Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - 25. kapitola - Půlnoční

10.05.2010 (14:15) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4364×

Kapitola 25. – Půlnoční

„Tak jsme tady,“ prohlásil Edward celkem zbytečně, když zastavili před velkým patrovým domem v lese pár kilometrů za městečkem Denali. Měli za sebou cestu malým letadlem do Cantwellu, kde už je čekala pronajatá auta, a pak projížďku částí Denalijského národního parku. V autě s nimi jeli i Alice s Jasperem, kteří se teď při pohledu na Bellu, zírající na sídlo Denalijských, upřímně rozesmáli.

„Edwarde,“ odtrhla Bella zrak od domu, jehož vzhled ji ohromil, „bydlí všichni upíři takhle?“ Byl to srub… a nebyl to srub. Kombinace dřevěných klád a prosklených ploch, o které by nikdy nebyla řekla, že je možná, působila neuvěřitelně harmonickým dojmem, a přitom jí ten dům připadal podivně známý.

„No, většina asi ne,“ uchechtl se Edward, „ jenom ti, kterým projektovala dům Esmé.“ Vytáhl z auta zavazadla a vedl Bellu ke dveřím, kam už je Alice a Jasperem předešli. Z druhého auta vystupovali Esmé, Carlisle, Rosalie a Emmett, který na ně vesele pokřikoval: „Viděli jste po cestě ty losy? Celé stádo! A přísahal bych, že jsem zahlédl i grizzlyho! To bude bezva vánoční lov!“

Bella na něj chvíli zaraženě koukala, ale pak se otevřely dveře a všichni se ocitli uprostřed Denalijských, kteří je halasně vítali a zvali dál. Překvapeně šla z náruče do náruče a než se nadála, byli s Edwardem v patře v jedné z velkých ložnic.

„Jsem moc ráda, že jsi přijela, Bello, alespoň mám důvod zase oprášit své kuchařské znalosti. Kdysi jsem vařila moc ráda,“ usmívala la se na ni před chvílí Carmen.

„Až si vybalíte, přijďte dolů,“ zvala je a Eleazar se souhlasně usmíval.

Irina s Kate je pak odvedly do patra a ukázaly jim pokoje. A teď tedy Bella vybalovala a uklízela oblečení do skříně a trochu nervózně přemýšlela, co kromě vánočního lovu ji ještě čeká. Kousla se do rtu.

Edward ji už chvíli sledoval a viděl, že je na rozpacích. Očividně se chtěla na něco zeptat a nevěděla, jak začít.

„Copak se děje, Bells?“ zeptal se jemně. „Jsi nervózní z toho, že nám automaticky dali společný pokoj?“

„No, Edwarde,“ začala nesměle, „to ani ne. Stejně jediný, kdo neví, že se mnou trávíš celé noci, je Charlie. Ale…“ zarazila se.

„Ale?“ povzbudivě se na ni usmál. „Můžeš se zeptat na co chceš, to přece víš.“

„Napadlo mě, jaké ještě dodržují upíři vánoční zvyky kromě vánočního lovu? A čeká se, že já se taky zúčastním?“

„Absolutně ne!“ vyděsil se Edward. „V žádném případě nemůžeš být nikde poblíž, když kdokoli z nás loví! Při lovu vypínáme sebekontrolu a řídíme se jen pudy, jinak bychom nic neulovili,“ pokračoval pořád ještě roztřeseně. „A stále platí to, že hlavní lovnou zvěří jsou pro nás lidé. Ať se snažíme jak se snažíme, pořád nás to k nim láká nejvíc. Kdybys byla někde poblíž, když se přestaneme kontrolovat…“ radši nedopověděl a pevně sevřel víčka. Nechtěl na to ani pomyslet.

„Hm,“ úlevně vydechla Bella. Nechtěla to říkat nahlas, ale opravdu se jí ulevilo. Ne že by se bála upírů, její dosavadní zkušenost s nimi ji přesvědčovala, že není čeho se bát, alespoň od těchhle. Ale Emmettova zmínky o grizzlym ji přece jen trochu… znepokojila. „A co ty ostatní zvyky?“

Edward se usmál. „Asi se moc neliší od těch, které jsme znávali jako lidé. Lijeme olovo, krájíme jablka – i když věštění budoucnosti umí Alice líp. Letos bude i slavnostní večeře – jen díky tobě. Esmé s Carmen už se dole předhánějí, která napekla lepší cukroví, a v troubě je krocan, myslím. Pak společně pojedeme do Cantwellu na půlnoční – i když zpíváme koledy i tady, u klavíru a kytary, ne kterou bezvadně hraje Eleazar, přece jen ta vánoční atmosféra v kostele má svoje zvláštní kouzlo. Nenechali bychom si to ujít. A ostatní pak půjdou na ten lov, já se tebou vrátím sem, aby ses trochu vyspala.“

Bella zvedla hlavu a překvapeně se na něj podívala. „Ty nepůjdeš s nimi? Připravíš se o vánoční lov?“

„Já budu radši s tebou,“ přiznal se. „Lovit jsem byl předem, takže to nepotřebuju.“ Přešel k ní a vzal ji do náruče.

„No a zítra ráno bude nadílka, pak koulovačka a jízda na saních tažených psy. Jsme přece na Aljašce – musíš si to užít. A Bello,“ ukázal bradou a očima vzhůru.

„Ano?“ zvedla hlavu a sledovala jeho pohled na zelenou větvičku pověšenou pod lustrem.

„Dávej si pozor na jmelí,“ usmál se šibalsky jedním koutkem a políbil ji.

xxxx

Bella seděla vedle rodiny Cullenových v kostelní lavici a zpívala spolu se všemi poslední z dnešních koled. Dřevěný kostelík v Cantwellu ji uchvátil. Na půlnoční chodívala dřív většinou s maminkou, ale městské kostely v Phoenixu jí připadaly proti tomuhle strašně studené a neosobní. Prostorem se nesla vůně purpury a kadidla, zdi kolem byly vánočně vyzdobené chvojím a cesmínou a prostor zalévalo měkké mihotavé světlo svíček. Měla dojem, jako by byla doma, prostoupil ji celou pocit takového klidu a bezpečí, jaký necítila už dávno. Zauvažovala ještě, kolik společného s tím má vánoční atmosféra a kolik jen prosté štěstí, že může být s Edwardem, který tu stál po jejím boku a celou dobu ji držel za ruku.

Mše končila. Kněz u oltáře jim popřál šťastné a klidné svátky a poděkoval sboru za jejich nádherný zpěv. Pak se s nimi všemi rozloučil a lidé se z lavic začali zvedat a sunout k východu. I Cullenovi se zvedli a pomalu se připojili hostitelům z Denali, kteří vyšli už dříve a teď na ně čekali venku. Edward se naklonil k Belle a zašeptal: „Počkej na mě chvíli, jen dám faráři dar od naší rodiny pro charitu.“

Bella se chtěla vrátit zpátky, ale dav lidí ji sunul dál k východu, zatímco Edward se prodíral dopředu k sakristii. Vtom ji někdo zatáhl do volné lavice stranou a Bella, která se ještě ohlížela po Edwardovi, zjistila, že se na ni usmívá Alice a v očích jí radostně jiskří.

„Počkej tady, Bello, než se ten dav přežene. Edwardovi to bude chvilku trvat. A my mizíme, uvidíme se ráno. Jen ještě,“ sáhla si do kapsy bílé bundy lemované kožešinou, „tady máte ode mě dárek. Rozbalte si ho společně, myslím, že se vám bude hodit,“ uličnicky na ni mrkla, vtiskla jí do ruky nějakou krabičku a vzápětí se jí ztratila mezi ostatními u východu. Bella se za ní chvíli nechápavě dívala, pak se otočila zpět a viděla Edwarda, jak hovoří s knězem a něco mu předává. Posadila se do lavice, opřela se a zavřela oči. V duchu jí dosud zněly koledy a doznívala v ní slavnostní nálada.

Kostel se pomalu vyprázdnil a ztichl. Když Bella otevřela oči, zjistila, že ve ztemnělém kostele zbyla v lavicích sama. Jen vpředu u dřevěného oltáře hořelo několik svíček a ozařovalo nehnutě stojící vysokou štíhlou postavu.

„Edwarde?“ zavolala polohlasně, a když nereagoval, vstala a pomalu k němu došla. Měl zavřená víčka a na tváři mu hrál úsměv. Položila mu ruku na paži a znovu ho oslovila.

„Edwarde? Co se děje?“

Pomalu otevřel oči a pohlédl na ni s takovou láskou, až se jí skoro podlomila kolena.

„Sním, Bello. Na chvíli jsem se zasnil. Vím, že moje sny se mi asi nikdy nesplní, ale v takový den, jako je dnes, je tak snadné si představit, že by mohly…“ povzdechl si toužebně.

Bella poslouchala jeho melodický hlas  a nemohla přeslechnout tu touhu, která z něj zněla, a která vzbuzovala touhu i v ní. Po páteři se jí rozběhly prstíčky mrazu, ale nemrazilo ji zimou, jen tušeným očekáváním něčeho… něčeho…

„Sny? A o čem sníš?“ zeptala se a doufala, že jí odpoví.

„Mám jeden sen, Bello, a kdyby se mi splnil ten, do konce svých dní už bych po ničem netoužil,“ řekl naléhavě a v očích mu tančily plamínky svíček.

„Nic na celém světě si nepřeju víc, než stát jednou takhle před oltářem s tebou po boku, dát do tvých rukou slib věčné lásky a přijmout ten tvůj. Chtěl bych, aby ses stala mou ženou, Bell. Vím, že se mi ten sen nikdy nesplní, kdo by si taky chtěl vzít upíra –“

„Stojíme tu teď,“ přerušila ho Bella s odvahou, kterou v ní vyvolalo štěstí. Edwardovo vyznání ji ohromilo, ale zároveň se tu najednou plnil i její největší sen.

„Cože?“ vydechl šokovaně.

„Stojíme tu teď,“ opakovala a zadívala se mu pevně do překvapených oči. „Proč bychom si nemohli dát slib teď a tady? Já vím, že nikdy nikoho jiného než tebe chtít nebudu a ty víš o mně totéž. Tak proč ne?“

„Ale Bello,“ snažil se namítat, „to přece nemůžeš myslet vážně. Nikdy bych si tě netroufl doopravdy požádat…“

„A tohle nebylo doopravdy?“ zeptala se ho tiše a dychtivě čekala, co odpoví. Když poraženě přikývl, vítězně se usmála.

„Já to myslím vážně, Edwarde, a svůj slib ti dám, ať už chceš nebo nechceš. Ať´už jsi upír, nebo ne. Kdybys byl člověk, anděl nebo ďábel, bylo by mi to jedno, protože jsi to pořád ty. Jsi pro mě ta nejkrásnější a nejdůležitější duše na světě. Vím, že to není podle pravidel, není tu kněz ani svědkové, ale chci to udělat a právě teď. Počkej,“ rozhlédla se a položila balíček od Alice, který pořád ještě držela v ruce, na oltář. Pak vzala obě jeho ruce do svých. Usmála se na něj a začala:

„Já, Isabella Marie Swanová, odevzdávám se tobě, Edwarde Anthony Cullene, celou svou duší i tělem, a přijímám tě za svého vyvoleného muže. Slibuji, že ti zachovám úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé a budu tě milovat až dokonce mých dnů. K tomu ať je mi svědkem a pomáhá mi Bůh.“

Edward ji poslouchal a měl pocit, že ještě pořád sní. Srdce, to mrtvé srdce, které nebilo už skoro sto let, najednou dostalo křídla a málem mu z hrudi vylétlo až někam k nebesům. Skoro se zalykal láskou a štěstím. Náhle věděl, že Bella to myslí vážně, že si opravdu zvolila jeho – jeho, zrůdu, monstrum, jak si o sobě myslel, že si vybrala jeho jediného ze všech, aby mu darovala svou lásku a srdce. Jemně stiskl její ruce ve svých a opakoval po ní:

„Já, Edward Antony Cullen, odevzdávám se tobě, Isabello Marie Swanová, se vším, co je mé, a slibuji, že tě budu ochraňovat, uctívat, vážit si tě a milovat jako svou ženu, že ti budu věrný a nikdy tě neopustím, a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do konce věčnosti. K tomu ať je mi svědkem a pomáhá mi Bůh.“

Dívali se navzájem do očí a pak se jejich ústa spojila v polibku tentokrát lehkém a něžném jako mávnutí motýlích křídel. Edward pustil Belliny ruce a přivinul ji k sobě, Bella se k němu přitulila a hlavu si položila na jeho hruď.

Náhle se rozesmál, popadl ji v pase a prudce se s ní zatočil radostí.

„Já jsem tak šťastný, Bells, nedokážeš si představit, jak!“

„Ale dokážu,“ pohladila ho po tváři, „protože jsem na tom úplně stejně. Půjdeme? Za chvíli tu bude tma, svíčky už dohořívají.“

Postavil ji na zem a vzal za ruku.

„Tak jdeme,“ vykročil, ale náhle se zarazil. „Počkej, zapomněla sis tu balíček.“

Bella se otočila zpátky, vzala balíček a podala mu ho do ruky. „To není můj, to je nás obou. Od Alice. Prý si to máme rozbalit spolu.“
Edward zvědavě rozbaloval papír. Že by tohle byl důvod Alicina opakování násobilky, kterou si přeříkávala posledních pár dní od nákupů s Bell v Port Angeles? Obvykle takhle před ním skrývala nějaká překvapení, nechtěla, aby na ně z jejích myšlenek přišel předčasně. Když roztrhl papír a otevřel krabičku, oba náhle zalapali po dechu. Z krabičky na ně zajiskřily dva prstýnky. Nebyly to klasické snubní prsteny, ten menší byl zdobený malým červeným srdíčkem, větší byl hladký. Ale ve chvíli, kdy je uviděli, jim bylo jasné, že Alice věděla předem, co se tu odehraje. Pak Bella pokrčila rameny a usmála se.

„Když slib, tak se vším všudy.“ Vzala větší prstýnek a navlékla ho Edwardovi na prsteníček. On už beze slova vytáhl z krabičky ten se srdíčkem, políbil ho a navlékl Belle na prst. Seděl jako ulitý. Náhle měl pocit, jako by dostal darem celý svět. Vzal Bells kolem ramen a společně zamířili z kostela ven.

xxxx

„Sakra, sakra, sakra, Lucifer aby to spral!“ nadával vztekle Samiel, když se mu andělská říza zamotala mezi nohy a on se rozplácl jak široký tak dlouhý. Nevěřícně po cestě z andělského chóru koukal na tu scénu v cantwellském kostele a šokem překvapením zapomněl dávat pozor na cestu. Teď se namáhavě zvedal a vzteky viděl rudě.

„Zavři pusu, Samieli, ve Svatou noc tady nemůžeš takhle nadávat! Vlastně tady takhle nemůžeš nadávat nikdy, ale dnes tuplem ne! Chceš, aby tě odtud vyhodili?“ krotil ho Petr, ale usmíval se trošičku zlomyslně.

„Jak nemám nadávat, když vidím, co se tam děje! Nestačí, že jsem musel zpívat ke slávě Boží,“ odplivl si ohnivou slinou, „ještě se musím koukat, jak se maří naše staré plány.“

„No, to by ti vlastně už mělo být jedno, ne?“ na oko vážně se otázal Petr. „Vždyť jsi z pekla utekl, tak co ti ještě sejde na jejich plánech?“

Samiel se zarazil. Zase se už málem prozradil. Teď jak to honem dát do pořádku?

„No, to víš,“ vykrucoval se. „Starého psa novým zvykům nenaučíš. Já to tak nemyslel,“ snažil se Petra přesvědčit. Ale v duchu si pomyslel, že je velké štěstí, že ta svatba proběhla jen jako. Po manželském slibu by už peklo na žádné smilstvo mezi těmi dvěma nemohlo ani pomyslet. Manželé můžou smilnit po libosti a hřích to není. To by jim tak ještě scházelo!

Petr se jen potutelně usmíval a když Samiel znovu zakopl o podolek, neudržel se a rozesmál se tentokrát nahlas.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - 25. kapitola - Půlnoční: