Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pane, pojďte si hrát! 7

05.02.2013 (19:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 5035×

Tentokrát mě má kolena doopravdy zradila a já se sesypala jako hromádka. Byla jsem celá vykulená a vykolejená, a nevěděla, na co myslet dřív. Srdce mi tlouklo jako o závod, myslela jsem, že mi vyskočí z hrudi. Měla jsem tolik myšlenek, ale jedna z nich byla dominantní… mé srdce už nepatří mně. Od teď patří opět a definitivně tomu muži, kterého miluju. Edwardovi.

Když jsem se vzpamatovala z útoku lásky, musela jsem donutit své nohy k pohybu. Sešla jsem po schodech a šla směrem kuchyně za Renesmé. Seděla na židli, před sebou prázdný talíř, hlavu měla podepřenou rukou. Když mě uviděla, usmála se na mě jako sluníčko. Přisedla jsem si k ní. Povídala mi o tom, co s Edwardem dělali celou tu dobu. O všem s čím si hráli a tak podobně. Když mi řekla všechno o mluvících medvědech na čajovém dýchánku, začala vyprávět o tom, co by jednou chtěla udělat. Zachránit slony a projet se na žirafě. Navštívit opice a spoustu jejích dětských snů. Na to, že jí jsou teprve čtyři, má docela jasno.

Tímto stylem, při kterém jsem žasla nad svou vlastní dcerou, jsme se propovídaly až k večerním hodinám. Venku byla už tma a svítily lampy.

„Renesmé, je čas se jít osprchovat a spát. Podívej, už je pozdě,“ řekla jsem jí, když jsem se podívala na hodiny, které na mě křičely, že už je půl deváté. Uteklo to neuvěřitelně rychle a na Renesmé byla znát únava, kterou si doteď neuvědomovala, neboť byla živě zabraná do svého vyprávění.

„Dobře,“ odpověděla mi bez protestů a šla nahoru do koupelny. Já jsem se vydala k ní do pokoje a došla jí pro pyžamo na spaní. Našla jsem ho zahrabané pod polštářem v její posteli. Vzala jsem ho do ruky a odnesla jí ho do koupelny. Mezitím, co se Renesmé sprchovala, a stále mi něco vyprávěla, já jsem si vyčistila zuby a své vlasy jsem si sepnula skřipcem do drdolu na hlavě. Renesmé se zrovna snažila vylézt ven z vody. Nožkou došlápla na rohožku a natáhla se pro svůj ručník. Trošku jsem jí pomohla, aby nespadla. Moje malá princezna se utřela a potom se oblékla do pyžama. Měla tričko s dlouhým rukávem a delší kalhoty k tomu. Ručník přehodila přes vanu, tak jsem pro něj sáhla a přehodila ho přes topení, které bylo v koupelně pod oknem. Zrovna v tu chvíli, když jsem se na ni zpátky otáčela, jsem uslyšela ránu, jak Renesmé spadla na zem. Podklouzla jí noha. Ještě teď jsem slyšela ozvěnu praskání kosti…

Edward

„Čtyřletá holčička, zlomená noha, uklouzla v koupelně. Je tu s ní i matka, která si vyžádala přímo pana Cullena,“ slyšel jsem na chodbě, jak říká Stew, doktor, který ošetřuje v sanitce, nějakému dalšímu kolegovi, který se ihned hnal k případu, ale když slyšel, že si matka vyžádala Carlislea, dal od toho ruce pryč. S Carlislem jsme se na sebe jen podívali, když se otevřely dveře a dovnitř vešel Stew, který v náruči držel malou holčičku. Ihned jsem ji bez váhání poznal. Už podle toho, co říkal Stew na chodbě, mi bylo jasné, kdo to je. Hlavně… která matka by si jen tak vyžádala jako ošetřujícího lékaře Carlislea?

„Dobrý den. Renesmé Swanová, čtyři roky, zlomená noha…“ začal opakovat informace, ale Carlisle ho zastavil během toho, co si začal prohlížet nohu mé dcery. Stew ji položil na bílé lůžko.

„Ano, děkujeme, to nám stačí. My se známe,“ řekl a Stew byl zaskočený. Koukal na Carlislea jako na králíka, který vyskočil z klobouku. Zřejmě mu nedocházelo, že Carlisle tím chtěl říct, aby odešel a nechal nás tu. Stále tu totiž zaskočeně postával.

„To je v pohodě, Stew, můžeš jít, nech tu kartu na stole,“ řekl jsem na vysvětlenou a sledoval, jak Stew odchází a zavírá za sebou dveře. V tu chvíli se ozvalo Renesméino zakňourání a hladký dětský hlásek.

„Uhm, au! Edwarde?“ oslovila mě a já pochopil, že chce, abych se jí věnoval. Přešel jsem k ní a sedl si na lůžko. Renesmé se ke mně natiskla a já ji pohladil po vláskách.

„Ty jsi doktor?“ zeptala se mě. Usmál jsem se na ni, ale nestihl jsem jí odpovědět, neboť mi do toho skočil Carlisle.

„Takže, slečno… tohle potřebuje stoprocentně sádru. Zabalíme nožku, co ty na to?“ ozval se Carlisle. Renesmé se na něj podívala uplakanýma očima a jenom ustrašeně přikývla. Po tvářičkách se jí linuly stále další a další slzy.

„Bolí to,“ zaskuhrala. Chytl jsem její drobnou ručku a pevněji ji stiskl. Snažil jsem se jí dát najevo svou podporu. Chtěl jsem, aby věděla, že tu pro ni teď jsem.

„Já vím. Carlisle ti pomůže a už to bolet nebude. Musíš být statečná. Když budeš hodná, koupíme zmrzlinu,“ utěšoval jsem ji, nebo jsem se o to alespoň pokoušel. Nikdy jsem s malým dítětem nebyl sám, nevím, jak se to má správně dělat. Nikdy jsem otce nehrál a najednou tu mám čtyřletou dceru, která si zlomila nohu a potřebuje mou podporu.

„Jahodovou a Tutti-Frutti?“ obrátila na mě svá uplakaná očka plná naděje a trošky štěstí. Usmál jsem se na ni a odsouhlasil jí to. Renesmé díky této informaci jakoby ožila.

„Samozřejmě, klidně dvacet kopečků,“ řekl jsem jí a ona popotáhla. Otočila svou hlavinku dopředu a podívala se na svou nožku, na kterou Carlisle začal patlat bílou sádru a obvazy. Na Renesmé bylo znát, že se snaží už neplakat a nefňukat. Ta slibovaná zmrzlina asi zabrala.

„Kde je maminka?“ zeptala se mě Renesmé přesně ve chvíli, kdy jsem zaznamenal, že se na chodbě něco děje. Byl tam pěkný zmatek. Okamžitě jsem si přiřadil všechny hlasy. V duchu jsem se usmál.

„Neboj se, každou chvilku tu bude. Víš co, půjdu se po ní podívat. Počkáš tu s Carlislem. Nemusíš se bát, je to můj kamarád,“ promluvil jsem na ni. Renesmé z mého návrhu očividně radost neměla, ale já jsem podle toho, co jsem slyšel, že se děje na chodbě, usoudil, že Bella právě dorazila. Usmál jsem se na svou dceru a pohladil ji naposledy po světlých vláskách. Renesmé se statečně otočila na Carlislea a hrála si na hrdinku. Usmál jsem se nad tím a zvedl se z lůžka. Došel jsem ke dveřím od ordinace a vstoupil na nemocniční chodbu, na které byla cítit dezinfekce a spoustu dalších vůní typických pro nemocnici. Krom toho se tu vznášel i pach krve avšak mé sebeovládání je dosti pevné na to, aby to se mnou nic nedělalo.

Rozhlédl jsem se kolem sebe nalevo i napravo. Chodba již byla téměř lidu prázdná, jen pár starých lidí čekajících na svou diagnózu a několik maminek, které míří do lékárny, aby si vyzvedly léky. Několik lidí tu sedělo a prohlíželo si letáky. Pak můj pohled spočinul na recepci. Stála tam Bella. Vlasy měla neupraveně rozcuchané a nervózně, skoro šíleně, něco říkala sestřičce na recepci. Ta ji jen odbila a dál se věnovala své práci.

„Musíte počkat, slečno, doktor ji právě ošetřuje.“  Bella lehce bouchla pěstí do pultu, ale žena jí už nevěnovala svou pozornost. Dál si něco psala do papírů a na počítači a na Bellu už se ani nepodívala.

Bella se zoufale otočila směrem vzad a začala se rozhlížet kolem po někom, kdo by jí pomohl. V tu chvíli jsem se k ní rozešel. Bells si mě hned všimla a s nadějí se ke mně rozeběhla.

„Edwarde!“ vykřikla, když se ke mně dostala. Skočila mi kolem krku a pevně mě objala. Byl jsem zaskočený, takže moje reakce byla trochu opožděná, ale objal jsem ji svými pažemi a lehce stiskl. Když Bella začala povolovat své objetí, pustil jsem ji. Odskočila kousek ode mě a nervózně si zastrčila rozpuštěné vlasy za ucho.

„Promiň,“ vypadlo jí z úst jako první. Zasmál jsem se tomu. Bella byla nervózní, strachy bez sebe a červenala se. Vypadala roztomile.

„V pořádku,“ řekl jsem jen, neboť jsem neměl ani možnost říct něco dalšího. Bella mě ihned zasypala otázkama ohledně Renesmé. Docela jsem tu ženu na recepci chápal…

„Kde je Renesmé? Je v pořádku? Co ta noha?“ ptala se mě. Otázky ze sebe sypala jako na běžícím pásu, že jsem ani nevěděl, na co jí odpovědět dříve. Místo jednotlivých odpovědí jsem ji radši popadl za ruku a táhl ke Carlisleovy do ordinace.

„Pojď,“ vyzval jsem ji.

„Co to děláš?“ vykřikla, než pochopila, kam ji vleču. Když jsme vešli dovnitř, oba dva, Renesmé i Carlisle, se na nás překvapeně podívali. Renesméin obličejík už nevypadal tak zkroušeně, dokonce to vypadalo, že přestala plakat.

„Mami!“ vykřikovala Renesmé a natahovala se po Belle. Kdyby mohla, rozeběhla by se k ní, ale její zlomená nožka jí v tom bránila.

„Zlato! Renesmé! Bála jsem se o tebe,“ začala Bella a přeběhla k Renesmé. Sedla si na lůžko a objala ji tak silně, že jsem myslel, že ji láskou umačká, avšak Renesmé to zřejmě nevadilo.

„Maminko, kde jsi byla? A hele mami, mám zlomenou nohu! Pan doktor mi dal sádru!“ začala se Renesmé vychloubat. Už vůbec nevypadala na to, že ji ještě před pěti minutami něco tolik bolelo. Najednou byla plná energie a měla chuť si povídat.

„Jo, to vidím,“ řekla Bella téměř nezaujatě. Jenom si ji prohlížela, vypadalo to, jakože se ještě pořád ujišťuje, že je její dcera jinak celá zdravá a v pořádku.

„A kde jsi teda byla?“ dožadovala se naše dcera Belliny odpovědi, ale ta nevypadala, že se k nějaké má. Bella mi přišla úplně mimo a nesoustředěná.

„No tak, Renesmé…“ začal jsem, ale Bella mě zarazila uprostřed věty.

„Ne, to je dobrý. Eh, promiň, zlatíčko, chtěla jsem přijít dřív, ale musela jsem vyřídit nějaké papíry. A také jsem potom nevěděla, kde tě najít,“ odpověděla jí Bella. Renesmé nad tím jen chytře pokývala hlavou a nic neříkala. Uvažoval jsem, jestli všechno dobře pochopila a jestli to vůbec Belle uvěřila.

Najednou mi přišlo zvláštní, že se Carlisle za celou tu dobu neozval. Zaměřil jsem se na jeho myšlenky, ale na nic konkrétního přímo nemyslel. Radši si v hlavě přeříkával různé texty a články z novin. Tušil, že se mu budu hrabat v hlavě. Podíval jsem se na něj. Seděl za stolem a něco psal do Renesméiných papírů. Musel cítit můj pohled na své osobě.

„Dobrá, takže nožka je v sádře a nějakou dobu si tam pobude. Musíš dávat pozor, kam šlapeš, princezno,“ řekl Carlisle Renesmé s úsměvem na tváři, když se zvedal ze židle. Renesmé se na něj podívala a potom se usmála.

„Už budu opatrnější. A pane doktore, to budu mít nohu takhle už napořád?“ zeptala se ho. Všichni tři, já, Bella i Carlisle, jsme se začali nahlas smát. Renesmé se na nás zmateně koukala a když pochopila, že se smějeme jí, zamračila se a našpulila pusinku. Dotčeně založila ruce a vypadala naštvaně.

„Ne, princezno, nebudeš,“ ujistil ji Carlisle, jen co se uklidnil a když došel až k ní, pohladil ji po vláskách a zastrčil jí neposedný blonďatý pramínek vlasů za ucho. Renesmé se na něj nadšeně a s úsměvem podívala.

„To je dobře. Nemohla bych si totiž potom hrát se Samem a s Edwardem,“ oznámila nám chytře. Naštvanost byla ta tam. Carlisle se na ni podíval a pozvedl obočí.

„Se Samem? To je ten pejsek, o kterém mi Edward vyprávěl?“ zeptal se jí. Renesmé se rozzářila jako sluníčko a začala mu horlivě vypravovat o Samovi a o tom, jak jsme si s ním společně hráli v parku.

„Ano, Sam je…“ začala s vyprávěním, ale já jsem jim dál nevěnoval pozornost. Ti dva si vystačili sami. Pustili se do dosti živého rozhovoru. Renesmé byla ráda, že si s ní povídá někdo nový a že má někdo zájem o její historky. Bylo to na ní poznat.

Já jsem však svou pozornost stočil k Belle, která stále seděla na lůžku u Renesmé a pozorovala ji a Carlislea, jak si povídají. Povzdechla si a pohladila Renesmé po vláskách. Chvilku si hrála s jejími kudrlinkami. Namotávala si pramínky jejích vlasů na prst a u toho poslouchala její vyprávění.

Podívala se na mě přesně ve chvíli, kdy jsem se jí díval do obličeje. Naše pohledy se setkaly a my si jen tak hleděli do očí. Její čokoládové oči se do mě vpíjely a já se v nich topil. Nepotřebovali jsme slova. Sice jsme od sebe byli vzdáleni několik metrů a v místnosti byli další dva lidé, ale i přes to byl úžasný moment. Úžasný moment, který jsem chtě nechtě musel ukončit. Vždyť je skoro čtvrt na jedenáct v noci. Nikomu tu zřejmě nedochází, že je pozdě večer. Renesmé i Bella potřebují spát, ráno budou unavené. Teda přinejmenším Renesmé určitě.

Zaťukal jsem si ukazováčkem na zápěstí, abych Belle naznačil, že čas je neúprosný a nemírumilovný. Bella se začala rozhlížet v místnosti po hodinách, a když je pohledem vyhledala, vyvalila oči. Povzdechla si a otočila se zpátky na svou dceru. Pohladila ji po vláskách a skočila jim do rozhovoru.

„Renesmé, zlato, měly bychom jít domů,“ řekla jí. Renesmé okamžitě ustala v rozhovoru s Carlislem a otočila se na svou matku. Očka jí padala a tvořily se jí pod nimi tmavé kruhy.

„Chce se mi spát,“ prohlásila a jako na povel si zívla. Pusinka jí vytvořila o a Renesmé se zalila očka slzami. Snažila se o úsměv, ale byla příliš ospalá, takže z toho vylezl jen neforemný úšklebek.

„Právě proto půjdeme domů, ano? Rozluč se s panem doktorem a půjdeme,“ řekla jí a potom se otočila na mě. Bylo na ní vidět, že se chystá k něčemu ne zrovna příjemnému. Byla totiž nesvá a nervózní.

„Ty, Edwarde… mohla bych tě o něco poprosit?“ zeptala se mě a nervózně si skousla spodní ret. Dívala se mi do obličeje a snažila se z něj něco vyčíst.

„Samozřejmě, o cokoliv,“ odsouhlasil jsem a čekal na její prosbu.

„Odvezl bys nás domů? Prosím,“ poprosila mě. „Nejsem tu autem, přijela jsem s Renesmé sanitkou,“ dodala na vysvětlenou. Kdyby to bylo možné, mé srdce by bušilo radostí jako na poplach. Měl jsem neuvěřitelnou radost, že mě o něco takového požádala. Dívala se na mě s prosebným výrazem v očích.

Otočil jsem svůj pohled na Renesmé a zjistil jsem, že ta na mou odpověď také nedočkavě čeká.

„Samozřejmě, že vás odvezu, žádný problém,“ ujistil jsem je a rozešel se k Renesmé. Všichni mě pozorovali, neboť nevěděli, co se chystám udělat. Místo nějakého vysvětlování jsem došel až k lůžku a vzal Renesmé do náruče. Renesmé mi dala ruce kolem krku a opřela se hlavou o mou hruď.

„Tak dobrá. Auto mám hned u vchodu,“ oznámil jsem Belle a rozešel se ke dveřím. „Uvidíme se doma, Carlisle,“ oslovil jsem ještě svého otce, který se mi hnal na pomoc, aby mi otevřel dveře.

„Díky,“ řekl jsem mu jen a vešel na chodbu. Otočil jsem se, abych se ujistil, že Bella jde za mnou. Něco si tam ještě říkala s Carlislem. Nechtěl jsem je rušit a ta ani jsem nechtěl poslouchat za dveřmi a tak jsem šel ke svému autu, abych mohl Renesmé posadit do sedačky. Musel jsem být opatrný na její nohu, ještě to nebylo ztuhlé.

Renesmé už napůl spala, když jsem jí posadil. Připásal jsem ji a potichu zavřel dveře. Po chvilce byl slyšet její pravidelný dech. Usnula. Já jsem postával u dveří a sledoval, kdy konečně dorazí i Bella. Po chvilce opravdu vyšla a začala se rozhlížet po parkovišti. Když si mě všimla, rozešla se k nám. Já jsem si zatím sedl za volant. Vedle mě se otevřely dveře a Bella nastoupila do auta. Hlasitě si oddechla.

„Můžeme?“ ujistil jsem se ještě a čekal na její odpověď. Bella na mě otočila svůj pohled a odpověděla mi.

„Ano, můžeme. Odvez nás domů,“ řekla jen a potom odvrátila svůj pohled na druhou stranu. Venku lehce mrholilo, byl to lehký déšť. Naražení kapek do střechy auta bylo to jediné, co bylo v autě slyšet…

Další kapitolku jste zdolali,

vy jste moji machři,

dcs-ku jste potěšili,

už jsme jako bratři.

Za únor mám hlasy,

nevěřím svým očím,

že by tolik krásy?

Na to vám neskočím!

Ano, ano, dcs-ku přepadla rýmovací nálada. :) Snad jste pochopily, dvěčata, co jsem tím chtěla říct. Stačila jsem si všimnout, že pár z vás dalo hlas mé povídce za měsíc únor. Když jsem to viděla, málem mi vypadly oči z důlků. Jste úžasné! Jinak, co si myslíte o této kapitolce? Líbila se vám? Prosím, zanechte komentář... Dále bych chtěla zmínit dvě jména...

Agule99 - děkuju, Brouku, bez tebe bych se asi nehnula z místa, nesmírně mi pomáháš. :)

RoSeate - zlatí, děkuju, bez tebe by tato povídka nevznikla. Podporuješ mě, ani nevíš jak. :*

Jinak děkuju i všem ostatním, vždy mě vaše komentáře neuvěřitelně potěší. :)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pane, pojďte si hrát! 7: