Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je přece star - 11. kapitola

19.03.2012 (20:15) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2725×

„Ahoj, Bello.“

„Ahoj, Alice, doufám, že máš hodně času, protože já si s tebou musím pořádně promluvit…“

„Neboj, já mám času dost… Vždycky…“

„To jsem potřebovala vědět.“

Alice mnou nejspíš musela být docela překvapená. Protože já vpadla do jejich domu totálně naštvaná a konečně jsem se potřebovala vykecat. A Alice mě pochopila, neřekla ani půl slova, že by jí to vadilo a klidně mě pustila dál. Taková by měla být Jess. Ne, teď se chovám jako malá. Přece nebudu svou bývalou nejlepší kamarádku s někým porovnávat. Nebudu se chovat jako malá namyšlená princezna, co nad kamarádkou ohrnuje nos. Ale usmiřovat se s ní nebudu. To ne, na to jsem až moc naštvaná.

„Bello? Tak půjdeš dovnitř?“

„Jo jasně, promiň. Akorát vám vpouštím do domu zimu,“ omluvila jsem se, jakmile jsem si uvědomila, že stojím na prahu dveří a dovnitř táhne nepříjemný podzimní chlad.

„Tak povídej, co se stalo? Vypadáš naštvaně.“

„To taky jsem… A ani nevíš jak. Den začal docela v pohodě. Táta mi nechal vzkaz, ať připravím jídlo, že má pro mě překvapení. No a tak jsem nevědomky chystala jídlo a ani netušila, že ho chystám pro tátovu přítelkyni. Přišla s tátou domů a už na první pohled byla sympatická a milá a… bylo na ní vidět, že má o tátu fakt zájem a…“

„Tak vidíš, to přece není takový problém…“

„No, to ne. Bylo dobré vidět tátu, jak je šťastný. Byla jsem ráda. Přece jen je to hodně dávno, co máma umřela a tak není špatně, že si táta někoho našel. Já mu to nezazlívám. Jenže během dne jsem taky hledala Jess, protože ta se po tom večírku ztratila. Trvalo mi to strašně dlouho, nechala jsem jí několik vzkazů na mobilu a ona se mi neozvala. Pak jsem zašla k nim domů a lhala její mámě. Prostě jsem se o ni bála. Po dni ve škole jsem se rozhodla, že zajdu k nim domů a její mámě se přiznám, že nevím, kde Jess je. A hádej, kdo mi otevřel… Nevíš, co? Byla to Jess!!! Stála tam tak na prahu dveří, nevinně se na mě dívala a vymlouvala se na to, že jí mobil spadl do pití, nebo tak něco. Jako by mě to mělo zajímat. No a teď jsem na ni pěkně naštvaná a cítím se docela mizerně, že jí nestojím ani za to, aby za mnou zašla. Prostě jsem s ní skončila a nemíním se s ní začít bavit. Až se mi ona bude chtít omluvit, ať za mnou přijde. Popravdě ani nevím, kde byla, co celou noc dělala a ani kdy se vrátila domů. A víš co? Mě to nezajímá, ať si vykládá někomu jinému, s kým vším se vyspala. Já prostě skončila…“

„Bello, to bych zrovna u Jess nečekala… Však teď už je v pohodě a je jen na ní, co udělá s vaším přátelstvím. Třeba se zachová jako dobrá kamarádka a přijde se ti omluvit… Co ty víš…“

„Děkuju, Alice, nevím, co bych bez tebe dělala. Na to, že se známe tak krátkou dobu, mám pocit, jako bych tě znala odjakživa.“

„Nemáš vůbec za co, Bello. Od toho tu jsem… A to mi připomíná, nechceš něco dobrého? Třeba chipsy, colu, cappuccino?“

„Jo, díky. Dám si třeba tu colu.“

„Hned jsem tady. Počkej chvilku.“

To, co řekla Alice, mě nutilo hodně přemýšlet. Ne to, jak řekla, ať chvilku počkám, ale to, že se možná Jess zachová jako kamarádka a přijde se mi omluvit. Jo, byla jsem naštvaná… Hodně. Ale i tak… Uvidím, co s tím vším udělá čas… Třeba se to nějak vyvrbí a my nakonec zase budeme kamarádky. Byla by totiž docela škoda zahodit naše dlouholeté přátelství kvůli jedné stupidní hádce. Někdy bych si přála, aby bylo všechno jako dřív. Jako když jsem byla malá a nezajímala se o kluky ani o to, co si vezmu na sebe. Nehádala jsem se s kamarádkami a na tátu byla pořád milá. Časy se ale mění… Bohužel… Z mého rozjímání mě vyrušil až Edward.

„Ahoj, Bello, co tady děláš?“

„Ahoj, Edwarde. Čekám na Alice, šla mi pro colu.“

„Aha, víš, Bello, tak mě napadlo, nechtěla bys třeba někdy…“

„Jsem tady! Tady máš colu. Co ty tady děláš, Edwarde? My teď tady s Bellou řešíme důležité věci. Tak laskavě Bellu neotravuj a běž.“

„Ale Alice, to je v pohodě. Mně to nevadí. No, Edwarde, co jsi chtěl?“

„Cože?“

„No, mluvil jsi, ale potom přišla Alice a ty jsi to nestihl doříct.“

„To nic, neřeš to, ale jestli budeš chtít, tak mi někdy zavolej,“ řekl Edward a podal mi malý lísteček s telefonním číslem.

„Jo, díky, ozvu se.“

„No, Edwarde, tak sis zařídil, co jsi potřeboval a teď můžeš zase jít. Ahoj.“

Někdy se mi zdá, že je Alice na Edwarda až příliš tvrdá. Vždyť, co by se stalo, kdybych šla s Edwardem jednou třeba na kafe, nebo do kina? Mně upřímně je totiž Edwardova přítomnost příjemná. Moc ráda bych s ním někam šla. Protože, z Edwarda vyzařuje cosi tajemného, ale na druhou stranu, takový nesmělý kluk. Ráda bych ho poznala blíž. Ale Alice to prostě vadí. Nechápu proč…

„Alice, nemusela jsi ho takhle odpálkovat. Mně nevadí, že si se mnou povídal. Prostě chtěl být milý. V pohodě…“

„Musela, Bello. Věř mi…“

„Ale proč? Docela by mě to zajímalo.“

„O tomhle se přece bavit nebudeme. Přišla jsi kvůli něčemu jinému. Ne, abychom tady probíraly mého bratra.“

„No tak fajn…“ řekla jsem smířeně. Bylo to ale hlavně proto, že jsem se nechtěla s Alice pohádat kvůli takové hlouposti. Byla teď moje nejlepší kamarádka. Já bych sice zvládla být nějakou dobu prostě sama, ale přeci jen je vám líp, když si máte s kým popovídat. A já to opravdu nehodlala kazit…

_

„Ahoj, Bello, už jsi doma? Jak bylo u Alice? V pohodě? Co ve škole? Žádný problém?“ zasypal mě Charlie záplavou otázek už ve dveřích.

„Co je, tati? Jsi nějaký divný. U mě je všechno v pohodě. Ale od tebe jsem takovou hromadu otázek neslyšela už pěkně dlouho. Nechci ti nic vyčítat, ale kdy ses o mě naposledy takhle zajímal?“

„U mě taky dobrý. Jenom jsem nevěděl, jestli třeba nejsi naštvaná kvůli tomu včerejšku. Víš, musel to být pro tebe docela šok, když jsi zjistila, že tvůj starý táta taky může někoho potkat.“

„Tati, věř mi. Mně to vážně nevadí. A jestli se nepamatuješ, tak ses mě ptal už včera večer a taky dneska ráno. A psal jsi mi sms do školy, jestli nejsem naštvaná. Kdybych byla, tak ti to určitě řeknu. Mně se Luisa líbí, jsem ráda, že sis našel někoho, kdo tě má rád. Jenom mi slib, že až se budeš chystat udělat nějakou blbost, jako že odjedete do Vegas a tam se vezmete, tak mi to řekni dřív, než to zjistím od někoho, koho vůbec neznám, nebo až potkám Luisu někde na ulici a ona mě překvapí s tím, že je teď moje oficiální nevlastní matka. Tohle jsou mé jediné podmínky. Jo, a taky to, že až se budete chtít sestěhovat, tak nebudu sdílet pokoj s nikým, kromě nějakého normálního zvířete. A už předem vás upozorňuji, že normální zvíře jsou třeba rybičky, nebo morče, nebo křeček. Ne stokilová doga, která bude zabírat celou mou postel. Až teď je to všechno. Myslím, že tyto lehké požadavky dokážete splnit, pokud ještě na něco přijdu, ráda ti to řeknu. A teď naposledy, ne nevadí mi to. Spokojený?“

„Jo, asi jo. Jsem rád, že ti to nevadí.“

„Jo, tati. Já vím. Nemusíš to pořád opakovat.“

„Tak to je dobře. Můžeš jít. Jo a, Bello, díky.“

„To víš, jsem přece tvá poslušná dospívající dcera.“

V pokoji jsem si sedla k notebooku, a jakmile jsem se připojila na facebook, naskočila mi zpráva od Jess.

Bello, nepamatuji si, co jsem po tom večírku dělala. Jediný, co vím, je to, že jsem určitě nešla s žádným klukem. Probudila jsem se totiž u Angely a ta mi řekla, že jsem šla po večírku rovnou k ní. Vím, že bude trvat dlouho, než se se mnou rozhodneš bavit, ale chtěla jsem ti jenom říct, že nejsem žádná děvka. Jestli sis to o mně myslela, což nepochybuju, tak doufám, že teď už si to nemyslíš. Chtěla jsem, abys to věděla… Jess.

No jo no, jedna zpráva mě fakt umírní. Když jí nestojím ani za to, aby za mnou zašla, tak promiňte, ale opravdu se s ní nezačnu bavit po jedné krátké zprávičce. Možná se chovám jako malá holka, ale víte co? Je mi to jedno. Prostě budu čekat. Budu chodit nakupovat s Alice, asi zavolám i Edwardovi, třeba si opravím známky ve škole. Já netuším, co budu dělat, ale určitě vím, že se nevrhnu Jess kolem krku a nebudu jí plakat na rameno. Jsem nezávislá a dokážu bez ní žít. Tečka, končím. Na dlouho sbohem, Jess.  

Já se vám strašně omlouvám za to, jak dlouho mi trvá přidávání kapitol. Jsem ráda, že povídku vůbec ještě čtěte. ;) Nechci se nijak vymlouvat, ale já opravdu nemám čas... S příští kapitolou se pokusím pospíšit, protože jsem momentálně nemocná a času mám víc než dost. Upřímně ještě vůbec nevím, o čem bude, takže žádná malá ochutnávka... Jinak doufám, že se vám tahle kapitola líbila. Kachna. :)

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je přece star - 11. kapitola: