Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nosím smůlu i smrt 6

pictbyjanacullen


Nosím smůlu i smrt 6Po kratší odmlce tu máme další díl naší záhadné Belly, jak jsme slíbily. Snad vás nezklamem a bude se líbit. Vaše Ejdriana a eunta.

 

 

Domů jsem přišla doslova jako opařená, ani jsem dole v kuchyni nepozdravila matku a odešla rovnou do svého pokoje. Moc dobře si nepamatuji cestu domů, ale zřejmě se nic závratného nestalo, protože jsem doma byla. Lehla jsem si na postel v oblečení a zírala do bílého stropu. Na tohle prostě nebyli žádná slova, žádné myšlenky a prostě nic, co by to vystihovalo. Byla jsem opravdu jak opařená a v hlavě mi neustále přehrávala tu scénu s Denisem v parku. Denisem??? Jéjej, opravdu to byl Denis??? Jistě, že byl... okamžitě mě naskočilo to perfektní přirovnání a musela jsem zase myslet na jeho rozkrok. Zaklepala jsem hlavou a snažila se tuto myšlenku vytřídit, ale vždyť jsem ho dokonce za ten rozkrok držela!!!! A bylo to hodně příjemné a ještě příjemnější byl pocit ležet na jeho svalnatém těle a sledovat jeho dokonalou tvář a cítit každičký jeho sval a také cítit jeho vzrůstající rozkrok...

Tak a dost!!!! Potom jsem si zase pro změnu vzpoměla co bylo příčinou našeho nevídaného seznámení. Jistě ten vlkodav - Sušenka. Zničeho nic jsem se začla nekontrolovatelně smát a připadala jsem si jako naprostý blázen. A to doslova. Sušenka, jistě....
Potom mi také utkvěl v paměti ten poslední rozhovor. Jistě, zítra mám rande.!!!

Vyskočila jsem z postele a okamžitě se vrhla na svou šatní skříň. Otevřela jsem ji, ale nic závratného jsem opravdu nenašla. Vše moc nudné a nevýrazné. Popadla jsem svůj batoh, peněženku a utíkala po schodech dolů.
,,Jedu do města." Křikla jsem na matku, která zrovna chystala něco k večeři. Zřejmě chtěla něco namítat, ale nestihla to, protože já už seděla v jejím autě a startovala. Potřebuji vypadat dobře a stále jsem byla nadšením celá bez sebe. Vím, že se to zdá špatné, ale já byla tak šťastná. Doufala jsem, že to bude dobré a já konečně potkala svou spřízněnou duši. Svého anděla, který mě bude ochraňovat a já budu ochraňovat jeho. I když. No, v mém případě bych to radši moc nerozváděla do detailů.

Přiřítila jsme se do prvního obchodu s oblečením a poskakovala od jednoho regálu k druhému. Všechno bylo zase až moc výstřední a já potřebovala něco co uchvátí a přitom se v tom budu cítit dobře. Peněz jsem měla docela dost, ale stále jsem nemohla kápnout na něco dobrého. Dokonce mi začala pomáhat i prodavačka, ale po chvíli to vzdala. Byla jsem hrozná a jen tak něco se mi nelíbilo. To bylo moc barevné, to bylo hnusné, to velké a to bych si na sebe v životě nevzala. Poté, co mi sundávala jednu halenku z vrchní poličky a všechno se jí vysypalo na hlavu a přitom uklouzla na podlaze a hlavou se přímo udeřila do zmíněného regálu, tak jsem odcházela. Prodavačce jsem se omluvila, ona teda nechápala proč, ale já ano. Už jsem byla skoro u dveří na pohybový senzor, když jsem narazila do nějakého člověka. Hlavu jsem měla skloněnou, ale okamžitě jsem se podívala a viděla jsem se kdoví kde...

Přede mnou stál Denis. Na tváři se mu usídlil šibalský úsměv a jeho oči zářily štěstím. Zhluboka jsem se nadechla a znovu cítila tu jeho mužskou vůni, která mi učarovala. Ale co teď?
Stála jsem tam a hleděla mi to očí a on do těch mých. Stála bych tam jako kůl v plotě klidně celej den, kdyby první nepromluvil.
„Jsem rád, že jsem tě potkal dřív než zítra,“ naklonil se ke mně a rty těsně u mého ucha zašeptal „pořád na tebe musím myslet krásko.“ V tu chvíli jsem úplně zrudla, sklopila jsem hlavu a zaslechla jeho nádherný smíchy.
„Snad se přede mnou nestydíš.“
„Ono to jinak ani nejde,“ promluvila jsem konečně, ale jako bych ztratila hlas a já to spíše zašeptala.
„Copak tady vlastně děláš?“
„No jsem v nákupním centru, takže nakupuju.“ Nevinně jsem se na něj usmála.
„To je mi jasné, ale co přesně nakupuješ?“ 
„Nebuď zvědavej, budeš brzo starej. A víš co, nech se překvapit.“ Laškovně jsem na něj mrkla a bylo vidět, že to zabralo. Můj pohled mi opět sklouzl k jeho rozkroku, který byl nacpaný víc než by měl. Rychle jsem zavřela oči a zatřepala hlavou, abych si takovéto myšlenky vyhnala z hlavy. 
Asi si toho nevšiml, protože to nijak nekomentoval, spíš vypadal, že nad něčím přemýšlí.
„Můžu vědět, nad čím přemýšlíš?“ 
„No, nevím, nevím.“ Tvářil se přímo ďábelsky.
„No tak, přece to není žádný tajemství nebo jo?“
„Přemýšlím nad tím, co kupuješ tak tajemnýho, že se mám nechat překvapit.“
,,Uvidíš sám..." řekla jsem opět tajemně. Přímo to mezi námi jiskřilo a já byla jako v sedmém nebi. 
,,Hm... tak to si nechám líbit. A co máš teď v plánu?" Zeptal se a přiblížil se ke mně. Jeho ruka skončila okolo mého pasu a rty otřel o mou tvář. Byla jsem jako v tranzu a zapomínala dýchat. Jeho blízkost byla přímo magická.
,,Já... já..." koktala jsem a snažila se vzpamatovat z jeho útoku na mě, ale beznadějně.
,,Ano?" Zeptal se a bylo zřejmé, že si mé panikaření užívá.
,,Chci koupit něco Sušence?" Zeptala jsem se a snažila se znovu dýchat.
,,Sušence?"
,,Ano... mám ji totiž moc ráda. Uchvátila mě." Řekla jsem a zasmála se a trochu se z jeho přítomnosti uklidnila. Smích mi pomohl.
,,Uchvátila? No, to se ani nedivím. A uchvátilo tě ještě něco?" Zeptal se velmi dráždivým hlasem a já byla na rozpadnutí. Jistě, že mě něco uchvátilo, ale zrovna jsem na to neviděla. I když... uchvátilo mě toho podstatně víc... jeho hlas, jeho obličej, jeho tělo a hlavně... jeho rozkrok...hm...
Hlasitě jsem polkla a snažila se nečervenat.
,,Může být." Řekla jsem polohlasně, ale slyšel mě.
Svou rukou zvedl mou bradu a podíval se mi znovu do očí.,,Ty jsi uchvátila mě." V tu chvíli jsem ztratila veškerý zbytek sebeovládání a mě se podlomila kolena, naštěstí jsem měla jeho ruce omotané kolem mého pasu a tak pro něj nebyl problém mě zachytit. Jenže jeden problém se tu ukázal. Tím, že já jsem ztratila rovnováhu,tak jsem se celou svou vahou svalila na něj, on udělal o krok dozadu a přitom si přišlápl rozvázanou tkaničku a my letěli směrem k zemi, zase.
„Já, moc se ti omlouvám, nechtěla jsem, ale když já si nemůžu pomoct.“ Soukala jsem ze sebe nějakou omluvu, která zněla spíše jako směsíce vět, které nedávaly dohromady smysl.
„Za co se mi omlouváš?“ Usmíval se od ucha k uchu.
„Za to, že jsme spadli?“
„Za to nemůžeš, dokonce tak trochu myslím, že za to, že se ti podlomila kolena můžu tak nějak já.“ Podíval se na mě tázavým pohledem a mou odpovědí byl rudý obličej a kdo ví, jestli to zůstalo jen u obličeje.
Přemýšlela jsem, že se vyhrabu rychle na nohy a studem se propadnu do země, nebo přinejmenším uteču, ale zvážila jsem i tu možnost, že bych ho zase nechtěně někam kopla a to bych opravdu nerada. Nechci z něj přece udělat mrzáka, třeba to co má v těch kalhotech bude ještě potřebovat. Kdo ví...
,,Opravdu promiň... já jsem hrozná..." snažila jsem se nějak narovnat konverzaci, ale neustále mě přitahoval ten jeho rozkrok. Jako kdyby tam měl magnet či co...
,,To si nemyslím."
,,Ale já jo." Bránila jsem se, ale potom jsem si uvědomila, že se opět stále nacházíme v té poloze jako včera v parku. Musela jsem se tomu zasmát a zase Denis teď nic nechápal.
,,Něco k smíchu?"
,,Hm... řekla bych že docela ano." Chlámala jsem se a nedokázala přestat. Zřejmě chtěl taky znát ten dobrej vtípek.
,,Teda?"
,,Potkali jsme se dvakrát a vždycky skončíme na sobě a na zemi, v takové skvělé pozici."
,,Taky mi přijde skvělá."
Musela jsem se smát ještě víc.
,,Měli bychom se zvednout. Lidi už se docela zajímavě dívají," řekl a my oba spustili další dávku smíchu. Měl ale pravdu, lidi chodili nevěřícně okolo a kroutili hlavami. Sice nedobrovolně, ale nakonec jsem se přece jenom zvedla a pomohla mu nahoru. Neustále jsme se smáli a Denis mě zničehonic políbil na tvář. Celá jsem se zachvěla, ale bylo to velmi příjemné a vzrušující zachvění.
,,Mohu tě doprovodit?" Zeptal se a rovnou mě chytil za ruku. Nebránila jsem se.
,,Jistě," řekla jsem a vydali jsme se směrem k eskalátoru a pozorovali lidi okolo sebe.
Nastoupili jsme a jeli do nižšího patra. Hleděli jsme si do očí a bylo nám oboum víc než dobře. Denis si mě přitáhnul k sobě a hladil ve vlasech. Už jsme se pomalu blížili do spodního patra a měli vystupovat. Nikdy jsem tyhle jezdící schody neměla ráda, to nepopírám, proto jsem rychle vystupovala a snažila se nahmatat pevnou půdu pod nohama.
Denis ale zaostával za mnou a já se tedy otočila. 
Proč???
Jeho nohavice se zasekla do eskalátoru a nechtěla se pustit. Snažil se ji vytrhnout, ale rychlost byla veliká a jemu to stahovalo nohavici stále dál a dál. Začaly rupat švy a on se snažil rychle ty kalhoty svléct, ale ani to nestihl. Ozvalo se další škubnutí a Denis stál přede mnou v celé své kráse.
Bože... ten pohled...



« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (eunta)


 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nosím smůlu i smrt 6:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!