Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 3. kapitola

23.06.2011 (12:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 76× • zobrazeno 9122×

Když jsme dojeli do Forks, zastavila jsem před naším domem. Myslela jsem, že mě Edward objede a pojede taky domů, ale on zastavil a za chvilku otevíral moje dveře.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Cože?“ Co by se mělo dít?

„Zastavila jsi, takže ti zase klekla baterka?“

„Ne. Jsem doma,“ ukázala jsem na dům a vystoupila. Jenomže jsem narazila do jeho těla, a tak mi hlava vylétla vzhůru, abych se mu omluvila. Bohužel jsem zůstala naprosto strnule stát.

„Aha, takže…“ Dál jsem už nedokázala vnímat, protože jsem se zasekla v jeho pohledu. Zase. Stál tak blízko. A ta jeho vůně…

„Bello?“ Edward se na mě zaraženě díval.

„Ano?“ zeptala jsem se omámeně.

„Ptal jsem se, jestli se budeš mít jak dostat v neděli do Seattlu?“ Ďábělsky se usmíval a o krok ustoupil. Jakoby věděl, co se mnou jeho přílišná blízkost dělá. Zatřepala jsem hlavou a tím jsem si restartovala mozek.

„Jo, myslím, že jo,“ odpověděla jsem.

„Dobře, ale kdybys náhodou neměla auto, tak mi zavolej.“ Z kapsy vylovil navštívenku a vložil mi ji do dlaně. Páni, ten má ale studenou ruku.

„Jo. Díky.“ S jemným úsměvem přikývnul a otočil se ke svému autu. Nastoupil a pak projel kolem mě. Ještě mi stihl zamávat a pak se ztratil za obzorem. Chvilku jsem tam ještě stála, ale pak jsem se s plnýma taškama vydala do domečku.

Sotva jsem překročila práh, do nosu mě udeřil šílenej smrad. Co to ksakru je? Jakmile jsem vešla do kuchyně, dostala jsem odpověď na svou otázku. Na sporáku stála spálená pánev a k ní byla přiškvařená černá hmota neurčitého tvaru a konzistence. Ihned jsem pochopila, že to musel být další tátův pokus o snídani. Možná včerejší večeři. A určitě spoléhal na to, že přijedu a pánev nějakým záhadným způsobem zachráním. Jenže to se dost mýlí. Ten kus nádobí jsem šla ihned vyhodit do popelnice a pak jsem otevřela okno. Vybalila jsme nákup a dala se do vaření.

„Jsem doma.“ Tátův hlas se rozezněl po celém přízemí a já se radostně usmála. Slyšela jsem, jak si rozepnul zip u své bundy a poté ji pověsil na háček v předsíni. Pak se ozvalo cinknutí, jak se přezka policejního opasku dotkla dřevěného obložení a následovalo klapnutí od třetího šuplíku staré komody, do níž Charlie odložil svou Babetu. Jo, co by to bylo za policajta bez služební pistolky.

„Ahoj, Bells,“ pozdravil mě se spokojeným úsměvem a místo toho, aby se rozešel ke mně, zamířil ke sporáku.

„Ahoj, tati,“ odpověděla jsem. Nepatrně přikývl a nad vařičem zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Moc jsi mi chyběla,“ vydechl.

„Já, nebo moje vaření?“ Sledovala jsem ho s povytaženým obočí.

„Samozřejmě že ty,“ rychle reagoval a vlepil mi pusu na tvář. Pak se opět otočil k vařiči a už měl vařečku s omáčkou v puse. Plácla jsem ho přes ruku, že z toho málem nadskočil.

„Nejdřív umýt ruce a pak ke stolu.“ Omluvně se usmál a vydal se vykonat moje pokyny. Když jsme zasedli k jídlu, začal tradiční výslech.

„Tak co škola?“

„Dobrý. Všechny zkoušky už mám za sebou,“ odpověděla jsem.

„A co ta… makrobiologie?“ optal se na předmět, ze kterého jsem měla před nástupem na univerzitu trošku strach.

„Jestli myslíš makromolekulární biologii, tak tu jsem taky zvládla,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„A další zkoušky?“

„Tati, všechny jsem je zvládla.“ Ani nevím proč, ale na mysl mi přišla moje výtahová zkouška filozofie. A můj zkoušející. Edward. A jeho oči. A vlasy. A…

„Bello?“ Táta mi mával dlaní před obličejem.

„Co?“ vrátila jsem se opět do přítomnosti.

„Ptal jsem se, co máš v plánu na víkend,“ vysvětlil mi. Chvilku jsem přemýšlela a nakonec vyrhkla to nejhlavnější.

„Zítra pojedu do La Push a odpoledne bych chtěla uklidit.“ Přikývl a s tím, že taky zítra ráno pojede do rezervace, se rozloučil a zamířil k televizi. S povzdechem jsem se zvedla a šla umýt nádobí.

xxx

Ráno jsem se probudila až někdy dopoledne. Když jsem vykoukla z okna, Charlieho auto už před domem nestálo. Po mých ranních rituálech, které zahrnují desetiminutovou sprchu, vyčištění zubů a natření obličeje denním krémem s vitaminem E, jsem se převlékla, nasnídala a nasedla do starouška. Chvilku jsem se bála, že nenastartuje, ale motor naskočil hned na poprvé.

Do La Push jsem dorazila o půl hodiny později. Zastavila jsem před malým červeným domkem a bez zaklepání vešla dovnitř. Proč bych klepala, když se známe s Jakem od narození a vždycky jsme se jeden u druhého chovali jako doma? Billy už byl s Charliem pryč, a tak jsem se rozhodla Jacoba překvapit. Pomaloučku potichoučku jsem se vkrádala ke dveřím jeho pokoje. Opatrně jsem sáhla na kliku a druhou ruku položila na dveře, čímž jsem se snažila utlumit případné zapraskání, když najednou…

„Áááááá…“ křičela jsem. Někdo mě držel za pas a šíleně se smál. Poznala jsem smích mého kamarádíčka. Nasupeně jsem se k němu otočila a nezmohla jsem se na slovo. Přede mnou stál vysoký svalnatý indián, s krátkými vlasy, černýma očima a mužskými rysy. Jacob, blesklo mi hlavou. Ale jak to, že takhle vyrostl. Kde je můj kamarád s baculatýma tvářema a ohonem svázaným černou gumičkou?

„Kde máš vlasy?“ vydechla jsem.

„Taky tě rád vidím, Bells.“ Jake se zakřenil a naprosto ignoroval mou otázku. Pak mě objal. Páni, ten byl ale horkej.

„Proč neležíš v posteli?“ zeptala jsem se. Když má horečku, tak by měl přece odpočívat. Odtáhl se a zmateně se na mě podíval. „Máš mimimálně 38 stupňů,“ vysvětlila jsem.

„Nemám. Jsem jen horkokrevnej,“ odporoval a přešel do svého pokoje. Šla jsem za ním a nestačila zírat. Na jeho psacím ministole stál velkej počítač. Jake ho zapnul a uvelebil se před obřím monitorem. Ne, že by byl Jacob nějakej technickej antitalent. To vůbec ne, ale vždycky svůj volný čas trávil ve své provizorní dílně.

„Zavři pusu, když se divíš,“ píchnul si do mě s úsměvem.

„Odkdy hraješ hry na počítači?“ optala jsem se ho. Svraštil obočí.

„Nehraju, jen musím udělat faktury.“ Cože? „To víš, školu jsem dodělal, a tak jsem začal pracovat. Dělám dost slušnou konkurenci servisu v Port Angeles a je ze mě skoro milionář.“ Div se nepoplácal po rameni.

„Cože?“ To jsem tady tak dlouho nebyla?

„No, dobře. Šest nul na kontě ještě nemám, ale co není, může být, ne?“ zeptal se a pak se věnoval těm elektronickým papírům. Napadlo mě, jestli mě taky skásne, když si u něj nechám opravit Chevyho. Vždycky mi totiž auto opravoval zadarmo. Rozhodla jsem se to risknout.

„Jakeu?“ začala jsem opatrně.  Podíval se na mě. „Víš, staroušek má zase problémy a…“

„A tak sis řekla, že bys ho odvezla k nejlepšímu doktorovi přes auta?“ dořekl se zářivým úsměvem.

„No, jo,“ odpověděla jsem váhavě.

„Fajn, tak pojď, ať ten dědula neumře.“ Vstal a šel ven.

Když si Jake prohlédl mého Chevyho, oznámil mi, že to bude na větší operaci. Trochu jsem se bála, kvůli tomu, co by to stálo, ale Jake mě uklidnil, že si ty prachy vydělá na někom jiným. Pak mi ale doporučil se nějak zabavit, protože jestli prý chci mít autíčko do neděle v pořádku, tak se na něho musí hned vrhnout. Do ruky mi vrazil klíčky od svého Volkswagenu a popřál mi hezký den. Nevěděla jsem co dělat. Koukat na Jakea, jak se vrtá v autě mi přišlo jako promarněný čas, takže jsem se s ním rozloučila a jela domů.

Ihned jsem začala uklízet a bohužel za dvě hodiny jsem neměla co dělat. Přeochotně jsem začala leštit úchytky naší kuchyňské linky, když mi něco připomněly. Černý střed omotaný zlatým lemem. Prsteny padající do propasti…

Neuvědomila jsem si, co dělám, ale najednou jsem seděla v autě a mířila na forkské náměstíčko. Zastavila jsem po chvilce a rozhlédla se okolo sebe. Na jedné straně radnice, na druhé kostel. Bože, co to dělám? Přece nemůžu jen tak vtrhnout na něčí svatbu, abych ho viděla. Ale zůstat v autě by taky byla blbost. Pomalu jsem vystoupila a rozešla se k radnici s tím, že zjistím, kde svatba je a pak bych Edwarda sledovala z dálky, až by vyšli na náměstí.

Na úřední desce bylo na papíru napsáno, že se dnes žádná svatba nekoná. Navíc bylo zavřeno, takže mi už zbýval jen kostel. Nenápadně jsem se k němu přiblížila a zastavila se před vývěskou, na které byly připíchnuty nějaké papíry včetně seznamu svateb. Projížděla jsem jedno jméno za druhým, ale Cullen tam nebyl ani jeden.

„Hledáš mě?“ zašeptal mi do ucha ten, kterého jsem opravdu chtěla vidět. Ale to mu to mám jako přiznat? Otočila jsem se a setkala se s jeho potutelným úsměvem.

„Ne,“ vyhrkla jsem.

„Tak co tady děláš?“ zeptal s povytaženým obočím. Bello, rychle přemýšlej!

„No… kamarád chtěl znát termíny bohoslužeb, ale nemohl sem jet sám, tak jsem se nabídla, že mu je zjistím.“ Ježíš, Bello, nic lepšího tě nenapadlo? Chudák Jake, teď z něho udělám pánbíčkáře.

„A zjistila jsi to?“ Přikývla jsem. Edwarde, hlavně se neptej, kdy je další mše. Protože to vážně nevím.

„A to jsi to vyčetla ze seznamu svateb?“ propaloval mě očima a viditelně se u toho bavil. Chtěla jsem odporovat, že tam visí i další informace, ale on pokračoval.

„Já jen, že kromě něj a pár modliteb tu žádněj plán bohoslužeb nevidím,“ usmíval se. A sakra!

Moc vám děkuji za komentíky u minulé kapitoly. Jsem z nich nadšená. Příští díl bude, nevím kdy. Ale snad brzo.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 3. kapitola: