Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 27. kapitola

08.10.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 6360×

Proplétala jsem prsty s jeho dlouhými, hebkými. Sledovala jsem naše spojené ruce nad našimi obličeji jako zázrak. V podstatě to zázrak byl. Upír a člověk – dva naprosto odlišné druhy se dotýkají, aniž by zápasil jeden z nich o život. Šlo jen o něžná gesta.

„Je možné, že to bylo po druhé ještě lepší?“ zašeptal Edward a já natočila hlavu k té jeho, abych se mu podívala do očí.

„Po třetí to bude ještě lepší. I po čtvrté… Protože čím víc se fyzicky poznáme, tím to bude… Jak to nazvat? Kvalitnější? Budeme znát naše těla a vědět, co se nám líbí,“ vysvětlovala jsem svému, donedávna nevinnému, Edwardovi. Pustila jsem jeho ruku, abych ho mohla vískat ve vlasech. Zavrněl jako kočka, a to doslova.

„Mmm, kočička… Miluju, když upíři takhle vrčí… Je to roztomilé,“ uchechtla jsem se, no, to přirovnání mu očividně moc sympatické nepřišlo, protože ohrnul horní ret.

„Miluju tě,“ šeptla jsem. Potřebovala jsem mu to znovu říct. Náš vztah byl na začátku a naše láska čerstvá – to mají lidé zřejmě potřebu to tomu druhému pořád připomínat.

„Miluju tě,“ opětoval mi to. Není nic krásnějšího, než slyšet z těch jeho plných, červených rtů – které byly ale tak rudé jen díky kontrastu s jeho alabastrovou pokožkou – že mě miluje. Zrovna mě! Připadala jsem si tak výjimečná a důležitá, až to bylo nezdravé.

„Miluju, miluju, miluju tě,“ opakovala jsem jako zaseknutý gramofon. Edward se pokřiveně usmál a dal si ruku za hlavu. Já byla na bodu tání.

„Pokračuj. Já to poslouchám rád,“ pobídl mě tiše a já na něj civěla jako na obrázek. Sklonila jsem rty k jeho bicepsu a přejížděla s nimi po tom, co ho krylo – hebké, upíří kůži. Na očichání i ochutnání sladká.

Dívala jsem se mu přitom do očí. Usmíval se, ale po chvíli stáhnul obočí.

„Copak?“ chtěla jsem vědět. Natáhla jsem prsty, abych narovnala zvlněný kámen. Mise byla překvapivě neúspěšná.

„Jen… Jsme v hajzlu,“ zestručnil to. Připadalo mi, že toho chce říct mnohem víc – utápět se ve vině a zoufalství. Obviňovat se. Ale nechal si to pro sebe, protože věděl, že náš čas je omezený. A za to jsem mu byla neskutečně vděčná.

„Jsem člověk. Jednou umřít musím. Jen to nakonec bude dřív… Už teď žiji déle, než bych měla. Ale ještě předtím prožiju to, za co umřít stojí.“ Edward se prudce posadil a obličej si dal do dlaní. Promnul si lidsky tvář a oči.

„Bello, ty nevíš, jaké to pro upíra je, když láska jeho existence mluví o své vlastní smrti… Já nejsem idiot. Nenosím růžové brýle a optimismus není zrovna moje silná stránka. Já vím, kdo jsem já, a kdo jsi ty – vím i to, jak tohle skončí. Ale už to neříkej nahlas. Je to hrozné,“ požádal mě – na jeho poměry – chraplavým hlasem. Byl z toho vyřízený.

Za normálních okolností bych měla chuť prskat – opět mě upír poučuje, že nevím, jak se cítí, ale Edwardova bolest byla moje bolest. Neměla jsem sílu na to zabývat se ještě něčím jiným. Navíc na mě neřval a nedával mi najevo, jak jsem méněcenná. Láska jeho existence… Bylo to nádherné.

Vstala jsem – přesunula se na kolena, abych se na něj zezadu přitiskla a přivoněla mu k hladkému, širokému rameni. Vtiskla jsem mu na něj dlouhý polibek.

„Promiň. Jen chci, abys věděl, že jsem šťastná, a že tohle je… Prostě to stojí za cokoliv, co se mi stane,“ špitla jsem mu do ucha. Povzdechl si a já se nad tím zase pozastavila. Proč to dělá? To se to naučil? Ale proč? On neměl s lidskou rasou nic společné. Snad kromě mě. Přes to si povzdechnul.

„I mně to za to stojí,“ řekl a pootočil hlavu, aby na mě viděl, protože já mu pořád okupovala rameno.

„Ty umřít nemusíš. Když se to nedozví…“

„Musím. Budu žít tak dlouho, dokud budeš žít ty. Isaac ti neřekl, že jsme jako labutě? Když náš partner zemře, pojdeme žalem. Má to vždycky stejný scénář. Nejdřív pomsta, potom pravá smrt. Pomsta ale není vždycky na místě a možná…“

„A co Marcus?“ zeptala jsem se, protože osud toho zvláštního upíra, kterého si pamatuju z dětství, mi Isaac jednou při své sdílnější náladě osvětlil.

„Marcus je v podstatě nesvéprávný. Ke klanu je připoután jinou silou… A pomstít se nemůže, protože neví, kdo jeho Dydime zabil. To neví nikdo. Je to odložený případ. Pak jsou tu upíři – Stefan a Vladimir, co svoje ženy ztratili už před tisícem let, ale čekají i přes tu nesnesitelnou bolest na pomstu. Až potom v klidu budou moc odejít,“ vysvětlil mi klidně a tiše. Nebyla jsem na to zvyklá, ale na lepší se zvyká snadno. Nečekala jsem už žádnou ránu a pohrdání. Miloval mě, jako bych mu byla rovna.

Jeho vysvětlení mi taky změnilo pohled na upíry. Pořádně to upravilo moje shlížení na ně.

„Vy jste to nejsilnější, co po zemi chodí… Ale jste tak neskutečně zranitelní,“ usoudila jsem konečně správně. Amor měl sice v zásobníku spoustu šípů a rád střílel na všechno okolo, ať už to bude dotyčného bolet jakkoliv, ale když to zesral u upírů, byl konec. Je vůbec možné, aby v něčem lidé měli navrch? V tom, že se, na rozdíl od upírů, dokážou vyhrabat i z těch největších sraček a zase se zamilovat, věřit a odpouštět? Teda, pokud se to dá považovat za výhodu, že ze sebe necháme opakovaně dělat kretény.

„Nejsme zase tak drsní?“ chtěl vědět Edward a usmál se na mě. Měla jsem jeho malé břitvy pět centimetrů od nosu.

„No… Jak se to vezme,“ uvažovala jsem, když jsem si ta ostrá zubiska měřila. Projedou lidským masem jako nůž máslem. Ale ne tou tvrdou kostkou – měkkou, právě koupenou, Perlou. „Jste prostě emočně založení zabijáci.“

„To je zajímavá definice. Cítím se lépe. Emočně založený zabiják… Tak by naši rasu mohl představit Isaac za půl roku.“

„Půl roku?“ vypískla jsem a padla na zadek. Otočil se ke mně celým tělem, a to byl teda pohled. Krása, která nevyprchá – na kterou se nedá zvyknout.

Ten časový kvót, co byl vyřčen nahlas, mi dopomohl k tomu, abych mu přestala zírat na penis a podívala se mu zase do očí. Ony mužské pohlavní orgány nejsou zrovna dvakrát estetický zázrak, ale upíří byly trochu jiná liga. Trochu víc.

„Za půl roku se lidi dozví, že tahle planeta jim nepatří ani omylem,“ specifikoval to a potvrdil.

„Proboha, já myslela, že to bude třeba za sto let… Ještě, že se toho nedožiju,“ dodala jsem nakonec, v šoku. Uvědomila jsem si, že jsem zase dala najevo to, že brzo zdechnu, a Edward mě za to taky hned sjel pohledem. Potom ale pokýval hlavou.

„Nápodobně. Nebude to nic veselého a bude trvat desítky a desítky let, než se to ustálí. Možná stovky. Já lidské mysli znám. Většina se s tím nedokáže srovnat a ta většina je i na vysokých postech. Bude to chaos.“ Výborně. Chaos zní vážně vesele.

„Ty s tím nesouhlasíš? Myslím s tím, že upíři vyjdou na světlo?“ Isaac říkal, že s Edwardem nikdy nebude mít žádný spor. Já tam započítaná nejsem, takže i přes to, že teď ležím v hotelu v posteli s Edwardem, předpokládala jsem, že jinak by za ním stál, kdyby se něco dělo. Anebo jen aby podpořil jeho názor.

„Já… V podstatě ne. Víš, když jsi součástí vegetariánského klanu, rozhoduje tvrdá demokracie. Odhlasovali jsme, že se nestáhneme a budeme žít mezi lidmi i potom, až budou vědět, co jsme ve skutečnosti zač. Já se podřídil většině. Dva proti pěti.“ Bylo už předem nalinkované, že Cullenovi se rozhodnou pro. Nedovedla jsem si představit, jak to na světě bude vypadat a byla ráda, že si to ani představovat nemusím.

„Proč… Proč nejdeš za Arem a všechno mu to neřekneš?“ položila jsem tu zcela logickou otázku. Jistě, Isaac by ho chtěl zabít, ale to teď už je to stejně jedno. Zní to příšerně a trhalo mi to srdce, ale teď mluvím jen se svým vlastním svědomím, tak si nebudu lhát do kapsy.

„Protože já nezničím svět. Znamenalo by to válku mezi Dimitrijovcemi a Volturiovými,“ odpověděl okamžitě a kladl na to velký důkaz. Očividně se žalování konat za žádných okolností nebude.

„Dimitrijovci?“

„Isaacovo původní jméno – Dimitrij Mizorvic.“

„Aha. Ten hajzl mi ho nechtěl říct… Je divné, když se o něm bavíme. Já se o něm ani bavit nechci. Už o ničem z toho, co se nás netýká. Jsme jen ty a já,“ slíbila jsem mu a chytila ho za spodní čelist, abych si přitáhla jeho ústa.

„Miluju tě,“ řekla jsem mu znovu, když probíhala pauza na naplnění plicních sklípků.

„Miluju tě.“ Ty oči byly něco neskutečného – žhnuly.

„Edwarde… Ty oči – proč jsou zlaté?“ zeptala jsem konečně na tu otázku, co mě tížila už dlouhé týdny. Edwardovi vylétlo obočí vzhůru a usmál se jako malý chlapec, co ho nachytali na třešních – tak zvláštně roztáhnul koutky úst do stran. „Tak teď mám strach,“ špitla jsem. Proboha, co to bude? Posledně, když jsem se ho ptala na něco takového, dozvěděla jsem se, že je sto let bez sexu. Což se mi ale líbí. Můj nevinný Edward. To je vtipné titulování, když vezmu v potaz, co tu před chvílí předváděl. Ale všechno, co mu udělám, mu žádná jiná ještě nedělala. Vypnula jsem hruď. Byla jsem hrdá. Bella na Mount Everestu.

„Ty to nevíš,“ konstatoval. „Myslel jsem, že ti to řekne… Asi nechtěl poškodit portfolio upírů. Já totiž… Jak jsem řekl, že jsme vegetariánský klan… My nepijeme lidskou krev. Jsme na zvířecí.“ Vykulila jsem oči a otevřela ústa dokořán – WTF? grimasa.

„Tak to se ale mohl někdo zmínit. Třeba – hej, já vlastně nepovraždil tisíce lidí. Není to nic podstatného, ale jen taková omáčka okolo.“ Pokrčil rameny a já padla zády zpátky do peřin. Potřebovala jsem se z toho vzpamatovat. Prohrábla jsem si vlasy a civěla do stropu. On se mi to prostě nikdo neobtěžoval říct. Ne, že by to něco změnilo. Mně bylo úplně jedno, koho Edward na vycházkách trhá. Narodila jsem se do tohohle světa a byla s tím smířená. Vím, že jsme až druzí v pyramidě.

„Máš ta nejkrásnější prsa, co jsem viděl,“ šeptl a prstem putoval po mém hrudníku. Podívala jsem se na něj, jak se blaženě usmívá. Chlapec, co našel pod stromečkem auto na dálkové ovládání.

„Taky jsi žádné jiné neviděl. Byl jsi panic,“ připomněla jsem mu věcně. Nevyvedlo ho to z míry – dál okouzleně, s pokřiveným úsměvem, zíral na moje prsa.

„Já jich viděl miliony. Čtu myšlenky,“ zmínil ledabyle, protože měl moc práce někde jinde. Zapřela jsem mu ruce o ramena, povalila ho na záda a posadila se na něj obkročmo. Chytila jsem ho za zápěstí a natáhla mu ruce nad hlavu.

„Já ti zakazuju dívat se na jiné,“ oznámila jsem mu a on se zakřenil ještě víc. Tak on se mi směje. Uvidíme, kdo se ale bude smát naposled.

„To nejde ovlá… dat,“ vydechl, když jsem mu přejela dlaní po celé délce mužství.

„A tohle ti očividně taky nejde ovládat,“ opáčila jsem, protože mi vyrostl v ruce.

„No… Ne,“ odpověděl přiškrceně. Už mu, chlapci, do smíchu nebylo.

„Řekni mi, co bys chtěl,“ broukla jsem a sledovala, jak se mu mění výraz. Tipovala jsem, že ten se teď vážně stydí. Úžasné.

„Je toho hodně…“

„Ale já chci slyšet, co přesně,“ přerušila jsem ho. Mně bylo jasné, co bude chlap chtít, ale ať pochopí, že je to přirozené – říct to partnerce.

„Chtěl bych…“ Zvednul hlavu, aby mi to pošeptal. Odtáhla jsem se.

„Nahlas!“ Nespokojeně zavrčel.

„Chci, abys mi to udělala,“ řekl konečně, no, moc konkrétní nebyl.

„Jak?“ štěkla jsem. Generál v akci. Edwardovi začaly černat oči. Nejspíš jsem ho už vytočila. Možná jsem to přehnala…

„Chci, abych mi to udělala těmi svými krásnými, jahodovými ústy,“ zavrčel. Jo, já ho vytočila – ale na jiné frontě. Kromě toho to byla nejhezčí žádost o orální sex, co jsem od chlapa slyšela. Vykuř mi, krásko – se nekonalo.

Posunula jsem se níž a na chvíli přerušila oční kontakt, když jsem si navlhčila jazykem rty. A protože je to upír, zasunula jsem si ho skoro až do krku za doprovodu zubů. Lidský chlap by mi za to ukopnul hlavu a na náhrobek by mi nechal vyrýt – chtěla mi ukousnout ptáka.

Pořádně jsem přitlačila incizálními hranami frontálních zubů na mramorovou kůži, a to teda nebylo extra příjemné. Proto lidi do skal běžně nehryžou. Vylámali by si chrup.

Trochu jsem zvolnila a začala Chupa Chups jen cucat. Stačilo ani ne dvacet vteřin, když horká, lidská a hlavně prokrvená lidská ústa laskala penis upíra, a bylo vymalováno. Edward chytil oběma rukama matraci do pěstí a zařval. Lekla jsem se a zuby znovu ťukla kámen, jak jsem nadskočila.

Čekala jsem, až se mi udělá do úst.

„Bello, ne!“ zavrčel a za vlasy mě stáhnul ze svého klína v poslední chvíli. Málem jsem spadla z postele.

Edward zmizel. Otočila jsem se, abych ho našla, jak se opírá rukou o zeď, zády ke mně a se svým vlastním tričkem v ruce.

„Promiň,“ hlesla jsem, protože to byla moje chyba. Věděla jsem, že nesmím. I proto jsme spolu spali tentokrát s kondomem, přestože jsem byla sterilní.

Ale opanovala mě vidina drogy. Bylo mi ze sebe zle, i když jsem už dávno věděla, že jsem čistá fetka.

Nechtěla jsem, aby to Edward ještě někdy viděl.

Smotal tričko a položil ho na dřevěné, houpací křeslo u krbu. Prohrábl si vlasy a zíral do ohně. Hrklo to ve mně, když jsem si uvědomila, co si z toho teď mohl vyvodit za závěr.

„Edwarde, já… Vážně jsem to neudělala pro Péčko!“ Hlas se mi zlomil, protože jsem se bála, že mi neuvěří. Sám mi přece jednou řekl, že jsem feťák.

„Já vím,“ šeptl. Ulevilo se mi, no, ještě pořád se na mě neotočil. Potřebovala jsem mu vidět do očí. Vstala jsem a přešla k němu. Váhavě jsem mu položila nejdřív jednu ruku na bok. Bála jsem se ho – abych náhodou nezjistila, že mě možná miluje, ale… Nevím. Nejspíš toho, že se otočí a řekne, abych na něj nesahala. Ale nic se nedělo, a tak jsem mu tam položila i druhou a sunula je obě až na jeho ploché břicho, kde jsem je spojila a přitiskla se na něj celým tělem.

„Omlouvám se.“

„Já ti věřím, Bello. Nemusíš se bát.“

„Tak se ke mně už, prosím, neotáčej zády.“

Potom jsem už musela začít s dekontaminací. Obnášelo to spoustu dezinfekce a Sava. V obchodě měli zrovna akci na klasické, a tak byl regál vybraný. Spokojila jsem se s tím na bazény. Příště budu připravenější. To jen teď jsme brali to první, co nám přišlo pod ruku, abychom si to rychle mohli rozdat v hotelu.

Když jsem už nevoněla po Edwardovi, ale po citrusech, oblékla jsem se. Edward si vzal nahoru jen košili, protože tričko skončilo v koši.

„Mohl si mi ho nechat na památku,“ utahovala jsem si z něj, když ho vyhazoval. Už jsem byla zase veselá. Krize byla zažehnána.

„Jestli je ti to líto, tak ti můžu nabídnout jako další alternativu suvenýru hotelové mýdlo. Anebo ručník.“

Tak hrozně se mi nechtělo domů. Nejradši bych s ním utekla a už se nevrátila. Bohužel… Existuje upír jménem Demetri Volturi.

Jakmile jsme byli za městem a blížili se k Petersonovu zámku, Edward mi napsal na mobilu, že už jsme za hranicí.

Odepsala jsem mu, že ho miluju a on to naznačil ústy. Položila jsem si dva prsty na rty, aby věděl, že teď bych mu věnovala dlouhý polibek na rozloučenou. Opětoval mi to a já vystoupila z auta. To bylo něco tak neskutečně příšerného – opustit ho a vrátit se do jámy lvové.

Šla jsem rovnou do kuchyně, protože jsem měla takový hlad, že bych sežrala koně.

„Ale ne,“ zaplakala jsem. V lednici se někdo hrabal a já přesně věděla kdo. Stačili mi ty kudrnaté, mahagonové vlasy. Sebastian. „Ta kuchyň je pro lidi,“ zamumlala jsem a chtěla si rychle něco uzmout, abych mohla vypadnout co nejdál z dosahu toho psychopata.

Zavřel jedno křídlo lednice a v ruce držel konzervu s krví.

„Ahoj,“ pozdravil mě a usmál se. Vypadalo to celkem věrohodně.

„Nech si to, Sebastiane,“ zasyčela jsem zamračeně. Potřebovala jsem do té lednice, ale k němu jsem se nehodlala přiblížit. Jak už jsem jednou řekla – Nina byla stokrát lepší než on. Z těch jeho obrovských, rudých očí šel šílený strach.

„Aha. Promiň. My se ještě neznáme,“ vzpomněl si.

„Já tě znám moc dobře. Hlavně můj krk, který si mi málem zlomil. A nejsem tvoje, takže mě nech být,“ varovala jsem ho. Po dni stráveném s Edwardem, kdy mi pouštěl do těla svůj jed – i když jen ve stopovém množství – a hlavně štěstí, jsem byla našlápnutá.

Sebastian zkřivil ksicht jak tureckou šavli – jako kdybych mu svými slovy strašně ublížila. Vypadal nešťastně. To divadlo se mi ani trochu nelíbilo.

„Já se za něj moc omlouvám,“ řekl zničeně.

„Za koho?“

„Za Sebastiana. Já jsem Maxmilian,“ představil se a natáhl ke mně ruku. Ustoupila jsem. Živě jsem si pamatovala, co udělal naposled, když jsem mu podala ruku.

„Co to meleš? To máš dvojče?“ štěkla jsem. Co to je zase za debilní hru? A proč pořád všichni chtějí hrát se mnou?

„Ne. Jen máme společné tělo.“

„Sebastiane, přestaň. Je to trapné.“

„Ne, Bello… Jde o to, že Sebastian jako člověk trpěl schizofrenií. Poruchy se většinou při přeměně ztratí, no, jeho se posílila a stal se z ní dar. Dar na hovno, ale to teď není podstatné.“ Pochybovačně jsem si ho měřila. Sebastianovi já nevěřila ani nos mezi očima. „Co mám udělat, abys mi uvěřila?“ chtěl vědět, když viděl, jak se tvářím.

Přemýšlela jsem. Jak jsem ho naštvala minule?

„Jsi kokot a máš moc velké oči,“ oznámila jsem mu se založenýma rukama na prsou. Zvednul obočí a vykulil ty oči ještě víc. Zakroutil hlavou jako že – co teda? Jeho duhovky byly pořád stejného odstínu rudé. „Ó můj bože!“ pronesla jsem. Tohle byl vážně někdo úplně jiný.

„Taky si občas říkám,“ odvětil a posadil se. Já padla na zadek naproti němu a civěla na něj s ústy dokořán. „Sebastian je vážně kokot… No, a za ty oči nemůžu.“ Vystrašeně jsem se rozhlédla a čekala, až odněkud vyletí Nina, anebo dalších dvě stě padesát upírů. „Neboj. Nikdo tu není.“ Upír na lidské krvi mě uklidňuje? Bože, už je toho dneska na mě moc.

„Jsi opak Sebastiana?“

„V podstatě ano. V našich klanech nám říkají Black and White. Debilní přezdívka, no, dost výstižná. Když se naše osobnosti nadobro rozdělily, on dostal všechno špatné a já to dobré.“

„A kdy se vrátí?“

„To nevím. Nemá to pravidelné intervaly.“

„A pamatuješ si to, co on?“

„Ne. Jediné, co máme společné, je tělo. Tebe vidím poprvé, ale věděl jsem, kdo jsi. Dimitrij by se mi to samozřejmě neobtěžoval říct, ale… Nina se zmínila, co se tu za těch pár měsíců stalo.“ Když vyslovil jméno Nina, zjihly mu oči.

„Nina je tvoje… Teda je vaše…“ Tohle bylo úchylné.

„Sebastianova sestra. A i moje. Jen…“

„Ty ji miluješ,“ konstatovala jsem. Přikývnul. Tak tenhle upír byl vážně očividně úplně jiný, díky té schopnosti. Po pěti minutách se mi dobrovolně svěří o lásce své existence. „A jak to… provádíte?“

„Byli jsme na schůzce. Jenže potom se vrátil Sebastian. Ten kretén vždycky všechno zkazí.“ Bylo mi ho neskutečně líto. Sdílet tělo se Sebastianem je trest vylosovaný ze samotného podsvětí.

„To jsi jediná, kdo si to myslí. Dimitrij mě nemůže vystát. Bude mít velkou radost, až zjistí, že jsem se vrátil,“ dodal. Já zase doufala, že Sebastiana do své smrti už nikdy neuvidím.

„A kdy se objeví Sebastian?“

„Jednou se vrátil až po třiceti letech. Někdy zase po dni. Je to hrozně nepředvídatelná schopnost. Už to s ním táhnu tisíc pět set let a divím se, že jsem ještě nepožádal nejbližšího upíra, aby mě roztrhal.“ Koukám, že všichni v okolí jsou zralí na sebevraždu. „Nechal mi vzkaz na mobilu,“ řekl po chvíli. Vytáhnul Samsung a prstem vyhledal video.

„Až se vrátíš, tak to tu neposer. Tenhle rok musí všechno vyjít, takže neprovokuj otce a nesnaž se pořád naší sestře dostat do kalhotek. Má na víc, než na tebe. Hodný Maxík.“ Vypnul to a já se otřásla, když jsem ho zase viděla a slyšela. Blbeček.

„Je mi tě vážně líto,“ řekla jsem mu a natáhla dlaň, abych ho poplácala po rameni.

„Mně tebe taky. Žiješ s Dimitrijem a jsi člověk. Ty nesnáší víc, než mě, a to je co říct.“ Pokývala jsem hlavou na znamení souhlasu. K tomu jsem neměla co říct. Už záleželo jen na Edwardovi a na posledních dnech s ním.

„Ty si nedáš tu krev?“ chtěla jsem vědět, protože ji pořád držel netečně v ruce, kterou měl položenou na stole.

„Tu krev? Ne. Fuj. Ta je z nemocnice. Nedá se pít – vyprchal z ní život a je studená. Je pro Sebastianovu dceru. Biologickou.“

„On má dceru?“ vypískla jsem. Bože, Hádes zplodil další potomky?

„Narodila se před týdnem. Netuším, co se mu honilo v hlavě, když ji zplodil… Lidi nemá rád a ten upír je na půl člověk.“

„Ale ona je i tvoje dcera. Když máte společné tělo, tak i jed... Má i tvoje geny.“

„Já vím, ale vrátil jsem se před dvěma hodinami a bum – máš dceru. Dělá mi problém ji i tak nazývat. Navíc má hlavně geny Sebastiana. Vidím jí to na očích a na tom, jak se chová. Skrz na skrz zlá. Jmenuje se Olivia, ale Satan by sedělo lépe.“

„Jestli tě to utěší, tak ti můžu říct, že jsem vážně ráda, že tu jsi.“

„Díky,“ řekl a usmál se. Zamrkala jsem jako pomatená řasami. No, jo. Byl krásný. Ovšem jako každý upír. Úsměv mu z tváře zmizel a oči mu potemněly.

„Neříkej mi, že…“ Přikývnul. Podepřela jsem si bradu dlaní a vyťukávala do stolu neznámou melodii. Včelí královnička Isaac je doma. To mám hroznou radost. Nebála jsem se, že ze mě Edwarda ucítí. Po druhé už jsem věděla, co očekávat.

Do pár minut byl tu. Zjevil se v kuchyni a sršel očima blesky. Ještě jsme spolu ani nepromluvili a on už se chystá chrlit síru.

„Sebastiane, nakrm si to dítě! Pořád jen řve!“ Maxmilian k němu zvednul pohled a Isaac se narovnal. Poznal to na první pohled. „Maxmiliane.“ To nebyl pozdrav, ale konstatování.

„Taky tě rád vidím, tati,“ odvětil ironicky. Isaac se podíval na mě.

„Co ty tu s ním děláš?“ zasyčel. Asi měl strach, jestli na něj něco synátor neprozradil. Anebo bych mohla mít, proboha, kamarády! Hrůza!

„Sedím. Nevidíš?“ odsekla jsem.

„Aha. Vy dva jste se hledali, až jste si našli,“ utrousil posměšně. „Maxmiliane, dej tomu dítěti najíst, anebo ho zabij, ale já to nebudu celé dny poslouchat. Tohle si odneseš za Sebastiana. On věděl, kdy se má ztratit.“

„Odnáším si to tisíc pět set let. Já to přežiju.“ Isaac na něj vycenil zuby a Maxmilian mu to opětoval. Chtěla jsem se ztratit, stejně jako Sebastian.

„Doufám, že se můj syn brzo vrátí,“ zavrčel. Vstala jsem, abych nechala dva upíry pohádat, protože u toho teda moje křehké, lidské tělo být nemusí. „Kam jdeš?“ vyštěknul na mě, když jsem chtěla nenápadně odcupitat.

„Třeba pryč?“ provokovala jsem. Já jsem ale idiot…

„Tys chtěla dítě. Tak ti jedno ukážu.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 27. kapitola: