Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nosím smůlu i smrt 3

02.12.2009 (08:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3634×

Byla jsem pohlcena do tmy a věděla jsem, co to způsobilo. Daniel. Bože ten úžasný a krásný Daniel je teď na pokraji smrti jen a jen kvůli mně. Jsem zrůda, která by potřebovala zprovodit z tohoto proradného světa. Nepatřím sem a nezasloužím si být v přítomností lidí.

Okolo sebe jsem vnímala řeč lidí a pípání nějakých přístrojů. Prudce jsem otevřela oči a nad sebou jsem měla jenom panenské bílo. Jak absurdní. V mém případě by to měla být spíše ďábelská červená a spalující plameny.

,,Slečno, jak se cítíte?“ Zeptala se docela objemná sestřička a mile se na mě usmála. Já měla ale v tuto chvíli jenom jednu otázku. Ta byla nejdůležitější.
,,Kde je Daniel?“ Zeptala jsem se zbrkle.
,,Vy jste jeho příbuzná?“ Bylo na ní vidět, že by o tom nejraději nemluvila.
,,Ne, přítelkyně. Byla jsem tam s ním.“
,,Je na jednotce intenzivní péče. Je na tom hodně špatně. Má popáleniny na 30% těla.“ Odpověděla zkroušeně a mě se sesypal můj už tak špatný svět. Musela jsem začínat zase od začátku. Tady jsem už nemohla zůstat.
„Proč jsem tady?“
„Omdlela jste a tak Vás sem převezli také, ale už se zdáte být v pořádku, tak bychom Vás mohli pustit domů,“ odpověděla a dívala se při tom do nějakých papírů.
„Každou chvíli by se tu pro Vás měla stavit Vaše matka, volali jsme ji a je na cestě, tak vydržte tady.“ S těmito slovy odešla a zanechala mě samotnou. Mohla jsem se tak utápět ve svém žalu.
„Proč?! Proč zrovna já?!“ Řvala jsem do prázdna a poté jsem se hlasitě rozvlykala. Po pár minutách se ve dveřích objevila mamka s ustaraným obličejem a já propukla v ještě hlasitější pláč.
„Mami, stalo se to zase!! Za všechno můžu já!!“ Vysoukala jsem ze sebe mezi vzlyky. Došla ke mě a objala mě.
„Pššt, holčičko moje, to neříkej, ty za nic nemůžeš, není to tvoje vina.“ Nijak jsem na to nereagovala, jen jsem tišeji plakala dál. Po nějaké chvíli jsem se trochu uklidnila a dovnitř vešla sestřička.
„Vše je vyřízeno, můžete odejít.“
„Mohla...mohla bych ho vidět?“ Sestřička se zatvářila dost podivně, ale přikývla. To co jsem ale viděla bylo otřesné, půlku obličeje měl obvázanou a stejně tak i část těla. Říkali, že to přežije, ale já věděla, že tímto jsem mu zkazila celý zbytek života. Nevydržela jsem ten pohled a utekla ven k našemu autu. Mamka nic neříkala, ale věděla jsem, že přemýšlí co dál, já měla jasno, do školy mě už nedostane. Mlčky jsme dojely domů a až před domem jsme se zastavily a ona začala.

„Není to tvoje vina, tohle se mohlo stát komukoli, jen on byl prostě přímo na ráně.“ Nevím, jestli se snažila přesvědčit mě nebo sebe.
„A proč to teda nezasáhlo mě? Stála jsem hned vedle něj, držela jsem ho za ruku!“ I když jsem nechtěla, tak jsem na ni křičela, nemohla jsem si pomoct.
„Jak říkám, mohlo se to stát komukoli, nebudeme se o tom dál bavit zlatíčko, zapomeň na to, on se z toho dostane. Prostě to byla nehoda, za kterou jsi nemohla.“ Jak po mně mohla chtít, abych na to zapomněla?
„Nejde zapomenout,“ tiše jsem zašeptala. 
„Já vím,“ pohladila mě po vlasech a vstoupila do domu. 

Do konce týdne jsem nechtěla do školy, já tam vlastně nechtěla vůbec, ale mamka mě ukecala, viděla jsem na ní, jak moc by si přála, abych někam zapadla. Já sice věděla, že to se nikdy nestane, ale chtěla jsem ji udělat radost, a tak jsem souhlasila. Ale byla to zřejmě chyba. Ve škole to okamžitě všichni věděli, byla to žhavá novinka. Všichni Daniela litovali a svalovali vinu zákonitě na mě, protože já z toho vyvázla dobře. Daniela jsem také litovala, ale neodvažovala jsem se za ním jít do nemocnice. Při mém štěstí by mu mohl vypnout nějaký dýchací přístroj, a to už bych opravdu nezvládla.

Nejhorší na tom všem ale bylo, že se všichni nějak dozvěděli o mé minulosti, o mém dětství. Klepy se šířily neuvěřitelnou rychlostí. Vždy mě před tímto ochraňovala matka, ale tady jsem na to byla úplně sama. Spolužáci si ode mě odsedávali na hodinách. Nikdo se mnou nebavil a každý se mi vyhýbal obloukem. Chtěla jsem vykřičet do světa… Děláte dobře !!!… ale prostě to nešlo. Trápilo mě to a byla jsem den ode dne skleslejší.

Už jsem ani nedoufala, že může být něco lepší. Matka se trápila, já jsem se trápila a lidi se mi vyhýbali. Na jednu stranu jsem byla ráda, alespoň neublíží moje přítomnosti někomu dalšímu, ale uvnitř jsem cítila, že tohle není život pro mě. Přece někdo nemůže takto pořád trpět. Čím jsem si to zasloužila??? Měla jsem se narodit někde jinde a možná i jako něco jiného. 

Bezduše jsem chodila po škole a jenom viděla, jak z mé trasy všichni odcházejí. Už jsem se tomu ani nedivila. Už jsem to tak brala. Byla jsem vyvrhel, který se nezaslouží soucit a natož nějaké přátelé. Potloukala jsem se sama a byla sama se svými myšlenkami.

,,Promiň, ty jsi Bella, že?“

Co to ???… něco se změnilo…

Vzhlédla jsem a přede mnou stál velmi hezký mladý kluk, mohlo mu být jako mě. Měl vlasy černé jako uhel a upřímný pohled. Nebyl to typický lamač dívčích srdcí, ale něco měl do sebe. Vypadal velice vyzrále a svědomitě. To, co mě ale překvapilo, byla jeho náklonnost vůči mě. Jen tak mě nikdo nikdy neosloví. Každý se mi vyhýbá. On by měl udělat to samé. Není dobré, že se tu se mnou vybavuje. Mohla by na něj například spadnout zářivka, která je pověšená u stropu. Stojí přímo pod ní. Zaklepala jsem hlavou. Nic jsem mu neodpověděla, otočila se a okamžitě odcházela pryč. Musím se prostě vyvarovat takovýchto setkání. Nepřináší to nic špatného.

Bylo to moje předsevzetí, kterého jsem se chtěla držet. To by ale ten dotyčný kluk musel mít to samé, ale on jako naschvál dělal přímý opak. Zastavil mě ještě na obědě a před hodinou. Už jsem byla zoufalá. Utíkala jsem po vyučování ze školy a doufala, že na mě nikde nebude čekat. Jak šeredně jsem se ale mýlila.
Jen co jsem vyšla ze školy, tak se ke mně připojil, ale tentokrát nic neříkal. Mlčel a díval se na mě. Prudce jsem se zastavila a podívala se na něj, měl v očích otázky, ale pořád byl potichu.
„Neměl bys tu být. Měl bys utéct.“
„Proč? Já tu chci být.“
„Tys neslyšel to co se o mně říká?“
„Slyšel, no a?“
„Je to pravda. Měl by ses ode mě držet co nejdál, jako všichni ostatní.“
„Pokud vím, tak jsem na živu a přitom tady s tebou stojím a bavím se s tebou, takže to nebude nějaký prokletí. Podle mě měli jen ti ostatní narozdíl od tebe moc velkou smůlu.“ Zůstala jsem na něj nevěřícně zírat.
„Jsi blázen.“ Zatřepala jsem hlavou a vykročila si to k domu. On šel celou cestu se mnou, před domem mě pohladil po tváři a rozloučil se se mnou. Dívala jsem se za ním a čekala, jestli ho třeba nesrazí holub do hlavy, ale nic se mu nestalo. Prostě odešel. 
Další den jsem čekala, jestli nebude mít třeba zlomenou ruku, kterou mě pohladil, ale jak to vypadalo tak bylo všechno v pořádku a dokonce měl úsměv na tváři, když se ke mně blížil. 

Takto to bylo další dny, vždy mě doprovázel ze školy a pak mě dokonce čekal i před domem ráno, aby se mnou šel do školy. Byli jsme si pořád blíž a blíž. Bylo mi to hloupé, ale moc jsem s ním nehovořila. Stačila mi jeho přítomnost a jednou jsem si uvědomila, že vlastně neznám jeho jméno. Začala jsem se červenat, protože to bylo velice trapné. Chtěla jsem se ho zeptat, ale po tak dlouhé době, co se mnou chodil do školy i ze školy, prostě trapné. Ale hlodalo mi to v hlavě a musela jsem to vědět. Možná David, nebo Mark ... ale takové jsem opravdu nečekala. 

,,Víš, je mi to trapné, vím, že je to ode mě hloupá a nepřípustná otázka, ale ... " začala jsem po cestě do školy a zase se odmlčela. On se na mě tázavě podíval a bylo vidět, že je rád v mé společnosti, i když já jsem věděla, že to není dobré. Hlavně pro něj dobré, ale nechtěl si to nechat vymluvit. Bylo mi s ním dobře, to ano, ale nechtěla jsem si ho připustit k tělu. Měla jsem strach už ze všeho a pokaždé koukala do svého okolí, zda nehrozí nějaké skryté nebezpečí.

,,Ano, Bello?" zeptal se a vykouzlil krásný úsměv. Jeho černé vlasy byly přímo magické. 
,,Nebudeš se mi smát?" Zeptala jsem se znovu a začala se červenat a srdce mi bušilo jako šílené. Buď se hrozně ztrapním, nebo se bude smát. Mohla jsem si vybrat.
,,Ne, to nebudu, Bello," odpověděl klidným hlasem a pokračoval v chůzi. Já se ale zastavila. Zpozoroval to a zastavil také.
,,Je to něco vážného?" 
,,Neznám tvoje jméno." Řekla jsem poraženě a sklopila hlavu do země. Nechtěla jsem vidět jeho výraz. On se ale zachoval úplně jinak. Přistoupil ke mě. Já instinktivně ustoupila, ale on se nedal odbýt. Bože, už mu nechci říkat ON!!!
Na své bradě jsem ucítila jeho vřelou ruku. Hřála a byla sametově hebká. Prstem mi přejel po celé linii čelisti a donutil mě zvednout obličej a podívat se na něj. Zprvu jsem se bránila, ale jeho dotek byl tak příjemný a něžný. Bylo těžké se nepoddat. Zvedla jsem tedy hlavu a podívala se do jeho očí. Bylo v nich tolik a já pocítila chvění. Co to se mnou dělá??? Proč mi tohle dělá??? Copak nechápe, že jsem pro něj nebezpečná??? Že jsem nebezpečná pro všechny???

,,Chceš znát mé jméno?" Zašeptal tiše a byl stále blíž a blíž. Z jeho blízkosti jsem doslova šílela. Zhluboka jsem polkla, než jsem to vyslovila.
,,Ano, chci." Zašeptala jsem nazpět a cítila to hmatatelné napětí mezi námi.
,,Benjamin." Zašeptal do mého ucha a svými rty opatrně sjížděl k mým.

Vůbec jsem netušila, co se to se mnou děje a co se to děje s ním. Měl vůbec rozum??? Zřejmě ne, protože jinak by tohle vůbec nezkoušel, ale bylo velmi těžké odolat. Copak můžu odbývat takové dvoření? To se nedělá.
Začala jsem zhluboka a nepravidelně dýchat. Jeho vřelý teplý dech jsem cítila na své tváři. Tohle měl být můj první polibek. 
Jeho rty se jemně otřely o ty mé.

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (eunta)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nosím smůlu i smrt 3: