Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nosím smůlu i smrt 17

25.01.2010 (15:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3217×

Jen co se za námi zavřely dveře, tak se na mě prudce otočila a chystala se něco říct, když v tom se její oči jakoby ztratily do dálky. A poté co se vrátila do přítomnosti, tak se sesypala na zem.

,,Už ne, já už nemůžu. Proč mi to děláš?” podívala se na mě a v očích měla šílenou úzkost a strach.

,,Co jsem ti udělala?” zeptala jsem se a klekla si k ní na zem. Chystala se něco říct, ale než to stihla tak se přihnala další osoba k našemu malému debatnímu kroužku. Kde se sakra pořád berou? 

Ostré řezané rysy, medové lehce zvlněné vlasy a nebezpečný výraz. To bylo jediné, co jsem postřehla. Během vteřiny mě odhodil pět metrů daleko chodbou. Nestačila jsem říct vůbec nic. Hrubě jsem dopadla na zem a jela ještě tak dobré dva metry a při tom se škaredě udeřila do hlavy. Co se to tady děje?

Ten medovej frajírek už seděl u ní a vypadalo to, že se ji snaží uklidnit. To už ale byla chodba plná. Rosalie zřejmě také utekla ze třídy a pádila ke mně, ale to už moje bolest hlavy byla k nevydržení. Bolelo to jako čert. Málem jsem zase upadla na zem, ale Rosalie mě zachytila. Chtěla jsem udržet oči otevřené, ale nešlo to. Vnímala jsem, ale tělo mě neposlouchalo. Byla jsem jako hadrová panenka. Slyšela jsem jenom další hlasy, ale mluvit jsem nemohla.

,,Co se jí stalo?" uslyšela jsem najednou, ale ten hlas jsem poznala okamžitě. Jiné studené ruce si mě vzaly do náruče, já se nebránila a přitiskla jsem se němu.

,,Odhodil jsem ji od Alice." Vyštěkl ten s medovými vlasy a z jeho hlasu bylo slyšet jenom rozhořčení.

,,A nepokoušej se jí zastávat, Alice příšerně trpěla, cítil jsem to až na druhé straně budovy. Okamžitě ji pusť na zem. Je nebezpečná, měli bychom ji zneškodnit." Vyštěkl znovu, ale Edwardovo objetí nepolevilo. Byla jsem za to ráda, už bych se nechtěla blíže seznámit se zdejší podlahou. A cože to říkal? Zneškodnit? Při mém štěstí zneškodní tak akorát sám sebe. Frajírek libovej.

,,Uklidni se Jaspere!!! Postarám se o ni sám, ty se do toho nepleť. Nevíš, co je zač!!"

,,A ty to snad víš?" štěkl vztekle.

,,Snažím se na to přijít." Konstatoval suše, ale odhodlaně.

,,Je nebezpečná, cítím to z ní."

,,To my ale také."

,,Podívej se, co udělala Alice." Nepřestával se hádat Jasper, protože jak to tak vypadá zřejmě to byl její přítel. Ale já jí nechtěla nic udělat. Jenom jsem vedle ní seděla. To ona byla nepřátelská. Ani jsem se jí nedotkla.

,,Bella se jí ani nedotkla." Osočil se proti němu Edward a jeho ledové objetí mě chladilo na bolavém místě na hlavě.

,,Edwarde!"

,,Nebudu se o tom s tebou bavit." Odseknul mu a otočil se zřejmě směrem ven z budovy.

,,Pomůžu ti," nabídla se Rosalie a v jejím hlase byla určitá něžnost.

,,To je dobrý Rose, zvládnu to. Ty běž najít Emmetta.”

,,Mluvil tady někdo o mně?” ozval se pro mě cizí hlas.
,,Teda Ede, ty se nezdáš. To z tebe sebou sekla?” začal se smát a já slyšela, jak Edwardovi z hrudi vychází slabé vrčení. Co za tvora vrčí? Jako hodně naštvanej buldok. Snažila jsem se znovu otevřít oči. Hlava bolela hrozně a myslela jsem, že tam mám snad díru. V životě se mi nic nestalo. Většinou se to stávalo ostatním. Já byla proti těmhle věcem doteď imunní. Co se to děje?

Víčka se mi zatřepala a vší silou jsem se snažila je otevřít. Nakonec se mi to povedlo a já pohlédla do očí Edwarda.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se něžně a kdybych nebyla v jeho náručí, určitě by se mi pod náporem jeho hlasu podlomila kolena. Co to zase plácám? Já musím rychle pryč od všech. Může se tady propadnout strop a všechny je zasypat při mém štěstí. Nebo spíš smůle?

Edwardovy koutky zase vzlétly nahoru.

,,Máš hodně bujnou fantazii." Konstatoval a stále se usmíval. Co je tu sakra směšného. Já to myslím smrtelně vážně. Okamžitě mě postav na zem!
Už jsem věděla, jak funguje to jeho rádoby čtení myšlenek, takže jsem se nemusela zatěžovat mluvením.

,,Nepostavím, asi máš otřes mozku," řekl znovu a blíže si mě k sobě přitisknul. Chtě, nechtě jsem se nadechla jeho vůně, která omamovala smysly. Nijak to nekomentoval, za což jsem mu byla vděčný a někam mě odnášel. Doufala jsem, že ke mně domů. Položil mě nejspíš na zadní sedadla a rozjel auto. Když jsme zastavili, cítila jsem, jak se půda pod mým tělem vytratila. Přemohla jsem se a otevřela ještě jednou oči. Tohle ale není můj dům, ani zdaleka to nevypadá jako můj dům. Kde to jsme?! 

Takový dům jsem snad nikdy neviděla, ohromila mě jeho velikost a vzdušnost. Vše bylo laděno do bílé a dům byl velmi moderně a vkusně zařízen.

,,Co se stalo, Edwarde?" zaslechla jsem další neznámý hlas a otočila se za ním. Edward mě stále držel v náručí. V mém zorném poli se objevil mladší muž, vypadal tak na pětadvacet, možná víc. Nedokázala jsem to rozpoznat. Bledá tvář, ostře řezané rysy, světlé vlasy a opět ty zlatavé oči. Pane bože, kolik jich ještě bude?

,,Je nás sedm. To je Carlisle. Náš otec." odpověděl Edward na můj šum myšlenek. Podívala jsem se zase zpátky na něj a už se cítila trapně. V jeho náručí mi bylo velmi příjemné, to bylo bezesporu, ale připadala jsem si strašně zranitelná.

,,Máš otřes mozku, Bello. Nebudu tě pouštět." Odpověděl opět a mě to jeho čtení myšlenek začínalo opravdu štvát. Jak s ním někdo může vydržet? Vždyť to je šílené.

,,Zvykneš si," řekl a jeho koutky úst opět vyšvihly nahoru.

,,Carlisle, tohle je Bella. Jak jsem ti o ní povídal. Z nepochopitelného důvodu ji Jasper odhodil od Alice a zřejmě má otřes mozku. Podíváš se na ní?"

Viděla jsem, jak se na mě ten údajný doktor nedůvěřivě díval. Že by další s rozumem v hlavě? Edward se uchechtl a já se zamračila. 

,,Nejde to nějak vypnout?” zkusila jsem.
,,Kéž by,” zasténal, ale přišlo mi, že v tom byl skrytý i úsměv.
,,Carlisle?” díval se na něj, ale ten stál pořád jak přimražený. Snad jsem mu nic neudělala.

,,Co bys mu prosím tě mohla udělat? Už toho nech, nejsi pro nás nebezpečná.”
,,To si jenom myslíš!” štěkla jsem, ale to jsem neměla dělat. Moje hlava o sobě dala znát v podobě palčivé bolesti.

,,Pojď s ní do mé pracovny.” 

Během cesty mluvil občas jen Edward. Asi mu odpovídal na nějaké otázky. Připadala jsem si jako malé dítě, před kterým rodiče něco tají a šeptají si. Další Edwardův smích, byl jako zvonkohra. Proč zase myslím na… ne, nemyslím na nic… nemyslím na nic… opakovala jsem si stále dokola.
Edward se zastavil a pozoroval mě. Hleděl mi do očí a snažil se zřejmě zachytit něco jiného než moje neustále opakování, že na nic nemyslím. Doufám, že se mu to nepovedlo. Podle toho šklebu, který se mu na tváři usídlil nic jiného neví. Tohle by mohlo fungovat častěji, ale asi bych z toho za chvíli zmagořila.

Došli jsme do místnosti, kde byly stěny pokryté knihami. Ani jedna stěna nebyla volná, knihy ležely i různě po podlaze a mě se pomalu začínal rozmazávat obraz před očima, upadala jsem nejspíš do bezvědomí. Ale ještě jsem něco slyšela i když jsem byla značně mimo.

,,Polož ji sem. Edwarde budu ti o ní něco muset říct…”

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (eunta)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nosím smůlu i smrt 17: