Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 20. kapitola

18.09.2012 (08:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 5812×

Mezi mnou a Isaacem to bylo poslední týden podezřele – na naše poměry – normální. Jenže právě to na tom bylo podezřelé. Jako kdyby na Sahaře týden pršelo. A tak jsem přirozeně čekala, kdy to bouchne.

Čím to úplně rozseknul bylo, když mi dal sám od sebe ampuli s Péčkem. Byla alabastrová a prý se nemám radši ptát, z čeho to je, ale že to prý bolelo. Došlo mi to a trochu jsem povolila sevření kolem té hladké věcičky. Chtěla jsem vědět, proč teda o to nepožádal jedno ze svých dětiček, ale na to mi odseknul, že z cizích jed chlastat nebudu.

Přísahám bohu, že velký Isaac Asimov si mě posadil na klín, když pracoval, a nechal mě, abych ho líbala na krku. Byla jsem z toho v šoku. Původně jsem za ním jen přišla kvůli svojí ordinaci, a abych se ho zeptala, jestli by mi dělal společnost. Definitivně jsem se totiž rozhodla, že ordinaci předám – už to nemělo cenu. Nebyla jsem kompetentní k tomu, abych někomu mohla vrtat tak blízko mozku.

„Musím tam být?“ zeptal se. Neskákal z toho zrovna dvakrát štěstím do stropu.

„Bylo by to… milé,“ hlesla jsem a jezdila ukazovákem na desce stolu. On bloumal v notebooku a já čekala, že i když se naše vztahy obrátily k lepšímu, hned mě pošle do hajzlu.

„Ještě jednou pro neslyšící nebo hloupá děvčata – musím tam být?“ zopakoval. Obrátila jsem oči v sloup, no, odpovědět jsem musela.

„Ano.“ Zvednul ke mně zrak a chvíli si mě měřil pod rentgenem.

„Dobře,“ šeptl.

„Prosím?“ vypadlo ze mě. On jen tak prostě a jednoduše souhlasil?

„Tak ještě jednou pro…“

„No, fajn! Fajn…“ Odolávala jsem se zeptat, co se stalo, a jestli mu je dobře. „Hm… Co děláš?“ zkusila jsem. Teď si určitě tu hubu narazím.

„Kontroluju Volturiovy. Tím myslím, jestli jsou v Americe a hrají si tak na písečku s mým kyblíčkem a lopatkou,“ svěřil se mi a mě zaplavil hřejivý pocit toho, že mi ten upír začíná důvěřovat. Popošla jsem a stoupla si za něj. Přitom jsem mu položila ruce ramena a zírala mu tak přes jedno do obrazovky notebooku, kde mu na liště poblikával Facebook. Ústa se mi samovolně otevřela, a tak jsem rty vytvořila bublinu. Tak jsem byla vykolejená z toho, že Isaac má účet na sociální síti, který si právě rozkliknul.

„Ty jsi na Facebooku?“

„Bello, připadá mi, že by sis měla šlehnout, protože očividně všechny tvé smysly vynechávají. Nejdřív neslyšíš, teď nevidíš.“ Jé! Chytila jsem ho pevně za ramena, jako kdybych se ho chystala namasírovat – byl to instinkt. Kdo by nechtěl chytit svého chlapa? No, moc to nešlo. Spíš jsem jen tak zkoumala žulu.

Hloupě jsem zaječela, když si mě posadil na klín. Chvíli jsem zůstala štronzo a čekala, jestli čistě náhodou nepřichází smrt za to, že jsem na něj bez dovolení sáhla, ale nic se nedělo. Pokoušela jsem se zjistit, co si teď můžu dovolit, no, na oční kontakt mi kašlal a radši se věnoval počítači. A tak jsem musela zapojit ruce a rty. A on se nechal… Vážně připustil, abych ho něžně pusinkovala na místě, kde před dvěma tisíci lety vyhrávala krční tepna. Nedovedla jsem si ho ani představit jako člověka.

„Jakou barvu očí si měl jako člověk?“ zeptala jsem se, abych se pokusila o lepší vizuál Isaaca – člověka.

„Nemám tušení.“ Aha.

„Já myslela, že si upíři pamatují všechno…“

„Ale jako upír jsem je už neměl.“

„No, dobře, ale ty ses probudil jako upír a nepamatoval sis, jakou barvu měly tvoje oči před…? No, jak ta přeměna dlouho trvá?“

„Tři dny. A když jsem se probudil, tak jsem měl jiné starosti, než se snažit vyvolat lidské vzpomínky na oční duhovky mrtvé bytosti. To mě vážně nezajímalo.“

„Tři dny?“ vypískla jsem. A já si představovala tak pár hodin… Tak je to přece v televizi vždycky! Tady je vidět, jak ta bedna jednoho ovlivní. „Jaká byla?“ hlesla jsem tiše, protože jsem se bála odpovědi. I mě by se to jednou mohlo, v tom lepším případě, týkat. V tom druhém se vidím někde na pěkném, zasněženém hřbitově, ale nedělám si iluze, takže to vidím i na kontejner nebo drtič odpadků.

Isaac přestal psát a zamyslel se. Díval se do strany – do oken - a vypadal, že vzpomíná na něco hodně nepříjemného. Dokonce u toho použil mimické svaly. Tak to bude zlé.

„Kdybych ti řekl, že to bylo horší, než si dokážeš představit, lhal bych… Ve skutečnosti to totiž bylo ještě horší,“ řekl a podíval se na mě. Chlupy na zátylku se mi zježily, protože z toho hlasu a slov byl cítit odraz jeho vzpomínek.

„Celkem mě děsíš,“ šeptla jsem.

„Děsit by tě měla hlavně ta přeměna… Na stehnech,“ řekl a přejel mi prsty po holé kůži mezi nohama, „jsi měla dvě jizvy,“ dokončil to a zase ke mně zvednul karmínové tůně.

„Nechtělo se mi sklánět pro žehličku na vlasy na zem…“

„Tak sis ji dala mezi nohy. To je geniální,“ zhodnotil to. „Pamatuješ si, jak to bolelo?“ zašeptal.

„Jako svině. Měla jsem to na dvě stě stupních.“ Zůstaly mi potom pěkné dva šrámy, no, potom, co jsem začala brát Péčko, zmizely.

„Tak si to vynásob milionem a budeš vědět, jak bolí přeměna.“ Zůstala jsem na něj zírat, znechucená tou představou.

„Musel si mi to říkat? Teď mě to bude probouzet ze snu,“ utrousila jsem podrážděně. Protože kdybych to nevěděla, nestrašilo by mě to teď, kudy půjdu. Do hajzlu, i když mě jen popálila žehlička, ječela jsem jako pitomá a chladila si puchýře ledovou vodou, abych trochu utišila tu palčivou bolest.

„Musel,“ odsekl chladně a nedovolil mi uhnout pohledem. „Jestli se ti někdy jed dostane přímo krevního řečiště, budeš prosit, abych tě zabil. Nikdy ve své existenci na to nezapomeneš. Tři dny se budeš uvnitř škvařit zaživa a po dni to začneš vnímat ještě intenzivněji. Každý plamen, každou další nekonečnou vteřinu… Není nic horšího, než přeměna,“ rval mi do hlavy nemilosrdně a mně se z toho rozklepaly ruce. Chytala jsem ztěžka vzduch do plic a topila se v jeho očích, které přitom trochu potemněly. Potom se bleskově projasnily a on se odtáhnul a zase se začal věnovat svému miláčkovi – notebooku, jako kdyby ho řeči o počasí už nudily a považoval konverzaci za uzavřenou. Potřebovala jsem si trochu vydechnout. Rozmluvy s ním mě neskutečně psychicky vyčerpávaly. Pár vět a padala jsem na hubu.

Slezla jsem z něj a stáhnula si košilku pod zadek. Ano, přiznávám. Už jsem je zase nosila a flanelové pyžamo zahrabala na dno skříně. Však ono to zase přijde. Je to jen otázka času…

V pondělí ráno to přišlo – předání mojí ordinace. Bylo mi z toho zle – klepala jsem se a pořád jsem si říkala, že to ještě můžu stopnout. No, to byla sice pravda, ale ordinace, kde je hlavním lékařem feťák na nadpřirozené droze a bez kontrolou nad sebou samým, který pracuje jen když ho zrovna nezaměstnávají upíři, není zrovna to pravé ořechové.

Byla jsem v šatníku a přecházela sem tam, jak jsem si vybírala, co si vezmu na sebe. Sice mám tohle dilema vždycky, ale teď to bylo umocněné tím, že mi Isaac slíbil – teda, on mi to neslíbil, ale dejme tomu – že půjdeme spolu. Jako pár. To je spešl chvíle.

No, zase se nemůžu moc rozšoupnout. Je ráno a já nejdu – jak by řekl Edward – na operu. Kurva, zase Edward… Já toho chlapa potřebuju dostat z hlavy. Doufám, že se o to Isaac dneska postará pořádnou šukačkou… kdesi.

Vyhrály to krátké, tmavě zelené šaty s barevnými sýkorkami nebo co to na nich bylo – po kariéře ornitologa jsem netoužila. Do pasu přišel úzký, hnědý pásek a na nohy jsem nahodila v té samé, hnědé barvě zabijácké podpatky. Teda, možná pro ostatní… Já mám dokonalý balanc. Teď už ano, když polykám smrt – kus z upíra.

Vzala jsem si ještě kabát a klapala k Isaacově pracovně. Nemohla jsem se dočkat toho, až někam pojedeme spolu, už předem domluvení, a hlavně se to mělo udát na moji žádost. Žádný příkaz – jen moje vyjádření toho, že bych si přála, aby tam byl.

Ono to totiž nakonec nebylo tak jednoduché. Než jsem se seznámila s Isaacem – i když říkat tomu seznámení je trochu… vágní – ta ordinace byla moje životní jistota. Něco mého. Pomáhala jsem lidem a celkem mě to i bavilo, tudíž jsem si vysnila, že je to moje dítě. Pak přišla ledová sprcha a mně přišlo, že to vlastně tak není. Že bůhví, jestli bych měla tu nejprestižnější praxi široko daleko, kdyby mi v žilách neproudila unikátní krev, a tak za mnou nestáli Volturiovi a jejich všehoschopné pařáty. Ale teď, když to přišlo - předání - došlo mi, jak jsem ji měla ráda, a že mě to bolí ji pustit. Dát to všechno někomu jinému a doufat, že ten někdo to nezprzní a bude se o ni dobře starat. Když tak nad tím přemýšlím, tak dobrá analogie je dítě k adopci.

Byla jsem tak rozklepaná, že jsem bez rozmyslu vešla dovnitř. Prostě jsem myslela, že jdeme, a hotovo.

Jak naivní.

„Ou… Čau,“ hlesla jsem vykolejeně. Isaac seděl u počítače za velkým stolem, tak jako vždycky, ale o jeho rameno se opíral další upír s krátkými, kudrnatými vlasy mahagonové barvy, vážně velkýma očima, malým nosíkem a růžovými rty.

Ten druhý upír ke mně vzhlédnul a změřil si mě. Uhnula jsem hned pohledem, protože ty jeho velké, rudé oči mě děsily víc, než Isaacovy. Uskočila jsem, když stál náhle přede mnou s rukou nataženou k tomu, aby si potřásl s mojí. Upíral na mě ty vykulené, ale krásné oči.

„Sebastian,“ představil se tichounce medovým hlasem, který byste přiřadili šestnáctiletému, nevinnému chlapci. Něco mi říká, že tomu nebude šestnáct už hodně dlouho a nic nevinného na něm rozhodně nebude.

„Já… Bella,“ šeptla jsem a srdce mi bubnovalo na poplach. No, skvělé. Ještě ho dráždím. Sebastian čekal s napřaženou dlaní, ale já mu do ní svoji vložit nechtěla ani omylem.

„Podej mi tu ruku, Bello!“ zavrčel na mě a přišlo to tak zčistajasna jako blesk. Nejdřív nevinnost sama, ale teď na mě zavrčel tak, že bych mu podala i nohu, kdyby chtěl. „Je to zdvořilé,“ dodal, už zase jemně.

Nina byla stokrát lepší než on.

Potřásla jsem si s ním rukou a celou dobu se modlila, aby mi ji neutrhnul. Paže mi sice zůstala, ale místo toho si mě otočil a stáhnul si mě na hruď. Cítila jsem, jak nasává vůni z mých vlasů.

Do hajzlu, a ten Isaac je tu na co?!

„Ona je moje,“ šeptnul Isaac nezúčastněným tónem, aniž by k nám zvednul oči. Třásla jsem se jako osika a zatínala zuby, abych se nerozkřičela, když mě tu osahával nějaký nemrtvý kretén. Odhrnul mi vlasy z krku a přejel mi nosem po krční tepně. Došlo mi, že ten musí být starý jako metuzalém, když tohle dělá, a můj krk je přitom ještě celý.

„Ta blondýna sice voněla ještě lépe, ale tohle je taky… unikátní.“ Poslední slovo mi zašeptal do ucha a otřel se o něj svými božskými rty. Byla jsem někde mezi sexuálním vzrušením a strachem takovým, že se mi podlamovaly nohy.

Blondýna? Okamžitě mi přišla na mysl Hadley… Jestli mířil na ni – a to už moc na výběr není, protože nás po světě neběhá stovky – co on o ní věděl?

„Sebastiane, stačí,“ sykl Isaac a konečně se mi podíval do očí. Já se ho snažila upálit pohledem. Hajzl. To mě to musel nechat absolvovat? Sebastian mě pustil a já si málem dala na držku. Ustála jsem to a popošla od něj kousek, i když bych nejradši na druhou stranu planety.

„Blondýna? O kom to mluvil?“ štěkla jsem, rozčílená a zrazená.

„Isaac není můj tiskový mluvčí. Já ti rád odpovím sám,“ přerušil mě Sebastian. Přešel k Isaacovu stolu a opřel se o něj. Isaac bez hnutí sledoval moje reakce. „Jak se jmenovala… Clai… Iva… Ne. Už vím! Hadley.“

Nasucho jsem polkla a mělce dýchala, když jsem zaťala ruce do pěstí. „Jsem rád, že se o ni otec podělil,“ dodal a usmál se jako andílek z fresky. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Bylo mi do pláče. Chtěla jsem řvát a nadávat. To, že jsem Hadley nesnášela, neznamenalo, že to něco změnilo na tom, že jsem ji znala od sedmi let a byla mi blízká. Vlastně jsem ji měla tam někde hluboko uvnitř ráda, ale to jsem si uvědomila až po její smrti.

A on ji zabil… A přitom se o ni podělil se svým upířím spratkem. Bylo mi zle.

„Mluví pravdu?“ zeptala jsem se tiše a přitom se dívala už jen na Isaaca. „Tak, do hajzlu, zabil si Hadley?“ zaječela jsem, protože na mě jen civěl.

„Bello, nemluv se mnou takhle,“ utnul mě okamžitě a já se tak trochu shrbila z mojí řvací pozice, a to vystrčené brady a bojovně vypnuté hrudě. „Do toho, co jsem měl k večeři, ti nic není. Buď vděčná, že jsi to nebyla ty. A ještě chvíli na mě budeš ječet a moje nervy vypoví službu,“ varoval mě. A to bylo už špatné. Musela jsem zařadit zpátečku, ať se mi to líbí nebo ne.

„Fajn. V tom případě si ale zůstaň tady se synátorem. Já jdu sama,“ oznámila jsem mu. No, tak to jsem moc nezjemnila. Ne, nechtěla jsem s sebou někoho, kdo roztrhal moji ex kamarádku, která byla v dětství jako moje sestra.

Ani jsem nestačila postřehnout, kdy vytáhnul mobil a mrsknul ho po mně. Narazil mi pod klíční kost. Ještě níž a vyrazilo by mi to dech. Bolestivě jsem si chytila místo, kde se mobil setkal s mojí kůži a nenávistně se na něj podívala.

„Zavolej Joshovi. Půjde s tebou,“ oznámil. To určitě.

„Já tam toho debila nechci!“ hádala jsem se a hodlala už do krve, protože potom, co po mně mrsknul ten mobil, to teda pokašlal, chlapec. Zbořil tím mantinel, který do té doby zůstával celý.

„Tak si vytoč Edwarda, protože jsi labilní feťák a já nevím, co zkurvíš příště. Já na tebe nemám čas. A hlavně už ani náladu. Vypadni!“ zařval na mě a ukázal na dveře. Tak já jsem labilní? Psychopat zkurvenej. Ten mě zase vytočil.

Sebrala jsem ze země mobil a vyletěla z té pracovny ven. Nedokázala jsem svůj hněv ukočírovat a práskla jsem dveřmi. Chvíli jsem ještě čekala, jestli se zase neotevřou a nevysvětlí mi, že s dveřmi práskat nebudu, ale nic.

Hledala jsem v tom nekonečném seznamu plném divných jmen jako Theodor, Epydermus, Aramenta, Conrad a podobně. Konečně jsem našla Edwarda Cullena a přejela prstem po zeleném sluchátku. Ani to pořádně nestačilo vyzvánět. Hned mi to vzal. Další věc, na kterou jsem nebyla zvyklá.

„Bello?“ zeptal se okamžitě. Slyšet jeho hlas byla úleva. A to bylo špatně!

„Jak si to poznal?“

„Dýcháš. Co se stalo?“ Jistě. Mám Isaacův mobil, takže mu to asi došlo.

„Nic. Jen... Chápu, když nebudeš chtít. Určitě máš jiný program… Nešel bys se mnou, prosím, zařídit něco? Konkrétně předat moji ordinaci?“ vyblekotala jsem ztěžka.

„Samozřejmě,“ odpověděl mile. Obočí mi vylétlo vzhůru. Vůbec jsem nepočítala s tím, že řekne ano. Ale byla jsem šíleně ráda.

„Tak fajn,“ vypískla jsem nadšeně. „Teda… Dobře,“ mírnila jsem se trochu.

„Dobře,“ souhlasil. Začínalo to být trochu krkolomné. Jako dva nadšení puberťáci na telefonu.

„Počkat… Ale ty bydlíš až ve Forks. Mám tam být za hodinu,“ uvědomila jsem si zkroušeně.

„No a? Vezmu to po svých a budeme mít ještě čas na snídani pro lidi. Za chvíli jsem tam,“ slíbil a nezapomněl tam dodat to – pro lidi. Bože, ten byl úžasný. Nebyl žádná náplast. On proniknul hluboko do rány a regeneroval tkáň.

„Tak děkuju,“ hlesla jsem a usmívala se jako imbecil. Ještě, že to nevidí.

„Tak nemáš zač,“ odvětil se smíchem. Možná se tvářil stejně… S tím rozdílem, že on u toho vypadal určitě dokonale.

„Ahoj za chvíli,“ šeptla jsem a natáčela si vlasy na prst jako pitomá. Do hajzlu, už to znělo moc koketně. Když já to prostě nemohla ovládat. On tak na ženské působil i po telefonu.

„Ahoj,“ oplatil mi pozdrav. Ještě pořád to nezavěsil. Musím já. Nejspíš. A tak jsem to típla a oddechla si. Potom jsem se usmála sama pro sebe a poskočila si. Což byl na podpatkách s platformou sebedestrukční nápad. Přidržela jsem se zdi, když se mi zamotaly nohy.

Musela jsem zkontrolovat svůj zjev. Sundala jsem si boty a utíkala po špičkách do koupelny, kde jsem prováděla celkový sken. Sehnula jsem se k přihrádce s hřebenem a žehličkou, ale chtěla jsem jiný. Šílela jsem kvůli tomu, že jdu na něco, co ani není schůzka, s Edwardem. Otevřela jsem skřínku pod umyvadlem a vytáhla kulatý kartáč. A potom… Zamračila jsem se, když jsem zavadila okem o krabičku s tampóny. Byla nová, protože jsem ji ještě nemusela použít. A to podezřele dlouho.

Klekla jsem si, zírala na ni a počítala. O čtrnáct dní… No, nedivím se, že jsem si nevšimla. Jsem v takovém presu, že nemám ještě náladu na to vzpomínat si na něco, co mi vůbec neschází. Ale teď mi to teda roztlouklo srdce. Mnula jsem si bradu a přemýšlela nad Aidnem. Ne, to nevychází. Když jsem se s ní vyspala, tak potom jsem to ještě dostala. Což bylo taky naposled. To znamená, že… Ale upíři přece nemůžou mít děti. Co by ta jejich jedovatá sračka mohla oplodnit? Kriste pane, doufám, že ne.

Zavřela jsem skřínku. Narovnala jsem se a na chvíli se potřebovala opřít o umyvadlo, jak jsem se přesvědčovala, že nemůžu být těhotná s upírem.

Nejhorší na tom bylo, že jsem si nebyla jistá.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 20. kapitola: