Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ochráním tě - 8. kapitola

28.10.2012 (10:00) • ElizabetVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2122×

Video pro korektorku a čtenáře. Od mého nejoblíbenějšího českého zpěváka. 

Druhý den jsem si vzala jsem si šaty od Caia a šla do Velkého sálu. Felix mě tam nechtěl pustit.

„Proč mě tam nechceš pustit?“

„Je tu nová upírka, takže by to pro ni nebylo zrovna nejlepší.“

„Jasně, chápu a kdy tam budu moct?“

„Za půl hoďky.“ Ty jo.

Znuděně jsem se otočila a šla pryč. Půjdu ven, aspoň to tu nezasmradím mým pachem. Procházela jsem se po městě, bylo zataženo. Bavila jsem se s cizími kluky. Dva byli hnědovlasí, ostatní tři byli blonďatí. Měli udělané vlasy, jako to teď nosí kluci – vyžehlené.

Blbli jsme. Na to, že jsem měla podpatky, jsem válela.

„Hele, kluci, já budu už muset jít.“

„A přijdeš zítra?“ zeptal se mě Nikolaj. Byl hnědovlasý s hnědýma očima.

„Jasně, proč ne.“

„Dobře, takže zítra u fontány.“

„Dobře, čau.“ S těmi kluky si rozumím.

Hned jak jsem zavřela dveře od hradu, mě někdo obejmul. Ten někdo byl Alec.

„Kde jsi byla? Všude jsme tě hledali!“

„Byla jsem venku s kluky.“

„S jakými?“

„No, povím ti to od začátku. Chtěla jsem za tebou jít, ale Felix mi řekl, že tu máte novou upírku, tak jsem šla ven. Potkala jsem fajn kluky, zítra za nimi půjdu znovu.“

„Dobře, měl jsem o tebe strach.“

„Měl jsi oprávněný strach. Zítra už ti nic říkat nemusím.“ S Alecem jsme se políbili.

Druhý den jsem si tentokrát vzala šaty, které jsem si koupila před rokem, a šla k fontáně. Chvilku jsem tam musela čekat, až už konečně přišli. Hodně jsme blbli. Den jsme zakončili vtipy, které jsem vyprávěla.

„Už budu muset jít, tak zase zítra.“ A takhle to šlo celý měsíc.

Jednou večer jsem si v posteli četla hororovou knihu. Alec za mnou přišel.

„Nelíbí se mi, že trávíš víc času s těmi kluky než se mnou.“

„A co jiného mám celý den dělat, když jsi furt v sále? Sedět na zadku a nic nedělat? S těmi kluky zabíjím čas a nenudím se. Já ti taky nic neříkám, když strávíš čas s tou Teynou,“ uraženě jsem zkřížila ruce.

Alec si nade mě lehnul.

„Promiň, jenom...“

„Neomlouvej se,“ usmála jsem se.

Druhý den jsem si znovu vzala své šaty. Kluci mě přemlouvali, ať ještě s nimi zůstanu. Bylo deset hodin a v parku jsme tam zůstali já a Nikolaj. Nikolaj mi dal ruku okolo ramen, chvilku jsem si myslela, že si dělá srandu, ale když mě začal líbat, tu myšlenku jsem ihned vypustila.

Začal mě osahávat, bránila jsem se, nebylo mi to nic platné. Osahával mě všude, začal mě hladit na nohou, slzy mi tekly proudem. Byla jsem strachem paralyzovaná, Nikolaj z ničeho nic odletěl metr daleko.

Alec ho začal hrozně mlátit, aby to nevzbudilo pozornost, mlátil ho jako normální kluk, bylo ale vidět, že používá trochu i upíří sílu. Měl tmavě zelené kontaktní čočky.

„Alecu, nech ho už, to stačí,“ řekla jsem potichounku s chraplavým hlasem.

Když už s ním skončil, vzal mě do náruče a odnesl do hradu.

„Proč jsi tam s ním takhle zůstala? To tě nenapadlo, že ti může něco udělat?“ On po tom všem na mě bude ještě řvát?

„Ne, nenapadlo.“

„Ty jsi vážně…“

„Co, blbá? Jsem blbá, že miluji chlapa, který mě přede vším ochrání?“

„Jo, to jsi,“ usmál se.

„Slib mi, že se s těmi kluky už nebudeš stýkat.“

„Zbláznil ses? Myslíš si, že bych se s nimi po tomhle stýkala?“

„Hele, pro jistotu.“

„Jasně, jistota je jistota.“

„Už se nemůžu dočkat, až budeme mít dítě.“ Já se posadila.

„Co se stalo? Řekl jsem něco?“

„Ne, neřekl jsi nic. Já dítě mít nemůžu.“

„Jak jako nemůžeš.“

„Já jsem… jsem… neplodná.“

„Panebože, lásko...“

„Neříkej nic, už jsem se s tím smířila.“ Alec mě obejmul.

Všimla jsem si, že mu stékají slzy.

„Nebreč, to bude v pohodě,“ uklidňovala jsem ho. Nevěděla jsem, že Alec je tak citlivý. Hrozně ho miluji. Když se už vyplakal, podíval se na mě a usmál se.

„Já myslela, že upíři nebrečí.“

„Tak to jsi myslela špatně.“

„Můj pane, potřebujeme vás ve Velkém sále.“ Já jsem tak lekla, až jsem nadskočila. Ten Felix mě štve, jak se furt objevuje z ničeho nic.

„Felixi, příště bys měl klepat!“ zakřičel Alec naštvaně.

„Já budu muset jít pryč.“ Po chvilce někdo zaťukal na dveře.

„Dále.“ Ve dveřích se objevil Demetri.

„Víš, že má Alec pozítří narozeniny?“

 „Vážně? Alec mi nic neřekl.“

„Tak to by jsi měla máknout. Bude ples.“

„Ale, budou tam upíři…“

„Neboj, všichni pozvaní vědí, že jsi člověk.“

„Uf, tak to jsem ráda,“ usmála jsem se na Demetriho.

„Proč mě Aro kousnul?“

„Kvůli žárlivosti.“

„Žárlivosti?“ Aro že žárlil?

„Budu muset zpátky do Velkého sálu.“

A sakra, zítra si půjdu vybrat šaty a koupit dárek. Proč mi Alec neřekl, že má narozeniny?

Doufám, že se líbilo. 

Autor: ElizabetVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ochráním tě - 8. kapitola: