Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - Kapitola 42. - Tajemství

18.07.2010 (08:00) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4001×

Kapitola  42. - Tajemství

Po Agnesině odjezdu se ve Forks vše pomalu vrátilo do starých kolejí. No, vlastně tak úplně všechno ne. Jake, někdy tiše a někdy hlasitě trpící steskem, byl u Belly více než častým hostem. Jeho smečka už měla jeho vzpomínek a řečí plné tesáky a na jméno Nessie začínala být alergická. Ne, že by nechápali, co pro něj otisk znamená, ale poslouchat ty věčné ódy a žalozpěvy už začínalo být nad jejich síly. A tak si Jake chodil pro podporu k Belle, které se jednak taky stýskalo, a jednak neměla to srdce Jakea vyhodit. Trávil u ní skoro každé odpoledne, což byl taky jeden z důvodů, proč smečka zrušila většinu hlídek v okolí Forks. „Je tam Jake, ten Bellu ohlídá,“ prohlásil Sam, když se ho ostatní ptali na důvod zrušení hlídek až na jednu kontrolní týdně.

A Bella mu za to byla vděčná. Sice jí teď nezbývalo tolik času pro Edwarda, ale s ním byla celou dobu ve škole (nějakým zázrakem měli najednou stejný rozvrh), a hlavně jí pro něj zůstaly noci. A nikdo z lesa nekontroloval, kdy k ní oknem přichází a hlavně kdy a jestli odchází.

Edward dobře věděl, jaké kouzlo to bylo, co mu upravilo rozvrh na stejný s Bellou. Stálo ho to trochu šarmu, přemlouvání a prosebných okouzlujících úsměvů ve studijní kanceláři, ale to byla jen malá daň za možnost být s Bellou i ve vyučování. Díky Bohu za feminizované školství!  Trávíval teď sice skoro každou noc u ní, kromě těch, kdy musel na lov, ale zdaleka mu to nestačilo. Kdykoliv byl sám, měl pocit, jako by mu někdo amputoval nějakou důležitou část těla, a nehodlal to snášet déle, než bylo nezbytně nutné. Vlastně se cítil úplný, jen když mu usínala v náručí a tlukot jejího srdce mu nahrazoval i ten jeho. Někdy jejich polibky a něžné doteky přerostly v milování, někdy ne – úplně jim stačilo se jen tulit jeden k druhému, poslouchat šeptaná vyznání a vychutnávat si vzájemnou blízkost. Byli šťastní, tak šťastní, jak jen mohli být – dokonce i Edward své věčné výčitky svědomí odsunul někam do odlehlého koutku své mysli a jen někdy ho přepadaly nejasné obavy, že to nemůže vydržet navždycky.

xxxx

Petr u nebeské brány poposedával jako na jehlách. Přestože by se mohl cítit spokojený, že ve Forks vládne klid a pohoda, nemohl se zbavit nepříjemného dojmu, že to nemůže vydržet napořád. Nevěděl, co chystá peklo – když se naposled ozval Belial, jen si stěžoval, že upadl v nemilost, Lucifer  že další akce plánuje sám a nikomu o nich neříká.  Samiel odmítal navázat další spojení, s Belialem to nemělo smysl a Lucifera se bál. A přestože teď byl zdánlivý klid, Petr si byl jistý, že vládce pekel něco v plánu určitě má a jen čeká na vhodnou příležitost.

A nemýlil se. Lucifer, teď skoro pořád přilepený k nově instalovanému opravenému periskopu, se tvářil den ode dne samoliběji a spokojený úsměv mu z tváře nemizel skoro nikdy. A nedíval se jen k směrem k Forks – jeho periskop byl zrovna teď namířen na opačnou stranu Země.

xxxx

Z kamenného zdiva rozlehlého sálu čišela vlhkost a chlad, světlo sem vnikalo okrouhlým oknem ve starobylé klenbě a jako reflektor osvětlovalo jen místo uprostřed, kde odevzdaně čekali dva návštěvníci.

Z okolního příšeří tušili přítomnost dalších osob, ale jejich pozornost se upírala ke třem dřevěným bohatě vyřezávaným trůnům na vyvýšeném stupni. Na nich seděli vládcové jejich světa – strážci pořádku a tajemství, nesmiřitelní vykonavatelé práva, už po tisíce let zvyklí na bezvýhradnou moc. I jejich vzhled budil respekt a u některých i hrůzu – dva z nich měli vlasy černé jako uhel, jeden bílé jako sníh, černá dlouhá roucha činila jejich vysoké postavy ještě impozantnější, a hrozivý vzhled u všech tří podtrhoval pronikavý pohled rudých očí. Aro, Marcus a Caius.

Aro právě vstal a zamířil k čekajícím.

„Vítejte, přátelé. Dlouho jsme vás neviděli. Jsme zvědaví na novinky, které nám jistě přinášíte.“

Příchozí se mlčky uklonili a váhavě před sebe natáhli ruce. Věděli, co bude následovat. Při každé jejich návštěvě se opakoval stejný scénář.  Aro uměl dotykem přečíst každou myšlenku, která jim kdy proběhla hlavou. A využíval toho. Takových jako oni bylo více. Nomádů, sloužících mu jako zvědi, co putovali světem, dívali se, pozorovali. A čas od času se vraceli do středověkého hradu v Itálii a nastavovali ruce, aby umožnili styk se světem těm, co už se tisíce let skrývali v jeho zdech. Bylo to pro obě strany výhodné. Jedni mohli lépe a efektivněji kontrolovat své „poddané“, druzí mohli doufat ve shovívavost, pokud jejich způsob života občas vybočil z povolených mezí. Ale i tak si nikdy nemohli být jistí, jestli jejich prohřešky budou přehlédnuty, a tak v nich převládal pocit strachu a nervozity.

Aro k nim došel a dychtivě se chopil ruky jednoho z nich. Se skloněnou hlavou se soustředil na dotek s jeho myslí.  Mrtvé ticho v sále narušil jen tichý šelest roucha, jak se Caius zvědavě naklonil vpřed, jako by se nemohl dočkat nových zpráv, zatímco Marcus seděl zdánlivě bez zájmu a apaticky.

Aro najednou zvedl hlavu a překvapeně zamrkal.

„To je zajímavé. Moc zajímavé,“ zapředl hebkým hlasem, ze kterého ale těm dvěma nomádům přejel mráz po zádech. Z toho tónu se dala rozeznat zlověstná, zvrácená radost, a oni jen mohli doufat, že ji nevyvolal žádný z jejich vlastních činů.

„Mohlo by to souviset?“ pokračoval zamyšleně. „Pravděpodobně ano. V té oblasti teď nikdo jiný nežije, alespoň pokud vím.“ Otočil se k trůnům a zamířil k nim zpátky.

Návštěvníci nemohli uvěřit, že to tentokrát bylo tak krátké. Opravdu už je konec? Podívali se na sebe, pak na odcházejícího inkvizitora, a náhle v osvobozujícím pocitu úlevy skoro nemohli uvěřit svému štěstí. Obvykle takový výslech trval mnohem déle a po něm měli pocit, jako by prošli vymazáním paměti.

„Můžete jít,“  propustil je mávnutím ruky přes rameno. Už je nepotřeboval. Sklonil se ke krátké tiché poradě se svými bratry spoluvládci. Oba zvědi toho pokynu bez váhání a s nezměrnou úlevou uposlechli.

Temnem chladného sálu se nesl tichý šepot. Pak se ozval překvapený výkřik. „Lidská dívka? A s upírem?“  Caius, od začátku zvědavější z bratrů, se tvářil šokovaně, jako by nemohl uvěřit vlastním uším. Dokonce i ten apatický Marcus zvedl hlavu a s mírným zájmem se zadíval na své druhy. „Prověříme to, Aro,“ zašeptal téměř bezhlasně, „neměli bychom se ukvapit.“

Aro po chvíli uvažování souhlasil: „Ano, prověříme to. Stejně jsme tam chtěli někoho poslat, kvůli té dívce s darem, kterou nám hlásil už před časem náš hledač talentů Jason. Ale podle toho, co jsem právě viděl, by to mohla být zároveň i trestná výprava. Půjde jich víc, a pošleme s nimi Vanish. Ta umí zamaskovat upíří pach. Nepotřebujeme, aby se o nich dozvěděli předčasně.“

Posadil se zpět na svůj trůn a zvolal: „Demetri, Felixi!“ Pak si zamnul ruce a jeho rudé oči se rozzářily nadšením. „To bude fascinující!“

xxxx

Dny ubíhaly jeden za druhým a březen se pomalu chýlil ke konci. Bella si pilně psala s Agnes – každý den mezi nimi putovaly maily, protože prvních několik dní prosezených se sluchátky na uších a mikrofonem u pusy u počítačů rychle zatrhl jak Charlie, tak Phil. Ale i děvčata sama uznala, že na tohle nemají čas. A tak si psaly, povídaly a v posledních dnech i horlivě plánovaly. Jake měl mít v dubnu narozeniny a Agnes, využívající volna o Velikonocích, přemluvila rodiče k další cestě do Forks. Mělo to být překvapení a zároveň narozeninový dárek, ale Bellu, byť slavnostně slíbila, že všechno utají, při pohledu na utrápeného a ustýskaného Jakea stálo mlčení všechny síly. A navíc Agnes chtěla, aby to bylo překvapení pro všechny, a tak se Bella nemohla svěřit ani Edwardovi, a s tím měla skutečný problém. Doprovázel ji všude a nedovedla si představit, na co se vymluví, až dojde na přílet a ona bude potřebovat odjet do Seattleu – sama. Přesto všechno se nemohla dočkat sestřiny návštěvy, a kdyby mohla popohnat čas, udělala by to bez zaváhání.

Jediný, kdo o Agnesině příletu věděl, byl Charlie. A hodně Bellu překvapil. Když mu poprvé o chystané návštěvě Agnes řekla a neskrývala svou radost z toho, že se s ní zase uvidí, podíval se na ni se záhadným výrazem ve tváři a smrtelně vážně se otázal:

„A jsi si jistá, že stojíš o spolunocležnici? To aby Edward zase zapomněl na tvoje okno… Jak to jen chudák vydrží?“ zavrtěl soucitně hlavou a nevinně sledoval Bellinu reakci.

Ta se vytřeštěně se zadívala na vážně se tvářícího se otce a cítila, že rudne jako malina. Namáhavě polkla a pak se pokusila nalézt šokem ztracený hlas.

„Ty o tom víš?“

To už Charlie neudržel vážnou tvář. „Tak do téhle chvíle jsem si jistý nebyl,“ rozesmál se. „Ale dalo se to čekat. Musel bych být slepý, abych si nevšiml, jak se k sobě máte. Jen nevím, jak zrovna ty chceš udržet tajemství? Zatloukat tedy neumíš, dcerunko, a zaplaťpánbůh za to!“

Bellu polilo horko. Panebože, táta o tom věděl. A jestli je i slyšel… Studem zavrtala pohled do podlahy a neodvažovala se tátovi podívat do očí.

Charlie trochu zvážněl, ale v hnědých očích mu ještě pořád tančily jiskřičky smíchu.

„Poslouchej, Bells, ale… Ne, že bych si nepamatoval, jaké je to být mladý. A pořád jsem radši, když za tebou leze oknem Edward než někdo jiný, nebo nedej Bože, aby jich lezlo víc! Jsi moc hezká holka a toho jsem se vždycky trochu bál. Nejsem žádný puritán, abych tě chodil v noci kontrolovat a vyhazoval kluky s brokovnicí v ruce. Edward alespoň vypadá, že je na něj spoleh. Ale rád bych slyšel, že vám dvěma věřím oprávněně. Ještě nechci být dědečkem!“

„Jasně, tati, neboj,“ pořád ještě se sklopenou hlavou špitla Bella a zoufale si přála změnit téma.

„Nemáš hlad?“ snažila se odvést otcovu pozornost. Charlie se na ni ještě chvíli zkoumavě díval, ale pak obrátil pozornost k položené otázce.

„A víš, že jo? Co bude k večeři?“

Druhý den, už s klidnější myslí, Bella donutila Charlieho přísahat na holý pupek, že o návštěvě Agnes nic neprozradí, a dokonce jí slíbil i to, že ji nechá jet pro sestru na letiště samotnou.

O Alici, která by mohla vidět, co se chystá, neměla Bella strach. Skoro neustálá přítomnost Jakea spolehlivě mazala její schopnost nahlížet Belle do budoucnosti a navíc ji tahle „vlčí slepota“, jak ji nazývala, způsobovala bolení hlavy, a tak už se o vize týkající se Belly ani nepokoušela. Jen ještě pořád nevěděla, jak se zbavit Edwarda. Lámala si hlavu, až se z ní kouřilo, ale nemohla přijít na žádný rozumný důvod, proč potřebuje být v sobotu sama. Ale zdálo se, že má nečekané štěstí.

V pátek před Agnesiným plánovaným příletem, když ráno vystupovali z auta na školním parkovišti, si Edward odkašlal:

„Ehm, Bells, co máš v plánu na zítřek? Přijde k tobě zase Jake?“

Podívala se na něj pátravě. Proč se Edward ptá? Jacob k ní chodil denně. Že by se to už jejímu vyvolenému začínalo zajídat? Chápala by to, nebylo by na tom nic divného, ale Jakea jí bylo líto. Když si představila, že by někdo položil tolik kilometrů mezi ní a Edwarda… Nemohla Jakea jen tak odstřihnout. Ale zítra se ho nějak bude muset zbavit, vlastně jich obou. Jenže jak?

„Asi ano, ještě nevím,“ odpověděla. „Copak, už ti to jde na nervy?“

„No, trochu jo,“ přiznal upřímně. „Ale zrovna zítra by mi to nevadilo. Pojedeme na lov – už opravdu musíme – a navíc zase vyrážíme někam dál. Nechce se mi tě tu nechávat, ale Carlisle na tom trvá. Vrátíme se někdy během neděle. Na Velikonoční svátky budeme už zase spolu. Nevadí?“

Bellu zalil pocit nečekané úlevy – sláva, nebude se muset vymlouvat. A s Jakem to bude o hodně lehčí, tomu prostě řekne, že jede ke Cullenovým. Ale aby si Edward nevšiml, jak jí to přišlo vhod, nasadila zklamaný výraz a povzdechla si.

„Co se dá dělat,“ pokrčila rameny, „Když musíš, tak musíš. Ale bude se mi stýskat.“ Popadla batoh, hodila si ho přes rameno a chtěla vyrazit ke škole, ale Edward si ji za ruku otočil k sobě.

„Počkej… Taky se mi bude stýskat. A vrátím se brzy, žádný strach. Bez tohohle zkrátka dlouho nevydržím,“ přitáhl si ji do náruče a políbil tak, že na chvíli zapomněla na okolní svět.

Ani jeden z nich si nevšiml, že mají diváka.

Na kraji parkoviště váhavě přešlapoval Mike Newton, jakoby se rozhodoval, jestli má zamířit k nim nebo ne. Ale když viděl jejich vášnivý polibek, otočil se na patě a zmizel pryč.

„Nechte si to na pak,“ smála se jim Alice, která i s ostatními zrovna vystupovala z vedlejšího auta. Všichni se rozesmáli, jen Jasper se pátravě zadíval směrem, kam zmizel Mike, a když všichni vyrazili ke škole, přitočil se k Edwardovi a zastavil ho.

„Poslechni, ten Mike… měl by sis s ním promluvit. Vždycky z něj byla cítit pomstychtivost a zloba, ale změnilo se to. Dnes to byla spíš strach, vina a nevím, ještě snad i lítost… mám z toho špatný pocit. A slyšel jsem, že jezdí do barů v Port Angeles a hodně pije. Možná jste to s Jakem přehnali. Měli byste mu dát šanci se omluvit.“

Edward se na něj podíval s údivem.

„Tedy, Jazzi, to bych nečekal. Že se ho ty budeš zastávat. A myslím, že jsme byli ještě moc jemní. Zasloužil si, abychom to nahlásili na policii. Vždyť to byl vlastně pokus o vraždu!“

„Nech si to projít hlavou, brácho. Aby z toho nebyl další malér. Možná bychom to měli smést ze stolu… nějak to urovnat. Má strach, a to je vždycky špatný rádce.“

Edward chvíli uvažoval a pak neochotně uznal, že má Jasper vlastně pravdu.

„Dobře. Jestli se přijde omluvit, uvidíme. Ale sám za ním nepůjdu, to ode mě nečekej. Stejně by si asi myslel, že jdu s další pomstou, a ještě by hrůzou zkolaboval.“

Ještě chvíli o tom uvažoval, ale pak to pustil z hlavy, a vyrazil do školy za Bellou.

xxxx

A nebesy se v tu chvíli nesl dvojitý zoufalý povzdech, zatímco v pekle se Lucifer spokojeně zachechtal.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - Kapitola 42. - Tajemství: