Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 12. kapitola

28.03.2011 (17:15) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 3870×

Pohled Renesmé

„Odnikud, Nessie. Dostala jsem to od Carlislea. Stejně jako ty.“ Pořád jsem sledovala očima ten náhrdelník.

„Vy jste moje rodina?“ Bylo to to první, co mě napadlo. Nečekala jsem na odpověď. Já ji totiž znala.

Dál jsem sledovala ten náhrdelník a nemohla uvěřit svým očím. Moje oči se zaměřily na Jasperův rukáv od šatů. Spod něj vykukoval náramek. Byl stejný jako ten můj. Zahleděla jsem se na Rose a té se na krku také kolébal náhrdelník. Nemohla jsem se na ně jen tak dívat. Nemohla jsem tam jen tak stát. Nevím, co se to v tu chvíli stalo, ale do hlavy se mi vkrádal snad milion myšlenek. Připadalo mi to, jako bych snědla všechnu moudrost světa a ta se teď hrnula na povrch. Hlasy v mé hlavě se nedaly zastavit. Musela jsem utéct. Musela jsem si utřídit myšlenky.

Velmi těžko jsem přiměla své nohy k pohybu. Lidským tempem jsme vyběhla ze sálu… vyběhla jsem ven a s vytřeštěnýma očima se podívala na zamračené nebe. Koukala jsem se nahoru na oblohu a v tu chvíli mi na tváři skanula kapka deště. Nevydržela jsem to a k těm kapkám se přidaly slzy. K čemu mi je krása, k čemu mi jsou ty úžasné dary, když jsem nešťastná? K čemu mi to všechno je, když mě polovina chybí? Pamatuji si tu scénu dokonale…

Šla jsem po chodníku, byl teplý letní den a já jsem šla po Volterské ulici. Naproti mně šla šťastná rodinka. Malá kudrnatá holčička si to cupitala před šťastnými rodiči, kteří byli v objetí. Usmívali se na svou dceru, která se právě upravovala a čistila si šatičky. Upadla. Je to tak lidské, že je to snad jen sen. Ale i když teď měla šatičky od prachu a listí, měla rodinu. Měla rodiče. Měla ty dvě spřízněné duše, které jí pomohou na nohy… Já když jsem jako malá upadla, tak za mnou přiběhla blonďatá Jane a pomohla mi na nohy. Na to si nestěžuji, ale to by mi potom nesměla vynadat. Říkat mi, jaké jsem neschopné tele…

Opět jsem si připomněla tu bolest. Tyto rány bolí a to opravdu hodně.

Přiměla jsem své nohy opět k pohybu a rozhlédla se, jestli tu někdo není. Nikdo tu nebyl. Budova byla hned u lesa, takže jsem se rozeběhla do jeho nitra. Větvičky mě šlehaly do obličeje. Pálilo to jako čert. Šaty – pokud se jim tak dá ještě říkat – jsem měla na cáry a ty jsem tahala za sebou. Mě to ale nevadilo. I kdyby mě teď hodili do ohně… Mě by to nevadilo. Utíkala jsem lesem a v mysli mi kanuly obrázky a… Ne. To nebyly obrázky, byly to vzpomínky. Vzpomínky na dobu, kdy jsem si ještě mohla říkat Cullenová. Kdy mi bylo jen pár týdnů. Týdnů, na které si vzpomínám až teď.

„Renesmé! Ty malá potvůrko! Přestaň se vrtět! Jak jinak tě mám převléknout?“křičela na mě ta černovlasá dívka. Nebyla to dívka, ale byla to Alice.

„Lníob unhiue nbuiebg!“ řekla jsem jí jako odpověď. Spoustu nesmyslných blábolů. Pro mě to ale znamenalo něco víc.

Hned jako další následovala další vzpomínka. Další bolestivá rána do srdce. Další dřevěný kolík, který se mi tam zabodává a nechává tam jen díru skrz na skrz. Díru, co se jen tak nezacelí.

„Před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát!“ křičel na mě… Emmett. Ano. Byl to Emmett! Smál se od ucha k uchu.

„Strejdo! Nech… nech… mě! Nelechtej mě!! ÁÁ!“ chtěla jsem mu odpovědět, ale opět z toho vzniklo nesmyslené brblání. Brblání a řev. Ano. Řev. Ale šťastný.

Vzpomínala jsem na společné chvíle s rodinou. Jak mě Alice převlékala. Emmett mě zlobil těma jeho žertíkama. Carlisle s Esmé se na mě šklebili. Rosalie si mě brávala na klín a zpívala mi. Jen Edwarda a Bellu si nemůžu nikam zařadit. Jako by do mého života nepatřili. Jako by tam byli tak zvané “páté kolo u vozu“. Dál jsem nemohla vzpomínat, protože jsem uslyšela něco, co jsem ještě nikdy nesly… slyšela! Něco mi to připomíná, ale nemohu si vzpomenout co. Slýchala jsem to kdysi dávno, ale nevím za jakým účelem.

Zastavila jsem. Zaposlouchala jsem se do toho zvuku. Bylo to, jako kdyby na mě běželo stádo… slonů. Bylo to jako dusot tlap, kopyt… nevím čeho. Uslyšela jsem zavytí. Hned mi bylo jasné, co to je. A nebude se mi líbit, když se s nimi seznámím.

„Vlci.“ uteklo mi překvapeně z úst.

Opět jsem se rozeběhla, ale teď mnohem, mnohem rychleji. Marně jsem přemítala, kdy jsem naposledy viděla vlka. Než jsem ale stihla nad něčím přemýšlet pořádně, něco mě svalilo na zem. Dopadla jsem na tvrdou zem. Na kámen! Krásné seznámení! Mě šaty byly částečně ponořené do kaluže vody, která se tu objevila po dešti. Déšť ustal a já ležela na zemi, v plesových šatech -  které by obsadily leda tak místo čarodějnice -  a někdo, nebo něco mi leželo na zádech a vrčelo mi to do ucha. Fuj! Smrdí to pořádně! To je jak plesnivý sýr! Nebo mokrý pes!

Ať je to cokoliv, tak to bude za chvíli na zemi a vrčet do ucha teď budu já jemu. Ovšem, to byly pouze nádherné vyhlídky… Ač jsem se snažila se překulit, jak chtěla, nemohla jsem. To něco – co hrozně páchlo a bylo to chlupaté – bylo hrozně silné. To vrčení mě přestávalo bavit. Vlastně celá ta situace mě přestávala bavit. Divoce jsem zavrčela. Měl to být důkaz toho, že se ho nebojím. Když jsem ale chtěla říct něco ve smyslu Nech mě napokoji, ty, prašivý pse!, tak někdo velmi naštvaně a hlasitě vykřikl…

„Jarede! Nech ji napokoji! Copak ji nepoznáváš! Slez z ní!“ křičel ten dotyčný.

Nadzvedla jsem hlavu jak to jen šlo a zjistila, že ten dotyčný je kluk - tedy spíše muž - co tam stojí a pozoruje mě a toho vlka, teď – jak už jsem zjistila – Jareda. Muž s černými vlasy, krátce střiženými, s obrovskými svaly na mě upíral své černé oči. Nejlepší na tom bylo, že byl bez trička a já tak měla krásný výhled na jeho břišní svaly. Pomalu přišel k nám a Jared  - umf říkat tak vlkovi by mě nenapadlo – se odvalil a zaběhl do lesa. Ten neznámý kluk se ke mně shýbl a pomohl mi na nohy. Jeho horký dotyk mi něco připomněl…

„No tak , Nessie, nezlob! Sněz to!“křičel na mě.

„Jacobe, to je marné, to do ní nedostaneš!“ křičel někdo další…

Nevěděla jsem, z jaké doby je tato vzpomínka, ale stačila mi.

„Jacobe… Ty… ty… ech.“ Nedokázala jsem nic jiného říct. Ty jeho nádherné oči… Černé jako uhlí. Topila jsem se v nich. Najednou jsem v bříšku cítila takový zvláštní pocit. Bylo to jako kdyby se mi tam rozletělo hejno motýlků. Nechápala jsem. Jeden pohled a hned si mě učaruje. Nemohla jsem něco takové cítit kdysi… bylo mi pár týdnů… ale teď jsem to cítit mohla. Já se asi zamilovala…

A dost!! Každý, kdo si přečte tuto povídku by tu měl zanechat komentář. Nechci vám to nařizovat, ale přidat jednoho smajlíka vám zabere kolik času? Pět sekund? To si snad můžete ze svého času ukrojit. Nechci vám to nařizovat, ale čím víc komentářů, tím větší chuť do psaní. A když se kouknu na počet zobrazení a vidím 113krát. Potom se kouknu na počet komentářů a je jich tam deset, tak se nezlobte, ale... nenaštavlo by vás to? Mě ano. Toto je graf od minulého dílu. Takže od teď... každý přidá jeden komentář, ano? Děkuji.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 12. kapitola: