Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 29. kapitola

13.10.2012 (08:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 5731×

Nina

Můj dokonalý neživot stvoření na vrcholu krásy a potravního řetězce velmi těžce – což mi neskutečně vadilo – obtěžovaly dvě věci. Malý poločlověk a kompletní člověk. A to mi na tom právě vadí – moji mysl zaměstnávají lidé. Nesnáším je a mám pod vlastní střechou jednoho a půl.

„Olivie, ukliď to!“ zavrčela jsem na ni a narvala jí do ruky tři kovové kýble. Narovnala jsem se a ona mi je hodila do ksichtu. Zarachotilo to. Hned se rozběhla pryč.

Popadla jsem tu malou svini, co zdědila tu neskutečnou otravnost po svém otci, za její malou paži a pořádně stiskla.

„Nech mě být!“ prskala a já ji zvedla do vzduchu. Lidské děti jsou příšerné, ale v tom případě nevím, jak popsat poloupíra. „Pusť mě, ty zkundyksichte!“ zasyčela, když jsem ji obrátila hlavou dolů a vytírala s tím jejím černým hárem krev z podlahy.

„Jak jsi mi to řekla?“ vypískla jsem, v šoku. Vážně se jí povedlo mě překvapit.

„Tak, jak řekl včera Isaac Maxmilianovi!“

„Takže když to říká Isaac, tak ty to budeš říkat taky?“

„Budu ti tak říkat pořád.“ To nejhorší na tom bylo, že teď mi neodpovídala jako nějaký malý, usmrkaný fakan. Ona to chladně šeptala. Byla v tom velká dávka vypočítavosti, protože věděla, že mě to nasere ještě víc. Lidské děti se prostě jen vztekaly a fabulovaly, ale neměly vytyčený žádný psycho cíl. Ale to na tom vlastně bylo i to nejlepší. To děvče mělo potenciál. Přestala jsem jí máchat vlasy v krvi a pustila ji na hlavu.

Poskládala se k zemi jako harmonika. Nezvedla se – místo toho kreslila v krvi prstem obrázky, které se jí ale hned zase slily.

„Olivie, vstaň, nebo ti vytrhám všechny vlasy, co na té své lidské hlavě máš!“

„Narostou mi hned nové, protože jsou upíří,“ odsekla a vycenila na mě z podlahy své malé zoubky.

„Já tě zabiju,“ přecedila jsem skrz hluboké vrčení, co trhalo s celým mým tělem. Už jsem se skláněla k tomu, že dostojím svému slovu, když Maxmilian vyrazil dveře.

„Nino!“ štěkl po mně. Bože můj, novopečený otec se dostává do své role? Ušetřete mě.

„Ten lidský parchant…,“ chtěla jsem se začít bránit.

„Právě, že lidský! Jsi tu z nás nejmladší. Upíří batole. Měla by sis nejlépe pamatovat, jaké je to být člověk…“

„Tak tohle na mě nezkoušej. Já si nepamatuju, jaké je to být zkurveným člověkem!“ Zahrál na velmi citlivou strunu. Na pohybové čidlo, které aktivuje bombu. Věděl, že jsem lidství nesnášela, protože jako člověk jsem nebyla nic. Míň, než nic. Víc, než jepice s jedním dnem života, ale to teda nebyla žádná výhra. Byla jsem děvka, co měla pojít na neurosyfilis nebo kapavku, zatímco by ve mně tančily chlamydie, a pak přišel můj otec a všechno změnil. Z odporné, slizké kukly vyletěl nádherný motýl. Za všechno vděčím jemu. Isaacovi. Tohle Maxmilian neviděl – že on nám dal všechno, a to byla jeho velká chyba. On jich měl spoustu, ale tahle byla největší a nejhorší. Drásala moje nervy.

„Zkurvený člověk, zkurvený člověk,“ opakovala po mně Olivie, zatímco okusovala prsty z její snídaně. Uměla je rozsápat prvotřídně, což sice bylo pěkné, ale už si to po sobě nehodlala uklidit a nikdo ji k tomu nemohl donutit, takže já musela sebrat kýble a všechen nábytek spálit. Nezáleželo na tom, že jsem to měla za pár minut hotové, ale já nebyla žádná služka poločlověka.

Ona neposlechla ani Isaaca. Za to bych ji nejradši zkopala do kuličky.

„Promiň, Nino. Vážně se ti omlouvám. Já slibuju, že už ti nikdy nebudu připomínat lidství,“ přísahal mi Maxmilian. Vzalo ho to, že mě vytočil. Ta jeho omluva – i když byla na místě – byla až moc dramatická. Věděla jsem, že po mně jede, ale to by ze sebe měl dostat to nejlepší a přestat se chovat jako Jekyll.

„Jen… Pomoz mi to uklidit,“ šeptla jsem už tišeji. Znal mě sto let a pořád nechápal, že mě nepřitahují omluvy a růžové obláčky. Popravdě řečeno by se mi mnohem víc líbilo, kdyby mi dal na držku za to, že na něj řvu, a pak mě ošukal. Přitom by mi zlámal vaz… Přesně to by udělal Sebastian. Ale já jsem věřila, že to tam v Maxmilianovi někde je. On se zrodil ze Sebastiana – má ho v sobě, stejně jako Sebastian jeho.

Začali jsme sbírat kousky, co dávaly dohromady dvě těla, do připravených kýblů. Sama bych to měla za tři vteřiny hotové, ale Maxmilian se rozhodl hrát si, když po mně hodil ruku. Odrazila se mi od hlavy – a hlavně od mých vlasů.

Olivii se to líbilo a začala tleskat. Probudila v sobě dětskou dušičku. Odporné.

„Vážně si po mně hodil ruku?“ optala jsem se a stírala si z vlasů krev. Měřila jsem si ho uhelně černýma očima. Byly tři věci, na které jsem byla šíleně citlivá. Isaac, já a moje vlasy. V podstatě tedy dvě.

„Miluju, když máš vlasy plné krve,“ zavrčel skrz mírně vyceněné zuby. To je můj upír. Chtěla jsem vrčet nazpět, ale vyletěla jsem z podlahy, když jsem to uslyšela. Už je zase tady!

„Nech to být, Nino,“ šeptl Isaac. Většinou jsem mého stvořitele poslouchala, ale poslední dobou jsem vypadávala z rytmu. Na tom jejich kamarádském vztahu – Edwarda a té ubrečené fetky – bylo něco divného. Vlastně to bilo do očí, do uší i do nosu. Isaac to neviděl. Kdyby tak zaslepeně nevěřil tomu, že ví všechno kvůli svému daru, už by to dávno poznal. Bylo mi zle z toho, že takhle na Isaaca myslím a zpochybňuju jeho úsudek, ale dokázala jsem se přes to přenést a jednat. Moc jsem ho na to milovala, abych ho nechala ze sebe dělat idiota. I když je mojí paradigmou a ideálem dokonalosti, pořád měl v sobě chlapa, a ti často nevidí to, co je tak jasné, i s rentgenem místo očí.

„Jen ho pozdravím,“ odpověděla jsem a proklouzla po chodbě k východu, kam směřovaly i lidské nožky. Mohla se přetrhnout, aby už byla u něj. V tom jeho kamarádském objetí.

„Bello, ty poslední dobou jen kveteš,“ poznamenala jsem. Vážně nám, holčička, celá zářila. Zarazila se a otočila se na mě. Usmála jsem se a kryla si před Edwardem větší část svých myšlenek. Isaac mě to naučil. Jako většinu věcí.

Kulila na mě své čokoládové oči, co se Isaacovi tolik líbily. Ale to bylo asi tak jediné. Já ho znala – jeho vkus. Líbily se mu ženy s oblým zadkem, plnými stehny a trojkami. Tahle holubička neměla ani jedno z toho. Tak proč tu ještě pořád je?

„Nino, potřebuješ něco?“ hlesla po opravdu dlouhé úvaze.

„Od tebe? Nemám tušení, co bych od tebe mohla já potřebovat,“ odvětila jsem a skenovala ji. Nejspíš jsem hledala cucfleky. Už jsem byla vážně jako běsná a ztrácela nervy. Já to věděla! Já to vím, že s ním něco má. „Edwarde,“ pozdravila jsem ho, když vešel, aniž bych odtrhla oči od ní. Trhla sebou a otočila se na něj. Srdce jí poskakovalo jako šílené, dlaně se jí roztřásly a začalo z ní sálat nesnesitelné teplo. Uznávám, že tyhle reakce se ještě daly připsat tomu, že se dívá na něco tak překrásného, jako je upír. A zrovna teď ještě jeden z nejkrásnějších – Edward. A tak jsem se k němu mihla a postavila se před ni. Zastavila se uprostřed svého, jistě zamilovaného, běhu.

„Ty jsi tak pěkný chlap, Edwarde,“ začala jsem básnit. Schválně, jak jí bude srdíčko pracovat teď, až začne žárlit. A ona začne. Jen jsem to teď potvrzovala Isaacovi. Problém byl, že Edward mě slyší, takže to chtělo rychlou akci. Dřív, než si tu svoji princeznu odvede. „Proč ještě žádnou nemáš?“ zašeptala jsem a nahnula se mu k uchu, o které jsem se otřela rty tak, aby to viděla Bella. Zrovna dvakrát mi to nevadilo. Byl vážně nádherný a s tím svým staženým, hustým obočím, sexy. Jenže on a jeho rodina znesvěcovali upíří podstatu. Navíc jsem byla na starší. Jako byl Maxmilian…

Zavrčel a strčil do mě. Odletěla jsem pět metrů a padla na zadek. Neobtěžovala jsem se hned vstát a smála se jako pominutá, protože Bellino srdce a zatnuté pěsti byly primitivními, ale fantastickými důkazy.

„Hraj si, Nino, co chceš. Ale jen tím všechny v okolí nasereš. Isaac dobře ví, jak to je. Sprostě plýtváš s mojí i jeho trpělivostí,“ zasyčel. Kývala jsem hlavou na znamení ironického souhlasu a dál se otřásala smíchy, zapřená o lokty.

„V tomhle domě nejsi v postavení, kdy mi můžeš dávat ultimáta,“ připomněla jsem mu, protože za prvé – fyzickou silou jsme si byli všichni rovni a za druhé – on tu byl host. Do hierarchie Dimitrijovců nijak nezapadal. Byl jen přítel, tak ať si to neplete.

„Přestaň se smát jak vyjetý osel, Nino, a uvědom si hlavně, kde je tvé postavení. Jsi jeho dcera, ale jak zapadáš do celku? Nemáš dar,“ zasyčel a já vyskočila na nohy. Ještě chvíli a přeteče pohár… „Počkej,“ řekl a otočil se zase ke mně s teatrálně nastaveným ukazovákem. „Dar máš – jsi totiž neskutečná kráva.“ Vycenila jsem zuby a svaly se mi napnuly. Urvu mu hlavu, a pak ji hodím k nohám naší dýchající společnosti.

„Můžete si nechat svoji výměnu názorů pro někoho jiného? Já to opravdu nemám náladu poslouchat,“ ukončil to Isaac. Narovnala jsem se a sklapla. Má svojí práce dost. Tohle stejně nikam nevede.

„Tohle si ještě vyřídíme, Edwarde. To si pamatuj,“ šeptla jsem ledově. Končila legrace.

„Budu se těšit,“ zasyčel a naposled ohrnul horní ret, když na mě tiše zavrčel.

„Edwarde, pojď,“ naléhala na něj Bella a chytala ho za ruku. Přede mnou nevěděla, čeho se držet, a tak nejdřív šmatala po dlani. Uvědomila si to a přesunula se pod loket. Chvíli ho bezúspěšně tahala, ale po chvíli svou milou samozřejmě poslechnul. On ji miluje. Tohle by prostě upír neudělal – když vrčí na jiného. Nenechá se odtáhnout člověkem do pozadí. Boří tím přirozené instinkty. A co jediného tohle dokáže – ta zkurvená, upíří láska. V den, kdybych se do někoho zamilovala touhle láskou… No, rovnou bych spáchala sebevraždu.

Já jsem ani nepotřebovala tenhle důkaz, protože už předtím mi bylo jasné, že spolu něco mají. A ona je svázaná s Isaacem rigidním zákonem. Neexistuje výjimka a Edward to moc dobře ví, no, přesto s ní chrápe. Bude ho to stát život, takže ji musí milovat. Jinak by to neudělal.

Až ho budou pálit, chci mít lístek do první řady. Teď si to posral, chlapeček, tím monologem o hierarchii. A taky vyjetým oslem.

Polil mě vztek.

Vyběhla jsem ven a postavila se mu do cesty, když se rozjížděl, a zaryla prsty do kapoty toho jeho Astona Martina. Zabrzdil dřív, než jsem to stačila udělat, ale ven to nestihnul. Držel Bellu na sedadle a já s ním hodila jako s frisbeem do zahrady. Auto se ve vzduchu dvakrát otočilo a dopadlo na zem v naprosto neporušeném stavu. Kromě té kapoty s pěti otvory.

„Co to, kurva, bylo?“ zavrčel na mě, když vylez. Tak pojď… Chci se porvat.

„Z mojí perspektivy to vypadalo jako létající talíř,“ uvažovala jsem naoko zaujatě a naznačila ukazovákem kroužení.

„Edwarde, prosím, pojď,“ špitla Bella v autě uplakaně.

„No, jdi, pejsku,“ řekla jsem mu naoko mile a popoháněla ho gestem.

„Je mi tě líto, Nino. Ty jsi tak… smutná a ubohá,“ změnil tón. Mně nikdo říká, že jsem ubohá? To se nelíbí. Vůbec.

„Já nejsem smutná. Já jsem úžasná. A zrovna teď můj úžasný a perfektní svět narušuje ona. A taky ty. Takže si sedni do toho auta a vypadni, kurva, z mého domu.“

„Edwarde!“ panikařila Bella. Nevím, jestli mohla slyšet naši konverzaci v dobře těsněném Astonovi – kam až sahají její o zlomek lepší smysly. Kdyby slyšela jako my, zbláznila by se. Jaká škoda.

Navíc neměla proč panikařit. Oni dva měli podělanou imunitu.

Zatím.

Tentokrát už vážně zmizeli z mého pozemku. Vyskočila jsem na balkón ve druhém patře a zabrala za posuvné, skleněné dveře.

„Já ti říkám, že ti dva spolu chrápou,“ přesvědčovala jsem Isaaca po několikáté. Už to trvalo týden, kdy on ráno přijel, nabral ji a celý den ji nikdo neviděl. Někdy i celou noc. Vrátila se podezřele čistá a s přiblblým úsměvem. Viděla jsem ho, když jsem ji pozorovala z terasy v noci, jak se trmácí po schodech a přejíždí si prsty po rtech, které měla roztáhlé právě do toho přiblblého, poorgasmového úsměvu.

„Kolikrát tohle ještě budu poslouchat?“ zeptal se sám sebe. „Nejspíš dokud to úplně nezatrhnu,“ dodal a něco si tam spisoval do počítače. Obešla jsem ho, abych se podívala, na čem pracuje.

„Už zase ústav pro duševně choré?“ vydedukovala jsem z těch materiálů. „Kdo má pak ty novorozené trhat?“

„Kdy si naposledy musela dělat čistku?“ vyštěkl na mě. Stáhla jsem se. Měl pravdu. Posadila jsem se mu na klín a prsty mu pročesávala mahagonové vlasy.

„Sylva je dokonalá. Asi to za to stojí,“ uznala jsem.

„Sylvina schopnost je dokonalá, ale její vztah ke mně ne. A na to nejsem zvyklý. Nechci ji mít moc blízko, protože nasávat tu hořkost mě nebaví. Nemůžu jí věřit, ale ten zrcadlový syndrom byl moc lákavý.“

„Mohla by se proměnit ve mně, až si budu zkoušet šaty. Budu vědět, jak vypadám ze všech úhlů.“ Isaac se zastavil a položil se zády do křesla, aby se na mě podíval.

„Moje Nina. Krásná a stoprocentně egocentrická. Zvrhlá. Absolutně dokonalá,“ šeptl zbožně a já se mohla od blaha, co mě zaplavilo, rozplynout. Kdyby mi tohle řekl kdokoliv jiný, vůbec by mě to nezajímalo, ale z jeho úst to mělo nevyčíslitelnou hodnotu.

Sklonila jsem se, abych mu ukázala vášeň, kterou k němu cítím a vždycky budu.

Vytáhla jsem mu jazyk z úst a opřela si čelo o jeho. Něžně mě pohladil od temena hlavy nad kříž, kde mi čechral vlasy.

„Otče, prosím. Otevři oči,“ zašeptala jsem prosebně, protože jsem nechtěla, aby s ním dál ta malá, lidská fetka vyjebávala. Byl to nejdražší, co na světě mám, a já ten klenot budu navždy opatrovat.

Odstrčil mě. Nebýt mých reflexů, padnu k zemi.

„Nino, dva tisíce let jistoty. Nikdy to neselhalo a ani neselže. Od kdy se upíři můžou mýlit?“ Narážel na něco, na co jsem nedala dopustit.

„Ale ji nevidíš!“ trefila jsem se do černého, no, on se sklonil zpátky k práci. Normálně mě neverbálně poslal do hajzlu.

„Nevidím… Ale Edwarda ano. Je to můj přítel. Kromě toho není idiot, aby riskoval pravou smrt kvůli sexu s člověkem jiného upíra.“

„Kdyby ji nemiloval, tak ano. Ale on se do ní zamiloval, což z něj ale ve výsledku pořád dělá idiota,“ poznamenala jsem.

„Tak on se do ní dokonce zamiloval. Tvá fantazie nezná mezí,“ utrousil. Zírala jsem na něj, jak se soustředí několika komorami mysli na práci. Kolikrát už jsem obdivovala jeho dokonalost? Kolikrát už jsem plakala nad tím, když si ho nějaká chtěla uzurpovat pro sebe? To on ale nevěděl, jak po tom trpím. A ani to vědět nebude. Ví, že co se týká něj, jsem majetnická a žárlivá, ale netuší, jak mě to zraňuje a bolí. Byl moje citlivé místo, stejně jako já jeho. Achillova pata.

Mihla jsem kolem stolu a klekla si před něj. Pootočil hlavu, aby se mi podíval do očí.

„Není to ona. Tak co tu ještě dělá?“ šeptla jsem chraplavě a svírala mu stehno dlaní. Neodpovídal. Možná neměl slov. To se často nestávalo. „Přála bych si, abych to byla já.“ Moc dobře věděl, co tím myslím. Vždycky mi připadalo, že jsme pro sebe stvořeni. Tak co tu bylo špatně? Proč mě nemiluje a proč ne já jeho? Tak zoufale jsem to chtěla. Upíří láska mě děsila – to ano. Ale láska k tomu silnému muži, co mi dal život… Uvítala bych ji s vřelou náručí.

„Sinä olet minun tyttäreni. Rakastaa sinua ehdoitta,“ zašeptal finsky, když jsem mu položila tvář na koleno a nechala se hladit po hlavě. Jsi moje dcera. Budu tě milovat bezpodmínečně – to mi řekl i krátce potom, co mě proměnil.

„Tiedän,“ odpověděla jsem, že vím. Naši chvilku narušil malý vetřelec, co si dělal z našeho baráku prolézačku. Doskočila ze střechy na platformu balkónu a vešla dovnitř bez vyzvání. Celá Sebastian.

„Chci, abys mi vyprávěl pohádku, Isaacu. Tu o králi, co všechny své ženské potomky pozřel,“ nakázala mu. Držela jsem se jeho nohy, abych po ní nevystartovala za to, že s ním takhle mluví.

„Už jsi ji slyšela třikrát, Olivie,“ odpověděl jí a rukou se dál mazlil s mojí šíji. Zavrněla jsem.

„No a? Opakovaní je matka moudrosti,“ odsekla chytře. Děvence je čtrnáct dní, ale vypadala tak na šest let, s vypočítavostí a inteligencí dospělého. Tady bylo vidět, že každý poloupír je velice individuální bytost, protože poloupíří děti sice rostly extrémní rychlostí, ona ale ještě rychleji. Tímhle tempem z ní bude brzy osmnáctka. Záleželo nejspíš na tom, kolik toho podědí po člověku, a kolik po upírovi. Manola – její matka – nebyla zrovna dvakrát nejdominantnější jedinec, po kterém by se dalo něco dědit. Jen ty dlouhé, černé vlasy.

„Hraj si s Ninou. Já letím do Ekvádoru,“ oznámil. Překvapeně jsem k němu zvedla oči. Proč neletím s ním? „Ty budeš hlídat Maxmiliana,“ odpověděl mi na moji nevyřčenou otázku.

„Já tu nechci zůstat s Ninou. Není tak zajímavá jako ty,“ řekla Olivie bez okolků a upínala na něj své blankytné oči. Jen ať se podívá. U ní jediné mi to nevadilo, protože se nesnížím k tomu, abych žárlila na šestiletý, pololidský objekt, a tudíž i na naprosto asexuální. „Poletím s tebou do Ekvádoru nebo to tu vypálím,“ pohrozila mu. Isaac se k mému zděšení pousmál. To bylo jako zábavné?

„Dobře,“ souhlasil. V šoku jsem zavrčela.

„To nemyslíš vážně?!“ Ten hajzl poletí s ním a já tu budu hlídat Maxmiliana? Nezáleželo na tom, že s Isaacem trávím každou možnou chvíli, protože mi byly všechny vzácné.

„Ten tlukot srdce je šíleně otravný, ale padají z ní interesantní věci,“ vysvětlil a vstal. Zůstala jsem klečet na podlaze jako opařená. Poslední dobou je všechno špatně. Nejdřív Bella a hned na to si můj bratr pořídí dítě, které považuje můj stvořitel za interesantní. Čeho já se ještě dočkám?

„Co takový poločlověk potřebuje do chladného, deštivého počasí?“ zeptal se jí a ona se táhla za ním z kanceláře jako ocásek.

Šli do podzemní garáže pod rozsáhlým pozemkem za domem, kde trůnil tryskáč. „Nino, zakazuju ti jakkoliv obtěžovat Edwarda. A na Bellu zkus sáhnout a sáhnu já na tebe. Ne v tom pozitivním slova smyslu. Tu má na starosti Maxmilian. Vzhledem k tomu, že se sblížili, bude to tak bezpečné pro všechny zúčastněné.“ Můj bratr a sexuální hračka se sblížil s Bellou? Hm… To je prostě báječné.

Slíbila jsem, že budu hodná a popřála mu hezkou cestu. Taky jsem nezapomněla dodat, že doufám, že Olivii někde vytrousí.

Maxmilian se sblížil s Bellou… To se mi překvapivě hodí.

„Maxmiliane,“ oslovila jsem ho a posadila se na Isaacovu židli. Obnažené nohy jsem si vyhodila na desku stolu a zkřížila je v kotnících. Výstřih byl náhle níž.

„Co?“ Hned přiklusal a postavil se před stůl. Měřil si moje prsa a nohy. Ti chlapi jsou všichni stejní. Je jedno, jestli jim je tři tisíce let nebo sedmnáct.

„Nemám ráda ty kecy okolo, takže ti to řeknu rovnou – chci, abys to z ní dostal,“ oznámila jsem mu a on se mi konečně podíval do očí.

„Nino, ta tvoje teorie je směšná. Proč nenecháš každého, aby žil svůj vlastní život, a nestarala ses o to. I kdyby s ním něco měla – co je tobě do toho?“

„Mně je do toho hodně, protože jde o mého otce.“

„Kdyby ses přestala starat o Dimitrije, možná by ti přestalo unikat tolik věcí.“ Vyskočila jsem ze židle a v tu samou vteřinu jsem obmotala nohy kolem jeho pasu a ruku mu položila na zadek.

„Přestal bys mi unikat ty?“ zahrála jsem na jeho citlivou strunu. Měl tu smůlu, že narozdíl od Sebastiana choval city snad ke všemu, co po světě chodilo.

„Já ti neunikám. To ty se mi vzdaluješ, protože nedokážeš milovat nikoho jiného, než sebe a Dimitrije.“

„Tebe miluju taky,“ odvětila jsem a měla zakloněnou hlavu, jak jsem mu zírala do obrovských, rudých očí. Nejkrásnější oči, co jsem viděla. Nešlo o barvu – tu jsme měli všichni, takže nic výjimečného se nekonalo. Ale o tu velikost a tvar.

„Miluješ Sebastiana. Mě jen, když se ti to hodí.“ Tudy cesta nevede. Pod trenkami to snad už půjde.

„Udělej to pro mě,“ zašeptala jsem a vzala mu ho ruky.

„Ne, Nino. Promiň, ale ne.“ Asi si myslel, že tím – promiň - všechno vyřeší, protože mi chtěl dát pusu. Odstrčila jsem ho a slezla ze stolu. Kopla jsem mu do břicha, aby narazil do stěny.

„Máš ho tam někde v sobě – Sebastiana. Dokážeš být jako on,“ zavrčela jsem a oběma rukama ho držela za tváře. Jenže on tam nebyl ani zlomek mého druhého bratra. Vážně jsem ho tam nemohla najít. To bylo zklamání. „Anebo víš, co? Ať se vrátí sám Sebastian. Já už tě tu nechci,“ zasyčela jsem napůl úst bleskovou rychlostí a pěstí mu znovu zasadila ránu do břicha. Padnul mi ksichtem na rameno, když to zapraskalo.

„To nejde. Nemůže se vrátit na povel,“ zašeptal mi do ucha. Chytila jsem ho za ramena a postavila ho do vzpřímené polohy.

„Tomu nevěřím. Jde to ovládat. Podívej se na to – narodila se Olivie a Sebastian se chtěl ztratit. Vrátil ses ty. Vždycky, když jeden z vás tu nechce být, zmizí. A teď ti říkám, že tě tu nechci já.“ Zakroutil hlavou, oči mu začínaly černat. „Vypadni z toho těla!“ Dostal přes levou líci, odkud se až k uchu vytvořilo údolí. Nebránil se, takže o to větší ty rány byly. Začal přede mnou couvat ke dveřím.

„Nino, nedělej to,“ šeptl ještě prosebně, než jsem mu přejela kamennou pěstí i přes pravou stranu obličeje. Otočil se o sto osmdesát stupňů a chytil se rámu dveří, když na ně dopadnul obličejem. Čekala jsem s připravenou rukou s tím, že ho z toho těla prostě vymlátím.

Pomalu se narovnal a obrátil se ke mně čelem už bez trhaného vrčení. Jen na mě civěl smutnýma, velkýma očima. Já ty svoje rozšířila, když se jeho výraz změnil. Svěšené koutky vystřídal ironický úsměv a nešťastný pohled jiskry.

„Jsem zpátky.“

Bella Swanová vyjebává s mým otcem. Potom vyjebu i já s ní.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 29. kapitola: