Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 42. kapitola

18.11.2012 (10:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 4212×

Edward

Stačí pár slov a celý svět se vám zatočí pod nohama a zem se otřese… Tohle bylo až k zemskému jádru. Jen musí těch pár obyčejných slov vzejít z úst bytosti, které jste chtěli dát všechno. Líbali byste zem, po které chodila. Chtěli jste dýchat vzduch, který zpracovala a vydechla… Modré z nebe pro ni, podle vás, nebylo dost dobré.

A mně tohle všechno bylo hozené do ksichtu, nechtěné.

Má matka Esmé mi vždy říkala a taktně připomínala, že má komplikovaná povaha je mým darem i trestem. A i teď jsem jeden z těch aspektů mé povahy cítil – hledal jsem chybu. Jenže ne v ní, ale v sobě. Kde jsem udělal chybu já? Kdy jsem zavdal záminku pro to, aby se mi upír podíval do očí a lhal mi? To upír tam bylo nejdůležitější. Protože my nebyli lidé a lež pro nás byla něco… odporného a neodpustitelného. Nepřirozeného. Nelhali jsme si. Především jsme nelhali naším životním partnerům, co společně s námi kráčí věčností, a kterým se na sto procent oddáme, protože víme, že i ten vztah bude stoprocentní.

„Nestůj pořád na té verandě jako hromada neštěstí. Měl by sis užívat poslední měsíce klidu a ne teď čeřit hladinu i ve vlastních řadách,“ doporučila mi Rosalie. Zezadu ke mně přistoupila a bradu mi položila na rameno. Chlácholivě mi třela paži.

„Nejsem hromada neštěstí. Jen se nevyjadřuji,“ zamumlal jsem tiše a zíral mezi dva cedry. Můj oblíbený bod, alias civění do prázdna.

„Kdy jí to odpustíš?“ zeptala se. Ale na Belle jí nezáleželo. Neměla s ní nic společného kromě mě. A já jsem sice pro ni opravdu důležitý, ale neznamenalo to láskyplný vztah sester. Jen chtěla, abych byl posledních pár měsíců šťastný. Abychom všichni byli, což se odvíjelo od každého z nás – pokud jsem byl nešťastný já, ostatní taky. Byli jsme pevně svázáni a já nikdy nepřestanu být Carlisleovi vděčný, že tohle ocelové lano stvořil a dal nám rodinu.

„Nejspíš v tom momentě, kdy zjistím, co jsem udělal špatně…“

„Co jsi udělal špatně? Ty? Jak jinak,“ povzdechla si rezignovaně. No, rozhodla se, že mi promluví do duše, kterou ale nemám, takže se to i proto mine určitě účinkem. „Edwarde, já vím, že si myslíš, že Bella je prostě slečna úžasná a dokonalá, ale měl by sis uvědomit, že to tak není. Ta tvoje perfektní princezna je vážně narušená a největší sobec, co jsem kdy poznala.“ Narovnal jsem se a ona ode mě odstoupila. Tohle se mi vůbec, ale vůbec… nezamlouvalo. Podíval jsem se jí do očí. Ty její byly tvrdohlavé, moje podrážděné.

„Pleteš si pojmy s dojmy. Nerozešel jsem se ní definitivně. Já Bellu pořád miluju, takže buď tak laskavá a važ slova,“ poradil jsem jí strnule. Nebyl jsem zrovna v chápavém rozpoložení, kdy beru takovéhle útoky v relativním klidu.

„Nerozešel, ale nemůžeš s ní vydržet v jedné místnosti, a to už je to měsíc. Edwarde, copak nevidíš, že se tě jen snažím ochránit? Ona si tě nezaslouží. A pochybuji, že bych našla ženu, o které bych tohle mohla říct…“

„Rose…“

„Ne, Edwarde,“ zastavila mě a u toho lomila rukama, protože mě přirovnávala ke zdi, do které se snaží promluvit. „Dobře… Já to nechám být, ale i ty musíš. Smiř se s tím, že láska tvé existence je sobec. A víš proč? Protože tohle můžou být vaše poslední chvíle. Bude válka. Dva tisíce upírů… Nebudeme nijak výjimeční. Žádné hlavní postavy. Zapadneme do řady a budeme bojovat.“ Teď ventilovala nahlas myšlenky, které ale spíš vmetala do tváře sama sobě. Rose si totiž vždycky připadala tak výjimečná. Nezažila žádnou válku, a teď je to tu. „Máme stejné šance, že se dožijeme příštího roku. Já tyhle měsíce budu trávit s bytostí, na které mi záleží nejvíc. A potom, až budeme stát naproti nim, Emmett mě bude držet za ruku a já budu vědět, že nejsem sama. Že mám pro co bojovat, i když moje existence měla vypadat… jinak.“ Já vím, že měla pravdu. Samozřejmě, že měla. Ale to bych musel zapřít sám sebe a potlačit tak to zklamání, co nebralo konce. A taky ublíženost a vztek. Musel bych překonat to, že moje Bella způsobila válku, katastrofální zredukování lidské rasy, ohrozila smrtelně moji rodinu a hlavně překonat tu upíří lež. Upíří… Proč, do hajzlu, musíme být vždycky něco speciálního a nezdolného, co se musí řadit do extra kategorie?

Jasperovy myšlenky mi ohlásily, že se vrací. S Bellou pravidelně chodili na vycházky a já neměl tušení, co byl obsah těch jejich procházek po lese, protože Jasper byl té lásky a všechno to v mysli přede mnou vykryl. Navíc měl Bellu vážně rád a už to pomalu, ale jistě přepadávalo do sourozeneckého vztahu. Těšilo mě to. Já jsem byl rád, že se jí někdo věnuje. Proboha, na tomhle se samozřejmě nic nezměnilo. Miloval jsem ji, miluju a vždycky budu.

„Už jsou tady. Máš příležitost,“ šeptla Rose s úsměvem a poplácala mě po hrudi, když jsem je vyhlížel mezi stromy.

Přikývl jsem, protože jsem ji hodlal poslechnout.

Ale jakmile se Bella vynořila ze stromů a podívala se mi do očí, měl jsem to před sebou. Krystalicky čistou vzpomínku, co mi bránila. Uhnul jsem pohledem. Já prostě nemohl. Nemohl jsem říct, že možná za chvíli zemřeme, a tak jí odpouštím. Takhle to u upírů nefungovalo. Nejsme splachovadla. Chtělo by to pár let, možná deset, které ale nemáme. Čas byl náhle nedostatkové zboží.

Belle to bylo jasné. Přestala se pokoušet se mnou mluvit po týdnu. Já jsem často běhal přemýšlet do Denali, takže jak jsem řekl – nesetrvával jsem moc často v její přítomnosti. Vyhýbal jsem se tomu, protože mě to drtilo dívat se na ni a mít před zrakem tu vzpomínku, co mi bránila se jí dotknout.

Proběhla kolem mě, a to co nejrychleji. Ani ona se mnou nechtěla být v jedné místnosti – momentálně verandě – protože se hluboce styděla a litovala. Viselo to všechno na mně a na mém odpuštění.

Jasper stáhl obočí.

„Edwarde, na slovíčko,“ pronesl s rukama v kapsách a pomalu nakročil zpět do lesa. Pak zmizel a já za ním. „Jak dlouho chceš ještě ubližovat jí i sobě?“ vystřelil otázku. Další morální sprcha, kterou jsem ale nepotřeboval. Nikdo z nich to totiž nechápal. Ani empatik. On sice cítil to, co já, ale nechápal, odkud to pramení.

„Jaspere, můžeme tady hodiny diskutovat o emocích a myšlenkách, ale já ti řeknu jen to, co mi řekla tvoje manželka. Všichni tu máme škatulky. Emmett je za klauna, Alice za přátelského skřítka, co sympatizuje i s houbami v lese, ty za tvrďáka, Rose je ledová královna a já… Vypadám snad jako idiot, co se sebou nechá mlátit o zem?“

„To jsem neřekl a moc dobře víš, co si o tobě myslím,“ utnul mě.

„Tak proč se chováš takhle?“ rozčílil jsem se, protože to nedávalo smysl. „Vy všichni. Před pár měsíci za všechno mohla Bella, a to neudělala nic. Potom způsobí globální katastrofu a všichni čekáte, že mávnu rukou a řeknu jí, že všechno bude dobré, a že ji miluju.“

„Bella je novorozená. Isaac jí hodně ublížil.“

„Dobře, takže pomsta byla důležitější, než já. Nějak zvlášť nefandím, ale myslel jsem, že jí stojím za víc, po tom všem.“

„Tak znova – je novorozená.“

„Novorozené období s tím nemá nic společného. Byla to jen ona sama a její rozhodnutí. Odkdy novorození vymýšlejí pomsty a vybavují se po telefonu? Novorozenectví je o krvi, trhání a o vrčení na všechno okolo. A zkus mi teď, Jaspere, argumentovat, že to tak není.“ Moc dobře věděl, že to tak je. No, hodlal Bellu bránit dál. Teď zase mluvím do zdi já. Jasper ji vážně měl hodně rád. Nevím, co tam spolu dělali na těch vycházkách, ale očividně se už nevraceli jako Jasper a Bella, ale jako bratr a jeho sestra. To je dobře. Je to dokonce úžasné.

„Ale mělo to vliv na to, že si to nepromyslela, než vzala ten telefon do ruky a zavolala mu. Byl to impuls…“

„A jak ten impuls zakomponuješ do toho, že mi lhala? Protože ta odpověď, kterou mi tenkrát dala, byla dost obsáhlá.“ Jeho myšlenky se ke mně dostaly dřív, než slova a já tak poznal, že se mi chystá opět oponovat. „Jaspere, dovedeš si představit, že by se ti Alice podívala do očí a lhala ti? Ještě k tomu o něčem takovém, co ohrožuje celou tvoji rodinu?“ Bum. Zásah přímo do kamenného srdce, které Alici už dávno odevzdal.

„To by mi Alice nikdy neudělala,“ odvětil, už tiše. Narazil chlapec.

„Takže vlastně vůbec nevíš, o čem mluvím, Jaspere!“ Začínal jsem pěnit. Všechno to, co se ve mně po celý ten měsíc mlčení a hloubání ve svém nitru, kde jsem hledal chybu, vařilo, začínalo tryskat na povrch. A já to musel zase umlčet, protože Jasper měl svých starostí díky nám všem dost. „Jen… Upíra, co by si takhle nechal srát na hlavu, obdivuju a lituju zároveň. A kdybys byl v mojí kůži, věděl bys, že to nejde. Nemůžu jí jen tak odpustit, i když je pro mě mnohem víc, než můj vlastní život a zemřel bych pro ni vždy znova a rád. Nedovedeš si představit, jak moc bych chtěl, ale nejde to…“

„Pánové,“ oslovil nás Carlisle, když stál náhle mezi námi. Věděl jsem, že přichází a i co má na jazyku. „Pojďte,“ požádal nás prosebně, ale důrazně. S Jasperem jsme v jeho očích vypadali, jako když se po sobě chystáme skočit. Slyšel i to, co jsem řekl Jasperovi jako poslední, ale stála před námi záležitost, co nesnesla odkladu.

Všichni už seděli v obývacím pokoji, zamrzlí a ponoření ve vlastních myšlenkách, co zaváněly depresí. Bylo to tu – rozhodnutí.

Carlisle se postavil do čela, Jasper k Alici, já zůstal ve dveřích. Bella seděla na pohovce a karmínovýma očima, ve kterých se začínaly objevovat zlaté žilky, si mě toužebně měřila. Odvrátil jsem pohled a díval přes mysl Esmé Carlisleovi do obličeje.

Bella

Proboha, odpusť mi, prosím. Tohle bez tebe nezvládnu… Kdyby mohl slyšet moje myšlenky a věděl, že nelžu. Nikdy už mu nebudu lhát a udělám cokoliv proto, aby se mi zase dokázal dívat do očí a začal mi věřit. Jenže jak mám získat zpátky důvěru upíra? V mozku mi vytanula myšlenka, že se mi to možná už nikdy nepodaří. Že už se na mě nikdy nebude dívat jako dřív.

Celá pomsta je teď poslední, co mě zajímalo. A to mě stála tolik. Jako když si koupíte v obchodě svetr, co vám přijde v kabince naprosto dokonalý, a pak přijdete domů, a zjistíte, že je hrozný a zůstane ležet ve skříni, dokud se nebudete stěhovat.

„Pro ty, co tu nebyli – před dvěma minutami mi volal Aro, aby nám dal ultimátum. Byl tak… velkorysý,“ šeptl si pod nos s jemným, smutným, ironickým úsměvem, „že nám poskytl přesně hodinu na to, abychom se rozhodli, na které straně budeme ve válce stát.“ V obývacím pokoji zavládlo absolutní ticho. První ho proťal Emmett.

„Nemáme na vybranou. Tady Bella nakopala Isaacovi prdel tím, že to na něj všechno napráskala. A my se svezeme s ní. Musíme stát za Volturiovými, ať chceme nebo ne.“ Provinile jsem sklopila oči. „Promiň, Bello, ale tohle je pravda,“ šeptnul, když viděl, jak ťal do živého.

„Vždyť já nic neříkám,“ špitla jsem tichounce. Nejradši bych s tou pohovkou splynula. Být nábytkem musí být úžasné… Už mi hrabe.

Znovu jsem se podívala na Edwarda. Prosím, odpusť mi…

Ten se napjal a rozešel se ke Carlisleovu boku.

„Tak to být nemusí. Vy máte na výběr. Tohle je ta vize, co měla Alice. Dvě možné budoucnosti, protože Isaac není jako Aro. Nesveze se to s vámi všemi. Vás vezme zpátky!“ vysvětlil jim, skoro až v euforii z toho, že jim nebude upřené právo volby.

„Edwarde, neurážej nás. Myslíš, že my se sbalíme a odkráčíme za Isaacem a poprosíme ho o odpuštění? Že budeme bojovat na jeho straně potom, co vám udělal?“ zeptala se ho nakvašeně Rosalie. Divím se, že do toho zahrnovala i mě, poněvadž mě jinak po celý čas považovala za ošklivou dekoraci v podobě vázy, co nezasluhuje pozornost.

„Rose, tohle už není o tom, za koho budeme bojovat, ale za co. Za to, v jakém světě chceme žít. Ale…,“ řekl jí Carlisle. Esmé vyletěla ze sedu, aby ho přerušila. Vypadala v šoku.

„Carlisle!“ Říct, že ho okřikla, by bylo silné slovo, ale důrazně požadovala po svém manželovi, aby vysvětlil, jak něco takového mohl vypustit z úst. Edward ho předběhnul. Chudák Carlisle už nemohl říct ani slovo.

„Má pravdu. Už to nejsou Volturiovi a Dimitrojvci. Je to naše existence. Jednou už jsme tohle rozhodnutí dělali, a teď je načase ho oprášit. Aro vymyslí, jak ututlat válku. V to věřím. Bude to snadné, protože i kdyby se něco dostalo na světlo, lidé si to nikdy nepřiznají. Úřady to zametou pod koberec a na internetu se objeví zmínky o mimozemské populaci, protože to se dá vysvětlit logicky. Dokud jim někdo nenaservíruje upíra pod nos, nikdy tomu neuvěří a vymyslí si cokoliv, aby to popřeli. Takže se musíte rozhodnout, jestli chcete vyjít na světlo, anebo tomu zabránit,“ vyložil jim Edward. Nevím, co jsem vnímala víc. Jestli jeho monolog, anebo jeho plné rty, jak se třou o sebe. Tak moc jsem ho chtěla. Jsem novorozená, kurva. Při vší té vině a globální katastrofě dokážu být ještě nadržená tak, až to bolí.

„Než mě má milovaná manželka přerušila,“ začal Carlisle a chytil strachující se Esmé za ruku, „chtěl jsem říct, že já už si vybral. Budu stát po boku mého syna a bojovat především za něj a svou rodinu. Ale nemůžu mluvit za všechny, takže…“

„Já vás miluju, pane Cullene,“ vyhrkla Esmé radostně a vrhla se mu kolem krku.

„Nikdy jsem s tím, že bychom vyšli na světlo, nesouhlasila. A ani souhlasit nebudu.“ Postavila se Rosalie. Emmett hned za ní.

„Můj bratr je přednější, než to, že bych mohl za denního světla dělat legálně disco kouli,“ souhlasil a kývnul s úsměvem i na mě. To je fajn, že už mu je zase do smíchu. Přeju mu to.

„Volíme rodinu,“ rozhodla Alice. Ani se Jaspera nezeptala. Bylo jí jasné, co chce on. No, Jasper chtěl hlavně to, co chtěla Alice. Všechny páry Cullenovy rodiny to tak měly, takže některé jejich debaty musely být dost zajímavé.

„Víte to určitě?“ zeptal se jich Edward nejistě. Připadal si, že je tomu všemu na vině, protože se za mě cítil zodpovědný. 

„Ne, Edíku. V bitce poběžím přímo naproti tobě a dáme si do zubů,“ odvětil Emmett a zakroutil hlavou nad jeho hloupou otázkou.

Alice zalapala po dechu. Vize.

Vrátila se zpátky do reality a všichni čekali před meteorologickou stanicí, co se na obloze objeví tentokrát.

„Udělali jsem rozhodnutí. Já stála za Arem,“ pískla svým vysokým, ale krásným hlasem. Carlisle vzal do ruky mobil a potom se na nás ještě jednou podíval, jako kdyby si to potvrzoval. Vytočil volterrské číslo.

„Z celého srdce doufám, že mě nezklameš, příteli,“ zašeptal Aro natěšeně. Největší dárek, co byl pod stromečkem, právě rozbaloval, a doufal, že to bude ta úžasná, nová hra, která byla v televizi.

„Budeme bojovat s vámi,“ řekl Carlisle. Aro se začal smát jako pominutý. Takovou měl radost.

„Tolik krásy na mé straně,“ zvolal radostně a absolutně teatrálně.

„Není to tvá strana, ale strana všech, co chtějí udržet naši existenci v tajnosti,“ zamumlal Edward. Aro si zamumlal něco pod nos jazykem, co se žádnému, který jsem kdy slyšela, nepodobal. Moc vesele to ale neznělo. Potom opět přešel do módu trhlá angličtina italského šprýmaře.

„Taky je to strana pro uprchlíky. Že, Edwarde, a sladká Bello?“ Edward se na mě podíval a já mu to opětovala. Byla jsem ráda, že mi konečně věnuje pohled. Ať už znamenal cokoliv. „Volterra vás čeká, mí drazí Cullenovi. Pokud válku přežijete, dlouho vaše Forks neuvidíte. Máme spoustu práce.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 42. kapitola: