Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nosím smůlu i smrt 21

09.02.2010 (07:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3387×

Leželi jsme stále spojeni v sobě a hlasitě oddechovali, dokud to příjemné ticho nepřehlušil hlasitý blesk. Šíleně jsem se lekla a srdce se mi prudce rozbušilo.

,,Není ti nic Bells?” zeptal se mě starostlivě Edward.
,,Ne, to nic. Jen jsem se lekla toho blesku. Myslela jsem, že dnes má být krásně.”
,,To máš pravdu, mělo být. Něco je špatně.” Zamračil se pro sebe, ale já už se nechtěla zabývat bleskem. 

,,Tohle jsem teda opravdu nečekala," pošeptala jsem mu svůdně do ucha a byla opravdu šťastná, protože z nějakého záhadného důvodu se nestalo nic strašného. Z nějakého divného důvodu je vše v pořádku. Nebo se mýlím a to zlé ještě přijde?

,,Nemusíš se bát, vše je tak, jak má být, patříme k sobě, to je jednoznačné," pošeptal mi nazpátek a zároveň i odpověděl na moje špatné myšlenky.

Chtě nechtě jsem musela Edwarda opustit, nebo alespoň se na chvíli odpoutat od jeho dokonalého těla. Nebyl zrovna dvakrát teplý.
On ale okamžitě na moje myšlenky zareagoval a opatrně z mého teplého lůna doslova vyklouznul. Najednou jsem se cítila prapodivně prázdná. Edward popadl první deku, kterou našel a celou mě do ní zamuchlal.

Skrz oblohou se ozvalo další zahřmění a objevil se další zlověstný blesk. Více jsem se přitulila k Edwardovi a do pár vteřin jsem slyšela kapání na parapet. Rozpršelo se a déšť nabýval na své kapacitě.

,,Chci slyšet odpověď na svou otázku," řekla jsem směle a otočila se směrem k Edwardovi.
,,Stačí, když na ni pomyslíš a já ti odpovím."
Jistě, jak jednoduché... tato otázka mě pálí na jazyku.
Kdo je? A kdo jsem já?

,,Bello, já..." Nestačil ani dokončit, protože najednou se ozvala další ohromující rána blesku, jakoby byl kousek od domu.

Ozvala se obrovská ráno a než jsem si stihla čehokoli všimnout, tak mě Edward tvrdě strhl na stranu a střechou mého domu se prorval strom, který porazil ten blesk. Mně se nic nestalo, ale Edwardovi tam zůstala zaklíněná noha.

,,Pane bože, Edwarde, tvoje noha!” začala jsem panikařit.
,,Bello, Bello, uklidni se,” řekl klidným hlasem, nahnul se ke stromu, pod kterým měl uvězněnou nohu a jedním pohybem ho nadzvedl jakoby nic nevážil.

Nevěřícně jsem na něj zůstala hledět, neschopna jediného slova. Co je zač, zněla mi v hlavě tato otázka.

,,Nechci ti to říct,” odpověděl prostě.
,,Ale já bych to ráda věděla,” stála jsem si na svém.
,,No… tak tedy… dobrá. Možná by ses měla posadit, ale první bychom se mohli obléct, počkám na tebe dole.” Dořekl a už byl i se svým oblečením dole.

Došla jsem za ním a sedla si naproti němu na židli v kuchyni. Seděl nehnutě a upřeně sledoval trhliny na dřevěném stole. To ticho a čekání mě ničilo, byla jsem netrpělivá a nervózní zároveň.

,,Edwarde, prosím…” vydala jsem ze sebe žalostným tónem, to ticho bylo už moc tíživé a zrychlovalo mi srdeční tep.
,,Já… já nemůžu Bello.”
,,Proč? To jsi o tolik horší než já?”
,,To… asi ne, ale záleží na tom, jak se na to díváš… i přes to, co jsi ty, jsem pro tebe nebezpečný a ty… měla jsi pravdu, jsi taky nebezpečná, ale na tom nezáleží. Záleží jen na tom, jestli mi věříš. Věříš mi?” téměř šeptal jednotlivá slova, bál se mé reakce, bál mých slov. A já? Nebyla jsem na tom nijak jinak. Nevěděla jsem, co mi hodlá říct a ani jak to unesu, ale já jsem tady přece ta špatná.

,,Nejsi. To já… jsem totiž…” nedořekl a podíval se mi do očí, ty jeho vypadaly jako samotná temnota, která čeká na nestřežený okamžik, aby vás pohltila.
,,Co… co jsi?” 
,,Jsem upír.”

V hlavě mi to začalo neuvěřitelnou rychlostí šrotovat. Nevěřícně jsem na něj koukala a snažila se dát dohromady dva a dva. Upír. Krev. 

,,Ano, piji krev, je to moje obživa," šeptl potichu do domu a venku svištěl vítr a létaly blesky.

Rychlost, síla, studená pokožka... vše to bylo jasné a stálo to přede mnou, ale nechtěla jsem na to myslet. Proč? Bála jsem se? Ne, já se nikdy ničeho nebála, s Edwardem jsem se vždy cítila v bezpečí, tak proč mě to teď tak hrozně překvapilo? 
Bála jsem se? Nechtěla si to připustit, že jsem nakonec potkala tvora stejně nebezpečného jako jsem já sama? Možná právě proto jsem tady, proto se stalo to, co se stát mělo. Vše bylo předem určeno. Vše do sebe teď zapadlo. Edward je nebezpečný tvor, Edward je upír. Já jsem taky nebezpečná, proto k sobě patříme. Asi jsem to nějak podvědomě tušila, ale pořád mě hlodala ještě jedna z mnoha otázek.

,,Ty zabíjíš lidi?” chtěla jsem, aby řekl ne, ale na druhou stranu, bych věděla, že já nejsem jediný vrah tady.
,,Ne, živím se zvířecí krví.”
,,Můžu se ještě na něco zeptat?” zašeptala jsem.
,,Na cokoli,” odvětil prostě.

,,Proč mě Alice nemá ráda? Co jsem ji udělala?” bylo vidět, že moje otázka ho trochu zaskočila, ale začal vysvětlovat.
,,No víš, Alice vidí budoucnost, podle toho jak se kdo rozhodne, ale ve tvé přítomnosti se stalo něco jiného. Prvně viděla všechny hrůzy, které se ti staly, které se staly lidem okolo tebe a potom… potom viděla všechno, co se stane… katastrofy, které by se měly stát ve tvé přítomnosti. Viděla smrt tolika lidí a takovými způsoby, které by nikoho ani nenapadly. Nediv se ji prosím, ona je naprosto jiná, ale tohle ji dovádělo doslova k šílenství, jen si představ sebe na jejím místě.” Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou, tohle by mě nikdy nenapadlo.

,,Co tedy jsem já?” zeptala jsem se a věděla jsem, že se konečně dočkám mé tolik očekávané odpovědi.

,,Ty jsi…”

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (eunta)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nosím smůlu i smrt 21: