Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nosím smůlu i smrt 4

03.12.2009 (09:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3399×

Jeho rty se jemně otřely o ty mé. Pod návalem tolika emocí jsem pootevřela rty a jeho jazyk pronikl do mých úst a pohrával si s tím mým. Ačkoli jsem vůbec nevěděla co mám dělat, tak to šlo tak nějak samo, přirozeně. Nestačila jsem s dechem a on se přesunul na můj krk a přitom mi ruku omotal kolem pasu a přitáhl si mě blíž na své tělo, z kterého sálalo teplo. Bylo toho na mě najednou tolik, že jsem nevěděla co dřív. Moje ruka vyrazila k jeho hrudi a v tom jsem uslyšela ohlušující ránu nedaleko nás. Oba jsme se prudce otočili a zůstali stát s otevřenou pusou. Na vedlejší křižovatce se srazily tři auta a jedno z nich se převrátilo na kapotu. Bylo slyšet jen vrzání vykřivených kol a zoufalé volání o pomoc. Chtěla jsem se k nim vydat, ale Benjamin mě nepustil.
„Pusť mě! Misíme jim pomoct.“ Jenže v tu chvíli jsem vydělala stejně jako on, že je příliš pozdě na jejich záchranu, ze všech aut se vyléval benzín a z jednoho z nich vyskakovaly malé plaménky. Proč mám zase ten pocit, že za to můžu já? Jen se na chvíli otočím k neštěstí zády a stane se strašná katastrofa. To nemůžu být aspoň na malý okamžik normální a šťastně zamilovaná?

Další rána, tentokrát už výbuchu prvního auta a pak to bylo jako řetězová reakce a vybuchlo druhé a třetí. Ještě než to vybuchlo, tak jsme utíkali co nejdál od místa. Jenže jak se ozval třetí výbuch, tak jsme se zastavili a sledovali tu katastrofu. V tom jeden plech vyletěl do vzduchu a mířil přímo na Benjamina.
„To neee!“ Toho mi nevezme. Skočila jsem po něm a stáhla ho na zem. Bylo to jen tak tak než mu ten kus plechu oddělil hlavu od těla. 
„Jsi v pořádku? Jsi celej?“
„Jo, asi jo.“ Zvláštně se na mě podíval, zatřepal hlavou a podíval se směrem, odkud byly slyšet sirény přijíždějící záchrany, jenže tady už nebylo co, nebo spíš koho zachraňovat.
„Měli bychom jít, tady nebum k ničemu. Doprovodím tě domů.“ Zvedl se na nohy a pomohl mě. Šli jsme mlčky, on s hlavou svěšenou s vlastními myšlenkami a já z něj nespustila oči. Teď mu určitě konečně došlo, že jsem jen chodící nebezpečí, která čeká na vhodnou chvíli zatnout drápky a stáhnout do pekla. Bylo by to jen dobře kdyby si to uvědomil, ale když já tak nechci, nechci aby mě opustil, ne zrovna teď.

Došli jsme k mému domovu a oba se zastavili, stáli jsme naproti sobě a já čekala na verdikt, na svou popravu.
„Bello, no víš...já, chtěl bych tě pozvat dneska večer na pouť. Jestli bys teda šla?“ V tu chvíli mi spadl obrovský kámen ze srdce, protože se ode mě nechtěl sržet dál, i když by měl.
„Moc ráda.“ Nadšeně jsem mu skočila kolem krku a políbila ho na krk. Když jsem si uvědomila, jak zbrkle jsem jednala, tak jsem se stáhla a o krok ustoupila, sklopila zrak a ruce si spojila za záda. Uslyšla jsem jeho nádherný smích a poté ucítila jeho dlaň pod mou bradou.
„Sluší ti, když se červenáš. V osm tě vyzvednu.“ S těmito slovy mi dal letmý polibek na tvář a otočil se k odchodu a já také. Ještě jsem se po něm otočila a on udělal to stejné. Usmáli jsme se na sebe a on dodal.
„A nic nepodpal.“ Laškovně na mě mrkl a já na něj dětinsky vyplázla jazyk a odpověděla.
„Pokusím se.“ Oba jsme se společně zasmáli a každý šel svou cestou.

Do našeho domu jsem vstoupila chvilku poté. Matka nebyla ale doma sama. Až teď jsem si udědomovala, co se vlastně stalo. Bylo to tak tak. Málem jsem o Benjamina přišla, ale konečně jsem po tak dlouhé době zasáhla a mělo to kladný účinek. Byla jsem sama se sebou spokojená. Potom jsem si ale vzpoměla na všechny ty lidi, co museli sedět v těch autech. Všichni byli do jednoho mrtví. Co když tam bylo nějaké dítě??? Zaklepala jsem hlavou a snažila se myslet na něco jiného, ale pořád jsem to měla před očima. Matce to raději ani říkat nebudu, stejně až to uvidí v televizi jí to bude jasné. Už jsem přesně viděla její strhaný a ustaraný obličej. 

Vstoupila jsem do kuchyně a matka seděla u jídelního stolu a nějakou ženou. Byla tak jejího věku, zřejmě nějaká kolegyně z práce. Matka pracovala ve školce a tak to také musela být nějaká učitelka.
,,Ah Bello, už jsi doma?" Zvýšila matka hlas a já hned poznala, že mě nečekala tak brzy. V jejím hlase byly jisté obavy. Jak by taky ne, nestihla svou kolegyni zavčas vypravit z našeho domu. Musela jsem se pousmát. 
,,Jsem. Už odcházím nahoru." Ujistitla jsem ji, ale matčina kolegyně udělala něco, co jsem opravdu nečekala.
,,Tak ty jsi Bella?"
,,Ano."
,,Máš krásnou dceru René, jen co je pravda. Celá matka." Rozpovídala se žena a chtěla vstávat a zřejmě mi podat ruku na seznámení. René ztvrdnul úsměv na rtech a oči říkaly jasné - nebezpečí!!! Nechtěla jsem se k ní přibližovat, nevěděla jsem, zda je to dobrý nápad, ale bylo by velice neslušné nepodat jí ruku. Přistoupila jsem tedy blíž. René snad už ani nedýchala.

Žena však nevěděla, kdo stojí před ní. Stála před ní smůla i smrt v jednom. Žena plynule vstávala, ale k mému neštěstí na sebe vylila celou tu horkou kávu. Přímo do jejího klína. Tomu jsem však nemohla zabránit. Byla ode mě ještě moc daleko. Celá jsem se otřásla, když jsem zaslechla její křik. Na nic jsem nečekala, podívala jsem se smutně na svou matku, které zděšení z očí přímo sálalo a okamžitě se snažila pomoci své kolegyni. Odešla jsem rychlým krokem nahoru do svého pokoje. Zhluboka jsem dýchala, ale nemohla jsem se uklidnit a to budu čekat na Benjamina ještě celé dvě hodiny. Potřebovala jsem se uklidnit, ale nechtěla jsem ho obtěžovat. 

Vlezla jsem si do vřelé vany a pokoušela se uklidnit. Přemýšlela jsem o všem. Hlavně o sobě. Co jsem zač? Proč se lidem v mém okolí dějí tak hrozné věci??
Myslela jsem také na Daniela. Byl to můj první přešlap a on bude mít do konce života jenom a jenom trápení. Díky mě. A potom tu byl také Benjamin. Byl naprosto okouzlující a musela jsem si přiznat jednu neskutečnou pravdu. Bránila jsem se tomu, ale postupem času jsem zjistila, že jsem se do něj zamilovala. Bylo to jenom na začátku a já plula na oblacích. Byl to krásný a neskutečný pocit. Zamilovaná jsem nikdy nebyla. Bylo to něco nového a nepoznaného. 

Bylo už deset minut po osmé hodině a Benjamin nikde. Už mi začal běhat mráz po zádech a obávala jsem se čím dál víc při každé minutě. Chodila jsem po kuchyni a snažila se pravidelně dýchat. Co když se mu něco stalo?
,,Bello?" Zavolala matka z obývacího pokoje zděšeně. Od odchodu své opařené kolegyně se mnou nepromluvila a já se jí ani nedivila. Byla jsem pohroma první třídy.
,,Ano?" Zeptala jsem se opatrně a vstoupila do obýváku. Matka seděla na pohovce a nevěřícnýma očima sledovala televizi a mě to bylo hned jasné. Matčina hrůza v očích byla zjevná. Došlo jí to.
,,Nebudu ti nic říkat... Radši," řekla jsem smutně a matka už se nadechovala, že něco řekne, ale v tom zazvonil zvonek. Byla jsem neskonale šťastná. Utíkala jsem ke dveřím.
,,Ahoj," řekla jsem vesele a chtěla ho okamžitě políbit, ale Benjamin byl rychlejší. Bylo mi tak krásně a volně. To jsem nikdy nezažila a také jsem si to náležitě užívala. Když budu dávat pozor a vyhledávat případné nebezpečí Benjaminovi se nemůže nic stát. Tímto jsem se utěšovala a doufala v to.
„Ehm, ehm...“odkašlala si nenápadně René.
„No, mami tohle je Benjamin. Tohle je moje máma René.“ Představila jsem je a oni si podali ruce. Nemohla jsem si nevšimnout, jak si ho máma prohlíží a kontroluje případné poranění, viděla jsem v jejích očích strach o něj.
„Bells můžeš na okamžík do kuchyně?“ To bude výslech.
„To v televizi nechci řešit, ale kdo je tohle?“
„Je to můj spolužák, už seznáme nějakou chvíli a nic se mu nestalo.“
„Víš jistě, že je to to správné?“
„Vím, že není, ale ty sama jsi chtěla ať se začlením a jsem jako všichni ostatní a s ním se mi to daří. Budu na něj dávat pozor.“
„No dobrá, snaž se ho...“ 
„...nezabít. Neboj o nic víc mi ani nejde.“ Dodala jsem místo ní. Jen se na mě usmála a my mohli vyrazit.
Přijeli jsme na obrovskou pouť, která se konala ve vedlejším městě. Bylo to obrovské a monstrózní. Něco takového jsem nikdy neviděla. Tyto atrakce mě totiž děsily a bála jsem se jich. Postupem času jsem také uznala, že je to v mé přítomnosti nebezpečné i pro ostatní. Dnes mě to ale netížilo, byla jsem s Benjaminem, drželi jsme se za ruce a užívali si přítomnosti toho druhého. Polibky od něj jsem vřele přijímala a byla snad nejšťastnější za celý svůj život.

Ben mě dotáhnul na jednu atrakci. Twister. Už při tom názvu jsem se otřásla, ale Benovo nadšení bylo obrovské. Chtěla jsem mu udělat radost. Chvění v žaludku jsem si nevšímala. Viděla jsem jenom jeho zářivý úsměv na celé kolo. Ben zaplatil vstup a my stoupali nahoru po schodech směrem k atrakci. Asi mi začínalo být špatně, ale snažila jsem se to dostat do pozadí. Vstoupili jsme do atrakce. Bylo tam místo pro čtyři lidi a byli jsme rozmístěni do obrovského kruhu. Kolem pasu nám připli pás a měli jsme se chytit horních držadel. Tak tohle nebudu dobré. Ben byl hrozně nadšený a říkal, že se mi to bude určitě líbít. Já si ale už tak jistá nebyla. Pořadatel zavřel malý vstup a atrakce za začínala rozjíždět.

Tak takhle jsem si to rozhodně nepředstavovala. Dívala jsem se přímo na Bena, byl naproti mě. Moje divné tušení bylo zpátky. Něco je v nepořádku. Něco se stane. Tak moc jsem si přála mýlit se, ale bylo to přímo přede mnou. Atrakce se rozjela naplno a motala se dokola a přetáčela se nahoru a dolů. Už to nešlo zastavit a já najednou uviděla zděšený výraz v Benových očích. Ne!!!!

Jeho horní držení na ruce upadlo a tak už se držel jenom jednou rukou. Ne!!! Prosím, nech ho!!!! Začala jsem panikařit, tady jsem mu pomoci prostě nemohla. 
,,Pomoc!!!" Křičela jsem a druhý pár, co tam s námi byl se na mě nevěřícně koukal. Zřejmě netušili, v jakém hrozném nebezpečí jsou.
Potom se ale stalo ještě něco horšího. Benovi se urval i pás, co měl kolem pasu. Potom už to bylo všechno ztracené. Jeho ruce neudžely takový tlak a musel se pustit. Rychlostí blesku se jeho tělo zmýtalo v atrakci a naráželo do kovových mříží. Zoufale jsem křičela, ale přes hudbu, která všude hrála mě nikdo nemohl slyšet. Benovo tělo naráželo i do druhého páru a oni začali také křičet.

Venku si konečně pořadatel všimnul, že je něco v nepořádku. Já byla na pokraji zoufalství. Hystericky jsem křičela a cítila, že konečně atrakce zastavuje a jenom beznadějně sledovala Benovo tělo. Nedá se ani popsat, co jsem v danou chvíli cítila, když se díváte na člověka, kterého milujete a on trpí a vy mu nemůžete pomoci. Atrakce se zastavila a Benovo tělo bezvládně leželo uprostřed. Slzy mi stékaly po tváři a já se snažila vyprostit z pásů. 

Pořadatel okamžitě volal sanitku. Druhý pár byl pěkně pomlácený a mě opět nebylo nic. Zoufale jsem se přiřítila k Benovi a opatrně ho otočila směrem ke mě. Jeho obličej byl celý od krve a musel mi určitě něco zlomeného. Spíš by se dalo najít víc zlomeného než nezlomeného, ale rozně jsem si oddychla. Byl živý.  
Během chvilky u nás byli záchranáři a já jela spolu s Benem do nemocnice. Po cestě jsem se rozhodla. Nebyla jiná možnost. Příště by to mohlo dopadnout ještě hůř. Nemůžu vystavovat lidi, které miluji takovému nebezpečí.

Ben měl pohmožděniny po celém těle a zlomené obě ruce, klíční kost a několik žeber. Naštěstí neměl žádné vnitřní krvácení. 
Vstoupila jsem do jeho pokoje. Musela jsem se s ním alespoň rozloučit, vím, že to bude bolet. Ale lepší psychická bolest, než fyzická. Samozřejmě v tomto případě. Dodávala jsem si odvahy. Pro jeho dobro ho opustím.

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (eunta)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nosím smůlu i smrt 4 :