Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - 30. kapitola - Vina a krev

Maggie Grace


Padlí andělé nepláčou - 30. kapitola - Vina a krevV minulém díle jsme opustili Bellu a Edwarda v poněkud obtížné situaci. Co myslíte, jak to zvládli? Nebo nezvládli? Co ještě dalšího na ně čeká, toho se duše má trochu leká. Dejte se polekat i vy! Příjemné čtení!

Kapitola 30. – Vina a krev

Když Bella ráno otevřela oči, byla nejen v posteli, ale i v pokoji sama. Chvíli zmateně mrkala, ale jak se jí vybavovaly události minulé noci, začala se červenat a sílil v ní pocit frustrace a vzteku. I  když ji mrzelo, že tady teď s ní není, nezlobila se na něj; měla zlost na sebe. Edward se zas utápí v pocitu viny a může za to ona! Takhle to nemůže nechat.

Odhodila deku a zprudka se posadila. Při tom náhlém pohybu ji zabolelo na několika různých místech a ona si uvědomila, že se ozvaly modřiny, ke kterým přišla v noci při poněkud vášnivějších událostech, než na jaké byla dosud s Edwardem zvyklá. Alicina noční košile fungovala líp, než Bella doufala. Jeho černé oči doutnaly jako žhavé uhlíky a polibky i doteky rychle nabývaly na intenzitě. Vycházela mu vstříc, měla pocit, že se v jeho náručí rozpustí, že vsákne do jeho těla, které jí najednou vůbec nepřipadalo ledové. A pak to zkazila. Edward ji trochu více stiskl a ona zasykla bolestí. A tím to skončilo. Vyděšený tím, že jí ublížil, nedal na její prosby a přesvědčování, že se jí nic nestalo, a nakonec utekl z pokoje, a zmizel dokonce někde v lese. Chtěla běžet za ním i tam, ale ostatní ji zastavili. Když si teď vzpomněla na svůj efektní vpád dolů, i přes svou mizernou náladu se neubránila vyprsknutí. Pro nezúčastněného pozorovatele to musela být scéna jako z operety. Nejdřív se halou prohnal Edward, a po něm tam vlítla ona – napůl nahá. Ještě teď se červenala při vzpomínce na Jasperovy a Emmettovy vytřeštěné oči a vyjevený výraz Rosalie. Jediný, kdo se nedivil, byla Alice. Kolik toho asi viděla předem? Každopádně jediná zareagovala rychle. Chytila ji i tak až v poslední chvíli u dveří a chvíli se s ní přetahovala, než jí přišli na pomoc ostatní – nemohli ji nechat v noci běhat po lese oděnou jak lesní žínku do trochy průsvitných hadříků, i když Emmettovi se zjevně ta představa velmi líbila. Alice ji pak odvedla zpátky do postele a seděla u ní tak dlouho, dokud Bella v slzách z výčitek svědomí neusnula.

Teď ale byla vzhůru, Edward bůhví kde a ona se zlobila, zlobila se na sebe, že nedržela pusu. Vždyť se nic nestalo! A ani to vlastně tak moc nebolelo! Musí ho najít a dát to do pořádku.

Rychle si v koupelně odbyla ranní hygienu a vyštrachala ve svých věcech tričko s dlouhým rukávem. Pak se podívala lépe do zrcadla, tričko zahodila a vzala si rolák. Prstem si přejela po modřině na krku a zasnila se při vzpomínce na chvilku, kdy k ní přišla. Pak si rozhodným pohybem rolák natáhla, pročesala vlasy a stáhla je do volného ohonu. Zamračila se na sebe do zrcadla a pronesla:

„Tak, Bello. A padej napravit, cos‘ pokazila.“

Vyšla z pokoje, seběhla schody a rozhlédla se po hale. Zdálo se jí, že nikde nikdo není.

„Edwarde?“ zavolala zkusmo.

Odněkud se vynořil Jasper a bolestně se na ni usmál.

„Je na verandě. A buď na něj hodná, už takhle je skoro na zhroucení. Skoro se s ním nedá vydržet.“

„Neměla jsem v úmyslu nebýt na něj hodná,“ trochu uraženě odpověděla Bella. „Jak jsi na to přišel?“

„Máš vztek,“ prohlásil zmateně. „Cítím, jak se zlobíš.“

„To jo,“ připustila. „Ale zlobím se jen na sebe, že jsem byla tak pitomá. Hroutit se nemá z čeho, nic se nestalo.“

Jasper se uvolněně usmál. „Tak to jo. Ale na sebe se taky nezlob. Prostě to máte těžké, když jste každý z tak jiného těsta – doslova.“ Ukázal bradou ke dveřím vedoucím na verandu. „Je támhle. Tak běž, a hodně štěstí,“ popřál jí ještě.

Když vyšla na verandu, uviděla ho sedět s hlavou v dlaních na zahradní houpačce. Na vlasech se mu srážela jinovatka a jak se rozednívalo, jiskřila jako diamanty. „Kdyby teď vyšlo slunce, bude zářit celý,“ uvědomila si Bella a na chvilku jí tam představa úplně omámila. Pak si ale ostře uvědomila, že ani nevzhlédl, když vešla, nerozevřel náruč, nepřivítal ji. Celé tělo ji až rozbolelo touhou stulit se mu na klíně, obejmout ho a vyléčit ty jeho věčné výčitky svědomí a strach. Došla k němu, posadila se na studenou houpačku vedle něj. Vztáhla ruku, aby se dotkla jeho vlasů, pak se ale zarazila a zase ji pomalu stáhla. Sepjala ruce a sevřela je nervózně mezi koleny.

„Edwarde, podívej se na mě. Chci s tebou mluvit a nemůžu, když se na mě nedíváš.“

Jen mlčky zavrtěl hlavou.

„No tak, přestaň. Kdybys jen věděl, jakou mám zlost!“ povzdechla si.

Teď konečně vzhlédl a Bella se až otřásla, když uviděla v jeho očích všechnu tu  beznaděj a zklamání. Zasáhlo ji to jako šíp.

„Ani se nedivím, že se zlobíš. Sám bych se nejradši neviděl,“ promluvil konečně provinilým tónem.

Belle náhle došlo, co řekla a jak zákonitě špatně to Edward zase pochopil, a její zlost na sebe ještě vzrostla.

„Ale já se vůbec nezlobím na tebe! Pane na nebi, proč jen zrovna mně nemůžeš číst myšlenky? Teď by se to zrovna hodilo!“ lamentovala a Edward na ni nevěřícně kulil oči.

„Nezlobíš se na mě? Ale jak to? Vždyť já jsem… Kvůli mně jsi samá modřina. Kdybych se uměl líp ovládat…“

„Kdyby ses uměl líp ovládat, byl bys svatý! Já ti přece nevyčítám těch pár pitomých modřin! Když jsem jako malá lítala s Jakem po La Push, rvala se s ostatními kluky, padala ze stromů a z kola, byla jsem samá modřina a škrábanec  a vůbec mi to nevadilo. Nevadí mi to ani teď. Nejsem z cukru. Víš, co mi vadí a na koho mám vztek? Jen a jen na sebe. Protože jsem tě od sebe zahnala a zase ti způsobila hromadu úplně zbytečných výčitek svědomí. Kdybys jen věděl, jak mě to mrzí! Tohle mě bolí víc než ty modřiny.“

Díval se na ni a v očích mu pomalu svítala naděje. Ale ještě se bál jí uvěřit.

„Ale Bello, já ti vážně mohl ublížit. Mohl bych tě i zabít, jsem pro tebe moc nebezpečný,“ varoval ji tiše.

„Vidíš, a tomu já právě nevěřím. Zvláště po dnešní noci ne. Kdybys byl tak nebezpečný, jak říkáš, kdyby ses opravdu nedokázal ovládat, nebyl by ses zastavil jen proto, že mě zabolela modřina,“ přesvědčovala ho vášnivě. „Kdybys jen byl neutekl a dal si to vysvětlit,“ povzdechla si pak rezignovaně.

Chvíli se na sebe dívali beze slova a pak Bella tiše dodala: „A vlastně si za to můžu sama. Chtěla jsem to. A tu noční košili jsem si vzala schválně,“ přiznala a do tváří jí stoupala temná červeň.

Edwardův pohled zjihl. „Bello… já tě taky chtěl. Moc jsem tě chtěl. Chci tě pokaždé, když se tě dotknu, když se na tebe podívám. Ale nemůžu tě mít. Měl bych se s tebou rozejít, měl bych ti dát možnost najít si někoho, kdo ti může dát lásku bez nebezpečí smrti,“ dodal zoufalým tónem.

„Cože?“ vyděsila se Bella. „Rozejít se? To nemůžeš, to by byl můj konec! Edwarde, to tě nesmí ani napadnout!“

„Ale jakou máme šanci? Mám strach, Bells. Bojím se o tebe, bojím se sám sebe.“

„Zbytečně,“ trvala na svém Bella. „Ale dobře. Nebudu tě už pokoušet, abys to neměl tak těžké. Radši budu s tebou, na poušti, v klášteře, v pekle, kdekoliv  a jakkoliv budeš potřebovat, než s kýmkoliv jiným v ráji.“ Teď konečně zvedla ruku, pohladila ho po vlasech, sjela  mu rukou na krk a přitáhla si jeho hlavu ke své. Polibek, který mu vtiskla, byl jemný a něžný jako závan motýlích křídel a Edward se už nebránil. Srdcem, které netlouklo, se mu rozléval blažený pocit úlevy, odpuštění a rozhřešení. Jeho paže se zvedly, jako by měly svou vlastní vůli, přitáhly si Bellu na klín, ona si opřela hlavu o jeho rameno a objala ho kolem krku. Dál seděli na verandě a užívali si blízkost toho druhého. A Jasper v obývacím pokoji se blaženě a spokojeně usmíval.

xxxx

Lucifer seděl na pekelném trůnu a nadskakoval, jako by měl sedadlo půjčené od fakíra. Bublal v něm vztek jako v sopce láva před výbuchem. „Ještě by mu mohla jít pára z uší,“ pomyslel si Belial a zazdálo se mu, že už skoro vidí obláčky dýmu stoupat nad špičaté Luciferovy boltce.

„Jak to?“ zasípal Lucifer skoro bezhlesně. Po předešlém řevu a nadávání skoro přišel o hlas a teď se mu z úst linul jen skřípavý šepot.

„Jak je to možné? Jak to, že to zase vydržel?“

„Protože je anděl?“ pokrčil rameny Belial. Lucifer se na něj nevěřícně zadíval. Dělá si z něj legraci, nebo co? Jak to s ním mluví? Nadechl se, aby znovu zařval, pak si uvědomil, že nemůže, a zase planě vypustil vzduch.

„Vždyť hřešil i jako anděl. Ani křídla a svatozář mu nevadily, když sváděl ty holky! Tak jak to, že u téhle je tak zdrženlivý?“ nechápal Lucifer pořád ten pravý důvod. Ale Belialovi to už začínalo docházet. Že on měl Samiel nakonec pravdu! V tom bude láska, jinak to není možné! Má tu holku rád a bojí se o ni. „No to nám ještě scházelo,“ pomyslel si zoufale, „budeme muset vymyslet něco jiného… ale co?“ A pak ho něco napadlo. Vzpomněl si, jak Edward reagoval na její vůni, když se ještě tak dobře neznali, a v rohaté hlavě se mu začal rodit plán.

„Klid, vaše temnosti. Mám náhradní plán. Hned se do toho pustím,“ prohlásil samolibě, pak luskl prsty a v levé ruce se mu objevila sklenice s kouřícím bělavým nápojem. Podal ji Luciferovi.

„Horká vincentka s mlékem. Ta je na hlasivky nejlepší,“ vysvětlil Luciferovi, když zaregistroval jeho nechápavý výraz. „Pijte a račte se dívat. Jen co bude vhodná příležitost, a na tu nebudeme muset čekat dlouho, spustím to,“ nachystal si prsty na nové lusknutí a vyčkávavě upřel zraky do Forks.

xxxx

Petr u nebeské brány podal Samielovi kukátko a vybídl ho: „No, jen se podívej. Tak co, věřil jsem jim oprávněně, nebo ne?“

Samiel zvedl kukátko k očím, pak ho spustil a neochotně přisvědčil: „Hm… jo. Tentokrát. Ale co příště? Nakonec stejně zhřeší, jako každý.“

Petr zakroutil hlavou a oponoval. „A třeba zrovna ne. Ty jsi, Samieli, hrozný skeptik. Nesuď jiné podle sebe. Každý jsme jiný. Proč by zrovna tihle dva měli zapadat do nějakých škatulek? Jen proto, že by se vám to v pekle hodilo?“ Zvedl se, urovnal si roucho a pak znechuceně mávl rukou.

„Ale co, nejspíš tu s tebou zbytečně ztrácím čas. Ty názor stejně nezměníš, viď? A pohlídej mi to tu chvíli, skočím si na kus řeči s Valentýnem.“

Samiel chvíli koukal na Petrova mizející záda a pak jeho nevěřícný zrak padl na kukátko, které ještě držel v ruce. Petr ho tu zapomněl.

xxxx

Bella s Edwardem byli u Swanů v kuchyni. Před chvílí ji Edward přivezl domů, oba čekali na Charlieho, který se měl každou chvíli vrátit, a Bella chystala sendviče k večeři. Zrovna krájela maso, když se jí najednou nůž zvrtl v ruce a místo do krůtí pečeně zajel  do dlaně. Zděšeně sledovala, jak se jí ruka plní krví, která pomalu začíná stékat na stůl, a pak zvedla oči k Edwardovi. Ten ztuhle seděl naproti, oči černé jako inkoust, ve tváří křečovitý výraz, rukama svíral stolní desku, až začínala praskat, a zoufale se snažil nedýchat.

„Edwarde,“ hlesla Bella, bledá jako stěna, „jak ti mám pomoct?“ Popadla kapesník, omotala i ho pevně kolem dlaně, nůž hodila do dřezu a namířila si to kolem stolu k Edwardovi. Ten pohledem sledoval její zraněnou ruku, a když zpozoroval, že kapesník už prosakuje a Bella si toho přesto nevšímá a pořád míří k němu, divoce zavrtěl hlavou. Bál se promluvit, protože by se musel nadechnout a to by mohl být konec.

„Copak se o sebe vůbec nebojí? To nemá žádný pud sebezáchovy?“ pomyslel si zoufale a snažil se vytěsnit z nosu i hlavy pach její krve, tak sladký a omamný, že z něj skoro šílel. Ze všech sil se snažil nepodlehnout tomu volání, které ho vábilo a přemlouvalo, aby na všechno zapomněl a ochutnal…

Zatmělo se mu před očima a jeho instinkty lovce nad ním začaly přebírat vládu. Vstal a nachýlil se směrem k Belle. Najednou neviděl ji, viděl jen kořist. Rudým oparem se k němu blížila, dlaň vztaženou jako k oběti, a on najednou ohrnul horní ret a zavrčel. Pak nasál vzduch, zachvěl se rozkoší z očekávaného uhašení žízně a pohlédl na Bellu očima dravce. Ve výrazu jeho očí už nebylo nic lidského.

Bella zaregistrovala změnu a zarazila se v chůzi. Takhle ho neznala. Vzpomněla si na své noční můry, které se jí ve snech objevovaly tenkrát, když si přečetla prababiččin deník, a vybavila si žhavé lačné černé oči, které ji nejednou hrůzou budily ze spaní. A byl to přece on, byl to Edward, který ty noční můry zaháněl. Nemohla uvěřit tomu, že by zrovna on mohl být její zkázou.

„Edwarde?“ oslovila ho opatrně, ale poznala, že ji nevnímá. „Edwarde!“ Teď to vykřikla. „Edwarde, to jsem já! Bella! Lásko, miluju tě, ať jsi kdo jsi! Edwarde, prosím!“

Závojem žízně a rudou mlhou k Edwardovi dolehl zvuk jejího hlasu, ale zpočátku nevnímal, co říká. Jen z jeho tónu bylo slyšet zoufalství, naléhavost a něco, co ho vytrhávalo z loveckého soustředění. Ten hlas ho prosil, ten hlas ho ujišťoval, ten hlas ho… miloval? Edwardův pohled se pomalu začal vyjasňovat. Ruce zvolna pouštěly stolní desku a oči zlátly. Dál poslouchal ten hlas a pak si uvědomil, čí je. Místo lovecké vášně ho teď zaplavovaly jiné pocity, mísily se v něm zahanbení, zděšení i láska -  a ta nakonec převládla. Nadechl se, a přestože mu krk znovu spálil žhavý plamen, už věděl, že jí neublíží. Překonal to! Překonal touhu po krvi, a pocit vítězné úlevy mu málem podlomil kolena. Široce se usmál a pak natáhl ruku k Belle.

„Pojď, podívám se na to. Možná to bude muset Carlisle zašít. Ještě, že se v poledne s Esmé vrátili.“

Bella se na něj ještě chvíli zkoumavě dívala, a když viděla, že je to zase její Edward, šťastně se usmála v odpověď. Byla na něj tak hrdá!

„To nic nebude, na ruce hodně krvácí i malý škrábanec. A už to ani nebolí. Ale jestli chceš mít jistotu,“ natáhla k němu s důvěrou poraněnou ruku a pak už jen sledovala, jak ji Edward opatrně sundává kapesník, čistí jí ránu a dezinfikuje a obtáčí obvazem, který našel v lékárničce v koupelně.

„Jsem na tebe pyšná,“ pošeptala mu pak do ucha a odměnila ho polibkem.

xxxx

Luciferovi dole v pekle praskly dva zuby, jak jimi zuřivě zaskřípal, a Belial se mu raději klidil z očí.

Předchozí *   Shrnutí *   Další



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - 30. kapitola - Vina a krev:

 1
4. ChantalleBooker
17.12.2017 [13:43]

Já bych na místě těch čertů, přestala doufat v to, že Bellu zabije a predhodila mu jinou krvácející oběť. Emoticon Emoticon Emoticon

16.09.2013 [21:43]

DopeStarsAHA, zasa im to nevyšlo Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Ja sa z tých čertov musím smiať Emoticon Emoticon Emoticon
Ale ten Edward ma trošku prekvapil, ale nsklamal!! Je to pašák!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11.09.2011 [20:45]

LuLuu Emoticon Emoticon Emoticon

12.08.2011 [22:32]

TerisekkPáni tak tohle bylo moc. V jednu chvíli už jsem si myslela, že Edward podlehne. Ale zvládl to velmi dobře. Emoticon
Myslím, že teď budou mít čertíci v pekle hodně práce vymyslet něco, aby Edward přece jen zhřešil. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!