Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 7. kapitola

25.07.2012 (08:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 6213×

Můj život se měl zase vrátit do toho zdánlivého normálu, pomlčka frašky. Ráno jsem šla do práce, kde mě čekal vřískající, devítiletý kluk, u kterého jsem během zákroku uvažovala, že ho ke křeslu natvrdo přivážu. Nakonec jsem vylezla na křeslo, dala mu kolena podél boků a Janice mu držela krk a prsty roztažené čelisti. Otec přišpendlil jednu ruku a matka druhou. Na tohle by se jim ve státní ordinaci vykašlali a hlavně bych byla ještě obviněná, že to nebohé dítě týrám, i když jsem ho zachraňovala před primárním kazem, co by se mu pěkně rozlezl. Má nosit helmu a ne hrát si hokej jen tak. Hokejisti budou vždycky zlatý důl.

Půl hodiny mi trvalo, než jsem mu konečně udělala plnohodnotný otisk a přitom dokázala, aby tu otiskovačku nespolykal a neudusil se. Nesnáším práci s dětmi. I dospělí jsou teda exempláře, ale alespoň se vám nepokoušeli uhryznout prsty i s rukavicemi.

„Nenávidím vás!“ řval na mě a pořádně sebou mrskal.

„Jsem zvyklá,“ odpověděla jsem zastřeně přes roušku a soustředila se na nabroušení ulomeného zubu.

„Jste zlá!“ ječel a kousal do frézy.

„Drž ho!“ křikla jsem po Janice. Musím zaměstnat ještě jednoho asistenta… Nebo možná ochranku.

„My se moc omlouváme,“ opakovala mi pořád jeho matka plačtivě. Její syn se totiž zmítal jako na křesle smrti, takže trpěla s ním.

„To je v pořádku,“ odpověděla jsem a narovnala odsávačku, aby mu netekly vodopády slin. Přitom mě zcela iracionálně napadlo, že bych ji dala do úst upírovi a odsála si všechnu tu stříbřitou, hustou tekutinu. Zatřepala jsem hlavou a vrátila se zpátky na zem. Udělala jsem ten otisk napotřetí a nechala ho skousnout plátek vosku. I při tom řval, jako kdybych mu trhala mandle. Proč taky lidi takhle neřvou na chirurgy? Vždyť ti jim dělají horší věci a většinou jsou parádně nepříjemní. Aspoň, co si pamatuji z mediny, tak to byli samí idioti.

„Jsme vám moc vděční, paní doktorko,“ řekl mi jeho otec zahanbeně, když jsem mu to účtovala.

„Jak jsem řekla – to je v pořádku… Hm. Lilie,“ šeptla jsem si pod nos nepřítomně.

„Prosím?“

„Nic. Jen cítím lilie,“ odpověděla jsem a zvedla k němu oči. Tvářil se překvapeně a s obdivem mě pozoroval.

„Lilie pěstuju přes osm let, ale nikdo si do teď nevšimnul,“ řekl a já se nervózně zazubila. Ale já si všimla. Proč asi?

„Všechno jednou poprvé, ale váš syn tu asi naposledy nebude. Rotuje mu horní trojka, takže bude nutný ortodontický zásah. Z čehož bude mít určitě velkou radost,“ dodala jsem, když jsem si všimla, jak mě jeho syn od dveří nenávistně pozoruje. Zamávala jsem mu s širokým úsměvem a on se naštvaně otočil, když mu matka navlékala bundu. „Mějte se pěkně. A dávejte pozor na intervaly jeho ústní hygieny,“ připomněla jsem mu po tom, co mi zaplatil. Tady už kartičky pojištěnce moc nejely. Ale já jsem měla nejdražší a nejprestižnější ordinaci široko daleko, takže věděli, že tady si budou muset sáhnout hluboko do kapsy. Ale mí momentální zákazníci to zrovna moc neřešili.

„Ještě, že máme tak milou paní doktorku,“ řekl mi, a když jsem na něj znovu zamrkala, na tváři se mu rozlil nepřítomný, zfetovaný pohled. Zíral na mě jako na zázrak a zorničky se mu rozšířily. „A krásnou,“ dodal. Vytřeštila jsem oči.

„Prosím?“

„Harry, pojď!“ zavolala na něj jeho manželka. „Nashle,“ dodala směrem ke mně. Harry potřásl hlavou.

„Co? Nic… Promiňte, já se omlouvám. Jen jste mě… okouzlila. Pěkný den,“ řekl spěšně a vycouval z ordinace. Přitom zavadil o stolek a zmateně ho narovnával zpět. Co to bylo?

Zvedla jsem se z křesla a šla k zrcadlu. Po včerejším, hlubokém polibku s Isaacem jsem doslova zářila. A přísahala bych, že jsem měla pihu u spánku, která je ovšem z bledé pleti s třpytivým, perlovým nádechem pryč.

„Teda, Bello, jak ty to děláš?“ chtěla vědět Janice a přistoupila ke mně. Namotala si pramen mých vlasů na prst. „Ty sis je nabarvila?“ zeptala se a já zakroutila hlavou. „Ne? Ale jsou perfektní.“ Usmála jsem se, protože kdo by se potěšeně neusmíval, když kvůli vám chlap zapomene na svoji krásnou manželku a kolegyně nepokrytě obdivuje vaše vlasy.

Před naším domem jsem vážně chvíli zírala na fasádu a vymýšlela, jak proklouznout oknem. No, ještě jsem se nechtěla zabít, protože nevím, co mi Isaac chtěl, a tak jsem se rozhodla, že si nebudu hrát na Spidermana a projdu tam tudy jako ctihodný občan.

Snažila jsem se dělat co nejméně hluku, ale jen do té doby, kdy jsem vešla do obýváku a podívala se na Abrahama a Jeremyho. Hráli stolní hokej, a když ke mně zvedli oči, pohoršeně si mě změřili. Včera tu byli totiž taky. Zároveň kontrolovali, jestli ještě někdo nejde za mnou. Ale jakmile jsem na sobě ucítila jejich pohledy, ten stud, provinilost – všechno to zmizelo a do žil se mi vlilo takového sebevědomí, že mi dalo možnost vypjat hruď a bradu bojovně vystrčit. To ale nebylo přirozené. Ještě před chvílí mi bylo na omdlení a teď si připadám tak důležitá… Věřila jsem si tak, až to bylo nechutné. Ale nemohla to potlačit.

„Na co čumíte?“ prskla jsem temně a zarazila se, když to ze mě vypadlo. Radši jsem vzala nohy na ramena a utíkala nahoru. Zahlédla jsem Alana, jak jde do svého pokoje ve třetím patře, protože jsem ho viděla v mezeře mezi schody. Přesněji řečeno – jeho barevnou ruku, kterou si těžko s někým spletu. Zachvátila mě potřeba si s ním všechno vyříkat, když mě včera poslal - přeloženo z jeho gesta – do řiti.

Vyběhla jsem ještě jedny schody a zaklepala na jeho dveře. Nic. Tak jsem to zkusila ještě jednou a důrazněji. Zase nic. Zabrala jsem za kliku a otevřela. Samozřejmě byl zády ke mně a dělal kliky, s repráky zapnutými na plné koule. Korni mu řvaly do uší a mě si ani nevšimnul. Přešla jsem k jedné bedně a vytrhla kabel, který z ní vedl, z mobilu. Alan vyskočil a sebral mi jeho telefon z ruky.

„Jdi pryč, Bello,“ zasyčel na mě a já ucouvla, jako kdybych dostala facku.

„Chci si promluvit,“ vysvětlila jsem. Podíval se na mě a znechuceně ohrnul ret.

„Je to na tobě vidět na metry daleko, že v tom jedeš,“ štěkl nemilosrdně.

„Já za to nemůžu!“

„Můžeš za to jen a jen ty. Já jsem ti jasně řekl, aby ses k těm jeho jedovým žlázám nepřibližovala.“

„Myslíš, že jsem se nesnažila? Představuješ si, že jsem mu dala hlavu do klína a nechala si to do pusy plivat proudem? Ne, tak to fakt nebylo!“ Prošel kolem mě a naprosto mě ignoroval. Ani se mi nepodíval do očí, a to vážně nemám v lásce. „Posloucháš mě?“ vyprskla jsem a položila mu ruku na rameno. Ze žaludku mi přitom vystřelila taková bolest, že jsem se prohnula a dlaní mu sklouzla po zádech. No, v křeči jsem se ho chytala, abych nespadla na zem.

„Kurva, nedrápej do mě!“ křikl po mně, no, když se otočil, přiskočil ke mně a chytil mě. Stejně rychle, jako to přišlo, to taky odeznělo. Chytila jsem dech do plic, které ho ještě před chvíli odmítaly přijmout.

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem v klidu a narovnala se. Po palčivé bolesti nebyly ani stopy.

„Měla bys zavolat tomu svému mrtvému frajerovi,“ poznamenal. „Třeba ho bude zajímat, že se kácíš k zemi,“ řekl a já našla ztracenou, sebevědomou nit.

„Nic mi není. Je mi naopak skvěle. Ale chápu to. To, že já narozdíl od ostatních přežiju, a že mám ochranu jednoho z nejvlivnějších upírů světa, nejspíš hodně lidí naštvalo.“

„Mluví z tebe drogy a mě řeči feťáků nebaví poslouchat. Vypadni,“ přikázal mi a otevřel dveře. Držel jejich rám a čekal, až projdu. Zírala jsem jako opařená, no, nakonec jsem se vzpamatovala a se skloněnou hlavou prošla kolem něj. Ten mi srazil hřebínek. Najednou jsem si připadala jako Bella a ne jako sebevědomé monstrum. Jenže to mi vydrželo jen do chvíle, kdy jsem se ve svém pokoji protáhla na posteli, protože jsem to plánovala zapíchnout. Ale při tom křečovitém pohybu jako by mě zase někdo polil důvěrou v sebe samu. Chtěla jsem celému světu ukázat, kdo jsem, a co jsem. Moje myšlenky se stáčely iracionálním směrem a já je nemohla přitáhnout zpátky. Navlékla jsem si minišaty a jehly. Přes rameno si přehodila kabelku a něco si spáchala na obličeji. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné do pasu. Moment! Já je dřív neměla do pasu. Zamračila jsem se a obrátila se zády k zrcadlu. Přejela jsem si prsty tam, kde se mi končily v pravidelných vlnách vlasy. Ne, tak dlouhé určitě nebyly. Stejně jako ty velké vlny, které jsem dřív musela dotvářet. No, vrásky mi to nedělalo. Vykročila jsem pravou nohou do noci, kterou jsem si plánovala užít.

„Kam jdeš?“ zeptal se mě Alan, protože montoval pod schody nějakou skříň.

„Najednou se zajímáš?“ odvětila jsem nepříjemně.

„Neměla bys nikam chodit. Jsi mimo,“ zamumlal unaveně.

„Tak díky za starost. Ale svoje komplexy z minulosti si nevylívej na mně.“ Takhle jsem s ním v životě nemluvila. Uctívala jsem ho pro jeho inteligenci, názory… a tělo.

„Divila by ses, jak moc se tě ta minulost týká.“

„Čau!“ Mávla jsem na něj a prošla obývákem se vztyčenou hlavou a užívala si to, jak mi vlají lesklé vlasy a podpatky hlasitě skřípou pod mýma dlouhýma nohama.

Ve městě jsem vnímala vůně a barvy, které mi dřív unikaly. Věděla jsem, co mají v restauracích na stole a kolik kuchař použil kari na kuře, co jedla žena ve venkovním posezení. Když mi všechno začínalo připadat zářivé a osvětlené neznámým zdrojem světla, byla jsem doslova v rauši. Zapadla jsem do baru a nakráčela tam jako královna. Cítila jsem se, jako kdyby byl na mě nastavený větrák, aby mi vlály vlasy jak v reklamě na tužidlo. A když ke mně všichni stočili pohledy, usmála jsem se. Posadila jsem se na barovou židličku a objednala si Margaritu.

„Dobrý vkus,“ poznamenal příjemný, mužský hlas a já se na něj podívala. No, páni. Mňamka. Tmavé, krátké vlasy a výrazné čelisti a lícní kosti. Hluboké, tmavě modré oči. A perfektní ohoz.

„Taky si myslím,“ odvětila jsem. Pozdvihl obočí. Začichala jsem a cítila z něj, kromě jemné svěží vůně i dezinfekci… Ten pach jsem znala. Byl to pach nemocnice. „Vy pracujte v nemocnici?“ zeptala jsem se, protože jsem chtěla, aby viděl, jak jsem světaznalá. Nemohla jsem se zastavit.

„Jo… Jsem Aiden,“ představil se, trochu zmatený tím, co vím.

„Bella.“ Potřásla sem si s jeho velkou rukou. „A co jsi, Aidne? Můj oblíbený chirurg nebo ortoped… Nebo něco z další desítky oborů?“ chtěla jsem vědět a zářivě se usmála. Zorničky se mu rozšířily a měla jsem pocit, že teď mi odpoví, i kdyby nechtěl.

„Vlastně jsem zdravotní bratr.“

„Sestřička.“

„Bratr,“ opravil mě a usmál se napůl úst. Já se hryzla do rtu a pohodila vlasy. Průhlednější jsem už být nemohla, ale mně to bylo jedno. Nepotřebovala jsem hry. Měla jsem pocit, že dostanu absolutně každého chlapa, na kterého si teď ukážu. „A ty jsi jasnovidec, že víš, kde pracuji?“

„Ne. Já jsem zubař.“ Opřel si tvář do dlaně, po tom, co si položil loket na bar, a zamračil se.

„Au.“

„No, super. Proč na to vždycky každý reaguje stejně?“

„Nemáte zrovna pěknou pověst. Ale odkud mě znáš? Něco jsem ti šil?“

„To bych si pamatovala.“

„Já taky,“ přitakal a já sklopila oči. Ale úsměv mi z tváře zmizel, když jsem sehnula hlavu. V uších mi začala hučet lokomotiva a všechno kolem zpomalilo a ztichlo. Celý můj svět se náhle točil kolem tlukotu srdce vedle mě. Narovnala jsem hlavu a viděla, jak se mu otvírají ústa, když mi něco říkal, ale já neslyšela co. Slyšela jsem jen, jak se mu zrychlilo srdce, po tom, co se mi podíval do očí. Vnímala jsem, jak se mu třou rty o sebe a chtěla je. Všechno dostalo nový, červený nádech.

„Bello? Jsi v pořádku?“ zeptal se a to bylo první, co jsem slyšela. Svět se začal zase pohybovat svojí normální rychlostí, ale silná potřeba ukojit primitivní hlad v mém těle zůstala.

„Jo, nepůjdeme už?“ zařízla jsem konverzaci.

„No, já…“

„Jdeme,“ přikázala jsem mu a hodila na bar pár dolarů. Chytila jsem ho za košili a táhla zuřivě pryč. I když byl obrovský, zvládla jsem to bez potíží. Poháněla mě tužba. Byla jsem minutu od vybuchnutí.

U něj doma jsem se na něj hned ve dveřích vrhla jako neřízená střela. Roztrhla jsem mu košili a rozepnula pásek rychlostí blesku.

„Počkej, počkej. Ty jsi strašně rychlá,“ poznamenal a chytal mě za ruce. Vysmekla jsem se mu a věnovala mu dlouhý, hluboký polibek, při kterém jsem mu povolila džíny.

„To jsem,“ zamumlala jsem. Nikdo mě teď nemohl zastavit. Chtěla jsem jen šukat, šukat a šukat.

„Já vím jen tvoje jméno, a že jsi zubařka,“ zdržoval, když jsem narazila v jeho bytě do postele, protože ložnice byla naproti dveřím. Odtrhla jsem se od něj a zasunula mu prsty za boxerky.

„A potřebuješ vědět něco víc?“ Podívala jsem se mu do očí a lapala po dechu.

„Ne,“ odpověděl zhypnotizovaně.

„Tak pokračujeme.“ Shodila jsem ho do postele a stáhla si kalhotky. Vyskočila jsem na něj a on se natáhnul, aby mi přetáhnul šaty přes hlavu. Hodil je někam za mě a přejel mi dlaní po tváři na krk a níž. Zavedla jsem ho do sebe a byla ráda, že jsem si našla při svém rozpoložení pořádného ptáka. Chtěla jsem sobě i jemu vyšukat mozek z hlavy, i když mi připadalo, že já žádný stejně nemám. A dokud nepadneme naprostým vyčerpáním, tak neskončíme.

Probudila jsem se v cizí ložnici a posteli. Otočila jsem se a viděla pěkného chlapa s širokou hrudí, jak spí s roztaženýma rukama na druhé straně postele, zatímco já k němu ležela zády. Vykulila jsem oči. Klín mě svinsky pálil, takže jsem si noc asi pořádně užila. Pamatovala jsem si jen vzdechy a dvě zpocená těla, jak se hýbou v dokonalém souladu a otírají se o sebe.

Zahlédla jsem svoje šaty a kalhotky na zemi, a tak jsem tiše vyklouzla zpod přikrývky a natáhla to na sebe. Po špičkách jsem sebrala kabelku ze země a jako zloděj se vyplížila z bytu.

Vydechla jsem si, když jsem zavřela dveře a utíkala ze schodů dolů.

„Au!“ zaklela jsem, potom, co mě šíleně začala bolet hlava a nohy se mi podlamovaly. Padla jsem na studené dlaždice a cítila, jak ze mě lije pot, protože moje kůže hořela. Vytáhla jsem mobil, a to už moje ruka zase byla ledová. Teplota se mi měnila jak na běžícím páse a já to nemohla nijak ovlivnit. Vytočila jsem Isaaca, protože jsem se nebyla schopná zvednout na nohy.

„Zkurvený upír!“ zařvala jsem nervně. Druhá a jediná možnost byl Alan. Ten bude mít radost.

„Co je?“ štěkl, jakmile to zvednul. On to vždycky zvednul. Musel být pořád na drátě kvůli Volteře.

„Alane, něco se děje… Já myslím, že jsi měl pravdu.“ Řekla jsem mu, kde jsem, a modlila se, aby se Isaac vrátil a dal mi jeden ze svých zázračných polibků, protože ta palčivá bolest v mém těle páchla po smrti. Připadalo mi, že umírám. Smrt obcházela kolem a ukazovala na mě. Už zase.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 7. kapitola: