Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 19. kapitola

11.09.2012 (20:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 5413×

„Bello,“ zašeptal Isaac, ale nebyla jsem si jistá, jestli to byl vážně on – teď a tady, anebo se mi to jen zdá. „Bello, vstaň,“ zasyčel. Tak tohle se mi nezdá. Rozlepila jsem oči a viděla tak tomu debilovi do perfektního obličeje ve světle lampy. Pořád jsem si pamatovala, co mi udělal – i v téhle chvíli, kdy mě tak necitlivě probudil, jsem si to dokázala vybavit a cítit to ponížení.

„Netvař se tak a oblékni se. Teple,“ dodal a vstal z mojí půlky postele, kde předtím seděl u mého boku. Bála jsem se. Bála jsem se toho, co zase přijde, a co prožiju. Nepochybně skončím hubou na podlaze a totálně psychicky oddělaná.

Řekl teple… To ještě nikdy v instrukcích nezmínil. Byla jsem rozespalá a naštvaná, takže jsem si na sebe prostě navlékla kožich a na nohy natáhla kozačky. Pod tím jsem měla svoje flanelové pyžamo – kalhoty a košili. Po tom včerejšku sexy negližé odzvonilo. Na to mu kašlu. Ať si do toho navlékne nějakou kurvu – jistě jich má víc, než dost – a mě nechá být.

Cupitala jsem po chodbě a zívala. Oči jsem měla přivřené a chtěla jen spát.

V tuhle zabijáckou ranní dobu byla v Seattlu šílená zima. To byla i normálně, ale já to jako skoro rodilý občan nevnímala. Ale tohle byla teda síla.

Přivinula jsem si chlupatý, huňatý kabát blíž k tělu a sešla po schodech, které byly osvětlené světlomety Bugattiho.

Napůl ve spánku jsem padla na sedadlo a stáhla ty pitomé dveře, co se vysouvaly nahoru, a já se tak po nich musela natáhnout. A moje svaly se teda rozhodně po ničem natahovat nechtěly.

Sotva jsem dosedla a Isaac se rozjel, usnula jsem. Auto totiž bylo poprvé klidné a tiché… Protože byl takový pro jednou i Isaac.

Probudila jsem se na pohodlné posteli kdesi… A to jen kvůli ránám, které jsem cítila. Když se nadzdvihla na loktech, zjistila jsem, co to bylo. Turbulence.

Zírala jsem z okýnka do tmavých mračen s otevřenými ústy dokořán. Kam to letím v pyžamu?

„Ještě spi,“ promluvil Isaac tiše a já se po něm rychle ohlédla, jak jsem se lekla. Seděl za mnou na sedačce a civěl do prázdna. Ani se nehnul. Alabastrová socha, navlečená do šedivého obleku.

Poslechla jsem a padla zpátky do měkkých polštářů.

Potřetí jsem se vzbudila, až když mě Isaac nesl na rukou bůhví kam zasněženým, chladným lesem. Něco s tím spánkem bylo špatně… Byla jsem vyděšená k smrti a naštvaná a stejně jsem pokaždé usnula bez mrknutí oka.

„Kde to jsme?“ hlesla jsem ztěžka, protože i ovládat ústa a jazyk bylo náročné. Byla jsem tak příšerně unavená. Hádala jsem, že za to můžou drogy… Když mi totiž Nina dala takovou dávku včera, byla jsem pak dost akční a vybíjela se v posilovně. A teď se dávka spálila a moje tělo odpovídá na to, jak jsem ho zrychtovala. Protože to, co jsem v té posilovně předvedla s obrovskými činkami a běžícím pásem… Myslím, že bych měla šanci uspět někde na olympiádě. Svaly mě naštěstí nebolely, ale to se poddá, až se do mě abstinenční příznaky plně pustí – aby to bylo přece ještě horší.

„Na Aljašce. Letěli jsme dvě hodiny,“ prozradil mi.

„Proč jsme na Aljašce?“

„Uvidíš,“ odsekl. Moc se ptám. Už jsem položila dvě otázky, proboha! To je hodno týdnu bez jídla a vody. No, uznávám, že hlady mě nemučil a ani mě nemlátil, takže dejme tomu. Rozběhnul se a ledový vzduch se mi zařezával do tváře. Myslím, že by mi brzo upadnul nos, kdybych se mu nezachumlala do peřiny na hrudi. Což bylo to poslední, co jsem chtěla dělat, ale svůj nos jsem měla celkem ráda.

Vylezla jsem z nory až na mole u zamrzlého rybníku. Byla tam jedna lavička a obloha začínala zářit. Isaac mě položil na tu lavičku a posadil se vedle mě s rukama založenýma na prsou. Měl rozhalenou, bílou košili, ale on samozřejmě netušil, co je to zima. Nebyl o nic teplejší, než ten rybník. Hnusný, mrtvý hajzl.

„Na co tu čekáme?“ chtěla jsem vědět, protože po pár minutách mi to ticho začínalo drásat chabé nervy a už mě nebavilo jen civět na zasněžené hory.

„Měl bych tě varovat před Ninou. Nejspíš na tebe udělala dojem,“ usoudil. Zapomněla jsem na svoji otázku a věnovala mu veškerou pozornost. Vypadal, jako když tu sedí vlastně sám a trpí samomluvou, jak si tak mumlal pod nos se založenýma rukama půl metru ode mě. „Nepleť si to, co ti včera předvedla, se sympatiemi k tobě. Ona tě nemá ráda. Nemá ráda nikoho. Jen mě,“ vysvětlil a přemýšlela jsem, jestli je v tom samolibost nebo ne. Mluvil totiž bez tónu a tiše.

„Tak proč…“

„Protože i moje Nina je někdy zakomplexované, slabé děvčátko,“ šeptnul a zvednul oči k obloze.

„Nina?“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že o jeho dokonalém zplozenci tohle řekl.

„Našel jsem Ninu v roce 1905 ve Finsku. Byla to děvka skrz naskrz. Dokonce ta nejlepší, co jsem se dozvěděl. Ale když jsem se jí podíval do očí, cítil jsem to – budoucnost. Proměnil jsem ji po pár týdnech, co jsme prošoustali, a pozabíjeli všechny, které nenáviděla. Měla to v sobě – tu správnou jiskru pro to, aby se mohla stát dokonalým upírem. Ale Nina si až moc dobře pamatuje svůj lidský život. Sama si hloupě způsobila, že jí ty vzpomínky zůstaly. Špatně snáší, když ženu někdo ponižuje při sexu. Proto se tě zastala. Ví, jaké to je být štětkou…“

„Já jsem štětka?“ hlesla jsem vykolejeně. Něco tak pěkného mi ještě neřekl. Podíval se mi do očí bez ostychu. Pravý upír, co se nedokáže stydět.

„Nechtěla si mi včera vykouřit jen kvůli Péčku?“ optal se s klidem Angličana u ranního čaje. Nejhorší na tom bylo, že měl pravdu. Včera jsem byla mimo a nechtěla jsem potěšit svého přítele. Chtěla jsem jen jedno.

Neuhnula jsem pohledem, ale ani nemukla.

„Tak vidíš. Udělala bys mi to a dostala bys za to zaplaceno jako nějaká děvka, co vykouří dealerovi aspoň pro gram koksu… Dřív se za sexuální služby platilo i dobytkem,“ vmetl mi do tváře, a to už jsem uhnula, protože jsem se teď – opět díky němu – cítila právě jako ta štětka. Jako odpad.

Mlčela jsem a dýchala si horký vzduch pod kabát, do kterého jsem si schovala bradu až po ústa. Nevěděla jsem, co mu na tohle mám říct. Beztak ze mě zase udělá akorát debila.

„Doufám, žes nikdy neviděla půlnoční slunce,“ řekl po dlouhých minutách ticha.

„Jsem celý život zavřená v Seattlu,“ špitla jsem. „Až na ten jeden rok ve Volteře, který si ale skoro nepamatuju. Díkybohu.“

„Tak teď máš příležitost,“ odpověděl a ukázal na obzor. Do té tmy a mrazu se vyhouplo pomalu slunce, které tu ale ještě nemělo co dělat. Polární den. Nejen, že to díky tmě kolem vypadalo neskutečně, ale hlavně já jsem byla ze Seattlu. Slunce jsem vídala leda v televizi. I jen ta rozžhavená koule mě fascinovala. Stejně jako v Kalifornii vídají sníh jen na vánočních pohlednicích. „Dneska skončila polární noc,“ vysvětlil a já se na něj podívala.

„Ty záříš,“ vydechla jsem ohromeně. Třpytil se jako přerostlý briliant, na lavičce na Aljašce.

„No, to taky. Ale jsme tu spíš kvůli tomu slunci…“

„Já už jsem to viděla. Ale zapomněla jsem to. Ve Volteře v uličce… Jen na chvíli. Byla jsem tak malá,“ vzpomínala jsem na něco, co jsem si ale vybavovat nechtěla. Potom zase přišlo ticho. Já po něm pořád pokukovala a prohlížela si to. Už tak byli upíři jako magnet, ale teď to bylo ještě maximálně umocněné. Nic krásnějšího jsem neviděla. Snad jen kromě… Edwarda. Co ten asi dělá? Zajímalo by mě, jestli mu aspoň jednou připadlo na mysl jméno Bella. Jestli o mně přemýšlí, a jak… Nebo jestli má přítelkyni.

„Stejně si mi to neměl udělat,“ zašeptala jsem a proťala tak tu pauzu. A taky myšlenky, ve kterých figuroval Edward.

„Co přesně?“

„To včera… Byl jsi surový… Odporný.“

„Řekl jsem ti, že nemám čas.“

„Ale…“

„A když už jsem ti to musel říct potřetí, neměl jsem už trpělivosti na rozdávání,“ utnul mě nemilosrdně. Sklapla jsem a vyfoukla nosem zprudka vzduch.

Jedno jsem ale musela uznat. Tak dlouhou konverzaci jsme ještě nevedli.

„Jak… Jak vidíš tu budoucnost. Myslím ty vztahy?“ zeptala jsem se, protože mu možná Nina promluvila do duše. I když to bylo čistě ze sobeckého důvodu, změnilo to situaci na snesitelnou a za to jsem jí byla vděčná.

„Já ji nevidím. Jestli si představuješ, že mám sentimentální vize plné lidí, co se vodí za ruku a usmívají se na sebe, tak takhle to v praxi nefunguje. Já tu budoucnost cítím. Zaplaví mě všechny pocity, které během jakéhokoliv vztahu s dotyčným budu mít.“

„A co jsi cítil u Edwarda?“ Já se prostě chtěla přesvědčit. Bylo to pro mě těžké přijmout, že Edward je už předem daná šedá zóna. Snažila jsem se sebe samu přemluvit, že je to ale přece dobře. Jenže ten chlap opanoval moji mysl a od mysli se odvíjelo i všechno ostatní. Posílala signály mému tělu, aby se mu dávalo všanc víc, než bylo zdrávo, a reagovalo na něj. Přitahoval mě, a to neskutečně. Bylo to skoro až bolestné, jak jsem toužila po tom si to s ním rozdat.

„U Edwarda… Živě si to pamatuju. Byl jsem z něj nadšený. Stejně jako z ostatních Cullenů. Čisté přátelství a důvěra. Žádný vztek a ani náznaky nenávisti. Samozřejmě znám takových víc, ale to je trochu něco jiného, protože… No, to jsou už další stránky mé roztomilé osobnosti,“ uzavřel to, ale já nechtěla, aby skončil. Že bych se konečně dozvěděla, proč je Isaac v jejich hierarchii tak vysoko? A Edward je dobrý a čistý – muž, co ho nikdy nezradí. Takže mu nikdy ženskou nepřetáhne. Nikdy se mě nedotkne… Setřela jsem si jedinou, zrádnou slzu, co mi vytekla z koutku oka.

„Důvěra, Isaacu. A i kdyby si ji ke mně necítil, komu si myslíš, že to povím? Mě se přece nemusíš bát…“

„Já se tě nebojím,“ zavrčel na mě okamžitě a mně poskočilo srdce, když hlavou otočil tak rychle, že to zasvištělo.

„Tak mi odpověz. Proč tě Volturiovi nechají dělat si, co chceš?“ Byla jsem napjatá jako struna a prudce vydechovala, jak jsem čekala na to, co mi odpoví. „Já to nikomu neřeknu. Jsem jen člověk,“ připomněla jsem mu a tím ho přemluvila. Vstal z lavičky a postavil se ke mně zády, s rukama v kapsách. Očividně to pro něj bylo dost těžké – otevřít se někomu, o kom nevěděl, jestli mu může věřit. Zvlášť, když se na to spoléhal – na to, že to bude vědět na sto procent – dva tisíce let. Tohle je pro něj naprosto nepřirozené a musím říct, že jsem to vážně oceňovala. Dvacet století jistoty na vás zanechá stopy.

„Víš, jak jsem ti říkal, že svět je zahořklý a páchne po nenávisti a lžích?“ zeptal se a ohlédnul se na mě, aby viděl, jak jsem přikývla. Znovu se otočil dopředu. „A přesto si lidská bytost dokáže najít nejlepšího přítele – člověka, do kterého vloží všechnu svoji důvěru. Protože ti skuteční přátelé vážně existují a nemáš tušení, jak moc jich je. Ale lidská bytost žije ve spěchu a ty pravé přátele nemá možnost najít. Mohla by si rozumět se svým sousedem jako s nikým jiným na světě, ale nikdy s ním nepromluvila ani slovo, a tak se to nedozví a tu možnost ztratí. Nebo může být její druhé já někde támhle v Japonsku, Egyptě… Jen je prostě nestačí poznat. Neví, že to právě oni by byli kousky skládačky, které by přesně zapadly do jejího života. Ale já to, Bello, poznám. A můj život je celá existence. Mám spoustu času. A za ty dva tisíce let jsem si z těch kousků skládaček sestavil už celý portrét. Našel jsem je všechny… A teď mám klany. Dohromady jsou armáda, o které já vím, že mě ani jeden z nich nikdy nezradí a budou při mně stát. Každého z nich jsem stvořil a první rok existence je všemu naučil. Dal jsem jim úžasný dar a oni to ví. Když je upír novorozený, nedá se s ním absolutně vyjít, ale je tam jeden aspekt, který můžeš zpracovat, a který pak bude fungovat věčně, a to pouto. V prvním roce si s ním můžeš vytvořit pouto jako jeho stvořitel, díky kterému je teď vyšší forma života. Ten upír totiž pak nic jiného, než právě toho stvořitele, nemá.“ Zírala jsem na něj s rozšířenýma očima, neschopná slova. Zamrkala jsem a suše polkla.

„Tím mi říkáš, že máš armádu nejlepších přátel?“ vypustila jsem tu podivnou otázku z úst. Otočil se a podíval se mi do očí.

„Jsem dvě stě násobný otec upírů, co za mě budou bojovat, ať se stane cokoliv.“

„Ty jsi stvořil dvě stě upírů?“ Ten teda jedem nešetřil. Otočil se na mě už celým tělem.

„Ve skutečnosti jsem stvořil upírů pět set deset za svoji existenci, ale počítám ty, co jsou naživu, a to je dvě stě třicet osm,“ opravil mě, jako kdyby se nechumelilo. „Nejstaršímu synovi je tisíc čtyři sta let. Upíra jsem poprvé dokázal stvořit, když mi bylo tři sta let, takže jsem měl i starší, ale ti jsou mrtví. Války nebyly jen lidské. I my máme bohatou minulost. Sibiř kdysi byla krásné místo – plné života. Lidé se tam dokázali adaptovat a vytvořit kolonie. Ale padla při bitvě o území a my jsme vymazali původní Sibiř - Krisnu z mapy. Tokio vyrostlo na troskách po upíří válce znova… Nedovedeš si představit, kam tohle všechno sahá, a kolik katastrof v dějinách byly vedlejší škody války našeho druhu.“ Na to jsem chtěla protestovat. Já si to dovedla představit moc dobře. Vždycky jsem věděla, že sémě pro všechno špatné, zlé a devastující, zaseli oni. Nic překvapivého.

„Takže s Arem jste už proti sobě…?“

„Ne. On se ode mě drží dál. Já jsem jediný, koho se kdy Aro bál, protože mám mnohem větší armádu, než on. Ale to nejdůležitější… Jedním lusknutím,“ řekl a pokusil se o to, no, kamennými prsty se to nedá. „Lusknul bych, kdyby to šlo… Takže obrazně jedním lusknutím bych mohl jeho rodinu rozbít, protože v tomhle je ten základní rozdíl mez Arem a mnou. Za mnou moje rodina jde, protože jsem je všechny do jednoho stvořil a vychoval. Ale za ním… U něj je drží uměle vytvořená pouta… Jsou to jen žoldáci. Nikdo z nich nemá čistou hlavu. Aro měl v tomhle neuvěřitelné štěstí, když našel Charmionu. Kdybych ji zabil, všechna pouta by se zpřetrhala… Bůhví, kolik by mu jich potom zůstalo – kdo by dál razil jeho ideologii, kterou vydává za upíří socialismus,“ vyplivnul a očividně se mu to dost hnusilo.

„Když ti to tak vadí, proč se nestaneš králem sám a nezačneš si razit svoji ideologii?“

„Mě volterrské trůny nezajímají. Táhne jim na čtyři tisíce let a nedokázali nic. Pořád se považují za děti noci a tvory, co musí žít v utajení. Slovo evoluce nejspíš nikdy neslyšeli. Zaostalí idioti,“ utrousil hrubým hlasem a tvářil se u toho, jako kdyby někomu kroutil krkem.

„Tak co tě teda zajímá…“ Zprudka jsem se nadechla, když mi to došlo. „Ty vážně chceš, aby upíři vyšli na světlo.“

„Správná dedukce,“ uznal. No, tak to je průser. Tohle totálně změní svět. Bože, doufám, že se toho nedožiju. Slunce pražilo čím dál víc a já ze sebe už stáhla deku, protože se mi orosilo čelo. Rozhrnula jsem si kožich a vážně se modlila, aby se to, díky tomu, jak jsou upíři díky své nesmrtelnosti zpomalení, stalo až za dobu, kdy si už budu hovět na obláčku se šálkem čaje a dvěma vypelichanými křídly. V tom druhém… lepším nebo horším případě – záleží na úhlu pohledu – se toho sama zúčastním jako ta vyšší forma života. Vážně mě to zahřálo, že mi to řekl. I když to teda bylo katastrofální a přemýšlím, že bych to radši ani nevěděla. Ještě jsem to s Isaacem nedokázala vzdát. Myslela jsem si, že ano. Že už to nemá cenu, ale i lidská manželství občas ztroskotají a oba dva si myslí, že rozvod je nevyhnutelný. Pak se hádka kvůli studené večeři přežene a už je to zase láska nebeská. U nás se sice nejedná o večeře, nevyprané ponožky a podobné kraviny, ale díky tomu, co jsem, jsem se naučila žít v těhlech extrémních podmínkách.

„Ale Bello… Teď víš něco, co ví jen hrstka upírů z mých klanů – to, že chci vyjít na světlo. Jestli se to dostane ven, nejen, že tím zabiješ miliony lidí, protože to bude znamenat válku mezi mnou a Volturiovými, ale i sebe samu. Za to bych tě totiž zabil,“ slíbil mi nemilosrdně. No, já jsem ani nic jiného neočekávala. Není to člověk, takže mě nejspíš neudá na policii. Chytila jsem ho za ruku a podívala se mu do očí. Chtěla jsem, aby mi už, sakra, vážně věřil a nespoléhal se jen na to, že to nikde nevyžvaním, protože se bojím.

„Já ti přísahám, Isaacu, že to nikomu neřeknu. Je to jen mezi námi dvěma. Jsme partneři. Sice dost nevyrovnaní, ale dejme tomu.“ Jiné synonymum, co by nás vystihovalo, mě nenapadlo. Nejspíš protože nic z toho, co by to vážně specifikovalo, neobsahovalo slovo šílenství, anebo idiocie.

Díval se mi hodně dlouho do očí a nejspíš hledal něco, co mu napoví, jestli může mým slovům věřit.

Jeho duhovky začaly doutnat… Černaly. Že by to nenašel?

Ani jsem nestačila mrknout a seděla jsem mu na klíně. Vroucně se věnoval mému krku a já bych za normálních okolností vrněla blahem, ale jsem teď někde na Aljašce a kolem je sníh, který nebyl o nic teplejší, než jeho rty.

„Je mi hrozná zima,“ přecedila jsem skrz drkotající zuby.

„Já vím. Cítím to.“

„Cítíš zimu?“

„Ne. Tvoje prsa,“ opravil mě. Byla jsem na něm totiž natisknutá a zima poznamenala každý kousek mého těla.

„Nevím, jestli budu ještě schopná unést něco ledového uvnitř mého těla,“ vzdychla jsem. Do hajzlu, to musí chtít zrovna šukat na Aljašce? Co takhle v Karibiku? A já bych chtěla… Tak moc bych chtěla, že mě to donutilo pořádně zapřemýšlet. Zatahala jsem ho za vlasy a doufala, že pochopí. Přisála jsem se mu na rty, když narovnal hlavu a tvrdě mu vrazila jazyk do úst. Dlouho jsem ho líbala a vyměňovala si s ním tělní tekutiny. I bez toho bych to ale dělala ráda celý den. Ten líbal famózně.

A bylo to. Spoléhala jsem na to, že jed sníží moji tělní teplotu a potřebu tepla.

Stáhnul mi moje okouzlující, kostkované kalhoty pod zadek a stisknul mi ho, když mě za něj nadzvednul. Pak už jen zacinkala přezka a zip.

Já jsem vážně idiot. Je to jen den stará rána, kterou mi včera udělal, když mě odstrčil. A já mu zase roztáhnu nohy a šukám s ním jako veverka. Prý chlapi nedokážou udržet ptáky v kalhotách. Blbost. Ženské nejsou o nic lepší. To, že jsou chlapi nadržení kreténi bez svědomí se říká jen proto, protože ženy z kalhot nic jako symbol pro tyhle ustálené řeči nevytáhnou. Nevím, které pohlaví je vážně ve skutečnosti promiskuitnější, ale podle mě si můžeme podat ruce.

Nadzvedával si mě jako pírko, jak se mu to zlíbilo, a já sténala na celé hory. A když jsem se udělala a zařvala tak jako pomatená, ze stromů vzlétlo hejno ptáků, jak se mě lekli. Každopádně měli jinak perfektní podívanou.

Opřela jsem se mokrým čelem o to jeho tvrdé, které mělo ale povrch jako ze skla, a tak jsem díky vlhkosti mé kůže napoprvé sklouzla.

„Pozor,“ šeptnul a uchichtnul se, když jsem mu tak málem spadla na žulové rameno a rozsekala si ksicht. Zachytil můj obličej a chytil mi ho tak do obou dlaní. Uhladil mi vlasy dozadu a jemně mě držel za tváře a bradu. Díval se mi nekonečně dlouho do očí a já se topila v těch jeho. Ta hluboká temně rudá mě někdy děsila, ale teď mě uchvacovala.

„Nevzdal si to už?“ hlesla jsem, protože jsem nevěděla, jestli nejsem jen uvnitř teplá a vlhká milenka, co mu dá díky tomu víc rozkoše, než upír.

„Ne. A co ty?“

„Ne.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 19. kapitola: