Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 17. kapitola

05.09.2012 (15:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 6291×

Jelikož a poněvadž mi ten mrtvý parchant – tentokrát Edward Cullen – šlohnul to, co jsem nutně potřebovala k životu, v hlavě mi šrotovalo, kde to mám zase sebrat. Což je jeden velký, hrozný paradox, když mám upíra přímo na ráně. Vím, že jsem to od něj potom, co mi včera ráno předvedl, nechtěla a ještě pořád ve mně to nechutenství přetrvává, ale je mi jasné, že jakmile se moje tělo začne dožadovat svého nynějšího zdroje energie a životní síly, přejde mě to. Což začne každou chvíli… I když teď jsem si nemohla stanovovat specifické časové kvóty, když mi náš sex rozhodil dávkování. Přijde to zčistajasna, ale půdu si začnu připravovat teď.

Isaac seděl v jeho pracovně, kterou jsem konečně po několika hodinách hledání v tomhle labyrintu objevila. Vytvořila jsem si orientační body a už podle nich dokázala najít to, co jsem chtěla. Zjistila jsem tak, že jsou tu i sportovní sály, které se ale mě osobně netýkají, protože já razím heslo – sportem k trvalé invaliditě. Tak já ho razit můžu díky mému metabolismu, který jsem zdědila po matce. Zajímalo by mě, k čemu tu jsou. Nejspíš jen k vyplnění místa, protože upírovi by nestačilo ani celé fotbalové hřiště, aby si mohl plnohodnotně zahrát to, co chce. Ať táhne někam do Antarktidy a postaví si tam dvě branky. Hodnotit budou tučňáci a žádná budova nebo člověk k újmě v důsledku hry nepřijde.

Neťukala jsem, protože ten by se mi stejně neobtěžoval odpovědět, a já nehodlám stát za prahem do večera. Vešla jsem dovnitř a modlila se, aby mě hned neseřval za narušování jeho osobního prostoru.

„Ahoj,“ pozdravila jsem zdvořile a přešla k černé židli, která byla naproti přes stůl té jeho. Seděl ve velkém, pohodlném křesle, které bylo patrně určeno pro šéfy, co musí trávit v tom křesle podstatnou část svého života. Ale to jemu bylo jedno. Nejspíš šlo hlavně o to, že bylo stylové a perfektně zapadalo do toho luxusu kolem. Před sebou měl notebook a bez jediného mrknutí oka a pohybu do něj civěl. Potom socha ožila a on začal šílenou rychlostí všemi deseti něco spisovat. Ruce jsem mu nakonec ani neviděla, protože se staly po sekundě rozmazanými. Tohle by normální počítač nepřežil a nejspíš by začal brzo chrlit na svého majitele jiskry.

„Už jsme se snad dneska viděli, ne?“ zamumlal bez pohledu. Protočila jsem oči a připomínala jsem si, že od něj něco potřebuju. A i kdybych nepotřebovala, tak jeho do hajzlu, jako každého normálního chlapa, poslat nemůžu. Ani by pak nedovalil kytku a prosíka o teplou večeři.

„To je pravda,“ souhlasila jsem, no, uvnitř jsem pěnila. Posadila jsem se na židli a uvelebila se v ní. Byla pomalu stejně pohodlná jako naše postel.

„Nechceš mi něco říct o Cullenových? Očividně je máš rád a jelikož spolu chodíme,“ dostala jsem ze sebe ztěžka, protože to naše chození bylo značně nevyrovnané, „měla bych o tvých přátelích něco vědět,“ navrhla jsem. Vždyť to byla pravda. Měl je rád. Neuvěřitelné, ale Isaac Asimov měl doopravdy někoho rád. Kromě Niny, samozřejmě. Tu miloval.

„Myslíš?“ zašeptal do ztracena. Ovšem jak říkal - z jeho prastaré perspektivy to byla úžasná a plnohodnotná odpověď.

„To myslím,“ postrčila jsem ho. „Oni jsou jiní,“ hlesla jsem po chvíli ticha, když nic neříkal, a věnoval se radši počítači.

„To jsou.“ Proboha! Debil, debil, debil! Promnula jsem si obličej a vydechla. To zvládnu. Dostanu to z něj.

„Proč? Jsou tak staří nebo…“

„Cullenovi jsou ještě batolata. Nejstaršímu z nich je čtyři sta let,“ utrousil nevzrušeně. Tak to se moje teorie rozpadla.

„Tak proč mají zlaté oči?“ dožadovala jsem se odpovědi. Připadala jsem si jako idiot. A proč má babička tak velké uši? Bla, bla, bla…

„Díky jejich nezdravému, životnímu stylu,“ odpověděl konečně, no, moc jsem z toho zase nepochopila. Už jsem se rozhodla radši se na ty oči dál nevyptávat, abych nevyčerpala počet otázek na dnešní den. Někdy mi připadalo, že má totiž nějaký stanovený.

„Ale i ty jsi s nimi jiný. Viděla jsem tě už ve společnosti tolika upírů a upřímně řečeno… Na všechny jsi řval, anebo je chytal pod krkem. A když už jsi vynechal násilí, takhle přátelsky ses k nim nechoval,“ dokončila jsem to a docela si zase tu hubu otevřela. No, byla jsem natolik inteligentní, abych vynechala poznámky o tom, že si před nimi ke mně nic nedovolil.

Konečně odtrhnul pohled od monitoru a podíval se na mě. Ani už nepsal. Že by si po pěti minutách všimnul, že vedeme konverzaci?

„Nemám potřebu se chovat ke zkurvysynům přátelsky,“ vysvětlil jednoduše. Jistě. Jeho dar.

„Takže Cullenovi jsou…,“ načala jsem a naznačila rukou, aby tu větu doplnil. Isaac si povzdechnul. Moment. On si povzdechnul? „Ty sis právě povzdechnul?“ zeptala jsem se šokovaně.

„Dávám ti tím najevo, jak mě tvoje otázky obtěžují, protože mám na práci ovládání světa. A protože jsi člověk, jinak to asi nepochopíš. Když už to musíš vědět, tak Cullenovi jsou ty nejsladší bytosti, co jsem cítil. Kromě jediné výjimky mají čisté a vzácné charaktery a naše vztahy budou jen dobré. Považuju je za nejlepší přátele a jejich společnost rád vyhledávám,“ vysvětlil mi stručně a jasně. Že mě to hned nenapadlo. Vždyť to na nich bylo vidět, jací jsou, a Isaac svět v podstatě nesnáší, protože je nechutně a nesnesitelně hořký. A pak tu jsou oni. „Nina je moje milovaná dcera a moje… citlivé místo, ale i ona má v sobě spoustu hořkosti. Je chamtivá a závistivá. Neustále touží po dokonalosti. A já ji za to neodsuzuji, protože to není nic nepřirozeného. Ale můj dar mi nedovolí vnímat ji pak tak, jako Cullenovy.“ Takže on je má rád, protože je pak ve spoustě růžové, sladké vatě? Jistě, že máte rádi ty, o kterých už od prvního pohledu víte, že budou vaši nejlepší přátelé, co vás nikdy nezradí, a ještě k tomu jsou to charaktery, jaké nenajdete na každém rohu téhle planety – která je příhodně kulatá – na rozdíl od sket.

„Edward je ta výjimka?“ zkusila jsem, protože ten mi teda pokašlal budoucí dny. Navíc ho Isaac tituloval jako idiota. Tak překrásná bytost nemůže být dobrá. Mají to vrozené, že budou svině.

„Ne. Ačkoliv se ti asi Edward moc nezalíbil…“ No, to radši ani nechtěj vědět. „…je právě jeden z těch nejsladších a nejčistších. Stejně jako Carlisle a Esmé.“ Takže on je čistý a dobrý? Ta úžasná výjimka? Nějak se mi tomu nechtělo věřit. Je pravda, že ten upír mě chytil jako křehké sklo a poprvé na mně kamenná dlaň nezanechala otisky… Ale třeba jen nechtěl poškodit cizí zboží.

„Ale ty ses k němu moc… nezachoval,“ uvažovala jsem dál, protože začínal být na jeho poměry sdílný.

„Ale Edward je skutečně můj dobrý přítel. Jeho názory uznávám, i když je zrovna nesdílím, ale tentokrát se pletl do něčeho, do čeho mu absolutně nic není. Ještě jednou by na tebe sáhnul…“

„A sáhnul bys ty na něj?“

„Ne. Na to jsem moc důležitý, abych riskoval život pro nic.“ Nazval právě sám sebe důležitým a mě ničím? „Nejel jsem do Volterry jen tak. Jsi moje před zákonem. Kdybych to chtěl řešit jinak, tak bych se na Volterru vykašlal a s tímhle se vůbec neobtěžoval. Jsem politik, Bello. Za dva tisíce let jsem si srovnal priority. Nesmyslné rvačky a kraviny jako muž proti muži mě nezajímají.“

„To by ale znamenalo pravou smrt i pro mě,“ hlesla jsem vytřeštěně. Ten nejde pro udání daleko.

„Předpokládám, že nejsi tak pitomá, aby si s ním něco měla. A Edward není zrovna kandidát na zloděje mé krve vzhledem k jeho způsobu života…“ Už jsem skoro nevnímala, co mi říká, protože to – mé krve – mě dostalo. I když mi dal slovo na to, že ze mě nikdy nebude pít, pořád je to jeho krev, díky tomu pitomému zákonu. „Edward vlastně není ani kandidát na to, aby klátil moji přítelkyni, díky několika nepřehlédnutelným faktům. A nejdůležitější je, že on mě nikdy nezradí. Cítil jsem to, když jsme se poprvé potkali. Nemusím se tím zabývat,“ utrousil si nakonec pod nos nepřítomně a hleděl do prázdna. Mě nevnímal. Po chvíli se vrátil očima zase k monitoru a prsty k titanové klávesnici.

Vykašlala jsem se na srovnávání si dojmů v hlavě z našeho dialogu a vstala. Pomalu a tiše jsem šla k němu. Potřebuji jediný polibek.

Položila jsem mu ruku na stehno a ohnula se, že mu dám prostě pusu. Nic divného a pozornosti hodného.

„Bello, už tak jsi mě připravila o čas. Najdi si jinou zábavu,“ zašeptal ledově a já suše přehltla. Narovnala jsem se s rozšířenými nozdrami, jak jsem chytala vzduch do plic pod náporem rozčílení… Nebo ponížení. Mezi tím je tenká hranice.

„Fajn,“ hlesla jsem potichounku. Už jsem ani nebyla schopná po něm štěkat. Tak mě zase vykolejil. Šla jsem ke dveřím, u kterých jsem se ještě zastavila s tím, že něco tiše dodám. „Kdyby ses do mě zamiloval, měl by sis taky uvědomit, že je důležité, abych se zamilovala já do tebe,“ šeptla jsem. I když já jsem tak pitomá, že jsem k němu něco cítila i přes to, jak se ke mně v devadesáti procentech dne choval.

„Nevyhrožuj mi. Nemám to rád,“ varoval mě a tentokrát už bez chladného bezvýrazného tónu. Kladl na to slabý důraz, ale v jeho měřítkách to bylo, jako kdyby vlastní ledovou rukou sevřel srdce. Otřásla jsem se, když mi naskočila husí kůže.

„Já ti nevyhrožovala,“ špitla jsem a vyklouzla rychle ze dveří. Chtěla jsem začít nadávat, anebo do něčeho mlátit, no, nemohla jsem. A to je hrozné. Člověk je zvyklý flákat s věcmi a nadávat do kurev a genitálií, když se mu něco nedaří. A já to v sobě musela dusit i osamocená na chodbách.

Do práce jsem nemohla, protože jsem nevěděla, kdy to na mě přijde. Ostatní lidské bytosti, co se mnou sdílí zemi, nemůžou za to, že já mám život na nic. Nemusím jim vyvrtat díru do hlavy a udělat z dásně sračku, až budu řezat, kam nemám. Možná má Isaac pravdu… Měla bych tu ordinaci pustit. Beztak nikdy nešlo o to, že bych ji nějak milovala a považovala za svoje dítě – že jsem ji vybudovala. Občas jsem si to sice myslela, ale pletla jsem si pojmy s dojmy. S odstupem vidím, jak to doopravdy je.

Vzala jsem si háčkované, bílé plavky a sbalila si ručník. Třeba se utopím… Ne, to ne. Kdybych někdy dopadla tak, že bych chtěla spáchat sebevraždu – a že k tomu nemám daleko – vynechám oheň a vodu. Ani jedno mě nějak extra nelákalo. Naopak jsem se děsila smrti v plamenech, anebo té, kdy místo kyslíku plním plíce vodou.

Chvíli jsem zírala na ovládání zabudované ve stěně, kde by se měla dala korigovat teplota vody. Ale začínala jsem pochybovat, že tomu člověk bez vystudované kvantové fyziky bude rozumět. Zase jsem to zavřela a shodila ze sebe župan na lehátko. Opatrně jsem nakračovala, abych okusila vodu. Byla udržovaná na příjemné teplotě, takže jsem nemusela hned začít nadávat, že je ledová. Naopak jsem do ní hezky rychle zaplula.

Ten rozhovor s Isaacem mě zase vysál. Pokaždé, když vedeme nějakou konverzaci, tak jsem na jejím konci vyšťavněná a ještě zmatenější, než jsem byla na začátku. To je úžasné, když žijete s bytostí, která promluví pár slov a vy padnete na hubu, jako kdybyste byli na šíleném pracovním pohovoru.

Ale já jsem k němu vážně něco cítila. Asi jsem si na něj zvykla… Já nevím, ale kdyby mu někdo ublížil, vzalo by mě to. Představovala jsem si situaci, kdyby se mu vážně něco stalo a někdo by ho zabil. Jakkoliv to bylo nepravděpodobné, šlo jen o to si to představit a vydedukovat svoji reakci. Na chvíli by mě to položilo… Tekly by slzy. To znamená, že už se nějak do mého srdce zapsal. Nevím teda jak konkrétně, ale bylo to tak. Pro lidi, kteří pro vás nic neznamenali, přece nepláčete. No, jistě – pak jsou tu takové ty existence, co spouští vodopády pro populární osobnosti. Jako třeba pro Michaela Jacksona. Ale na to, že vůbec existoval, si ti pokrytci vzpomněli až po oznámení úmrtí. Jinak se dobře bavili na jeho nosu. Ale jakmile zemřel, už se vydávali za skalní fanoušky a všude vesele otravovali s RIP.

No, Isaac není hollywoodská star a ani král či dokonce princezna popu, ale dost bych trpěla, kdyby mi ho někdo vzal. Já jsem vážně idiot. To se nedá jinak definovat. Na jednu stranu bych ho zkopala a potom mu vlastnoručně urvala hlavu a na tu druhou bych mu chtěla vylít srdíčko. To je dost… eufemisticky řečeno – zvláštní. Připisovala jsem to tomu, že lidské emoce jsou iracionální a upíři díky svému kouzlu mají na člověka špatný vliv.

Plavala jsem si u kraje ve stylu zlaté rybky a dál přemýšlela o vesmíru a velkém třesku. Ani jsem nevěděla, jak už se tu plácám dlouho.

Žulová, chladná dlaň mě chytila za temeno hlavy. Doslova prsty drtila moji lebku a stáhla mě pod hladinu. Měla jsem hlavu ve svěráku a tlačila proti betonové zdi, jak jsem chtěla dostat nad hladinu. Panikařila jsem, protože mi bylo jasné, že upíří ruku nepřemůžu. Kopala jsem nohama a automaticky chtěla zařvat. Voda mi proudem natekla do úst, když jsem jí to hloupě dovolila. A zrovna v té chvíli, kdy mi smrt klepala na vrátka, to bylo tu. Bolest břicha, křeče v končetinách, mixování hřebíků v hlavě – všechno umocněné tím, že jsem se topila.

Kamenná dlaň z mé hlavy náhle zmizela a slyšela jsem i pod tou vodou děsivou ránu. Vynořila jsem se a chtěla chytit kyslík do plic, no, místo toho se mi z úst vyvalila voda. Jiná dlaň mi sevřela krk a vytáhla mě za něj nad vodu jako hadrovou panenku. Zrak mi kolaboval a divoce jsem mrkala, jak jsem se tím snažila napravit. Pod zády jsem cítila tvrdé dlaždičky, jak mě na ně někdo položil. V téhle místnosti bylo už tak šero a já pořádně nic neviděla. Jen bílou siluetu nad sebou, která se ke mně sklonila. Ledové rty se přitiskly na mé, ale nezačaly mi do plic vhánět vzduch. Do úst mi stékalo něco sladkého a svěžího.

Obmotala jsem mu ruku kolem krku a zvedala se do sedu spolu s ním. Hltavě jsem přijímala to, co mi dával a s každou další kapkou mi bylo lépe. A už to nebylo jen o předávání tělních tekutin, ale začali jsme se líbat doopravdy. Poznala jsem pach a rty Isaaca. Začala jsem mu sahat po kalhotách, ale odtrhnul mě od sebe a vstal. Konečně jsem se rozkoukala a zjistila, že na druhé straně místnosti je obrovská díra a dlaždičky kolem té prohlubiny jsou až v okolí deseti metrů popraskané. Beton a kusy mramoru se válely po podlaze. Vedle toho stál zaprášený brunet, upír malého vzrůstu, ale nebyl o nic míň děsivý, než ostatní.

„Co si myslíš, že jsi tu dělal?“ zavrčel na něj Isaac, a to vrčení mě přimáčklo k podlaze. Každá buňka mého těla se ho bála, i když takhle nespustil na mě. A v téhle gigantické místnosti se to hlasitě rozléhalo a vracelo se to ke mně zpátky jako bumerang.

„Já myslel, že tu máš prostě večeři… Chtěl jsem si s ní pohrát,“ vysvětloval spěšně a bylo vidět, že právě bojuje o svůj život.

„O tom si promluvíme potom,“ slíbil mu a tipovala jsem, že u toho promlouvání ale moc slov nepadne. „Teď jdi do zasedačky. Ostatní už tam jsou. Čekalo se jen na tebe!“ dodal tvrdě. Upír se uklonil a zmizel tak rychle, jako kdyby se teleportoval. Mně došel význam toho, co mu Isaac řekl. Vystřelila jsem na nohy.

„Ty tu máš bůhví kolik upírů a mně nic neřekneš?“ zaječela jsem. Do hajzlu! Klid, Bello.

„Já ti musím hlásit, koho si pozvu do svého vlastního domu?“ zeptal se ostře a přiblížil se ke mně. Teď jsme od sebe stáli půl metru. Velmi nebezpečné.

„Bylo by to fajn, protože moje krev je celkem žádaná!“ přecedila jsem skrz zuby a zvyšovala s každým dalším slovem hlas.

„Bello, nic ti není, tak se zklidni a nedělej scény,“ zasyčel na mě a byl v tom zvláštní podtón. Nechtěl, abych na něj ječela, když má v baráku kamarády. Upír, ale chlap. Všichni jsou stejní. To mě ale dodělalo. Zvedla jsem ruku s tím, že mu aspoň gestem vysvětlím, co si o něm myslím. „Zkus to a budeš ho lovit na dně bazénu,“ varoval mě tiše, když jsem mu nastavila pěst před tvář. Zatrnulo mi a zase jsem ji stáhla k tělu. Otočila jsem se na patě a šla rovnou ke dveřím. Vyběhla jsem schody a zamířila do ložnice.

„Co ty tu děláš?“ křikla jsem na Edwarda Cullena, který se promenádoval po chodbě. „Zkurvení upíři si sem chodí jak na jarmark,“ zamumlala jsem si pod nos.

„Přišel jsem se omluvit příteli,“ vysvětlil.

„Isaac tě slyší. Právě ses omluvil. Sbohem,“ prskla jsem a ukázala na schody. Navíc jsem se necítila zrovna nejlíp, když jsem stála před tím upírem jen v mých úsporných bikinách a on nejspíš slyšel, co se mezi mnou a Isaacem odehrálo právě dole. Ale Edward se mi nevysmíval. Mračil se, co to šlo, a zároveň se na mě díval s lítostí. Nervózně jsem se ošila, protože ten chlap byl estetický zázrak v mužském těle a jeho oči měly neskutečnou sílu.

„Rád se mu omluvím mezi čtyřma očima,“ odvětil tiše. Suše jsem polkla.

„Omluvit by ses měl hlavně mně,“ utrousila jsem, protože jsem mohla mít týden pokoj a on mi moji zásobu nemilosrdně sebral. Ale upíři se neomlouvají. Ne lidem.

„Nemám se ti za co omlouvat.“ Co jsem říkala… „Měla bys to přestat brát. Zničí ti to život i duši,“ zašeptal a byl v tom náznak starostlivosti.

„Jak to víš?“ hlesla jsem a hněv mě už opustil. Ztrácela jsem se ve zvuku jeho hlasu.

„Už jsem to viděl. Já s tím osobně nemám nic společné, ale čtu myšlenky.“ Vykulila jsem oči a pootevřela ústa. Proboha, to je on. Ten, co čte myšlenky. Nemysli na to, jak je dokonalý a ani na to, jak asi vypadá nahý. A už vůbec ne na bouli, co se rýsovala pod upnutými kalhotami.

Edward se usmál. On to, proboha, všechno slyší! Ksicht jsem zkroutila, jak jsem se úpěnlivě snažila držet myšlenky na uzdě. Ale čím víc jsem se snažila, tím to bylo horší.

„Edwarde,“ pozdravil ho Isaac, který se zjevil za mnou. Prošel kolem mě, jako kdybych nebyla, a potřásl si s ním rukou.

„Isaacu, mrzí mě, jak se to minule zvrtlo. Netušil jsem, že Bella je tvoje,“ omluvil se mu upřímně.

„Tak teď už to víš. A já vím, že tě to vážně mrzí,“ odpověděl a poklepal si na spánek. Edward spokojeně přikývnul a Isaac se otočil na mě. A kurva! Ucouvla jsem. „A ty už nikdy nevyhazuj nikoho z mého domu!“ zavrčel na mě. Chtěl asi ještě něco dodat, ale Edward ho prudce chytil za rameno. Rozšířila jsem oči, když jsem to viděla. Isaac se zastavil uprostřed slova a podíval se na něj.

„Byla právem naštvaná. Něco jsem jí ukradnul,“ bránil mě a na rtech měl jemný úsměv. Nejspíš, aby zlehčil situaci, protože to, jak po něm sáhnul – na tom nic lehkého nebylo. Ani prásknutí, co to doprovázelo.

„Člověk je na tebe právem naštvaný? Vám ta krev zdegenerovala mozek,“ usoudil a zakroutil hlavou. No, uklidnil se. Páni. „Mám tu pár ze svých, Edwarde. A projednáváme soukromé záležitosti. Musím tě požádat, abys pro dnešek opustil dům.“ Přemýšlela jsem, co to přesně znamená pár ze svých. „A ji bys mohl vzít s sebou,“ navrhnul a já přestala civět nepřítomně do podlahy. Zvedla jsem hlavu a vytřeštěně jsem na něj zírala. „Stěžuje si, že nemá přátele a tobě ji svěřím, aniž bych se musel bát, že ji zabiješ, anebo ošukáš,“ vysvětlil. Hej, já jsem tady!

„Asi nebude moc šťastná za svého nového kamaráda, ale dobře,“ souhlasil a já si založila ruce na prsou. To snad není pravda. Já se nechci přátelit s žádným dalším upírem, do hajzlu!

„Bude muset. Svému bodyguardovi chtěla vystřelit mozek z hlavy a moje Nina je - co se týká jí - trochu závistivá. Minule mi předvedla hroznou scénu a já nemám čas tu ženskou upokojovat. Díky, Edwarde,“ řekl a poplácal ho po paži. Potom zmizel a já tam s jeho Edíkem zůstala zase sama. Podívali jsme se na sebe a měřili si jeden druhého. Potom se usmál.

„No, tak kam chceš jít?“

Děkuju moc za hlasy. :) Snad se vám to bude líbit až do konce. Dostáváme se totiž teprve k polovině příběhu. Možná ani ne. Mám to sice nalinkovaný až do konce, ale přesnej počet kapitol odhadnout ještě nedokážu.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 17. kapitola: