Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 28. kapitola

09.10.2012 (10:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 5824×

Už jsem se nedivila tomu, že jsem netušila o existenci poloupířího stvoření pod svojí vlastní střechou. Anebo jeho zesnulé matky.

Olivia obývala jiné křídlo domu – daleko ode mě. Vážně jsem nechápala, proč si ji Sebastian udělal. A hlavně jsem nevěděla, jestli se mám bát o její osud. Protože on lidi nemohl vystát, stejně jako Isaac, takže jsem přemýšlela, jestli to byl jakýsi zvrácený experiment, anebo jen vážně chtěl dítě. Ale to si mohl stvořit – při novorozeneckém období se k němu připoutat a milovat ho hlubokou láskou. Upíří vazby jsou silnější, než jakékoliv lidské, tak proč do toho ještě motal člověka? Co z toho měl? Ale proč jsem vlastně nevěděla, jestli se mám bát o její osud – to tkvělo v tom, že právě proto, že Sebastian lidskou rasu považuje za bláto pod jeho nohama, tak jestli se jednou nenasere tak, že vlastní dítě nechytí pod krkem a neurve mu hlavu. A bylo by dost pravděpodobné, že by to udělal… Ale dokázal by upír, díky té emoční zranitelnosti a nezpřetrhatelným poutům, zabít něco, co stvořil vlastním jedem? To se mi nezdálo. Mám pocit, že ani Isaac by si to nedovolil, i když by to stvoření už dávno nejradši nasekal na kusy a hodil do řeky. I on má svoje hranice a na dítě svého milovaného syna nesáhne.

„Já si vážně nemyslím, že je to dobrý…,“ začal Maxmilian, když Isaac otevřel dveře do velké, růžové ložnice.

„Mlč.“ Nevypadalo to jako pokoj zplozence Hádese, ale byl to čistě dívčí, jemný pokoj pro princeznu. Všechno v měkkých, pastelových barvách růžové – polštáře ve tvaru srdce, koberce a povlečení. Bílá postel s nebesy. Čekala jsem všechno možné, ale tohle ne.

„Olivie, přišla ti návštěva. Není zdvořilé se schovávat,“ řekl Isaac a mně tím došlo hned několik věcí najednou. Není tu postýlka a on poučuje týdenní novorozeně o společenské etiketě? Něco tu bude jinak.

Zpod přikrývky se vynořila ďábelsky krásná… Nemohla jsem jí říkat holčička. Měla ty obrovské oči po Sebastianovi a mně při pohledu na ni tuhla krev v žilách. Dlouhé, rovné, havraní vlasy měla do pasu a blankytně modrýma očima se dívala na Isaaca.

„Člověka tu nechci,“ zašeptala ledovým hlasem. Byla jako to dítě z hororu Kruh. Jen nadpozemsky nádherná.

„Sama jsi napůl člověk, takže vylez z té postele a představ se,“ zasyčel na ni a ona přimhouřila oči do tenkých škvírek.

„Nemám tě ráda, dědo,“ pronesla a měřila si ho, jako kdyby ho chtěla sežrat.

„Já tebe taky ne a přestaň mě oslovovat – dědo. Netuším, co tě ten Sebastian učí za kraviny,“ dodal si naštvaně pod nos. Olivia se ladně vyhoupla ze svého pelechu a dopadla na alabastrové nožičky. Byla malinká – mně samotné do pasu.

„Jmenuji se Olivia Dimitrija Mizorvic,“ představila se a ani jednou nemrkla. Ty oči byly vážně, ale vážně děsivé.

„Sebastian jí dal jméno po tobě, Dimitriji? Milé,“ šeptla jsem a on ke mně líně zvednul pohled. Škubla jsem rty v krátkém, ironickém úšklebku a vrátila se očima k Olivii.

„Jsem Isabella,“ opětovala jsem jí a natáhla ruku. No, tak! Je to dítě! To bude dobré…

„Jsi moc krásná, Isabello.“

„Děkuju. Ty taky…“

„Můžu si sáhnout na tvoje vlasy?“ přerušila mě zaujatě. Byla to jak scéna z psycho filmu – šeptala to ledovým, dětským sopránkem a hypnotizovala mě dvěma duhovkami barvy Severního ledového oceánu, aniž by jednou mrkla. Stáhla jsem ruku k tělu, když si s ní nepotřásla. Byla jsem tomu celkem ráda.

„No… Radši ne.“ Bála jsem se týdenního, poloupířího děvčátka. Potěš koště. Jak jsem teda dokázala přežít ty měsíce s Isaacem – to nevím.

„Ale já si chci sáhnout na tvoje vlasy,“ odsekla. Bože, kopie svého otce.

„Ale já to nechci a nepřeju si to,“ odpověděla jsem tvrdě. Tak to teda ne! Žádný upíří výrostek, co má sotva přes metr, mi nebude diktovat, co mám nebo nemám.

„Jsi zlá, Isabello,“ hlesla vražedně. Aspoň, že nehrála ufňukanou, nesvéprávnou holčičku bez super upířího IQ i v jejích letech. Teda týdnech.

„Olivie!“ zavrčel na ni Isaac a ona zvedla bojovně bradu a arogantně našpulila rty. Páni, ta mu dává. Měla bych se od ní něco přiučit.

Přemýšlela jsem, jestli ji vychovává teda děda Isaac, anebo Sebastian. Teda, on je to vlastně Maxmilian. Tím pádem – kdo ji bude vychovávat teď?

„Promiň, Isabello,“ špitla nakonec a zamrkala. Teď mrká…

„Celá tatínek,“ utrousil si Maxmilian pod nos. Stál u rámu dveří a skenoval každý její pohyb.

„Táta je pryč. Teď jsi tu ty,“ zasyčela na něj nenávistně.

„Já jsem z toho taky celý nadšený, Olivie. A nech si ty ksichty,“ dodal. Olivie na něj vyplázla jazyk a potom se zachichotala. Konečně! Vidím dítě! Úplně roztála. Očividně mění nálady rychleji, než svetry.

Tak takhle vypadá poloviční upír. Měla rozhodně z upíra víc, než z člověka. Nedivila jsem se tomu – některé geny, jako třeba zrzavá barva vlasů, výrazné oči, a tak dále, jsou dominantní a bylo téměř jisté, že to dítě zdědí. A upíří DNA musí být dominantní už jen sama o sobě.

„Můžu si s tebou, prosím, potřást rukou?“ zeptala se po chvíli, kdy se ve svých modrých šatičkách usmívala na všechno okolo. Nutno dodat, že jsem nevěděla, jestli jí ten úsměv žrát. Ale přiznám se, že zatím mi to šlo do krku i s navijákem.

„Samozřejmě.“ Znovu jsem natáhla ruku a ona mi ji sevřela ve své kamenné, teplé ruce. „Au, au, au,“ sykla jsem bolestivě.

„Olivie!“ okřiknul ji Maxmilian. Isaac mlčel a sledoval, jak mi jeho vnučka drtí ruku. Tipovala jsem, že se dobře bavil, anebo jen čekal, co z toho vznikne. Oblíbený experiment.

„Máš úžasný prsten, Isabello. A tvoje ruka je plná horké krve. Zpívá mi. Slyším Mozarta ve tvých žilách.“ A bum. Než jsem stihla zakřičet, přitáhla si moji horní končetinu k ústům a prst, na kterém trůnil právě prsten Sissi, jí zmizel v ústech. Cvaklo to.

„Kurva!“ zaječela jsem, když jsem jí vyrvala moji vlastní ruku z úst, ze kterých jí tekly po bradě pramínky krve až na bílý koberec. Byla jsem bez prstenu, ale co bylo podstatnější – scházel i prst samotný. Olivia vycenila zuby zbarvené krví. Chtěla dokončit, co začala. Maxmilian ji popadnul za paži a mrštil s ní o zeď. Proletěla pokojem jako létající talíř a hlavou prorazila betonovou zeď. A to už bylo na jednoho poločlověka moc. Sjela po stěně na podlahu, kde už zůstala ležet v nepřirozené poloze. Byla v bezvědomí a já bez prstu. Vládne tu sparťanská výchova.

„Kurva! Kurva! To bolí!“ nadávala jsem a poskakovala na místě. Tam, kde byl předtím ukazovákem, byla díra, ze které tryskala krev jako z fontánky.

„Proč pořád kouše ty prsty?“ uvažoval Isaac a přešel k Olivii. Obrátil ji na záda a z úst jí vytáhnul můj prst, na kterém ještě pořád spočíval ten šperk. „Přestaň řvát. Na to se neumírá,“ řekl mi a odtrhnul kus povlečení, aby do něj prst zabalil.

„Drž hubu a odvez mě do nemocnice!“ Bolelo to svinsky a chtěla jsem svůj prst zpátky.

„Vždyť jedeme,“ odvětil otráveně. Oči měl jako uhel. Když jsem si toho všimla, odskočila jsem od něj.

„Nepřibližuj se ke mně! Ty duhovky nenaznačují nic dobrého…“

„Ano, Bello. Zčernaly mi oči, protože to nejde ovládat. Stejně jako se mi postaví, když vidím hezkou, nahou ženskou, tak mi taky zčernají oči. To tak bývá, když z tebe teče vodopád krve.“

„Nech si ty kecy!“

„Nemluv se mnou jako s kamarádem!“

„Polib mi prdel, debile!“ Ou… To jsem neměla říkat. Péčko, rozčílení a bolest udělaly své. Hysterka promluvila, a teď za to zaplatím.

Isaac se proti mně rozešel, ale sotva udělal krok, Maxmilian stál přede mnou.

„Dítě jí právě ukouslo prst. Není schopná přemýšlet.“ V podstatě se mě zastal tím, že ze mě udělal idiota, no, byla jsem mu neskonale vděčná.

Náhodou jsem přemýšlela docela jasně. Teda, na feťáka…

Hm, takže vůbec.

„Už se mi nikdy nestav do cesty,“ zasyčel Isaac po chvíli na Maxmiliana. Oproti němu byl Maxmilian taková špejle. Vlastně byl proporčně podobný Edwardovi. Chtěla jsem Edwarda! Mého vysokého, šlachovitého Edwarda, co by mi prst – teda to, co po něm zbylo - pofoukal, a on by přestal bolet… No, dobře. To asi ne, ale to nic nemění na to, že bych dala nevím co za to, aby tu byl.

„Víš, že se ti tam postavím znovu. Už to trvá tisíc pět set let. Ještě sis nezvyknul?“ zavrčel na něj Maxmilian. Jen přikládej polínka do ohýnku… Ať všichni shoříme.

„Nejsem někdo, kdo si musí zvykat! To ty se jednou naučíš pokoře, Maxmiliane! Já jsem tě stvořil, tak projev vděčnost!“

„Ty jsi stvořil Sebastiana. Já s tebou nemám nic společného.“

„Stvořil jsem vás oba! Tvoje tělo je z mého jedu!“ Chytil ho pod krkem, jak chtěl asi naznačit, které tělo konkrétně myslí. A to už asi přetekl pohár Maxmilianovy trpělivosti. Sevřel mu zápěstí, a pak zmizeli. Objevili se na druhé straně pokoje – Isaac ležel na zemi a Maxmilian ho držel u podlahy kolenem na jeho hrudi. Potom to zase zasvištělo, a to už Maxmilian visel půl metrů nad zemí a Isaac mu mlátil s hlavou o zeď. Takhle se to pořád opakovalo a já na to zírala s pusou dokořán a vyvalenýma očima, které začínaly být suché. Svírala jsem si zraněnou, krvavou ruku v druhé a úplně zapomněla na to, že mě něco bolí.

Jejich upíří wrestling vyvrcholil tím, že Isaac prorazil podlahu koleny, když na ně dopadnul, a Maxmilian držel obě jeho čelisti. Odtahoval od sebe surově horní a dolní a Isaacovy tváře začínaly praskat.

Isaac padnul k zemi. Ale jen s polovinou hlavy. Ta druhá – oči, nos, vlasy a horní čelist – zůstala Maxmilianovi v ruce. Hodil mu to na hruď a zhluboka vydechnul, když založil ruce vbok.

„Ten mě zase nasral,“ zavrčel a kopnul do jeho těla.

„Je mrtvý?“ vydechla jsem tiše, v šoku.

„Ne. To bych ho teď musel zapálit. Což bych udělal vážně rád, ale věř mi, že to není v mém nejlepším zájmu. Ani jednoho z nás,“ dodal, když viděl, jak na něj civím.

„Já bych ho nezabila!“ bránila jsem se hned. Jak na to přišel? No, i když ono to z té rovnice logicky vycházelo. „Je to kretén a nedá se s ním žít, ale pořád je to můj přítel, co mě živí. Nejsem upír! Nezabíjím každého, kdo mě nasere!“ Chtěla jsem na něj ukázat prstem, který ovšem chyběl. „A do hajzlu, nemám prst!“ uvědomila jsem si a z očí se mi zase začaly valit slzy, protože se opět dostavila i bolest.

„Jo, a já zase mám žízeň, no, přesto to tady s tebou táhnu dál, takže se uklidni!“

„Vykrvácím!“

Nakonec jsem se vážně dostala na pohotovost, kde mi ještě prst – potom, co ho Maxmilian našel na zemi, pochroumaný – přišili. Isaac zůstal doma – byl doslova na roztrhání, takže ani nemohl protestovat. Úžasné.

„Jak že se vám to stalo?“ chtěl vědět doktor.

„No… Cirkulárka mě potrestala za to, že ji tak trápím s dřevem na zimu.“ Ty moje lži jsou k pláči. A doktor si to nejspíš myslel taky, protože si mě nevěřícně měřil, zatímco mi sestra obvazovala prst.

„Nemá s tím co dělat ten mladík na chodbě?“ ptal se přímo.

„Tím naznačujete co? Že mi můj švagr ukousnul prst?“

„To určitě ne.“

„Tak vidíte.“

Po zdlouhavém, chirurgickém zákroku mě anestetika a distres zmohly natolik, že jsem Maxmilianovi padla do náruče a tam usnula. V podstatě jsem mu omdlela na hruď.

Probudila jsem se až v posteli, když mě někdo jemně zatahal za paži. Otevřela jsem oči a nemohla uvěřit tomu, co vidím.

Chtěla jsem vykřiknout – Edwarde. Ale položil mi prsty na ústa a svými vlastními naznačil – pšst.

„Přišel jsem pro tebe, že si půjdeme zaběhat, a dozvím se, že jsi po náročné operaci,“ zavtipkoval. No, stažené obočí a přimhouřené oči moc pobaveně nevypadaly.

„Jak dlouho jsem spala?“ chtěla jsem vědět a protáhla se. Moje láska byla u mě.

„Je ráno, takže asi dlouho,“ odpověděl a pohladil mě po tváři. Spokojeně jsem přivřela oči.

„Asi to dneska vynecháme. Vzhledem k tomu prstu.“ Přikyvoval a naznačoval pohledem, že mám taky.

„Asi. I když ti můžu říct, že já se hojím rychle. Sleduj.“ Začala jsem si rozbalovat prst z kvanta gázy. Nejdřív opatrně, kdyby se mi to náhodou nezahojilo, a já něco neutrhla. Nikdy nevíte. Ale měla jsem pravdu. Zůstala mi jen načervenalá jizva, ale i ta se pravděpodobně nakonec ztratí. Vždyť i značka UB je z mého krku pryč.

„To je dobře. Třeba mě i tentokrát doženeš. Vysprchuj se a já počkám venku. Čas na pravidelný trénink.“

„Dobře,“ souhlasila jsem a snažila se znít znuděně a ospale. A ne tak šťastně a nadšeně. Jelikož na tom závisely naše životy, dařilo se mi to. Edward se usmál a já mu to opětovala. „A on…,“ vzpomněla jsem si na Isaaca.

„Isaac už je živ a zdráv. Relativně. A netvař se tak, Bello,“ šeptl smrtelně vážně. „Je to můj přítel.“ Nejdřív jsem mu to, díky tomu jeho tónu, málem sežrala, ale pak jsem měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.

Vstal a zmizel ve dveřích s významným pohledem.

Vylétla jsem z postele tak rychle, jako šéf, co zaspal před schůzí, kde má podepsat důležitý kontrakt. Připomněla jsem si, že je tu všechno slyšet a snažila se uklidnit. Když ono se jde běhat… Kdo by se na maratón s Edwardem Cullenem netěšil?

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 28. kapitola: