a celý rudý se rozesmál s ní.

„Hm… nevím,“ pokrčila rameny. „Možná jsem taková byla vždycky. A možná jsme takové všechny,“ mrkla na něj. „I Agnes,“ pokývala hlavou, když znovu zalapal po dechu.

„Jen netuším, kde ti kluci vlastně vězí,“ podivila se, když pohlédla na hodiny. „Poslední dva dny jsou ve stanici pečení vaření. Nikdy dřív tam netrávili tolik času. Není to divné? A dneska s nimi zase jel i Tony. Od té doby, co tě ten pes zranil, se od tebe nehnul, a už se těšil na štěňata.“

A jako by ji někdo slyšel, vzápětí zvenku zaslechli vrčení motoru, které po chvilce zmlko, pak se ozvalo několikeré klapnutí dvířek a už se Tony hrnul do dveří a v závěsu za ním i Edward, Jasper a Emmett.

„Ahoj, mami!“ ozval se Tonyho veselý hlásek. „Víš, co je nového? Ve stanici je nová paní a je strašně krásná! A chytrá, táta to taky říká, viď, tati?“ otočil se na rozpačitě se tvářícího se Edwarda.

Aha. Tak tohle zřejmě bude důvod jejich pracovní vytíženosti, pomyslela si Bella a malinko v ní hrklo. Nedala ale na sobě nic znát, a jen se zeptala:

„Vážně? A co je zač?“

„Nová vědecká pracovnice. Poslali ji sem z Aljašské univerzity, bude tu provádět přírodovědecký výzkum,“ odpověděl Edward a vzal ji do náruče, aby se s ní přivítal.

„To kvůli ní jste tam teď skoro pořád?“ zeptala se a nastavila tvář k polibku.

„Hm, jo,“ trochu neochotně odpověděl její manžel. „Trochu jí ukazujeme okolí, aby se tu vyznala.“

„Všichni tři?“ podivila se trochu jízlivě. „No páni, ta má ale doprovod!“

„Ne. Střídáme se, abychom s ní měli soukromí,“ sarkasticky odpověděl Edward a pak se na Bellu tázavě zadíval. „Co se děje? Vadí ti to? Skoro jako bys žárlila!“

Žárlila? Bella se zarazila a ztuhla. To přece ne! Nebo ano? Co to bylo za podivný pocit, co ji najednou přepadl, když o té nové krásce slyšela? Neznala ji, nikdy ji nepotkala, ale jako by ani neměla chuť ji poznat. Tohle bylo divné. Nepoznávala se.

„To je směšné. Proč bych měla žárlit?“ nepřesvědčivě odpověděla a pak se mu vyvinula z náruče. „Pojď, Tony, půjdem do kuchyně a dáš si večeři. Jdeš taky, Jakeu?“ Už se ani neohlédla a odešla.

Edward se za ní díval a nechápavě vrtěl hlavou.

****

„Tak, už je to tady,“ zoufal si Samiel. „Nemůžu se na to koukat. Je tam sotva dva dny a už zasela semínko nedůvěry mezi Edwarda a Bellu, a to ji Bella ještě ani neviděla! Cullenovic mužští kolem ní skáčou jak dřepčíci a předhánějí se, kdo jí s čím pomůže, a dokonce ani Tony ji neprokoukl! Devlinovi nevěřil ani na chvilku a přitom Sulfurinu snad dokonce obdivuje!“

„Hm,“ přikývl Petr a zamyslel se. „Teď jen, co to vlastně znamená.“

„Co by to znamenalo? Je to mužský. Sice zatím mrňavý, ale jak je vidět, ženské pokušení funguje bez rozdílu věku. Ona se mu líbí!“ zavyl Samiel a praštil kukátkem o obláček.

„No to není divu,“ pokýval hlavou znovu Petr. „Vždyť tobě se taky líbí. A když okouzlí i anděla…“

„Jenže já jsem strážný anděl. Tonyho strážný anděl. A mám ho chránit. Třeba i před ní,“ zatvrdil se Samiel a nadechl se k fouknutí.

„Počkej, nefoukej,“ krotil ho Petr. „Fouknutí je krizový opravný prostředek pro stav nouze. Zatím se nic tak hrozného nestalo. Vydrž, počkáme, co bude dál. Devlin na holky taky nefunguje na dálku, třeba to tak bude i se Sulfurinou – uvidíme.“

Samiel vypustil vzduch z plic a poraženě pokrčil rameny. Budiž. Ale jestli se Petr plete, vloží se do toho a nic ho nezastaví.

Dole v pekle Lucifer spokojeně mžoural do periskopu a mnul si ruce, až drápy šustily. Konečně se mu začíná dařit. Nadarmo se neříká, že kam čert nemůže, nastrčí ženskou. A když je to ženská a ještě k tomu čertice… že na to nepřišel dřív!

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo s vlkem - 11. kapitola - Kam čert nemůže: