Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 41. kapitola

14.11.2012 (08:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 4154×

Isaac

„Volver a la Antártida, idiota!“

„Soy de Groenlandia, perra! Al norte tiene ningún derecho!“

„Tanto arriba! Usted y su clan!“

Zíral jsem netečně do ručně vyřezaného stolu ze šestnáctého století – zlatého věku Španělska. Filip II. na něm snídal a já předstíral, že snídám s ním, i když bych na něm nejradši posnídal právě jeho. Ale byl důležitý ve vývoji. Jeho sestřenice a manželka Maria se tehdy ukázala jako úžasná společnice. Porod jejich syna a Filipova prvorozeného byla skvělá kamufláž přeměny.

O víc, jak tři sta let později, tu Maria vyřvává na Alonsa Sáncheze Coelloho, který tenkrát jejího manžela úžasně zachytil na obrazu, co mi visel doma, ať se vrátí do Antarktidy, kde pobýval, aby se plně ponořil do impresionismu, který zakoušel. Ovšem Maria tou Antarktidou myslela Grónsko. Všem zemím ledu tak z nějakého důvodu říkala.

Podíval jsem se na Ninu, na které bylo vidět, jak ji tyhle hádky iritují. Nešlo o jejich podstatu, ale o to, že si to dovolili přede mnou.

Opětovala mi pohled a naznačila semknutými rty, stáhnutým obočím a nepatrným pohybem hlavy, abych s tím už něco udělal. No, já zatím hodlal hrát hluchého, slepého, němého. Konečně jsou všichni v jedné místnosti, tak ať se vyřvou.

Nina nebyla ale nejtrpělivější. Nedal jsem jí přímý rozkaz, ať drží ústa zavřená - protože já je měl taky. Práskla pěstí do stolu a nenávratně a masivně tak poškodila tu krásnou starožitnost, na které jsem vždy, když jsem u ní seděl, dělal zářez nehtem… Taky protože jsem se vždycky nudil, a tak přiznávám, že na jedné ploše byl miniaturní obrázek draka.

Všichni se po ní otočili. Já dál zíral do dřevěné desky.

„Držte huby! To vám vůbec nevadí, že tohle divadlo tady předvádíte před svým stvořitelem?“ zavrčela na ně. Její slova si nejspíš vzali k srdci, jelikož se narovnali, a ruce, kterými na sebe ukazovali a hrozili jimi trháním, si stáhli k tělu. Devět španělských upírů mé výroby a je o diskusní show postaráno.

„Omlouvám se,“ šeptl Alonso a sklonil hlavu v pokorném gestu.

„My se omlouváme všichni,“ pronesla pevně Nerea za svůj nejpočetnější, španělský klan, a to kvarteto. Tím - všichni -  zesměšňovala soudržnost Alonsa a jeho partnera Pabla.

Alonso si odfrknul zrovna, když se mi omlouvala i Maria. Moc se jí nelíbilo, že tenhle projev neúcty předvedl zrovna při její omluvě, a zavrčela na něj. Znovu se strhla hádka. Musím ale říct, že už dlouho drží zadkem na židli, protože já už bych vyletěl. Přece jenom je tu ten respekt ke mně a k mé přítomnosti, ke kterému jsem je vychoval.

 „Já na to nemám nervy. Řekni něco už!“ zasyčela Nina. Chlácholivě jsem ji poplácal po hřbetu ruky, co měla položenou na mém stehně.

Poslouchal jsem, co vlastně chtějí. Všichni chtěli jih, jelikož nebyl tak diferenční jako sever, a protože Andalusie byla velmi zalidněná. Někdo si pro sebe ale nárokoval i sever, protože podle něj tomu druhému nepatří. Nerea chtěla Katalánsko i Andalusii pro velký počet obyvatel. O vnitrozemí, a hlavně Madridu, nepadlo ani slovo. Přitom tam odsud by mohli všechno ovládat a mít v jídelním menu spoustu turistů – všechny krve světa. Co stát, to jiný mrav. Co jiný mrav, to jiný životní styl. A co jiný životní styl, to jiná krev. Jednoduchá biomechanika.

„Dobře. To stačí. Má diagnostika vašich potřeb je kompletní,“ přerušil jsem je tiše a vstal. Hodil jsem na desku kulatého stolu srolovanou mapu, která se před námi rozvinula jako červený koberec.

Nebyla to lidská mapa, ale Španělsko znázorněné a nakreslené v počítači jako objekt upířích zájmů. Bylo tam to, co zajímá nás – sociodemografické údaje, hustota zalidnění a spousta dalších miniatruních kolonek a různých škál barev, která každá značila něco jiného.

„Chci Andalusii. Neustoupím,“ řekl mi Alonso a Pablo mu stiskl rameno, aby ho mírnil.

Zíral jsem na jednotlivé úseky Španělska a přemýšlel, jak to rozdělit, aby byli všichni spokojení.

„Ani jeden z vás si neuvědomuje, že Madrid je tou největší výhrou,“ začal jsem a zvedl k nim oči. Oni své přimhouřily. „Tady zavládne absolutně spravedlivé rozdělení a to vaše anarchií zavánějící lítání z území na území skončí,“ garantoval jsem jim. „Žádný z vás nemá u mě žádná privilegia. Všechny vás miluji stejně, takže jestli mi po tom někdo vmete do tváře, že jsem někomu takříkajíc nadržoval, tak ať se nad sebou dotyčný zamyslí, protože to budu brát dost osobně.“ Přikývli. Jsem rád, že to berou vážně. Bude jednodušší tohle dodělat a letět domů. Ne, že bych s nimi rád netrávil čas, ale se všemi pohromadě to nešlo. Atmosféra pak nebyla nic pěkného a já dýchat jejich nenávist a vztek nemusím.

„Než začneme, dám vám… říkejme tomu domácí úkol.“ Pousmál jsem se. „Je životně důležité, abyste ho splnili společnými silami. V Kastilii-La Mancha a v Aragónu jsou teď početné, upíří klany. Nevím, kdo je stvořil a kdy, ale vy je zlikvidujete. Pak ovládnou Španělsko zase Dimitrijovci a teprve potom následující rozdělení území vstoupí v platnost.“ Začal jsem obcházet pomalu stůl dokola a všem se jim díval postupně do očí. „Každý z vás je úžasná a jedinečná osobnost. Ale dohromady jste bomba. A my se teď musíme postarat, abyste nevybuchli, protože pak bych se já a i všichni Dimitrijovci za necelých pět měsíců popálili. A oheň pro upíry není blahodárný. Proto teď budete fungovat jako rodina, kterou jste. Bratři a sestry. Dostali jste dar. Vážně ho chcete promarnit hádáním se mezi sebou, když můžete všechen svůj vztek zaměřit na něco jiného a mnohem užitečnějšího? Nepošlapte upírství směšnými šarvátkami o území, když je na světě lidí sedm miliard. Krve je dost pro všechny. Chápu vaše majetnické sklony, ale je důležité, abyste je teď potlačili. A to se dostávám k jádru problému. Za necelých pět měsíců se stane něco, co změní dějiny a vaše nesmrtelné životy. Co přesně – to se teprve včas dozvíte. A já potřebuju, aby za mnou stáli upíři a ne rozhádaní parchanti bez priorit, které by jim měly být vlastní.“

„Budeme stát za tebou, ať se stane cokoliv,“ řekl Alonso a kývnul na všechny. Opětovali mu to. Přesně to jsem chtěl. Já jsem je spojoval a toho jsem taky náležitě využil.

„Já vím. Ale vy musíte chránit i sebe navzájem. Nechci po vás, abyste se všichni milovali. To nejde… Nejste na to stavění a v podstatě to vaše přirozenost nepřipouští, ale žádám od vás toleranci. Chci, abyste se vzájemně tolerovali. To dokážete. Záleží jen na vás.“ Nechal jsem je to v tichosti vstřebat – aby se jim to rozleželo v hlavě.

„Jestli nebudete vstupovat na naše území… Dokážu s vámi Španělsko sdílet. Nechci být primitiv jako člověk, neschopný tolerance,“ řekla Nerea Marii a Alonsovi. Tím lidstvím to definitivně zařízla. Další věc, na kterou všechny mé děti slyšely.

„Španělsko je přece jenom země celkem prostorná. I my to zvládneme,“ přitakal Alonso. Jeho mírumilovný Pablo se na něj blaženě usmál. Byli sice spolu příšerně zranitelní, ale nemohl jsem jim jejich štěstí nepřát. Na to jsem je moc miloval.

Hlavně aby se mi nezamilovala Nina a Sebastian. U mě to nehrozí. Všechnu svoji lásku jsem rozdal mým potomkům.

„I my,“ špitla Maria. No, dalo se s nimi vyjednávat lépe, než v Ekvádoru, kde to skončilo nejhůř, a Rafael a jeho klan se musel stěhovat do Thajska, kam jsem je vykázal, abych je od ostatních udržel. Byli mimořádně agresivní a mám ještě pár měsíců na to, abych to srovnal.

„Jsem na vás hrdý. Na vás a na to, že se dokážeme domluvit, aniž bychom si museli lhát za pomoci daru a držet se tak pohromadě. Nezapomínejte, čím se lišíme od Volturiů.“

Potom jsem rozdělil území. Pablo a Alonso dostali po mé domluvě ostrovy pro zamilované, a to Baleáry. Maria měla ještě ze života královské choutky, a tak jí připadl Madrid. Nerea zůstane v Andalusii, protože měla velký klan, a tak nejnáročnější potřeby. Navíc v Andalusii se zdržuje zpravidla velký počet nomádů a ona je může udržet pod kontrolou, případně zredukovat.

Takhle budou všichni dost daleko od sebe a už by neměli přicházet do fyzického kontaktu.

Rozloučili jsme se a nasedli na tryskáč do Spojených států. Nějak moc se mi chtělo domů… Divné. Bylo mi většinou jedno, kde jsem. Svět se pro mě neměl nějaké emoční hranice.

Tak proč chci do Seattlu?

Tohle je děsné. Nejsem zvyklý na to, abych se sám v sobě nevyznal. Vůbec se mi to nezamlouvalo.

„Můžu ti říct, že vážně miluju ten výraz, co míváš při těch svých motivujících monolozích,“ prozradila mi Nina, když se vrátila ze svého letadlového pokoje, kde sežrala letušku. Krev jí stékala z brady do výstřihu, co se rozprostíral až k pasu. Podal jsem jí kapesníček z náprsní kapsy po tom, co se posadila naproti mně.

„Ten výraz? Já přitom mám nějaký specifický?“ optal jsem se zaraženě. S úsměvem přikývla. „Tenhle?“ zkusil jsem a trochu srazil obočí.

„To není o mimice. Vždyť jsi upír. Skoro žádnou nemáš. Jde o to, co máš v očích. I to má vliv na to, že za tebou jdou, víš?“

„O tom jsem nevěděl, ale jsem rád, že si to myslíš.“

„Nezastavíme se ještě aspoň na chvilku v New Yorku? Jen my dva?“

„Ne!“ odpověděl jsem okamžitě a dost rázně. „Chci domů,“ vysvětlil jsem, ale tím jsem to ještě zhoršil. Jaká neuvážená slova a tón. Mně samému to tak připadalo a Nině taky, protože pozdvihla obočí.

„Chceš domů?“ vyplivla nechápavě.

„Mám tam teď centrálu a taky je tu Christian. Musím být s ním.“ I to tkvělo v základu mé touhy, ale cítil jsem, že to není přesně ono.

Celou cestu už jsem tak mlčel a ke konci radši šel radši roztrhat zbylého stewarta, co tu byl zaměstnaný jako občerstvení. O tomhle dodatku smlouvy ovšem nevěděl.

Doma Nina poreferovala o všem Maxmilianovi, protože ti dva se zřejmě usmířili, pomlčka šukali.

Vážně jsem nevěděl, co se Nině v hlavě děje, co se Maxmiliana týče. Teď už jsme navíc věděli, že ji miluje, ale on neví, že my víme, což trochu usnadňovalo situaci a někdy ji dělalo i celkem komickou. Netuším, proč se kolem něj dál promenádovala. Nevěřil jsem tomu, že by chtěla natahovat jeho nervy. Nemilovala ho, ale vážila si ho a měla ho ráda. To jsem zrovna nepodporoval, ale co mám s nimi dělat…

Nikdy nebudu moct Maxmiliana zabít, protože má nepřekonatelnou imunitu – Sebastiana. A tak mě bude otravovat a znesvěcovat můj svatostánek navždy.

Já jsem šel za Olivií. Během cesty jsem se opíjel tím, že za ní jdu, jelikož budou zase v bazénu, kde byla, plavat lidské orgány a krev. Chvíli trvá, než se to vyčistí a já mrtvou krev nesnášel a nechtěl jsem se v ní rekreovat.

Otevřel jsem dveře a moje oči se zastavily na týlu její hlavy, kterou měla zapadlou mezi ramenem a spodní čelistí člověka, ve kterém dohasínal život. Opírala se s ním o stěnu bazénu, která mi byla nejblíže, takže jsem viděl jen hlavy a krev, jak se rozptyluje ve vodě v obláčcích.

„Proč si je pořád vodíš do toho bazénu? To máš k vodě nějaký hlubší vztah? Vsadím se, že kdybys mohla mít děti, rodíš je ve vodě,“ zamumlal jsem rozčíleně. Kdo to má zase čistit? Ona toho není schopná a vždycky to tu tak nechá.

Ta její svačina mě nechávala klidným, protože vážně už následovalo jen pár úderů srdce a krev v těle chladla v ledové nádrži rychlostí blesku.

Pustila svoji oběť a na vteřinu její černovlasá hlava zmizela pod hladinou, aby si – podle tření kůže – smyla krev z obličeje. Otočila se k žebříku po své pravici. Když k němu dělala těch pár kroků, dívala se mi do očí. Něco očekávala.

Obepnula rukama pozlacený žebřík a vylezla z bazénu.

Za svoji existenci jsem viděl už tolik nahých, ženských těl, že by si jeden řekl, že už musím být v podstatě imunní proti té kráse.

Omyl. Dost velký, pošetilý omyl.

Založila si ruce vbok a naklonila hlavu na stranu. Byl jsem pod rentgenem jejích blankytně modrých očí – cítil jsem, jak mě jimi propaluje, zatímco já zase propaloval její dokonalá prsa světové velikosti.

Pokrčila jednu nohu v koleni a odtáhla tak stehna od sebe. To už jsem musel aspoň na sekundu uhnout pohledem, protože tohle bylo i na mě moc. Já to vážně nezvládl. Kdyby to byl kdokoliv jiný, tak ho prostě ošukám, ale ji ne. Je to moje vnučka... No, to mi nějak nepřekáží, ale s lidmi už nic nechci mít, pokud to nekončí jejich smrtí.

Proč má zrovna moje vnučka proporce ideální ženy? Takové, které jsem já – dva tisíce let starý mládenec z Athén – obdivoval a zbožňoval.

„Olivie, proč chodíš do bazénu nahá?“ navázal jsem raději rozhovor a přinutil se jí dívat do očí. Jenže co z toho, když jsou moje oči jako plné ommatidií? Tak se mi to rozprostíralo totiž v mysli – zvláštní výřezy každé části, co jsem prostudovával. A taky to velké, zorné, téměř nekonečné pole. Jen za sebe jsem neviděl.

„A proč ne? Tebe to nějak dráždí?“ zeptala se mě a v tom jejím tónu bylo všechno možné – posměch, flirt a moc. Teď nade mnou měla moc. Já to cítil. Proti ženským jsem byl i já bezmocný. Už ve starověku jsem to věděl a nesouhlasil a neztotožňoval jsem se proto s tehdejšími, zavedenými, misogynními názory na ženy. Moc dobře jsem věděl, co dokáže jejich pohlaví s chlapem udělat, a proto jsem je nepovažoval za méněcenný progesteron, co musí nutně patřit za plotnu. Pokud bychom my – chlapi – byli tak silní a mocní – nad nimi – tak by s námi nemohly i jen po sexuální stránce tak mávat.

„Očividně ano,“ podotkla a podívala se mi do klína. Postavil se mi. To jsem přesně potřeboval! Kurva! Kurva!

„Já… mám něco na práci.“ To byla pravda, ale ještě před chvílí jsem si chtěl dát oraz. No, teď budu radši pracovat. Obrátil jsem se a chtěl zbaběle vycouvat. Ženské… Žahavé medúzy, co kolem chlapa obmotají svá silná chapadla a donutí dusit se i mě.

„Počkej,“ přikázala mi. Ten rozkazovací tón byl pro mě asi jako pro člověka rána elektrickým proudem.

I to byl jeden z důvodů, proč jsem se zastavil. Ale už jsem se k ní neotočil čelem. Moje kalhoty by to nepřežily.

„Isaacu, já chci s tebou spát.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 41. kapitola: