Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 16. kapitola

30.08.2012 (20:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 5684×

Ráno jsem vstala s těžkým bolehlavem a parádně rozpíchaným klínem. Asi jsem dost dlouho spala, protože jsem teda v noci dostala do těla. Občas dost bezohledně. Ale stejně jsem pokaždé nakonec vyvrcholila a ten orgasmus si užila tak, jako nikdy v životě, protože jsem ho prožívala mnohem intenzivněji. Nevěděla jsem, že orgasmus může být ještě víc dechberoucí. Už tak to byl hurikán. Nedovedla jsem si představit, jak to cítí upíři, když já přebírám jen zlomek toho, co prožívají oni.

Ale bolesti se hned zbavím. Stačí, když se natáhnu jen pro jeden mokrý polibek.

No, mohla jsem líbat leda tak matraci.

Zvedla jsem se na loktech a vystavila tak ještě víc moje nahé tělo. Isaac vycházel z mého šatníku s šedivými minišaty, které mi hodil na postel. Už byl oháknutý do tmavšího modrého obleku s čistoskvoucí bílou košilí.

Podíval se na mně a zamračil se.

„Tvoje vlasy vypadají jako stoh sena,“ ohodnotil mě a já se usmála. Brala jsem to jako roztomilou narážku na můj ranní zjev. „Vypadá to hrozně. Něco s tím udělej,“ dodal chladně a mně padala čelist k zemi. Kokot.

Odkráčel pryč, ale u dveří se ještě pozastavil.

„Jedeme na návštěvu. Čekám dole,“ zamumlal přes rameno a zase se dal do pohybu.

„Ale já mám hlad,“ namítla jsem. Teď jsem vstala, do hajzlu. „Jsem člověk,“ připomněla jsem mu a vstala. Navlékla jsem si župan, protože jsem si na něj ještě nezvykla tolik, abych před ním pobíhala bezprostředně a bez důvodu nahá. Vlastně jsem si nikdy na někoho nezvykla tolik, abych brala jako přirozenost za denního světla promenádovat se úplně nahá po chodbách.

„Tak si vezmi něco v kuchyni a najez se po cestě. Nemám čas,“ odseknul netrpělivě. Dala jsem si ruku vbok a umírala přitom bolestí, protože mi mezi nohama hořelo.

„Jsi nesmrtelný,“ štěkla jsem, protože už se mnou zase zacházel jako s dřevěnou loutkou. Najednou stál přede mnou a já ucouvla. Narazila jsem stehny do postele a padla tak do ní na zadek. Au, proboha. Bolestivě jsem zasyčela.

„Ještě něco?“ zavrčel s rozšířenými nozdrami a horní ret se mu vysunul, jak vibroval a odhaloval tak – v jeho případě – třicet čtyři nástrojů smrti, před kterými se i skalpely třásly.

„Ne,“ hlesla jsem potichounku a hruď se mi divoce zvedala, jak jsem prudce dýchala a lapala pod tím černým pohledem po vzduchu. Hodila jsem se na záda, protože jsem nemohla sedět. Najednou už jsem od něj nic nechtěla a už vůbec ne jeho tělní tekutiny. Včerejší atmosféra po objetí se vytratila, a když jsem pak do něj strčila a on se nechal, tak to bylo asi jen proto, protože mu vykouřil člověk a on byl nejspíš ještě v euforii.

„Fajn,“ prsknul a narovnal se. Už jsem zase já byla pod ním a bála se o svůj život. Zmizel na místě a já si setřela slzy, co se mi vyvalily z očí. Naštěstí až po jeho odchodu. Natáhla jsem se po šuplíku, abych si vzala svoji kouzelnou krabičku s ještě kouzelnějším obsahem. Kopla jsem do sebe kapku k pozdní snídani a expresně rychle se vysprchovala a hodila na sebe ty pouzdrové šaty… Moc lichotivé teda k mému hrudníku nebyly. To se mi vůbec nelíbilo. Měřila jsem se se zachmuřeným výrazem v zrcadle. Byly jako druhá kůže a utáhly mi prsa o jeden závit na nulu. Tak v tomhle nikam nejdu. Podprsenku si pod ně vzít nemůžu a jsem snad dostatečně svéprávná na to, abych si aspoň vybrala šaty.

Vběhla jsem do šatníku a kmitala prsty před řadou dlouhých šatů. Minišaty nechci. On byl v tom obleku tak elegantní, že hodlám být i já. Zastavila jsem se u krémově bílých, no, to bychom vypadali jako námořnická dvojka. Už tak bude dost pěnit, že jsem si nevzala to, co přikázal. Takže jsem vsadila na šedivé šaty až na zem, bez rukávů a s výstřihem ve tvaru dlouhého obdélníku. Vypadala jsem v nich celkem… anticky. Svázala jsem si vlasy do nedbalého drdolu a pár vlasů z něj uvolnila, aby mi rámovaly obličej.

Hodila jsem na nohy černé podpatky a běžela do kuchyně s psaníčkem plným upířího jedu, abych si sbalila svačinu jako skaut, co jede na tábor. Ovšem v šatech od Diora.

Zastavila jsem se ve dveřích, když jsem uviděla u skleněného stolu Joshe. Otevírala se mi kudla v kapse, když jsem viděla ten jeho arogantní ksicht. Všimnul si mě a namířil na mě ukazovákem a zvednutým palcem, jak imitoval pistoli.

Ukázala jsem mu prostředníček a prošla kolem něj. Otevřela jsem lednici a sehnula se pro box, ve kterém se ukrýval třípatrový kuřecí sendvič. Na víčku bylo jméno Blaire. No, Blaire má dneska smůlu. Já má hlad a Isaac čeká. Kromě toho miluju kuřecí sendviče.

Vzala jsem ho a rychle proběhla kolem Joshe. Odolávala jsem nutkání ho poslat ještě na rozloučenou do hajzlu, ale byla jsem ráda, že se mě neptá, kam jdu, s kým, jak, co, a proč. Nejspíš to stejně věděl.

Běžela jsem v těch překrásných, elegantních šatech jako idiot v dešti po schodech do auta. Tentokrát do tyrkysového Ferrari.

Odhodlávala jsem se zvednout pohled, abych se mu podívala do očí. Prosím, ať jsou karmínové…

„Jak jsi říkala – důvěra,“ šeptl a já nechápavě hleděla do rudých tůní. „Měl bych víc věřit tvému úsudku, protože v těch šatech vypadáš jako antická bohyně.“ Vyvalila jsem oči a ústa se mi otevřela dokořán. „S tímhle výrazem už tak nevypadáš,“ utrousil, už odměřeně, a obrátil pozornost k volantu. Isaac mě přirovnal k antické bohyni? To je takový… debil. On mi vždycky řekne něco tak krásného, a pak mě nemilosrdně zase srazí k zemi. Nemůže prostě jednou držet hubu a nechat mezi námi tu pozitivní atmosféru.

Ještě v Seattlu jsem si vytáhla svůj kuřecí sendvič, ze kterého sletěla hned tučná kapka majonézy. Jen o kousek minula šedivou látku za tisíce dolarů.

„Jestli si ty šaty zmažeš, zůstaneš sedět celý den v autě – to ti přísahám,“ zasyčel hlasem ostrým jako žiletky. Když mě zamrazilo, začala jsem se pitvořit sama sobě do klína. Na dálnici jel překvapivě jen sto osmdesát kilometrů v hodině. Je tak ohleduplný.

„Musíš se ke mně chovat pořád jako má matka?“ chtěla jsem vědět po chvíli, protože to matky většinou hlídají, aby se dítě před návštěvou nepobryndalo.

„Netěší mě to nic víc, než tebe,“ odvětil, ale za odpověď jsem to teda nepovažovala.

„Jak to myslíš?“

„Jsi moc mladá na to, abys pochopila svět z mé perspektivy. Ani jsi ještě nezačala žít,“ mlžil dál. Ale jak říká – z jeho perspektivy to byla určitě duchaplná odpověď, co mi měla všechno vysvětlit.

„Ty mi tak žít dovolíš,“ vypadlo ze mě dřív, než jsem se stačila zarazit. Semkla jsem víčka a čekala na ránu. Ne na facku, ale například prudké zabrzdění, anebo rozflákání palubní desky.

„A v čem tě já přesně omezuju? Co si ty ve svých letech dokážeš představit pod pojmem život?“ zeptal se a byl v tom zesměšňovací podtón. Nebyl v tom přímo cítit a neodkapávalo mu to z hlasu. Jen jsem dokázala číst mezi řádky, kde to bylo ukryté.

„Přátelé, práce, sex…“

„Přátele máš, do práce nechodíš, protože spíš, a to jsem ti já rozhodně nenařídil, a sex… Taky bys ho mohla mít tolik, že bych tě nakonec zlomil v pase jako párátko,“ setřel mě, a to teda pořádně. Dojedla jsem a založila si ruce na prsou. „Myslím, že bys měla tu ordinaci natrvalo předat, anebo zavřít,“ usoudil nakonec.

„V žádném případě. Je to to jediné, co mám z normálního života. Už totiž nemám ani ty přátele,“ dodala jsem a vzpomněla jsem si na Alana. Už mi měl podle mého scénáře dávno zavolat.

„Alici ses líbila, takže máš příležitost získat nové přátele. A věř mi, že je každé ženy sen mít za přítelkyni právě Alici.“ Já se mám kamarádit s upírem? No, úplně to vidím. Stačí, že mám jednoho v posteli.

Do Forks to trvalo při téhle rychlosti něco málo přes hodinu. Město to bylo šíleně malé. Ve své podstatě to byla vesnice. V Americe by se taky dala klasifikovat jako díra po granátu. Okolní flóra a podnebí nebylo nic, na co bych nebyla zvyklá.

„Vypadá to tu klidně. Vůbec ne jako domovina upíra,“ ohodnotila jsem to, když jsem si prohlížela z okýnka malé obchody.

„Ve skutečnosti to tu vypadá klidně na to, že je to hnízdo upírů.“

„Co? Upírů?“ zopakovala jsem ustrašeně to množné číslo. Ne, že by nestačil jeden.

„Upíři nebydlí na jednom místě sami. Vždycky je to klan,“ vysvětlil a já nasucho polkla. Srdce se mi rozbušilo jako o život.

„Bello, nedělej scény!“ zavrčel, když k němu dolehly moje tělesné funkce. Zapadla jsem do sedadla a modlila se, aby tenhle den už skončil. Naposledy, když jsem byla mezi tolika upíry, málem mě zabili. Jsem si jistá, že teď to nebude o nic lepší.

Na konci tmavé lesní cesty, která ještě víc umocňovala můj strach a respekt z tohohle místa, byla prosklená vila, která se podobala těm novodobým ekologickým stavbám, kterým se říkalo sluneční domy. Až na to, že neměla ten solární panel na střeše, a že by dovnitř proniklo sluneční světlo tu, mezi starodávnými cedry a polohou na planetě, určitě nehrozilo.

Z verandy vylítla rozmazaná čmouha a už u auta nedočkavě poskakovala Alice Cullenová. Třásla jsem se jako osika a každá sekunda se mi neskutečně protahovala.

„Konečně. Ty sis dal ale na čas,“ vyčetla Isaacovi a skočila na něj, přesně jako v obchodě. Já prostě nedokázala zmáčknout to kulaté, stříbrné tlačítko, co vysune dveře nahoru, abych vystoupila. Auto před nimi určitě nebyla žádná ochrana, ale byl tu určitý iracionální pocit neproniknutelné bubliny.

Isaac se po chvíli sebral a šel mi otevřít sám. Založil si ruce vbok a čekal, až se já vykopu z auta. No, moc jsem se k tomu, schoulená vyděšeně na sedadle, neměla.

„No, tak jí snad podáš ruku, ne?“ prskla na něj Alice. Místo toho, aby jí utrhnul hlavu, ji poslechnul. Natáhnul ke mně dlaň a já se jí váhavě chytila a postavila se za jeho pomoci na nohy.

„Bello, vítám tě ve Forks,“ zatrylkovala Alice a objala mě. Ruce jsem měla křečovitě u těla a třeštila oči přes její rameno, když mě tiskla v kamenné náruči. Odtrhla mě od sebe za ramena a prohlédla si mě od hlavy až k patě.

„Ty šaty jsou perfektní,“ pochválila mě a mluvila najednou s takovou vážností a úctou, jako kdybych byla první člověk, co stanul na Měsíci.

„Děkuju,“ šeptla jsem, aby mě třeba neseřezala za to, že nemám vychování.

Alice nám pokynula, abychom šli za ní do domu. Když jsme se rozešli a ona se ohlédla, něco zasyčela na Isaaca, hned na to mě zase chytil pevně za ruku. Nechápavě jsem si ho měřila, ale díval se dopředu.

Stočila jsem svůj pohled tam, kam on a připravovala se na nejhorší. Jako kdyby se na to šlo připravit.

V obývacím pokoji na nás čekalo pět překrásných upírů. To už nebylo v mém životě nic neobvyklého. Co mi hlava ale nebrala bylo, že se většina z nich srdečně usmívala a vypadala mile… Lidsky.

Hned ke mně přiskočil blonďák zralý na ohnutí. Hlava mu zářila jako slunce a byl to přesně ten typ nádherné blonďaté, co ženám slibují v reklamách, ačkoliv je modelka jen nasvícená a potom je to ještě upravené v počítači. Takový odstín a lesk v životě člověk nemůže mít. To je něco nadpřirozeného a ten jas je magický.

„Jsem Carlisle Cullen. Otec té malé osoby, co vám tak zvýšila srdeční tep. Je nám jasné, že se tu, díky tomu, co jste, necítíte dobře. Tedy, hlavně díky tomu, co jsme my, ale ujišťuji vás, Bello, že jste v naprostém bezpečí,“ promluvil ke mně vlídným hlasem, který pohladil duši stejně jako jeho božská tvář. To, jakým způsobem mi podal ruku a vykal mi… Jako kdyby ke mně měl respekt jako k cizímu člověku, což normálně lidi mají. Ale on člověk nebyl.

Snažila jsem se, aby se mi nad tím neotvírala pusa dokořán a mandibula a maxilla držely u sebe.

A mimochodem… Otec? Upír mi slibuje bezpečí a chová se ke mně s respektem? Kam jsem se to dostala? To je nějaká hra, anebo paralelní vesmír?

Postupně jsem si podala ruce se všemi členy jejich… Ať jsem se snažila sebevíc to popřít, protože to bylo absurdní, tak rodiny.

Jasper, Emmett – dva další nádherní chlapi. Jeden víc sexy než druhý. Rosalie byla druhý blonďatý zázrak v rodině a přísahám bohu, že jsem v životě krásnější ženskou neviděla. Té chlapi museli padat k nohám a házet po ní svoji peněženku, jen když uviděli ten dokonalý dekolt a dlouhé nohy. Jediné, s čím jsem se jí mohla rovnat, byly právě ty nohy, ale jinak jsem si připadala ošklivá a méněcenná. Moje ego se válelo někde po zemi, a když jsem si s ní třásla rukou a ono právě padalo k té zemi, myslím, že dost hlasitě zarachotilo.

Esmé vyzařovala auru matky. Jako kdyby se o mě bála. Viděla jsem to v jejích gestech a očích. Její oči totiž nebyly prázdné a rudé, ale plné pocitů. Stejně jako všech okolo, kterým se v očích jamkách tavilo zlato.

„Kde je Edward?“ zeptal se Isaac, když se se všemi objal. Ženy objímal jako ta něžná, křehká stvoření a já jim záviděla, protože mě takhle nikdy neobjal. S chlapama do sebe ťukli rameny a poplácali se po zádech a rány kamenných dlaní se tak rozléhaly po celém domě. Připadalo mi, že Emmett do něj mlátil víc, než bylo nutné, ale Isaac po něm nestartoval.

Byla jsem z toho všeho vytřeštěná jako dítě poprvé ve škole. Neznalá tohohle prostředí – do teď jsem znala jen školku a hračky. Teď přišel slabikář, kterému jsem ale vůbec nerozuměla.

„Na Aljašce. Každou chvíli se vrátí. Volal jsem mu, že přijedeš,“ odpověděl mu Carlisle. Ještě další upír? No, přestávalo mi to vadit, protože tahle společnost byla teda z jiného soudku. A když byl Isaac mezi nimi, tak se jeho chování taky otočilo o sto osmdesát stupňů. Jako kdyby si před nimi ke mně nic nedovolil. Určitě se jich nebál. Isaac se nikoho nebál. I Volturiovi v mezích skákali tak, jak on chtěl, což jsem ale ještě pořád nechápala. Pořád jsem o Isaacovi očividně nevěděla všechno, protože jakou může mít jeho dar souvislost s jeho místem v hierarchii – to teda nevím.

Potom si sedli v obývacím pokoji na pohovku, a to úplně automaticky. Upíři si sedají?

Posadila jsem se vedle Isaaca, zatímco Esmé odběhla do kuchyně, a to lidskou rychlostí. Přišlo mi, že se tak pohybuje kvůli mně, abych se cítila příjemně – normálně. Viděla jsem to z těch jejích obezřetných pohledů, varovných výrazů, co házela na ostatních, a gest. Isaac se mě ani nedotknul. Jednu ruku měl na svém koleni a druhou přehozenou přes opěradlo pohovky. Nepamatuji si, že bych ho někdy už viděla v tak lidské, přirozené poloze.

„A vy… Nechci, aby to znělo nevhodně, ale pracujete, Bello?“ zeptal se mě opatrně Carlisle. Upír mi věnuje při konverzaci s jiným upírem pozornost a nebere mě jako doplněk nebo kus nábytku, co tu prostě jen stojí? Já jsem vážně mimo.

„V pořádku. Já jsem stomatolog,“ odpověděla jsem hned. Prozradila bych mu i pin k mé bankovní kartě. Je jedno, jak se choval, pořád to byl upír a cítila jsem z něj respekt a autoritu. Ale ten čirý, neředěný strach, co jsem cítila třeba k Isaacovi, tam nebyl.

„To si můžeme podat ruku. Já jsem chirurg,“ zasmál se a mně zatrnulo. Zůstala jsem na něj zírat a všichni v místnosti se po mně otočili a sledovali moji reakci.

„Prosím?“ hlesla jsem a měla za to, že jsem určitě špatně slyšela. Řekl právě krev sající, mrtvý démon, že je doktor?

„No, já…“

„Bello, prosím vás, mohla byste na vteřinu?“ ozvala se Esmé ze dveří kuchyně. Okamžitě jsem vystřelila tak, jak jsem byla zvyklá. Řítila jsem se za ní a přitom překonávala jakousi stydlivost, co jsem cítila, když jsem procházela kolem toho hejna upírů. Hlavně nesmím v těch dlouhých, splývavých šatech zakopnout. Došla jsem k velkému kuchyňskému ostrůvku, kde Esmé nešťastně stála nad stříbrným, glazurovaným hrnkem.

„Já se vám moc omlouvám. Chtěla jsem připravit kafe, ale ještě nikdy jsem neměla doma živou bytost,“ vysvětlila… zahanbeně. Upíři se můžou stydět? Tak tohle bylo to nejpodivnější, co jsem tu viděla. Ty bytosti tohle přece neuměly. Byly rázné, tvrdé, přímé a všechno pro ně byla samozřejmost, protože už všechno viděly a znaly. Myslela jsem, že díky tomu sebevědomí to prostě nedokážou cítit, i kdyby v danou situaci měly.

„Já to udělám,“ navrhla jsem jí a usmála se.

„Návštěva a musí se obsloužit sama,“ bědovala Esmé.

„Věřte mi, že mi to vůbec nevadí. Náhodou – u mojí kamarádky Janice jsem si proto kafe musela skočit do obchodu. Pak mi ještě vyčetla, že jsem koupila špatné,“ uklidňovala jsem ji a ona se upřímně usmála.

„Možná už se necítím tak špatně,“ uznala a já pokývala hlavou. Odebrala jsem tři lžíce zpět do pixly a přidala cukr. To kafe by bylo pořádný zabiják. „Musím se přidat k Alici, Bello. Ty šaty jsou neskutečné,“ pochválila mě a já se zazubila. Šlo to hladce a přirozeně.

„Děkuji. Na ramínku vypadaly vážně nenápadně díky té barvě a střihu…“

„Ale jakmile je máte na sobě, vynikne teprve jejich originalita,“ dopověděla za mě Esmé.

„Přesně tak,“ přitakala jsem a zalila hrnek vroucí vodou. Esmé se najednou rozzářila.

„Edward se vrací,“ šeptla a štěstí z toho odkapávalo. Byla jsem zvědavá na to, jestli i sedmý upír bude splývat s ostatními těmi lidskými reakcemi.

Vzala jsem šálek a šla s Esmé zpátky do obývacího pokoje. Už při cestě to tam prásklo. Upíři se objímali.

Očima jsem pořád kontrolovala stav hladiny v šálku, aby se mi nepřelil přes okraj, protože bych vážně nerada narušila tu sterilnost prostředí domu. I to nejmenší smítko tu nemělo co dělat.

Viděla jsem periferně, že Esmé zmizela, a pak to zase prásklo. To už jsem zvedla hlavu, abych viděla, koho tak tvrdě ta jemná žena sevřela v náruči.

„Konečně jsi doma,“ šeptala plačtivě, ale šťastně. Na jejím alabastrovém rameni spočívala hlava s tím nejpodivnějším odstínem zrzavé, jaké jsem viděla. To ale neměnilo nic na tom, že ta bronzová barva byla nádherná. Viděla jsem jen temeno hlavy dotyčného, protože on svoji matku láskyplně a pevně objímal. Dával jí najevo svoje city.

A potom se narovnal.

„Sakra,“ zasyčela jsem, když jsem přestala dávat pozor a trocha tmavé tekutiny dopadla na dřevěnou podlahu. Zvedla jsem znovu oči k těm nádherným zlatým, které byly posazené do obličeje, ze kterého bych se nejradši posadila na zadek. Rosalie, která zmizela na místě a sekundu na to zmizela i louže z podlahy, musela před tím chlapem šoupat nohama a klopit uši. Oproti jeho éterické tváři byly ty ostatní… obyčejné. Byl to prostě totální a do detailu perfektní kus. Plynula z toho i určitá majestátní krása. Jako kdyby měl být posazen za vitrínu a lidi by museli platit za to, aby si ho mohli prohlédnout.

„Tohle je poslední člen rodiny, Bello,“ řekla Esmé, když se ke mně otočila.

„Edward Cullen,“ představil se tichým, melodickým hlasem, který zněl jako ta nejkrásnější symfonie. Requiem.

„Bella Swanová,“ šeptla jsem, a když se naše ruce spojily, dostala jsem takovou ránu, že jsem ji jen pevněji stiskla a nemohla se pustit. Zírala jsem mu do očí a přísahám bůh, že ten chlap dokázal jen žhnoucím pohledem to, abych mezi nohama zvlhla. A to je průser, protože oni jsou jako teploměry. Odstoupila jsem, aby se do něj přestávalo zabodávat teplo z mého klína. Ještě, že Isaac sedí s Carlislem na pohovce a živě o něčem debatují. Ne, že by neslyšel moje poskakující srdce, ale myslím, že si to moc osobně nebral. Jen jsem reagovala na upíra.

Šla jsem se posadit k Isaacovi a přitom se přes rameno ohlédla na Edwarda. I on se ohlédnul, a tak jsme se oba prudce zase otočili dopředu.

Položila jsem si poloprázdný hrnek na stůl a posadila se vedle Isaaca. Něco Carlisleovi vyprávěl na upíří frekvenci. Tím pádem tak rychle a tiše, že jsem nerozuměla ani slovo. Přitom mi položil ruku na stehno a jemně ho přetřel a tou druhou máchal ve vzduchu a něco vysvětloval.

Edward se posadil na protější pohovku vedle Alice, která mu obtočila z boku ruce kolem krku a něco mu šeptala do ucha. Edward byl ale pohledem přilepený na mně a zkoumavě si mě měřil. Jeho výraz už nebyl příjemný. Vypadal šíleně frustrovaně. Přimhouřil oči a mírně vysunul horní ret, jak zavrčel. Neslyšela jsem to, ale poznala jsem to z toho třesoucího se rtu a mírně vyceněných, bílých zubů. Jeho řezáky se skoro rovnaly velikosti dvojek. Měl zuby jeden jako druhý. Jako malé, zářivě bílé krychličky.

Ale když mi Isaac položil ruku na to stehno a pohladil mě přes něj už asi třikrát přitom, jak mluvil s Carlislem, věnovala jsem překvapeně pozornost jemu.

Carlisle převzal slovo a Isaac se na mě podíval.

„Co?“ chtěl vědět, když jsem na něj civěla.

„Nic,“ šeptla jsem a přestala. Znovu jsem zabloudila očima k Edwardovi, kterého zrovna Alice peskovala, aby na ni nevrčel, když mu vypráví něco tak úžasného.

Sklopila jsem znovu pohled, protože jeho oči už nebyly dva zlaté prsteny, ale dva onyxy. Vypadal rozrušeně. Jako kdyby po mně nejradši skočil. Ano! Sláva. Už tu vidím zase upíra.

Měřila jsem si Isaacovu mohutnou, bílou ruku na mém stehně. Dobrou chvíli jsem vlastně zírala do blba a potom sebrala odvahu. Trochu jsem ji pootočila a vsunula do ní svoji dlaň. Malá, křehká ručička propletla prsty s kamennou, medvědí tlapou a sevřela ji. Opětoval mi to.

A rozhodně u nás nezačal ten nepříjemný klouzavý pocit, když se dvě dlaně potí. Naopak jsem se po chvíli otřásla. Všichni to samozřejmě zaregistrovali. Emmett se zvednul a namířil na krb za pohovkou ovladačem. Hned na to krb vzplál a místností se začalo šířit teplo.

„Díky,“ šeptla jsem vděčně a ještě trochu se posunula k Isaacovi. Natiskla jsem se mu na bok a naše spojené ruce měla položené na stehnech. Jeho paže byla položena na opěrce za mojí hlavou. Poprvé jsme vypadali vážně jako pár.

Zase jsem neodolala a podívala se na Edwarda. Ten už se věnoval své rodině a já si tak vydýchla. Zároveň jsem si ho mohla nerušeně prohlížet. Upoutal mě. Visela jsem očima na jeho plných rtech, dlouhých nohách, bronzových vlasech, anebo jedinečné stavbě obličeje. V neposlední řadě taky na obrovských rukách s deseti štíhlými, aristokratickými prsty.

„Jdeme na lov,“ zavelel Emmett hromově a já ustrnula. Mě ne.

„S tebou nikam nejdu,“ řekl mu Isaac a Emmett udělal grimasu.

„No tááák. Přísahám, že tě tentokrát neshodím do jezera, aby sis neušpinil šatičky,“ slíbil mu posměšně a já si zkusila představit, jak někdo Isaaca naschvál strčí do jezera.

„Ale já to jíst nechci…“

„Taky tě to nikdo žrát nenutí!“ přerušil ho. „Víc pro nás,“ dodal. Nerozuměla jsem tomu, co teď řeší a přeskakovala očima z jednoho na druhého.

„Emmette, mám pocit, že moje výchova stagnovala,“ zašeptala Esmé a kývnula pohledem ke mně. Pochopila jsem.

„Ne, to ne. Klidně jděte. Mně to nevadí. Počkám,“ slíbila jsem a docela se těšila na to, že budu sama.

„To určitě ne,“ řekl Jasper, a to bylo poprvé, co na mě od představení promluvil. Alice ho přitom držela u sebe jako v kleci. Předtím ho takhle držela Rosalie, že jsem chvíli nevěděla, kdo tu teda ke komu patří. Vypadalo to, jako kdyby ho hlídaly.

„Jasper má pravdu. Chceš zůstat sama v domě s pachem osmi upírů?“ zeptal se Isaac tiše a cítila jsem ten jeho obvyklý, zesměšňovaní tón. V překladu – Jsi tak blbá, anebo jen nepřemýšlíš?

„Já tu s ní zůstanu,“ oznámil znenadání Edward a já se po něm překvapeně otočila. „Byl jsem na lovu po cestě a už plavu,“ vysvětlil a já hledala bazén.

„Díky,“ řekl Isaac a upřímně se usmál. On mě nechá samotnou s jiným upírem? Co to, kurva?

„No, tak výborně!“ zahlásil Emmett a prásknul kamennými dlaněmi o sebe, jak si mnul ruce nad tím, že se nají.

Všichni vstali a začali se trousit z domu. Emmett lítal nadšeně ze strany na stranu, jako kdyby honil komára. Jednou stál na větvi cedru, potom zase na verandě.

Isaac mi neřekl jediné slovo, pustil mě a odešel bezstarostně s nimi. Zůstala jsem stát ve dveřích a připravovala se na to, že teď se mám otočit k tomu upírovi.

Jistě, že šli na lov. Co asi tak upíři můžou dělat na návštěvě u jiného? Jíst Kávinky a povídat si o zvyšování daní?

Když zmizeli v lese, otočila jsem se a nadskočila. Zasraní upíři a jejich plížení.

„Je mi tě líto,“ hlesl Edward a vytrhl mě tím z kontextu. Jeho sladký dech ovál moji tvář, jak byl blízko. Ta vůně ve mně něco probudila. V břiše mi bolestivě škublo.

„Proč?“

„To radši nechtěj vědět,“ odvětil. Ještě chvíli mi shlížel do očí a potom se otočil. Šel ke krbu, kde se ohnul, aby přihodil.

Natočila jsem hlavu ke straně a prohlížela si jeho zadek. Samozřejmě jsem ho hned začala porovnávat s Isaacovým. Oba nosili těsné džíny nebo obleky, takže se to dobře analyzovalo. Ale u tohohle jsem se teda nemohla rozhodnout. Edward měl ten nejkrásnější ksicht, co jsem viděla, ale občas, když jsem se dívala na zadek Isaacovi, chtělo se mi plakat nad tím, že existuje vůbec něco tak nádherného. A Edwardův zadek nebyl o nic horší… Ale tohle vyhrál můj přítel. Jen o milimetr, ale vyhrál. No, to by měl určitě radost.

Do hajzlu, za žaludek mi snad někdo zaháknul kotvu, a teď chtěl vyplout.

„Omluv mě,“ vyhrkla jsem a málem se v těch šatech přerazila. „Moment, kde je tu koupelna?“ uvědomila jsem si, když jsem sebrala psaníčko a chtěla se rozběhnout. Edward ukázal dlouhým prstem na schody. „První dveře vpravo,“ řekl a já už cupitala neohrabaně po schodech. Jednou rukou jsem se držela za břicho a druhou křečovitě svírala zábradlí. Šla jsem tam, kam řekl a padla v obrovské, bílé koupelně na podlahu. Myslím, že mi ta noc s Isaacem totálně rozhodila dávkování.

Vytáhla jsem ampuli z psaníčka a odšroubovala kapátko. Kápla jsem si to na špičku jazyka a spolkla. Hned to začalo expandovat a já padla na tu podlahu celá, jak jsem ze samého uvolnění sklouzla zády po stěně sprchového koutu. S rozpaženýma rukama jsem zírala do stropu a kochala se tím, jak poblikoval. Chvíli byl jasný a ostrý – viděla jsem ho v tomhle šeru detailně, chvíli zase tmavý a rozmazaný. Čekala jsem, až se to ustálí.

„Děláš si ze mě legraci?“ zavrčel Edward nade mnou. Chytil mě pod loktem, ale ne tvrdě. Co se týká sevření, byl jemný, ale chytal mě pod loktem jako hospodského rváče. „Já feťáky ve svém domě nechci,“ zasyčel na mě a táhnul mě ven.

„Co to meleš? Nesahej na mě!“ přecedila jsem skrz zuby, povzbuzená čerstvou dávkou a tím, že jestli mi ten upír něco udělá, moc dobře ví, že bude zle. Zakopávala jsem na schodech, a pak už na něm doslova visela. „Pusť mě, kurva!“ řvala jsem na něj a najednou jsem ucítila silný poryv větru.

„Co to s ní, kurva, děláš?“ zavrčel Isaac na Edwarda. Byl v mírném předklonu a vrčel na něj přesně tak, jako na Toletu. Jen ho nechytal pod krkem. Myslela jsem, že potom, co mě tu Edward vláčí jako hadrovou panenku, se s ním přinejmenším popere a bude se mu snažit utrhnout hlavu.

„Jede na Péčku!“ zavrčel na něj nazpět a pořád mě pevně svíral nad loktem. Byla jsem šokovaná z toho, že ví, co jsem si to vzala. Byl totiž první. To už dorazili i ostatní, ale bez Rosalie, Jaspera a Alice. Carlisle, Esmé a Emmett stáli mezi námi a obezřetně si měřili situaci, která začínala být dost vyhrocená.

„Šuká s upírem, idiote! Co sis myslel?“ Jej, to začíná být řádně ostré. A můžou, prosím, veřejně přestat prodiskutovávat můj sexuální život?

„Necháš ji to tahat v kabelce jako herák a brát, kdy se jí zachce!“ On má o mě starost nebo se jen nudí?

„Ona je moje!“ zahřměl Isaac a Edward mě okamžitě pustil, jako kdybych se ho chystala pozvracet. Odstoupil ode mě do uctivé vzdálenosti a kapituloval, když přestal vrčet a uvolnil svůj postoj, kterým nakračoval do ofenzivní pozice.

Isaac si mě nestáhnul za sebe, jak jsem očekávala. Zůstala jsem stát mezi mlýnskými kameny.

„Bello?“ utrhnul se na mě Isaac. Co já? Podívala jsem se mu do černých očí. Já v nich prostě neuměla číst. Jako kdyby tam ani nic ke čtení nebylo. Jistě, chápala jsem, že je naštvaný a nemá daleko od vybuchnutí, ale to jen díky, v podstatě primitivním, reakcím duhovek.

„Můžeme už jet domů?“ zkusila jsem, protože to jsem teda vážně chtěla. Nedovedla jsem si představit, jaká by tu teď panovala atmosféra, ale nic pozitivního by na ní určitě nebylo.

Isaac přikývnul a já se podívala na Cullenovy.

„Děkuji za příjemnou návštěvu…“

„Kdyby to někdo neposral, mohla být příjemná až do konce,“ zamumlal Emmett, no, usmíval se.

„To bylo ta třešnička na dortu,“ šeptla jsem a usmála se na něj taky. Podala jsem si s nimi ruce a vzkázala pozdrav ostatním.

Chtěla jsem jít, no, do cesty se mi postavil Edward.

„To je tvoje,“ oznámil a podal mi moje stříbrné psaníčko. Převzala jsem si ho a bez poděkování vyšla ven. Isaac šel hned za mnou. Posadila jsem se do auta a zjišťovala, jak mě tyhle konflikty zocelují, protože když to na mě dolehlo, nebylo to tak fatální a nesesypala jsem se. Isaac se posadil vedle mě a vystartoval z místa.

„Fungovalo to jako zaklínadlo,“ zašeptala jsem po chvíli.

„Co?“

„Ona je moje. Hned mě pustil.“

„Každá kapka krve, ale i každý den tvého lidského života… Neriskoval by pro člověka pravou smrt.“ Zase to v tom bylo cítit. Z té fráze – pro člověka. Definovalo to lidství jako něco odporného a nežádoucího.

Ignorovala jsem ho a zahleděla se z okýnka. A pak mě přepadnul takový ten podivný pocit, co nevěstil nic dobrého. Otevřela jsem psaníčko a naštvaně zasyčela. Ampule byla pryč. Parchant.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 16. kapitola: