Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je přece star - 12. kapitola

09.04.2012 (08:15) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2685×

Ráno jsem se probudila plná síly a odpočatá. Dlouho jsem se tak dobře nevyspala. Možná to má na svědomí ten můj včerejší myšlenkový řev. Konečně jsem si totiž řekla něco, co míním dodržet, a to mě, zdá se, nabylo energií a pozitivní náladou. No nic, přemýšlet můžu i odpoledne nebo po cestě autem, teď musím do školy.

_

Moje dobrá nálada mě neopustila ani po cestě do školy, takže když jsem před školou vystoupila z náklaďáčku, měla jsem stále na tváři široký úsměv. Rozhlédla jsem se po parkovišti, kde už byla většina studentů. Mezi nimi i Cullenovi, kteří si povídali u auta. Podívala jsem se jejich směrem a můj pohled zachytil Edward. Usmál se a zamával. Ráda bych mu úsměv oplatila, ale moje pusa byla ztuhlá v úsměvu i tak, a proto jsem jen zvedla ruku na znamení pozdravu. Než jsem ale stihla udělat něco dalšího, někdo mě chňapl za paži a táhl mě pryč.

„Bello, viděla si to?“

„Ahoj Angelo, děkuji ti za milé přivítání, taky tě zdravím. Co jsem měla vidět?“

„Edward Cullen ti zamával a usmál se na tebe.“

„Tak jasně, že jsem to viděla, jinak bych na něj taky nemávala.“

„To bylo mávání? Já že si stíníš oči před neexistujícím sluncem…“

„Tak strašně to určitě nevypadalo. Nebo jo?“ začala jsem se pomalu strachovat. Přece jenom nemusí Edward vědět, že neumím mávat. Nevím totiž, kdy se to změnilo, ale chtěla jsem s ním trávit více a více času a opravdu jsem se před ním nechtěla ztrapnit. Připadám si jako malá puberťačka. Tak čtrnáctka, patnáctka…

„Ne, dělám si srandu. Zase tak děsný to nebylo… No, a proč tě zdravil? Ty se s ním bavíš?“

„Známe se. Hodně se bavím s jeho sestrou, Alice.“

„Aha… Víš, kdo by rád věděl, že na tebe Edward mával?“

„To netuším, že by nikdo? No tak, Angelo. Vždyť mi jenom zamával, děláš, jako kdyby se snesl z nebe a políbil mě…“ Musím ale uznat, že se mi tahle představa docela zamlouvala. Edward se snese z nebe ve smokingu, poklekne, políbí mi ruku, já se na něj usměju… A pak…

„Bello? Posloucháš mě?“

„Co? Jo, jasně… Jenom jsem se trochu zamyslela. Takže, co?“

„No, ptala jsem se, jestli víš, kdo by rád věděl, že ti Edward zamával a ty jsi řekla, že asi nikdo a…“

„Já vím, o čem jsme se bavili. Bylo to jen symbolické co. Takže, kdo by to rád věděl?“

„No, přece Jess. Vím, že jste se teď pohádaly, ale ona by to určitě ráda věděla.“

„Angelo! Víš, že se spolu nebavíme a navrhuješ takovou kravinu!“

„Jo, já vím, ale napadlo mě, že když se ti Jess přiznala, tak že to bude lepší.“

„Přiznala? Děláš si srandu? Vždyť mi jenom napsala, že spala u tebe.“

„Tohle, že ti napsala? Tak to asi těžko, protože já jela domů hned po tom, co vyhlásili nejlepší masku, a to jsem zrovna viděla Jess u stolu s občerstvením a nevypadala, že by se chystala k odchodu.“

„Takže mi lhala…,“ zamumlala jsem si sama pro sebe. A to jsem jí věřila, že vážně spala u Angely. Je to děvka, nic jiného. Takhle to myslím bude trvat hodně dlouho, než jí řeknu aspoň ahoj.

„Co jsi říkala? Nerozuměla jsem ti.“

„Ale nic, to neřeš. A teď mě omluv, chci se ještě podívat na biologii. Zatím.“ Myslím, že moje skvělá nálada je v tahu. Sice jsem se přes to přenesla a beru Jess jako bývalou nejlepší kámošku, ale zjištění že mi lhala, mě zrovna dvakrát nepotěšilo.

„Ahoj, a doufám, že jsem neřekla něco, co jsem neměla,“ řekla Angela a bylo na ní vidět, že ji mrzí, že mi setřela úsměv z tváře.

Chtěla jsem se ještě otočit a říct něco typu - neboj, všechno je ok - ale moje čerstvě zkažená nálada mi to nějak nedovolila. Snad se přes den zase zlepší, doufám v to.

_

Zbytek dne nakonec dopadl docela dobře, když nepočítám smutné pohledy Jess, které jsem zachycovala jak ve třídě, tak na chodbě. Chová se jako malá holka. Mě ale neobměkčí…

Konečně můžu jet domů, protože nevím, jak dlouho bych ještě zvládla ty její nepříjemné pohledy. V autě se mi opět nálada trochu zvedla, protože hráli mou oblíbenou písničku Glad You Came, a tak jsem si mohla zapět z plných plic.

Dojela jsem domů, v tašce vyhrabala klíče, a vtrhla do domu. Batoh jsem hodila na schody a šla si do kuchyně pro džus.

„Mám volné celé odpoledne…,“ pomyslela jsem si. „Co budu dělat?“

Vešla jsem do pokoje a svalila se na postel. Na stolku jsem si všimla malého lístečku.

„No, jasně! To je přece Edwardovo číslo. Mohla bych mu zavolat. Sice jsem ho viděla ve škole, ale vůbec jsem s ním nemluvila - a upřímně - bych docela ráda.“ Ani jsem si neuvědomila, že jsem těchto posledních pár vět řekla nahlas. Měla bych se lépe naučit ovládat…

„Ahoj Edwarde, tady Bella.“

„Ahoj Bello, rád tě slyším.“

„Jo, já taky…“ Tahle jeho věta mě poněkud uvedla do rozpaků… Opravdu mě rád slyší, nebo to říká jen ze slušnosti? Nikdy jsem si nevšimla, že bych při volání s Jess slyšela větu: Bello, ráda tě slyším. Obvykle na sebe jen hlasitě křičíme, jako bychom byly dva metry od sebe a chtěly se dobře slyšet. No nic, nesmím dát najevo své rozpaky. Co by si pak Edward myslel?

„A jak se máš?“ Sakra, Edward mi položil otázku, musím na ni odpovědět. Uklidni se, Bello!!! Chováš se jako malá!!!

„Co? Já? Vlastně docela dobrý. Co ty?“

„Znáš to, škola a otravní sourozenci.“

„Vlastně ani ne. Teda školu jako jo, ale s těmi sourozenci si budeš muset poradit sám.“

„No, jo! Zapomněl jsem. No, a proč si volala?“

„Teď mě tak napadlo, nechtěl bys zajít třeba do města, nebo někam?“

„Do města? To nevím.“

„Tak třeba k nám. Můžeme si pustit nějaký film. Objednat pizzu. A v ledničce máme džus a colu. Zpříjemníme nudné odpoledne přátelským posezením u filmu.“

„Přátelským? To ale neznamená, že Alice půjde se mnou, že ne?“

„Když se to nedozví, nepřijde,“ řekla jsem, jakmile jsem uslyšela Edwardův lehce vystrašený tón. Vážně by mě zajímalo, co proti sobě ti dva mají… Edward by mi to mohl aspoň nenápadně naznačit při přátelském rozhovoru…

„Tak v tom případě nemám námitky. Za půl hodiny?“

„Jo, to by šlo. Tak zatím.“

„Dobře, budu tam. Zatím.“

Jakmile jsem položila telefon, nadšeně jsem výskla. Jo, je mi sedmnáct a jo, beru Edwarda jenom jako kamaráda, ale přeci jenom ještě před pár měsíci jsem byla jedna z tisíce výskajících fanynek pod pódiem. No, a nevím, jestli ve mně něco z toho nezůstalo… Časy se mění… A já jsem za to ráda.

_

Uběhla půl hodina a já ani nevím, jak jsem se za tu dobu dokázala obléct do něčeho pohodlnějšího, trochu se upravit po náročném dni ve škole, pouklidit v obýváku a hlavně se uklidnit. Co to se mnou je? Je to jen přátelské posezení u filmu!!! Uvědom si to, Bello!!!

Takhle nervózní jsem byla naposledy ve třetí třídě, když jsem musela nahlas zpívat před celou třídou. Možná, že tohle je trochu jiná nervozita, ale co když ze mě třeba uprostřed filmu vyjde nepříliš společenský zvuk, nebo se budu hlasitě smát, Edward si všimne, jak moc divný je můj smích a nenápadně opustí dům? Dobře, asi by to nebylo zase tolik nenápadné, protože já bych si toho s velkou pravděpodobností všimla, ale možné je všechno a nikdy nevíte, co se stane zrovna vám. No nic, Edward už zvoní, měla bych mu jít asi otevřít…

„Ahoj, Edwarde, pojď dál.“

„Ahoj, díky.“

Jak to tak vypadá, Edward zvolil velmi dobré oblečení k filmu… Černé rifle a k tomu jednoduché bílé tričko s krátkým rukávem. Vedle něho jsem si ve svých černých třičtvrťákách a červeném tričku připadala opravdu divně.

„Takže, na co se podíváme? Už dlouho jsem neviděl dobrý film.“

„No, nevím jak ty, ale já naprosto zbožňuju Harryho Pottera. Sice jsem všechny díly viděla už minimálně dvacetkrát, ale to neznamená, že se na něj nerada podívám znova.“

„Já myslím, že je to dobrá volba. Proč ne? Trojku?“

„Klidně. Miluju, jak jsou tam všichni malí.“ Jak tak vidím, tak nejsem jediný člověk v okolí, který se rád kouká na Harryho Pottera. Jess se se mnou na něho totiž odmítá dívat s tím, že je to nudné! Na to je podle mě jediná odpověď: Je normální???

„Dáš si colu nebo džus? A taky si můžeme objednat tu pizzu. Jakou by sis dal?“

„Dám si trochu coly. Děkuju. A upřímně, nemám na pizzu moc chuť, ale jestli chceš, tak jednu objednat můžeme, třeba sýrovou.“

„Dobře. Tady někde mám vizitku z jedné dobré pizzerky. Počkej, najdu ji. Zkus nějak zapnout tu televizi. Já to skoro vždycky pustím až tak na popáté, protože to zapnu a nejde mi zvuk nebo obraz nebo něco jiného. Prostě na to mám asi špatný vliv, já fakt nevím.“

„Já to zkusím. Snad se mi to povede a nerozbiju vám televizi.“

„To se myslím nestane…“

„Doufej…“

„Mám tu vizitku!“ zakřičela jsem na Edwarda po chvilce z haly.

„Tak to objednej a pojď se dívat. Už jsem to zprovoznil a stopl. Tak pospěš!“ zakřičel na oplátku Edward.

_

„Tak, a je to. Tady máš tu colu, pizza tu bude do půl hodinky. Můžeš to pustit. Je čas na trochu strachu…“

„Strachu? Bello? Vážně se u toho budeš bát?“ zeptal se mě Edward s pobaveným výrazem v tváři.

„No, a ne? Vždyť jak se tam na konci slízají ti mozkomorové, to ti nepřijde ani trochu děsivý?“

„Ne, ani ne. Myslím, že jsem přišel do špatného domu…“

„Nech toho!“ zasmála jsem se a praštila Edwarda polštářem do hlavy.

„To ty toho nech a dívej se. Už to začíná…“

„Ale nezapomeň, ještě jedna vtipná poznámka na mě a máš ten polštář v krku! Je ti to jasný?“

„Myslím, že víc než jasné. Nerad bych ten polštář potom vyndávala a navíc Jasper s Emmettem by se mi strašně smáli… Víš, co by to pro mě bylo?“

„Opravdu nevím, jak velké by pro tebe bylo ponížení, že by se ti tví bratři smáli… Ale myslím, že velké. Teď konec předfilmové debaty, začínáme se dívat.“

„Už jsem ticho…“

„Edwarde, co je mezi tebou a Alice? Myslela jsem, že spolu vycházíte dobře, ale posledních pár týdnů jsem nějak změnila názor.“ No co, nemohla jsem to vydržet. Mě to prostě strašně zajímá…

„Promiň, řekl bych ti to, ale sama si mi řekla, ať jsem ticho, tak se omlouvám, ale už bych neměl mluvit…“

„Děláš si ze mě srandu, že?“

Nic…

„Edwarde…,“ zaúpěla jsem.

„Bello, prosím nekňuč tady, chci se dívat…“

„Bože, ty jsi hroznej.“

„Jen dodržuju konec debaty… Na rozdíl od někoho, že?“ řekl s pohledem upřeným do televize.

„Já tě zabiju…“

„To bys měla trochu těžký… A buď ticho, nebo budeš mít ten polštář v krku ty…“

„Ty mi vyhrožuješ?“

„Ne, jen oplácím stejnou notou jako ty. Pokud se nepletu, bylas to ty, kdo jako první přišel s polštářem v těle…“

„Teď se se mnou zase bavíš.“

„Jen jsem slušný a odpovídám.“

„Fajn, jak chceš,“ řekla jsem a práskla Edwarda polštářem do hlavy. Ten se na mě jen pomalu otočil, natáhl se pro polštář a praštil mě. A tak jsme tam tak seděli na gauči a mlátili se polštáři jako malé děti.

„Končím! Nesluší se, abych tě mlátil polštářem.“

„Takže se vzdáváš?“

„Vypadá to, že jo.“

„Srabe!“ řekla jsem vyzývavým tónem.

„Srabe? Ty si mi řekla, srabe? Tak to ti nedaruju…,“ řekl Edward a já věděla, že jsem nahraná. Měla jsem pravdu. Jediný způsob, jak jsem se mohla bránit, bylo být stočená v klubíčku a smát se. Sice jsem to Edwardovi moc neoplácela, ale to mi v tu chvíli moc nevadilo.

„Ááá!!! Edwarde, dost! Prosím!“ pištěla jsem se smíchem.

„Odvolej, že jsem srab, nebo uvidíš,“ řekl Edward, který byl taky pořádně vysmátý.

„Odvolávám! Odvolávám! Jenom už mě nemlať tím polštářem. Prosím!“

„Dobře,“ řekl Edward a odhodil polštář na zem.

„Děkuju!!!“ Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout, protože od smíchu mě tak bolelo v krku, že jsem jenom hekala jako retardovaný tuleň.

„Myslím, že už bychom se měli konečně začít dívat,“ poznamenal Edward.

„Taky si myslím…“

O dvacet minut později

„Já bych tomu Harrymu někdy nejradši praštila. Copak je normální půlku filmu stát a čumět? Ale fakt. Všiml sis toho? Vždycky, když se tam něco děje, Harry stojí, popřípadě sedí a čumí do blba… To ho před smrtí nezachrání…“

„Bello, už to zase děláš. Ale jinak s tebou naprosto souhlasím…“

„Nevěděla jsem, že budeme celý film mlčet…“

„S tím si začala ty. Tak si nestěžuj.“ I když se Edward snažil znít vážně, stejně jsem nepřeslechla lehce pobavený tón.

„Už by tu mohla být ta pizza, mám na ni chuť.“

„Jak jsem řekl už na začátku, já ani ne.“

„Ale dáš si, ne? Přece mě nenecháš celou pizzu sníst…“

„Dobře, dám si jeden kousek.“

„Jeden?“

„Bello, slyším auto, myslím, že pizza je tady.“

„Ty máš ale dobrý sluch, já občas neslyším, když na mě táta křičí z kuchyně a já jsem v pokoji,“ řekla jsem se smíchem.

„Bello, podle mě to není moc vtipné. Měla bys jít k doktorovi se svým slabým sluchem.“

„Edwarde, to jsem nemyslela doslovně.“

„Já jo.“

„No nic, jdu pro tu pizzu.“

Edward mě s úšklebkem pozoroval a já jsem si ho radši nevšímala. Ještě by mě poslal k psychiatrovi. Tam by měl jít nejspíš on…

„Děkuju za pizzu,“ řekla jsem s pohledem upřeným do peněženky po otevření dveří.

„No ne, zase ty… Jak to tak vypadá, tak sis naši pizzu oblíbila.“

To je zase ten krásný kluk od pizzy. Opět tam stál a usmíval se na mě. Dal mi přece svoje číslo, ale já mu nějak nezavolala…

„Myslel jsem, že aspoň zavoláš… Dal jsem ti pizzu zadarmo. Na to nezapomínej…“

„Já vím, ale nějak jsem na to zapomněla.“

„To jsem si všiml. Já jsem Ben,“ řekl a podal mi volnou ruku, ve které nedržel krabici s pizzou.

„Bella, těší mě.“

„Když tě tak vidím, tak mě napadlo, jestli bys nechtěla…“

„Bello!!! Co tam děláš? Přijdeš o nejlepší části filmu. Vem pizzu a pojď,“ volal na mě Edward z obýváku.

„Už jdu, Edwarde.“

„Edwarde? Aha, tak tady je ta pizza,“ řekl Ben zklamaně. Sakra, určitě si myslí, že Edward je můj kluk.

„Ale on není můj přítel,“ ujišťovala jsem Bena a podávala mu peníze.

„Však jasně. V pohodě. Zatím a ať vám chutná.“ Žádný úsměv, žádné zamávání, jen jeden pohled a odchod. Já se na to vykašlu. Jednou se s Edwardem dívám na film a zkazím si šanci s takovým hezkým klukem.

„Kde jsi tak dlouho?“ ptal se Edward.

„Ale to nic. Tady je pizza. Dobrou chuť. A ticho, má oblíbená scéna.“

Pravda ale je, že jsem se filmu momentálně vůbec nevěnovala. Musím si ujasnit, co vlastně chci. Na jedné straně Edward, nádherný kluk, u kterého ale nevím, jestli o mě vůbec stojí. Na druhé straně Ben, který je taky krásný, a který by se mnou zjevně někam chtěl jít. Myslím, že budu muset najít jeho číslo a někam s ním zajít, třeba se mi potom všechno vyjasní.

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je přece star - 12. kapitola: