Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 25. kapitola

14.11.2011 (17:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 60× • zobrazeno 7836×

„Edwarde?“ Vzhlédl ke mně od pracovního stolu. Naděje a očekávání v očích.

„Já chci… musím na to přijít sama.“ Aby mě to nezabilo, dodala jsem v duchu. Přikývnul a nepatrně se usmál. Ulevilo  se mu.

Neusnula jsem. Jen jsem ležela zamotaná v přikrývkách a měla zavřené oči. Mýlila jsem se, když jsem si myslela, že ihned po tom vysvětlení upadnu do sladkého nevědomí. Stal se přesný opak – společně s tou jednou větou mi došlo několik věcí. Za prvé, až se dozvím pravdu, už to nepůjde vzít zpět. Za druhé, změní se celý můj život a já nevím, jestli něco takového vůbec chci. A za třetí, pokud chci být s Edwardem – jakože s ním chci opravdu být  - budu muset tento jeho svět minimálně akceptovat.

„Jestli nemůžeš spát kvůli mně, tak já to vypnu,“ přerušil mé hloubavé myšlenky a vstával od stolu. Nerušil mě. Naopak, to ťukání do klávesnice mě svým způsobem uklidňovalo. Věděla jsem tak, že je se mnou. Spíš mě děsila představa toho, co se stane, až ten notebook vypne. Zůstane tady? Lehne si vedle mě? Nebo půjde do přízemí? Do pokoje pro hosty?!

„Ne!“ vyhrkla jsem a posadila se. Zarazil se a trochu sebou cuknul. Asi jsem ho svým hysterickým výkřikem vyděsila.

„Teda… já…no…“ brebentila jsem a nedokázala ze sebe vydat kloudnou větu.

„No, dobře, tak já zase budu pokračovat… Sednu si tady a zase budu psát,“ snažil se mě uklidnit a opět se posadil k počítači. Bože, chovám se jako totální kráva! Prolítlo mi hlavou a okamžitě jsem zrudla. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale pod tíhou rozpaků jsem nedokázala odtrhnout oči od pokrývky.

„Promiň,“ omluvila jsem se tichým polohlasem za svoji reakci a dál vypalovala díru do toho povlečení.

„Bello,  ty se nemáš za co omlouvat.“ Najednou seděl vedle mě s dlaní na jedné z mých rozpálených tváří. Zmateně jsem k němu vzhlédla. Vždyť ještě před necelou vteřinou seděl na židli asi pět metrů ode mě.

„Jak…?“ S provinilým výrazem zašeptal:

„Na to chceš přijít sama.“ Přikývla jsem a napsala na svůj pomyslný seznam Edwardových abnormalit první poznámku – neuvěřitelně rychlý.

„Dobře,“ odpověděla jsem a opřela se do jeho dlaně. Jak mi ten chladný dotyk chyběl… Zavřela jsem oči a nechala se unést jeho přítomností a blízkostí.

„Měla bys spát. Jsi unavená,“ šeptnul po chvilce a svou ruku stáhnul.

„Hm,“ souhlasila jsem a opět ulehla do hebkého saténu. Ani jsem se nestihla natáhnout pro deku a už mě sám přikrýval. Intenzivně mi přitom hleděl do očí, a i když jsem dávno byla zachumlaná až po krk, neodešel. Jen se na mě díval tím pohledem. Chtěl to… A já to taky chtěla… Ale…

„Můžu tě o něco požádat?“ zeptala jsem se a instinktivně se k němu nahnula.

„Samozřejmě,“ odpověděl tiše a také se ke mně přiblížil.

„Dej mi čas… Dvacet čtyři hodin normálního života.“ Pohledem neuhnul. Jen se mi opět provrtával až do samého nitra. Nutilo mě to vysvětlovat. „Jsi psycholog. Porozumíš tomu, když ti řeknu, že potřebuji krátkou rekonvalescenci?“ Pochopil a mile se usmál.

„Dobře. Ale teď už bys měla vážně spát. Jsi unavená.“ Nepolíbil mě. Teda ne na rty. Jemně se otřel o mé čelo a prstem mi přejel od spánku až k bradě. Pak vstal a pomalu odcházel ke svému stolu.

„Neponocuj moc dlouho,“ požádala jsem ho a zavřela oči.

„Neboj, neponocuju.“

xxx

Ten den nezačal vůbec špatně. Probudila jsem se na obrovské posteli s průsvitnými nebesy, což mě na chvilku zmátlo, ale stačil jediný nádech a já hned věděla, kde se přesně nacházím. Jeho vůni bych poznala všude. A to saténové povlečení bylo tou esencí přímo nasáklé. A pak tu byla další věc, která mě donutila se usmát. Nikdy před tím jsem si nevšimla, že v jeho ložnici chybí okna. Ona vlastně ani nechyběla, protože část stropu byla ze skla a já tak měla možnost hned po ránu vidět oblohu. Bylo to… zvláštní. Ne strašidelné, jen prostě jiné. Nevšední a krásné. A hlavně – k Edwardovi se to prostě hodilo.

A pak jsem procitla ještě jednou a ten krásný, pokojný pocit zmizel. Byla jsem sama. Po Edwardovi nebylo ani památky. Teda, pokud nepočítám vzkaz, který ležel na nočním stolku.

Musel jsem brzy ráno odjet do školy. V šatně najdeš něco na sebe a v kuchyni máš snídani. Edward.

P.S.: Pokud potřebuješ někam jet, na komodě u vchodových dveří jsou klíče od auta. Nemusíš se bát jít ven – Tanya je zpátky na Aljašce.

Nevím, co mě naštvalo víc. To, že Edward ví o mé slabosti, že se bojím jeho bývalky. Nebo to, že tu nebyl, když jsem se probudila. Nebo to, že mi napsal vzkaz podobný těm, který mi nechával u postele táta, když musel jít na ranní směnu a nemohl mě tak vypravit do školy. Copak jsem nějaké malé děcko? Kde je to krásné miluji tě, nebo budeš mi chybět, nebo líbám tě? Kdy se ze mě stala holčička, o kterou je nutno se postarat? Zajistit jí čisté oblečení, nachystat snídani a obstarat odvoz?! Ještě zapomněl napsat – a vyčisti si zuby!

Takže probuzená jsem byla skvěle. Bohužel mi nezbývalo nic jiného, než se řídit jeho pokyny. Teda, pokud jsem neměla v plánu jet přes půlku Seattlu úplně nahá a k tomu všemu hladová.

V šatně jsem opravdu našla něco na sebe. Na tom něco ještě visely cedulky s logy předražených butiků. Takových těch obchůdků, jejichž modely najdete jen v dražších časopisech s miniaturním komentářem – info o ceně v obchodě. Když jsem si ale prohlížela ty cedulky, žádná cenovka na nich nebyla. Takže buď je Edward sundal. Což se mi zdálo nepravděpodobné, protože nálepky s cenou ve světě čárových kódů používá už málokdo. Nebo zbývala jen druhá možnost a to ta, že na tyto cedulky se cena prostě nepíše, protože by to s případnými zákaznicemi ve zkušebních kabinkách seklo.

Naštvaná, skleslá a smutná jsem sešla do přízemí. Snídaně, lépe řečeno švédský stůl, byla opravdu na kuchyňské lince. Jsem snad nějaká princezna, která potřebuje to nejlepší oblečení a nejlepší jídlo, jaké může Seattle nabídnout? Věděla jsem, že se chovám hloupě. Měla bych být vděčná a měla bych být ráda, že to pro mě přichystal… Ale všechno tohle bych vyměnila za to, aby se probudil vedle mě. Aby se na mě podíval tím planoucím a intenzivním pohledem. Aby mě políbil tak, že se mi začne motat hlava z nedostatku kyslíku, a aby mě držel tak pevně, že mi každou chvíli začnou praskat žebra.

Jo, pořád jsem ho milovala. Nic z toho, co k němu cítím, neovlivnila ani Tanya, ani ten revolver, ani fakt, že mě Edward zachránil. Prostě to tak bylo. A teď, když už jsem mu zase mohla být tak blízko, mi utekl. Ano, je ve škole. A ano, vím, že se asi za necelou hodinu uvidíme. Ale i tak. Chyběl mi. Tak zatraceně moc, že jsem se snídaní ani nezdržovala. Do ruky jsem si vzala jeden croissant a ucucla si z šálku teplého mléka a hned potom jsem letěla ke dveřím.

Ty klíčky nebyly od Volva. Ale jelikož jsem se nikdy o auta nezajímala, tak jsem to moc neřešila a nechala se výtahem svézt do podzemních garáží. Až tam, přímo na místě, jsem to řešit začala. To auto, pokud to nebyla pro ten vůz urážka, bylo černé. A sportovní. A určitě jezdilo moc rychle a takovejhle Jacob by nad ním slintal asi půl roku. Ne, do tohohle nesednu ani za Nobelovu cenu za fyziku, kroutila jsem urputně hlavou a couvala zpátky co nejdál od toho stroje. Pak jsem se rychle otočila na patě a vběhla do prvních dveří s nápisem exit. Rychle pryč, rychle pryč, opakovala jsem si v hlavě stále dokola.

„Slečno Swanová?“ Postarší muž, který seděl za pultem recepce, na mě zavolal ve chvíli, kdy jsem už byla skoro u východu.

„Ano?“ Otočila jsem se na patě a došla k němu. Mile a vědoucně se usmíval.

„Pan Cullen vám tady nechal vzkaz.“ Podával mi jednoduchou bílou obálku.

„Hm, děkuji.“ Byla jsem v rozpacích. Pokud je tady hlídač/recepční, znamená to, že tu mají i kamery. A zřejmě i v garážích. Takže ten pán viděl mou reakci na to auto v přímém přenosu. Jo, byla jsem rudá až na zadku.

„Pan Cullen vaši reakci předpokládal,“ dodal ten starší pán s úsměvem a obálku mi přistrčil ještě blíž. Jen jsem přikývla a rychle ji otevřela.

Miluji tě. A omlouvám se, že jsem nebyl s tebou, když ses probudila. A pak se ještě omlouvám za to oblečení, ale Alice jinak nedala. A snídani má na svědomí Esmé. Takže jsem v tom všem naprosto nevině. Teda až na to auto a tuhle celodenní jízdenku.

Chybíš mi. Edward.

Jo, byl to nádherný den. A to teprve začal. S úsměvem širokým jako First beach v La Push, jsem opustila pana recepčního a vydala se do víru velkoměsta.

Vzduch byl čistý a svěží. Bylo v něm cítit první sluníčko. A začínalo jaro.

xxx

Autobus byl přecpaný lidmi, kteří se na sebe jen mračili a nenápadně do sebe šťouchali, aby si pro sebe uzurpovali co nejvíce osobního prostoru. Já mezi nimi zářila jak žárovka a nechala jsem je, ať se na mě lepí ze všech stran. Jo, normálně by mi to vadilo a ano, dřív bych asi trošku použila lokty, abych je od sebe odehnala. Ale teď jsem to mačkání jen vítala. Kdysi jsem četla, že lidské psychice pomáhá tělesný kontakt – člověk se tak zklidní a dostane pocit bezpečí. Já se nebála. Jen jsem chtěla do svého života vrátit trochu normálnosti. A být v ranní špičku zmáčknutá mezi ostatníma je přece normální.

O dvacet minut později jsem vystoupila před školou a bez rozmyslu jsem vešla hlavním vchodem. Všude byli studenti a profesoři. Jeden přes druhého se snažili dostat do svých poslucháren a taky nenápadně používali lokty, aby se co nejrychleji dostali k svému cíli. Jo, tohle byla prostě normálka.

„Slečno Swanová!“ Kdesi v dálce na mě křičel hlas profesora Heigla. Otočila jsem se a viděla jeho ruku, která na mě mává. Čekala jsem, až se ke mně probojuje, a s úsměvem jsem ho pozdravila.

„Dobrý den, pane profesore.“ Přikývnul s vyvalenýma očima a spravil si složku s papíry, kterou nesl v jedné ruce.

„Nevím, jak pro vás, slečno, ale pro mě to rozhodně dobrý den není,“ poinformoval mě a šklebil se na mě, jako bych něco provedla.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se ještě příjemně naladěná. Zrudnul. A z uší mu málem ucházela pára. Ajaj, tohle není dobrý. V hlavě jsem se snažila rozpomenout, jestli jsem třeba neměla něco udělat kvůli projektu, ale na nic jsem si nevzpomněla.

„Pojďte se mnou do kanceláře!“ přikázal mi a hnal se k výtahům. Následovala jsem ho jak ovce na porážku. Heigl byl na škole známý svým stoickým klidem, ale teď vypadal jako by mu někdo rozbil všechny mikroskopy a popřeházel vývojové stupně Pyralidae. A ten někdo jsem podle všeho byla já.

Do jeho kanceláře jsme šli potichu. Když odemknul a vešel dovnitř, odložil si ty složky a otočil se ke mně.

„Takže, za prvé, slečno Swanová, bych byl opravdu rád, kdybyste začala používat svůj mobilní telefon. Nejsem zvyklý volat studentkám na soukromá čísla a ony tyto hovory nepřijímaly.“ No dobrá, tohle byla moje chyba. Telefon jsem nechala v bytě u Jessicy.

„Za druhé, bych žádal vaše vysvětlení pro odchod slečny Denalijské ze školy a tím pádem i z pozice finančního manažera projektu. A za třetí bych chtěl slyšet tu výmluvu, díky které jste se dnes ráno nezúčastnila schůzky s děkanem a radními tohoto města.“ Moment, tak teď jsem se už nechytala…

„Prosím?“ vypadlo ze mě. Profesor zafuněl a málem se rozprskl vzteky. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Kolik času uplynulo od včerejška? Maximálně dvacet čtyři hodin. A včera jsem byla stoprocentně při smyslech. Ten revolver mě probudil. Fakt.

Profesor zakroutil hlavou a těžce dosedl na stůl. Rezignoval.

„Podívejte, slečno Swanová, mně je to vlastně úplně jedno. Vy jste vedoucí projektu, tak si sežeňte nového finančního manažera sama. A za děkanem si běžte taky sama. Já jsem dělal, co jsem mohl, ale seřvat se od něj kvůli vám nenechám.“ Podle toho, jak vypadal, bych řekla, že už mu děkan pěkně zvednul mandle. Chudák profesor. Jen jsem přikývla a s provinilým výrazem vystřelila ven. Nevím, jestli bych ho svou omluvou nějak nepodpíchla a on opět nezačal řvát. No, Bello, chtěla si normální život, tak si ho užij! Popřála jsem si v duchu.

Zvláštní a svým způsobem i divná kapitola, ale každý se ze šoku dostává po svém...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 25. kapitola: