Jill si půjde koupit šaty a dárek pro Aleca. Ještě předtím si půjde sednout do kavárny a bude přemýšlet o těch Alecových narozeninách.
30.10.2012 (09:00) • ElizabetVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 3067×
Druhý den ráno jsem se převlékla do šatů a nechala Alecovi dopis, že se půjdu projít do kavárny. Když vyjdete z hradu, hned po vaší levici je kavárna. Uvnitř je to hezké.
Sedla jsem si a přišla ke mně milá číšnice: „Co si dáte?“
„Kafe bez cukru, prosím.“
„Chcete k tomu nějaký zákusek?“
„Ne, děkuji.“ Zapsala si moji objednávku a odešla.
Během chvilky mi kafe přinesla.
„Bude to jedno euro.“
Zaplatila jsem jí a přemýšlela, co Alecovi koupit. Chvilku jsem se rozmýšlela nad nějakým oblečením. Oblečení k narozkám, byla by to ostuda. Proč mi to ale neřekl? Kdyby mi to řekl dneska večer, tak bych byla naštvaná. Díky bohu, že mi to Demetri řekl. Dopila jsem kafe a šla se procházet po obchodech. Prošla jsem snad všechny obchody. Podívala jsem se malou ceduli, na které bylo napsáno Zlatnictví.
Supr, snad tam pro něj něco najdu. Hned co jsem tam vešla, padl můj pohled na opravdu suprovej prsten.
„Kolik stojí tento prsten?"
„Tisíc euro.“
„Tak si ho vezmu. Ještě jestli bych se tu mohla po něčem porozhlédnout.“
„Jistě.“
„Máte tu řetízky pro muže?“
„Ano, hned za vámi.“
„Děkuji.“
Bylo jich tam požehnaně. Ale přesto byl jen jeden nejdokonalejší.
„Kolik stojí tenhle náhrdelník?“
„Padesát euro.“
Zaplatila jsem mu za obě dvě věci.
„Prosím, ještě tašku.“ Dal mi tašku a já poděkovala.
Tak jo, teď si půjdu vybrat šaty. Nedaleko je obchod, kde prodávají plesové šaty. Bylo tam opravdu hodně šatů.
„Chcete pomoct vybrat?“ Přišla ke mně paní, které mohlo být tak čtyřicet dva.
„Ano, hledám černé šaty na maturitní ples,“ musela jsem zalhat.
„Dobře, doporučila bych vám tyhle,“ ukázala mi šaty, které se mi hodně líbily.
„Jsou dokonalé, beru je.“
„Mohla bych se vás zeptat, kdy se koná ten maturitní ples?“
„Zítra v pět hodin.“
„Chtěla byste k tomu dnes udělat účes? Samozřejmě jenom na pokus.“
„Ano.“ Zavedla mě do malého salonku s jednou židlí, zrcadlem a přípravky na vlasy.
Seděla jsem tam půl hodiny.
„Jste dokonalá! Mohla bych zítra přijít ve čtyři?“
„Ano. Chcete ten účes nechat?“
„Ano.“
„Jestli byste chtěla, mohla bych vás zítra vyfotit.“
„To byste byla hodná. Kolik chcete za ty šaty a účes?“
„Ten účes máte zadarmo.“
„Děkuji.“
„Šaty stojí dva tisíce dvě stě euro.“ Dala jsem jí peníze.
Šaty mi dala do krabice a do tašky.
„Děkuji, zítra teda přijdu.“
„Nashledanou.“
„Nashle.“
Začíná se stmívat, radši se už vrátím. Vrátila jsem se do hradu a šla do pokoje. Tam jsem zjistila, že můj dopis je pryč. Super, Alec si ho přečetl. Dala jsem tašky na postel, z jedné tašky jsem vytáhla krabici, ve které byly moje šaty.
„Co je v té krabici?“
„Alecu!“ zakřičela jsem na něj.
„Promiň. Co je teda v té krabici?“
„Podívej se.“ Alec otevřel krabici a vytáhl moje šaty.
„Na co máš ty šaty?“
„Koupila jsem si je na ples, který se koná na tvé narozeniny.“
„Já ti to chtěl říct dnes.“
„Bohužel.“
„Moc ti ten účes sluší.“
„Díky.“
„Co je v té druhé tašce?“
„Nic!“ Rychle jsem vzala tašku s tím dárkem pro něj a držela ji za zády.
„Ukaž mi to.“
„Ne.“ Vyběhla jsem z ložnice.
Vím, že je rychlejší než já, ale i tak jsem utíkala. Já jsem do něj narazila a spadla na zem. On si tu tašku vzal a začal to vytahovat. Já rychle vstala a chtěla mu to vzít, on se otočil a nechtěl mi to dát. Než stačil otevřít tu krabičku, já mu ji vzala.
„Proč mi to nechceš ukázat?“
„To je moje věc,“ řekla jsem s úsměvem.
„Dobře, když mi to nechceš ukázat.“
„To bych se jinak tak nesnažila, abys to neviděl.“ S Alecem jsme se vrátili do pokoje.
Šaty jsem si dala zpět do krabice, dárek jsem dala do šuplíku.
„Jestli do toho šuplíku jenom nakoukneš, tak uvidíš, co bude.“
„Ano, šéfová,“ usmál se.
„Hele, já si nedělám srandu, teď to myslím vážně.“
„Jo, neboj, nepodívám se tam, slibuji.“ Podívala jsem se na něj nedůvěřivým pohledem.
Abych mu důvěřovala, políbil mě. Sakra, on ví jak na mě! Lehli jsme si na postel, já jsem položila hlavu na jeho hruď.
„Mám ze zítřka docela strach.“
„Proč?“
„Protože budou všude upíři.“
„A?“
„Já jsem člověk.“
„Ty máš strach z toho, že ti někdo nějakým způsobem ublíží, chápu to dobře?“
„Ano.“
„Neboj se, budu s tebou já nebo Felix.“
„Nechci vás obtěžovat.“
„Neobtěžuješ. To je samozřejmost, nenechám tě tam chodit mezi upíry samotnou.“
Začal mě hladit po hlavě a já usnula.
Doufám, že se kapitolka líbila.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: ElizabetVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Ochráním tě - 9. kapitola:
dalšíííííí :D :D :D 
samozřejmě, že se líbila :) Moc se těším na další :)
už se moc moc těšim na další kapitolku :-) moc se mi ta povídka líbí :-)
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!